Hmm, tak teda Polsko, Malborku se mi zachtělo ...

Původní plán byl jet do Gdaňska, odtam pěšky do Malborku, podívat se na hrad a domů. Dle propočtů by ale Malbork vycházel na pondělí, kdy je na hradě zavřeno, tak stojí v propozicích a tak mi to potvrdili i mailem - "5 lipiec to jest poniedzaialek i Muzeum jest nieczynne". Nieczynne, to je taková polská specialitka. Pročež jsem trasu invertoval - vlakem rovnou do Malborku, mrknout na tu ruinu a pak hezky špacírem do Gdaňska. Ani sto kilometrů to není. Sedmdesát? Osmdesát? Záleží na tom, jak budou vypadat cesty, tamější turistickou mapu v Česku nemají a z autoatlasu je to jenom takovej hrubej nárys.

Nejdřív jsem chtěl jet hned zjara, sám samička, jako každý správný sociopat, abych měl od všech pokoj. Jenomže zjara pršelo, pak pršelo víc, lilo a nakonec po mně chtěli i práci v práci. Teď je sic deštivé počasí taky, ale měl jsem tejden dovolené, přítulkyň Ťapinka taky na chvílu vypadla z baráku, co bych sociopatil? Naopak, vítaná příležitost vzít s sebou pár lidí a v severním Polsku jim ukázat, zač je cestovatelský chlebíček. Na první pokus se toho chytli všichni oslovení. Poté, co zjistili můj přesný plán, započli se trapně vymlouvat na nedostatek peněz, kondice, zdraví a jiných zbytečností. Vymluvit si to nedali jenom Kachně s Robem.

Jo, prší. Furt prší. Přes tejden krápe, o víkendu leje. Tak nějak to slibovali i pro okolí Gdaňska. Potíž - jsme tři kumpáni do deště. Kde budem spát? Stan má každej z nás, dokonce já s Kachnětem stejnej, jenomže všechny stany jsou tak nějak pro dvě osoby. Dva stany jsou moc, jeden málo. Rozhodli jsme se pro spaní pod igelitovým vigwamem, skoro nic to neváží, je to na jedno použití, nikomu to nebude líto, všichni na tom budem stejně blbě. Bobeš furt koukal do těch předpovědí a zahrnoval nás svejma katastrofickejma vizema. Zas sežral hada. Copak se dá rosničkářům věřit? On jim uvěřil. Nakonec vysrabil a koupil si žďárák, to je takovej ten pytel, co "sníží tepelné ztráty a zvýší vodoodpudivost a větruodolnost spacáku". Česky řečeno - když je venku liják, vevnitř máte jenom májovej deštík a malej bazének, jak okolo zuří vichřice, ve žďáráku jenom silně fouká. Skvostná věc. Tak tedy Bobš má žďárák, dle svých (mylných) představ bude spát v suchu. Na igelitový domečky zbejváme s Kachnětem dva. A to je ideální počet do stanu. Vida, je vyřešeno. Káče vezme tyčky, já plachtu a tropiko a všichni budem spokojení.

Rob už zase protestuje: "Jak stan? Vy si chcete vzít stan? A co já?"

"Máš žďárák."

"Takže vy si budete hezky ve stanu a já v jakýmsi vikslajvantovým prezervativu? Kam si dám věci?"

"Věci ti přichýlíme, to se nám do stanu vleze."

"Stejně jste zbabělci. A vůbec - budem se hezky střídat."

No, to zrovna, to uhodl. Střídat. Chachá. Že nemluvil vo střídání, když jsme my měli noclehovat pod šustivou vobludností a von by si hověl v suchém žďáráku? Kdepak, ze střídání nebude nic, tak to vidím já.

Čtvrtek, 01.07.2004

I nadešel čas. Zabalili jsme si svoje saky-paky, žrádlo, pláštěnky a hlavně jízdenky vtipně koupené po mnoha peripetiích s předstihem. Zajímavé bylo, že měl každej naprosto jinou kombinaci. S Káčetem jsme si dali spicha v hospodě, kde zrovna probíhala párty bejvalejch kolegů od "Kam se na nás hrabete?", chvílu s nima poseděli a odebrali se do vlaku. Bobšo že pojede z Práglu a srazíme se v Ústí nad Orlicí. A taky jo. Cesta přes Třebovou uběhla bez zvláštních událostí, v Ústí jsme chvíli pozorovali nějakého místního mešuge, kterej si na peróně zřídil improvizovanou cykloopravnu, rozložil tam svůj velocypéd na prvočinitele a jal se jej skládat opět dohromady. Po usilovném boji se mu to i podařilo, chyběl mu jen jeden pedál a sedátko měl krapet atypicky, ale třeba mu to dělalo zas dobře na koule.

Roba jsme potkali ve vlaku, dokonce i ve správném vagónu a kupé. Pohodlně jsme se uvelebili a jeli. Před náma byly momentálně asi čtyři hodinky do Wroclawi. I ty byly fádní a ne nějak extrovně záživné, co taky už ve vlaku v noci? Rob s Kachnětem se chvílu trumfovali, kdo vleče těžší bágl, lítaly cifry jako "patnáct kilo", "šestnáct kilo", "já si tam vlastně přidal vodu, takže tak vosumnáct". Pche. Taky jsem si cvičně stoupl doma na váhu, ta ukázala dvaadvacet a to ještě bez brašny s foťákem. Ale až uviděj, co všecko táhnu pro ně, ti budou valit augle.

Ve Wroclawi jsme vystoupili a vešli do podchodu k dalším nástupištím. Šup a už jsme byli z nádraží aus, venku, ve městě. Zvláštně to tam mají udělaný, zmatek skoro jako v Brně. Oklikou jsme se pozvraceli do haly, zkoukli odjezdovou tabuli a zvěděli, že náš vlak stojí na perónu číslo 3. Měl by tedy stát, jelikož na celou operaci jsme měli baj vočko deset minut. Měl by stát - nestál. Stál tam dočista jinej vlak, přesněji ten, z kterýho jsme právě vystoupili a kterej pokračoval do Warszawy. Pak taky kvantum ukrutně divnejch lidí. A to bylo vše. Ani napsanej tam ten náš další vlak nebyl. Zvláštní. Ti dva už začínali chytat nerva - nic nepojede, dávno ujelo, probůh, co my, chudáčci opuštění, si uprostřed polské pustiny počneme? Jestli bysme třebas neměli jet radš do té Varšavy? Odtam by snad byla šance se nějak dostat. S vypětím všech sil se mi je podařilo udržet na místě. A dobře jsem udělal, samožřejmě, že náš vlak jel, jenom mírně pozdějí. Ani ne o půl hodinky. A napsanej na tabuli nebyl z toho důvodu, že tam nemaj kolonku na zpoždění, tak ho preventivně nevypíšou vůbec. Malá věc.

Fotogalerie dne ...

Pátek, 02.07.2004

Pochrupujíc jsme dojeli nad ránem do Tczewa, kde jsme měli naposled přesedat. Až venku na nástupišti jsem pochopil, proč mi přišli všichni v tom vlaku takoví retardovaní - ona drtivá většina jich byla ožralých, zhulených či jinak nafetovaných, což je na železnici vcelku normální stav, ale jeli na jakousi techno-párty kdesi u Gdynie, to by vysvětlovalo i jejich divnou vizáž a skomírající intelekt. Několikero maníků se chtělo družit, vykláněli se z okýnka a sondovali, co jsme za vagabundy a kam jedem, proč si nepořídíme spečený vlasy, nenecháme si do huby nastřelit několik kilo železnejch cvočků a nevyrazíme s nima radš na techno? Eště toho trochu.

"Héj, Mihál, máte co pálit?"

"Jak se to vezme, pokud jde o cigára, těch máme zásobu."

"A trowa, marihuana? Daj s nami."

Blbí, leč přátelští. Přátelští, jelikož na sračky.

Do Malborku to byl už jenom kousek, půlhodinka posledním vláčkem. Dokonce jsme tam přes všechno byli i relativně včas. Rob s Káčou si preventivně z různejch přátel a kolegů vymámili nějaký polský zlotý. Já jim tvrdil, že kromě vstupnýho na hrad, pár peněz na jídlo a maximálně v Gdaňsku na úschovnu a místní MěHroD už bysme neměli nic moc potřebovat, však chrápat budem někde v lese, většinu jídla máme, peněz příliš netřeba. Snad já ještě koupím mapu. Což se později s těma dvouma agentama ukázalo jako omyl. Ale takhle se pár šupů hodilo, aspoň jsme podojili kafovej automat, probudili se a posléze se vydali šourem do města. Cestou jsme ještě vyměnili dalších pár peněz - už to začínalo, "co kdyby?".

Ke hradu se trousili první turisté zajisté, ti, co rozutíkají se po lese, jakmile výpravě v doubravě malý grizzly ukáže se. Ne tak my. My se ani nerozutíkáme, ani jsme se na prohlídku nehnali nijakým extra kvaltem. Nejdřív očíhnout zvenku a koupit v informačním centru mapu. Jelikož v informačním centru zavřeno bylo a očihování zvenčí měli jsme po chvíli dost, zavelel jsem k snídani, s plnějším žaludkem a z toho plynoucím prázdnějším báglem se to lépe táhne. Samozřejmě, že šlo o bágl můj. To bylo jedno z mých překvápek. Zatáh jsem je k řece, k Nogatu, ulágrovali jsme se na zídce a jal jsem se hotovit pokrm z přinesených zásob. Míchaná vejce. Totiž tak - né, že bych s sebou vláčel jajca a dával bacha, aby se mi nezamíchaly kupříkladu do bundy, to už jsem je měl vyklepaný hezky ve skleničce a štěrcháním po cestě předmíchaný. Sklenici ještě preventivně zabalenou v páru náhradních ponožek. V druhém páru pak další flaštičku s olejem a krabičku od filmu se solí. Přípravami jsem vzbudil zasloužený rozruch a obdiv. Jednak od Kachněte a Bobše, druhak od kolem se courajících turistů, kteří si mne u toho zhusta fotili. Tedy jsem zase byl za exota.

Při vlastním smažení nastaly dva drobné zádrhele. Foukalo tam jak kráva a měl jsem blbej líh. Spíš to byla lihová drť, v krabičce ještě s nápisem "MC - 2,80 Kčs". Vím přesně, odkdy se mi válel doma - od fotografického soustředění v roce 1986. Dokonce se se mnou i několikrát stěhoval. Hořet ale se mu moc nechtělo. V kombinaci s tím fukarem jsem na to vyplácal skoro celou krabičku a stejně to tak docela usmažené nebylo. No co už. Rob se mi pokoušel dělat závětří, stál těsně u vařiče, takže ve finále to vypadalo, že mu míchám vejce mezi nohama. Kdyby nestál rozkročmo, třeba by to mělo i kýženej efekt. Příště. Nebo příště použiju ten novej líh. Taky možnost. Nebo jim naseru a nechám je žrát suchou brzdu. To se mi zdá tak nejlepší.

Ale dík tomu, jak jsem se tam s tím šmudlal, aspoň otevřeli v informačním centru, koupili jsme ukrutně podrobnou mapu 1:100000, okolí Malborku až do Gdaňska, s hustou spletí cest a cestiček. Taktéž jsme se od jednoho z prodavačů, který zaslechl naši češtinu, dozvěděli, že je to hrozná smůla, jak Češi prohráli ve fotbale, že nám 80 % Poláků fandilo. Vida, nová informace. Češi prohráli. Zajímavé.

Samotná prohlídka hradu stojí neuvěřitelně moc peněz, kolem dvou stovek na naše, plus ještě kilo v mým případě za focení. Normálně na nějaký povolenky kašlu a fotím si tak nějak jak se mi zlíbí, navíc tady se dalo fotit exteriéry i bez nálepky docela libovolně, ale byli jsme za slušňáky a co kdyby mi něco uteklo, když jsem se tam táhnul takovou dálku? Tak jsem se výjimečně plácnul přes kapsu. A celej ten exkurs trvá asi tři hodiny, přičemž to je jenom základ. Hrad velkej jak bejk a tuze zajímavej. Voni ti křižáci nebyli žádný vořezávátka.

Pravda, je hrad trochu zrekonstruovanej, tak řekněme půlku museli po válce postavit sakumprásk znova, páč dostal docela fest na prdel, ale z toho se tak nestřílí. V Litvě v Trakai se mi taky líbilo a to postavili prakticky od základu.

Nejvíc se mi líbilo to opevnění. Měli to klucí dobře prokoumaný. Kupříkladu v jednom místě - padací most. Za ním svinsky masívní brána. Pak další most a padací mříž, dubová, těžká jako svině a se železnejma hrotama, kdyby se někdo moc cpal dovnitř, mohli ho tím štandopéde přišpendlit k dlažbě. A kdyby se ještě hemžil, tak ho shora pokropit horkou smolou a trochu prošpikovat z bočních střílen šípama. A pokud se přes todle všechno a spoustu dalších pastiček někdo přece jenom dovnitř dostal, zas už nemoh ven. Hezky si ho tam naporcovali a měl po žížalkách. A v tom byli v té době celkem machři, jedna výstavka tam byla zbraní, ti se, panečku, uměli mordovat s jednoduchejma udělátorama na hafo způsobů.

Jinak tam například už tehdy měli ústřední vytápění, deklíky na horkej vzduch, ve sklepě jeden čičmunda mocně dejmal na roštu a hřálo to do celýho hradu. A tak.

No ukrutně se nám to líbilo.

Ještě jsme si vylezli na věž (za dalších šest zloťáků) a po třech a půl hodinách toho měli tak právě dost. Což bylo docela blbé, jelikož ten den jsme ještě museli ujít kus trasy. Pročež jsme si u stánku dali jenom kafe nebo pivo a Káče za rohem objevila zdroj své obživy na celou dobu - páčky. "Paczek" čili koblejžek, to je v Polsku docela rozšířenej mls. A musím uznat, že jim to jde - s džemem, tvarohem, s čokoládou a jinejma dobrůtkama, nač si hladovec vzpomene. Načež nejdřív Káča a následovně i Bert se začli ládovat koblihama na každým kroku, já teda taky občas, ale oni to zdůvodňovali tím, že na vedlejší náklady kašlou, hlavně, když si se mnou osladí život. Jako bych jim ho já nějak ztrpčoval. Blbouni.

Hned třeba následovně - vydali jsme se z Malborku do nejbližší větší obce, Nowego Stawu. Vedl jsem je podle mapy přesně, po silnici, pořád víceméně severním směrem a cestou jsem přemítal, kam asi dojdeme. Nahóře byly na mapě takový tmavší fleky s divukrásným popisem v legendě - "depresije". Na depresije se musíme jít podívat, zvlášť, když to máme po cestě. Ostatní dva kafrali, že to bude zas beztak na prd, kdoví co, přinejlepším tak bažina, nápadně se to shoduje s polohou bažin v autoatlasu, oni žádnou bažinu nechcou a mám se někoho zeptat, co to vlastně je. Kdepak ty věci. Jestli jsme na objevitelské cestě, nemůžem se každýho na všecko ptát, ne? Koho se ptal takovej Kolumbus? Kdyby se zeptal, dozvěděl by se, že je tak leda v prdeli a né že v Indii, hezky by plul dál a dneska nemusela bejt Amerika plná hamburgerožroutů. Ptaní je jen ku škodě věci.

A abych rozptýlil jejich chmury, rozhod jsem se pro zpestření:

"Hele, ať nejdem furt po silnici jak blbci, navrhuju zkratku tady přes pole. Pravda, bude to o nějaký mrzký dva kilometry možná dál, ale pestřejší. Furt rovina a eště po silnici, to bysme za chvílu zhebli. Podívejte, podle mapy tam vede mezi polama cesta, tadydlenc vylezem v tej dědině a takhle si to obejdem."

Zkrátka zkratka - tudy je to sice dál, ale o to horší cesta.

Odsouhlasili mi to. Sežrali hada, jak později tvrdili a snažili se svést vinu na mne. Cesta tam byla. Mírně zpevněná, štěrk a hlína, taková akorát pro nás - turisty s objevitelskými sklony. Oč později ubývalo štěrku, tím víc přibývalo bláta a kaluží. Až po nějakých dvou kilometrech cesta zmizela docela a my stáli uprostřed polí. Doslova. V hrachu. A pak taky v ječmeni, pšenici, kukuřici a kdoví v čem ještě. Proč tam, blbci, nesázej třeba kedlubny, to vážně nechápu. Ono se to má asi tak - cesta začne od silnice, po ní jedou všechny traktory ze vsi. Každej odbočí na svý pole, rozprchnou se do stran a výsledek jsme právě viděli. Ale v mapě to fakt bylo - spousta cest a vodních kanálů. Tedy vodní kanály zarostlý kopřivama a bodláčím do výše ramen, ty byly poctivě všecky i v tom poli, s těma cestama to bylo takňák horší.

Kachně s Bobšem začali propadat skepsi, hysterii a alergiím. Kejchat a nadávat. To jsme prej pěkně v prdeli, to si zase naběhli, kdybychom šli po silnici, už tam dávno jsme. Bla bla bla. Přišla mi jejich malověrnost k smíchu. Což je zase o kus víc nasralo. A to mi přišlo zase směšný eště víc. Takže jsme se stupňovali - čím víc byli oni nakrknutí, já z toho měl větší psinu. Káče mne obvinila, že se směju jako debil a hýkám jako osel. Velice mne tím pobavila. Hezky jsem se zasmál.

Jednu chvíli se zdálo, že máme po ftákách a budem se vracet, byla tam výhrůžná tabule s moc vykřičníkama, zdálky to vypadalo jako soukromej pozemek, raketová střelnice či něco podobného. Naštěstí šlo jen o fakt, že v daných místech je skladování odpadu "Surowo zabranione".

Snažil jsem se jim dodávat i optimismus:

"Hele, támhle je další strouha a za ní bude cesta ... hmm, není. No nic, tak když prolezem tady toho půl kiláku obilím, vidíte támhle to roští, cesta, bude tam cesta. Chachá, zase nic. To je ale maličkost, co? Tak bude támhle, cheché, sakra, chybička ..."

Nepomáhalo. Už už to vypadalo, že se na mne zase vrhnou a zase mne budou chtít bít, když se zjevily koleje od traktoru. Sotva zřetelný, ale přece. Pak hlubší, to jak se k němu asi přidal druhej. A ještě a ještě. A byli jsme na cestě. Skutečné a regulérní. A vesnice před námi. No tak. Ani čtyři kilometry to tím bejlím nebyly. Teď jenom jestli je to ta správná ves? Ano, snažil jsem se udržovat asimut, ale slunko tak chvílema svítilo a chvílema ne, střídavě oblačno v pravém slova smyslu. Obce tam byly tři v řadě, tak jestlipak jsem se trefil?

Jakási babička tam okopávala zahrádku:

"Dzien dobry, bardzo przepraszam, czy pani moge nam pavědít, gdze my jestežmy?" spustil jsem na ni svojí českoruskopolštinou.

"Nu tak - v Polske."

"Aha. Dzienkuje bardzo. A takhle přesněji by to nešlo?"

"Kousek od Malborka."

"Jo, to vcelku víme, odtam jdeme. Ale jak se to tady jmenuje?"

Jakási Čurína nebo Debína nebo jak, to je momentálně vedlejší, důležitý bylo, že to byla ta správná. Paní nám chtěla poradit, jak se do Nowego Stawu nejlíp dostat - máchala rukama, ukazovala, že "támhle je odbočka, tam půjdete přes takovou vesničku, Laski se to jmenuje, my tam taky chodíme, tam bardzo dobra droga, tu duže samochodow jazdi."

"Co povídala?"

"Že máme jít zkratkou."

"Tak na to, kurva, ale vokamžitě zapomeň."

Paní jsme poděkovali a já v zájmu zachování své zubní integrity na zkratku radš vokamžitě zapomněl. A tak pěkná by byla bývala. Dva kilometry navíc.

Ploužili jsme se dál po hlavní silnici. Za odbočkou nám zastavil chlapík, aniž bychom stopovali. Jo, to už se mi v Polsku taky jednou stalo. Povídal, že to máme ještě daleko. My na to, že né, že už kousek. Vytáh automapu a vítězoslavně ukázal: "Vidí pan? Dva kilometry. Dužo daleko." A ať prej nasednem. Moc přemlouvat jsme se nedali. Popovezl nás do toho Nowego Stawu a vyklopil na náměstíčku před hospodou.

"Hele, vidíte, Bobšu, co ty na to? Hospoda."

"No jo, vole, ale to je nějaká Čína."

"Jaká Čína?"

"Tady to píšou na dveřách."

"I prd, tam je 'restauracja czynna', tedy otevřená. To vidíš i na první pohled. Na druhej pohled ale zjišťuju, že se tam nekouří, je to sámoška a maj tam akorát lahváče."

"Hnus. Třeba je tady jiná, v tvým zájmu, po tom, cos nám proved, bych ti radil, aby byla. Když něco nevíš, zeptej se příslušníka, támhle se jeden poflakuje, tak už val za ním."

Valil jsem. Zeptal jsem se. A zvěděl - restauracja jest. V Malborku. Aha.

A to byla poslední kapka. Bobeš a Kachně propadli defétismu a vyhlásili ústup.

"Tak to né. Tady nebudem. Co tady? Hospoda nikde, všude rovina, pole, nikde nic zajímavýho, jedeme pryč."

"Co vás zas bere? Kam pryč?"

"Tady je železnice, něco ještě musí jet, na dnešek nám ještě platí jízdenka, jedeme kamkoliv, jenom nebudeme tady. Třeba do Malborku."

"Upozorňuju - není vůbec jistý, že by tady něco mělo jet. Je devět hodin večer. A vůbec - co v Malborku? V nějakejch deset?"

"Tam to známe. Tam mají kemp a hospodu a paczeky a všechno. Tady leda tak hovno. Jo. Tam pojedem. Do Malborku."

"A zejtra to chcete jít znova? A takhle, už to chápu."

"Debile debilní. Nic takovýho. Buď popojedem až k móřu, tam snad bude aspoň něco, nebo si sednem na prdel a počkáme až do úterka na vlak. Všecko je lepší než tahle ďoura nebo než jít kamkoli s tebou."

"Ale kousek odsud jsou depresije ..."

"Depresije máme tak z tebe, depresije si už, kurva, strč do řiti. Jde se na nádraží."

Šli jsme. Kilometr. Na nádraží. Šel jsem taky, byl jsem sám zvědavej, co tam pořídíme. A pořídili jsme. Pořídili jsme tak maximálně pár fotek. Ono to nádraží už zdálky vypadalo divně - záclonky, truhlíky, prádlo na špagátech. Skoro jako přebudovaný na obytnej dům. A nikde žádná šipka "Dworzec PKP" nebo tak něco. Jenom obytná budova, dva maníci hrající karty a koleje. A koleje, mezi kterejma rostla půlmetrová tráva a místy i keře. Evidentně nejen, že nemělo jet nic v nejbližších dvou hodinách, ale ani v minulejch dvou letech.

Baže. Bližší pohled do mapy to ozřejmil. Kdesi o pár kilometrů vejš po trati byl ve spleti jinejch čar mikroskopickej nápis - "Linia nieczynna". Tak takhle. To je nějaký jejich asi zaklínadlo. Nieczynny hrad v pondělky. Nieczynna linia. Jedina czynna byla hospoda a ta stála za starou bačkoru. Aj aj, s tímhle se asi ještě setkáme.

Nehodlali se své myšlenky ale jenom tak vzdát. Autobus. Autobus ovšem jede zas od toho kostela. Tak zas kilometr zpátky. Pravda, když jsme tam byli předtím, tak tam bylo autobusů několikero, teď už ale žádnej. Ani jízdní řád. Ani lidi. Vlastně jo, jeden zapomenutej maník tam seděl. Káče se hned hnala k němu a začala ho vyslýchat - autobus do Malborku? Kdy? Za kolik?

"Vidíš, jede, prej za deset minut."

"Víš, Káče, nerad ti kazím radost, ale on říkal, že si to myslí."

"No dyť, je zdejší, všechno musí vědět."

"Nikoli. On myslí. A myslet, jak známo, znamená hovno vědět."

"Ne a ne a ne. On to ví. A ví a ví a ví. Pojede. Autobus. Do Malborku. Za deset minut."

A takhle jsme se vesele vydrželi hádat skoro půl hodiny, než konečně přiznali, že čenda je trotl a nepojede nic. A tím pádem se taky nikam zdrhat nebude a budou depresije. Fajn, udělal jsem taky ústupek, navrh jsem, že se romanticky zase projdem ten kilometr k nádraží, pak podél těch zarostlejch kolejí, tam někde přespíme a zejtra budem pokračovat. Zkusíme i kus třeba stopem, zkrátíme si to, pak třeba v nějakých přívětivějších končinách si zajdem zas něco navíc. To už se uvidí. Hlavně žádnej ústup. A i kdyby ne, tak rozhodně už žádný zkratky přes pole a žádný cesty a hýkání jako debil taky eliminuju. Když slíbíš, vždycky potěšíš.

Na kolejích jsme zahnuli směrem od obce, prošli kolem nějakýho družstva nebo pily nebo čeho, dvě zahrádky a za nima nepoužívaná louka. Tam jsme se ulágrovali, uvařili něco k večeři, Bobeš se zachumlal do svého žďáráku, my s Káčou narvali jeho krámy k nám do stanu a chrápali jsme jak beliny.

Fotogalerie dne ...

Sobota, 03.07.2004

Tak. Kde jsem to přestal? Aha, romantický nocleh u trati, linia nieczynna ...

Ráno mne už kolem desáté vzbudily zvuky. Vzbudit vás může ledacos, nakonec zvuky jsou pořád ještě lepší než třeba vosa na rypáku. Zvuky pocházely - jak jinak - od Káči s Robem. Ti už se exhumovali, Robš se trochu ve žďáráku přes noc zapařil, ony ty dejchací průduchy byly taky nějak "nieczynne", vytáh Kachně ze spacáku, teď společně seděli před stanem a skandovali: "Egi vstávej, my chceme snídani." No dyť jo furt. Vstal jsem a snídani jim předhodil, párečky z konzervičky a hořčici z lahvičky, již jsem vylovil z útrob dalšího páru ponožek. Čučeli zas jak puci.

Dali jsme kafe, sbalili se, prodrali se roštím zpátky na železniční násep a vydali se na další cestu. Jak jsem se uvolil včera, trochu si to tady v těch rovinách zredukujeme a pak budem teprv koumat, co dál. Popravdě - ten asfalt jsem taky nějak extra nežral, udělal jsem si hned první den puchejře, nově jsem si vyvložkoval kanady a ještě se mi nestihly na nohách usadit - hnedka deset kiláků po silnici. Už vidím pány Groulu a Howadoora, jak se chechtaj, až se za břucha popadaj.

A s redukcí cesty jsme začali hned hezky zostra - z kraje Nowego Stawu jel asi za deset minut (to už jsem taky někde slyšel) autobus zpátky na zastávku, tam, kde nás den předtím naložil ten chlapík s autem. Během té chvíle se kolem nás shromáždilo několikero smráďat, jak jsem tak vejral do mapy a společně jsme študovali jízdní neřád, děcka usoudily, že by mohly bejt nápomocný a jaly se mne vyptávat, co pán "šuká"? Pán by šukal, až by brečel, ale to asi neměly na mysli. Nápomocní mi šklebáci nemohli bejt ničím, zatím jsem totiž s mou excelentní znalostí polštiny neřád přelouskal a časový údaj si "našukal" sám. Ano, jsem polyglot. To se ukázalo taky hned vzápětí - vyrazil jsem z řidiče "Bilet tylko tutaj na skřyžovanije s glóvnou drógou", nevím, jestli mi extra moc rozuměl, nebo to spíš pochopil z té mapy, co jsem mu narval pod rypák. Odvez nás dle požadavků.

Tedy prej zkusíme stopa. V Polsku se stopuje tuze dobře, to mám vyzkoušený. Jenomže vyzkoušený to mám ve dvou lidech se srandovníma baťůžkama. Nikoli ve třech v plné polní. Taktéž poledne v první sobotu prázdnin je na autostop docela blbejt termín. Další postupnej cíl byl Nowy Dwor, další taková díra po granátu, cca dvanáct třináct kilometrů na sever po silnici, tam mimochodem končila ta nečinná línija a odtam měla pokračovat činná. V mapě byla nakreslená a nic o nečinnosti tam nebylo. Ještě se tam ale dostat. Navrhoval jsem, že se vydám dopředu, ve dvou se jim zvyšují šance na ulovení ochotného řidiče, mně samotnýmu o kus dál taky. Že se sejdem v tom Novým Dwoře na nádraží, když už nic, tak je to dobrý místo na sraz. Nebylo přijato. Prej eště chvílu, eště chvílu ... a pak začla bejt Bobešovi zima, jelikož se znovu zatáhlo, pravil, že se na nějaký stopování může tak vysrat a jdem všichni.

Šli jsme. Mrak šel za náma. Mrak šel bohužel rychleji než my. Zapršelo. Krátká bouřka s prudkou sprchou. Akorát jsme si stihli nasadit pláštěnky. Po dvěstě metrech pršet zase přestalo. V půlce cesty jsme si udělali pauzu a pláštěnky sundali. Za chvíli začalo pršet. No psina.

Na začátku Nowego Dwora byl železniční přejezd. Trávou a bodláčím do půli stehen zarostlý pražce, glajze zrzavý jak lišky. Povídám: "Vidíte? To je ta naše včerejší trať. Linia nieczynna. A tady ta druhá, to bude ta druhá." Jak moudré, že ano? Ta druhá byla podstatně odlišná. Byla to úzkorozchodka. Jinak byla zrzavá a zarostlá némlich stejně. Rob s Káčou zas začínali při tom pohledu nabírat "deprésije". Snažil jsem se je utěšit: "Hele, mám nápad, tady tohle je vlastně konec té trati, to může bejt nepoužívaný, třeba to kdysi sloužilo jako vlečka nebo tak něco. Zajdem se podívat na nádraží. Možná tady přece jenom něco jezdí."

Na nádraží jsme však nedošli. Jak se tak cestou rozhlížíme, je tam několik autobusových zastávek. Můžem mrknout, jestli třeba nějakej autobus někdy později nepojede, kdyby ten vlak zklamal, optimismus sem, optimismus tam, při pohledu na tu dráhu to bylo nanejvýš pravděpodobné. Tak radš musíme zvolit náhradní strategii, než zas propadnou malomyslnosti a nápady na zdrhání zpátky do Malborku. A Bobš s Káčou koukli. A viděli. Hned od první zastávky měl jet (zcela netradičně) asi za deset minut autobus do Krynice Morskej, přesně naším směrem, na tu kosu, co tam vybíhá z pobřeží. Akorát je to od Gdaňska na druhou stranu. Čili jsme počkali, bus skutečně jel, ač zastávka byla notně olezlá a jízdní řád dost zašlej a nečitelnej, nacpali jsme se do něho (do toho autobusu, né do jízdního řádu), zaplatili a nechali se popovézt. Ten autobus byl mimochodem vyrobenej zřejmě zhruba ve stejné době jako ta zastávka, tedy něco málo po válce. I řidič. Ten jenom pokynul, ať mu bágly naskládáme přímo k němu nad schůdky, že přece kvůli tomu nebude vstávat a otvírat zavazadlovej prostor, měla-li ta předpotopní příšera vůbec nějakej. Cestou se začal Robšův bágl sesouvat a opírat řidiči o šaltrpáku, ale ten jenom velkopansky mával rukou, že to je dobrý, nic se neděje. Nedělo, však taky víc jak trojku celou cestu nezařadil. A dost možná to taky nic víc nemělo.

Nechali jsme se popovézt, čímž myslím na rozcestí, kde se autobus začal odchylovat od námi zamýšleného směru - tedy asi deset patnáct kilometrů do vesničky Stegna. To už je přímořské letovisko. On se přes celou tu kosu až do Gdaňska táhne pruh lesa širokej jeden až dva kilometry, skrz něj vede jediný "szlak turystyczny" široko daleko, za lesem už je móře. Což jsou dvě silný lákadla pro kvanta tůristů, móře mají vcelku dost, ale les je v severním Polsku ukrutná vzácnost. To vše dohromady s sebou přináší nejen přítomnost oněch kvant zhovadilých lufťáků a jejich lákadel a vábidel v podobě kolotočů a stánků s různým herberkem, ale taky třeba kemp. Další taková nanicovatost. A já, tupé hovado, jsem to ještě Bobšovi a Kachněti na mapě ukázal. Jéje, to jsem si zas naběh. "Kemp? My budeme spát v kempu? Jupííí ..." No přece jim tu dětskou radost nevezmu. Chvílu jsem rejpal, jak předtím kňučeli, že nemaj peníze, teďkom vyhazovat za kemp? Kdo to kdy viděl? A odkdy správní tvrďáci spávaj v kempech? Co? Nic platný, musíme spát v kempu, v kempu bude voda, záchod, teplá sprcha. Pche, voda se dá vyrazit z prvního chataře, vysrat se můžem v lese a sprcha? Uprostřed výpravy? Vždyť před chvílí pršelo a vypadá to, že bude v dohledné době zas, nač teda jaká sprcha? Kdepak. Ti se toho chytli jak kapr na žoužel a nehnul jsem s nima ani o píď. Rezignoval jsem, slíbil jsem na dnešek úlevy, tak to mám. Nechal jsem je dokonce vést, pročež jsme si ještě udělali romantické několikakilometrové mazácké kolečko po krásách vesnice. A prej zkratky vymejšlím jenom já.

Po opsání široké spirály jsme se vrátili na původní asfaltku a směrovali k moři. Narazili jsme na odbočku, na které byla ta avizovaná turistická značka. Sice na stromech žlutá a v mapě červená, ale to je jen podružný detail. Na té značce měl i kemp ležet, tomu nasvědčovala i cedule na sloupu: "Biwak - Pole namiotowe - 6 zl / noc". Ve skutečnosti to byla spíš skládka vyřazených maringotek a chatek pochytaných na Wisle při nějakých záplavách, stálo to však skutečně šest zloťáků - šest za stan a šest za každýho člověka. Pak věřte reklamám. Babice kempinková si nás preventivně zkásnula hned ze startu a ještě mi zabavila vobčanku, abychom si to nerozmysleli a nezdrhli. Ale začala nám mazat med kolem huby - samozřejmě, všechno mají, záchod, voda tekoucí, na mytí i pitná, všecko támhle v tom baráčku, akorát když budeme chtít "prysznic", sprchu, je potřeba tam kamsi hodit nějakou minci, aby tekla teplá. A co to občerstvení, co měli na ceduli? Pivo? Limo? Nó, zrovna dneska nemají, ale zítra bude, zítra přivezou. To je nám platný jak praseti rifle. Máme si koupit v "budynkach" na pláži. Chachá. Veselej kemp. Už na mne šel zase smích.

Rozbili (ve smyslu postavili) jsme stan, ohřáli jídlo. Nabrali železitou a kalnou "pitnou" vodu v umývárce. Posléze ji zase vylili a poslali Kachně do ženské umývárky, kde byla "pitná" voda kalná a železitá tak o polovinu míň. Začalo pršet. Jídlo jsme snědli ve stanu, pršet přestalo a šli jsme se podívat, jak vypadá to móře a co to pivo - limo a "budynki". Cestou jsme zmokli. Móře vypadalo tak, jak vypadaj všechny móřata před bouřkou, která se právě zase hnala. Další. Ve vodě pochopitelně ani čapa, vítr a kosa jak v ruským filmu. Udělali jsme pár fotek a dali se na ústup. Cestou jsme zakopli o docela příjemně vypadající krčmu se zastřešenou zahrádkou, kde jsme zaujali strategickou pozici a dali se do večerního oddychu. V jednu chvíli začala Káču honit mlsná, vydala se na výzvědy a vrátila se s pytlíkem chipsů a se sdělením, že tam měli ještě něco velice zajímavě vypadajícího, avšak prej to je něco jako malý palačinky nebo lívanečky, tak to nechtěla riskovat.

Pak zas šel k barovýmu vokýnku Bobeš pro dvě piva a já pro kafe, společně, jeden by to nemusel pobrat, maník za barem vyvrátil voči v sloup a vrtě hlavou nevěřícně pronesl: "Palačinky." Vysvětlilo se později - Kachně zas dělalo osvětu, naučilo ho českej výraz pro jejich "naleśniki", von si to napsal na papírek a připích zezadu nad výčep, proto čuměl tak nahóru.

K dovršení všeho došly Robovi cigára. Ty tam neměli. Popad ho strach:

"Co budu kouřit?"

"Vem si ode mne."

"To si vezmu, neměj péči, ale až vyhulím i ty tvoje - co budu kouřit?"

"Naproti je trafika."

"Ale co jim mám říct?"

"Zkus 'Marlboro Lights', to by mohli pochopit."

Odešel. Přišel. Vítězoslavně třímal cigarety:

"Vrazil jsem mu krabičku do vokýnka a řek 'Papirosy - tydlenc'. V jednoduchosti je síla."

Připozdívalo se. Což se poznalo jednak podle hodinek, podle nastalé tmy a taky podle toho, že obsluha grilu se mezitím zlinkovala do tuha, tři boříci se tam klátili, podpírali navzájem, z grilu jim šlehaly dvoumetrové plameny, zatímco oni se snažili najít cestu pro pivo. Kachně nelenilo a začalo si je fotit, což oni kvitovali pozitivně vyznívajícím, leč nesrozumitelným bubláním. Nesrozumitelným i na Poláky. Zapomněli totiž drobnost - artikulovat. Bobš to znalecky ohodnotil:

"Vidíš, vole? Todle je ta 'rzecpospolita'."

V kempu se čistotnějších a zhýčkanějších 66 % výpravy rozhodlo prozkoumat ten jejich "prysznic". Já se na to moh krajc vajc, jenom jsem se důkladně oplách u umejvadla, to se nakonec ukázalo jako hrubě prozíravej tah. Ti dva tam totiž lítali jak netopejři a zkoumali, kam vrazit jakou to minci, by ze sprchy teplou vodu vyloudili. Našli jenom spoustu elektrickejch zásuvek, to i jim, zmatencům, přišlo dost blbý, rvát železný prachy do elektřiny, obzvláště pak ve sprše. Zjevně to mělo fungovat tak, že se prachy vhoděj do baby a ona někde něco zapne. Jenže bába už dávno měla půlnoc. Možná také proto, že byla půlnoc.

Hrdinsky se osprchovali v ledové vodě, aspoň měli téma konverzace na celej příští den - jak se kdo omýval, naráz nebo po částech, jak když už se člověk namydlí, jak ta muka musí podstoupit ještě jednou a tak. Neuvěřitelné, co je člověk schopen udělat pro to, aby vypadal zajímavě.

Zvědavej jsem byl, jak bude Rob zas zázračit s tím svým žďárákem a jak nám bude referovat ráno. Bylo po dešti a zároveň před deštěm, vypadalo to na zatěžkávací zkoušku. Vida, zrovna začalo pršet. Bobeš ze sebe mumlavě vypravil kratší nesouvislou přednášku na téma, že sprchování už má akorát tak dost (naráz), a šup - už jsme ho měli ve stanu a bágly zabalený v igelitovejch pytlích pod tropikem. A pak že je Coleman Nevada stan pro dva ...

Fotogalerie dne ...

Neděle, 04.07.2004

To byla zase noc. Na Káče se celou dobu sypaly nakupený batohy v předstaní, já na druhým kraju napláclej rypákem v plachtě a uprostřed vyvalenej Bobeš jak paša. Aspoň, že ráno vstali a aktivně uvařili rozpustný kafe pro sebe a turka pro mne. Probudil mne až Rob, kterej se u vaření kafe učil polsky. Seděl před stanem, obracel v ruce krabičku včera koupených cigaret a nahlas si slabikoval:

"Palenie tytoniu powoduje raka."

To mne zaujalo. Po želvím způsobu jsem vysoukal rozespalou hlavu ze stanu a jal se ho zkoušet z konverzace:

"Davaj tytoň."

Pochopil. Navalil tytoň a zároveň i požadavek, abych už, kurva, vylezl a abych se zas vytáh s nějakým překvápkem k snídani. No jo. Dyk už idu. Už to bylo poslední překvápko - na víčku ešusu osmaženej lančmít se zbytkem hořčice. Moje první snídaně, vajíčka, se ukázala zase jako dobrá fligna, špatně jsem to vypláchl, pročež mi ešus docela hezky smrděl, moh jsem tím zasvinit víčko Robovi. Rob vařil kafe, já snídani, na Kachně zbylo umejvání nádobí, Kachně nelenilo a víčko od připálenýho žrádla Bobešovi vodřelo.

Sbalili jsme se a vyrazili. Cestou jsem z báby kempovky ještě vymámil svoji vobčanku, to jsem až později zjistil, že voni to tak dělaj, jeden doklad vám seberou a kamsi si ho schovaj. Původně jsem měl za to, že jak byla zmatená, nemohla najít nějakou zapisovací knihu.

Došli jsme na rozcestí, tedy asi padesát metrů.

"A teď se dáme tady po tej značce a půjdeme takhle furt tím lesem, vidíte?"

"Vidíme. Vidíme žlutou značku a v mapě červenou. Tobě to nepřijde divný?"

"Nepřijde, jelikož ona je červená jenom zdánlivě. Červeně je jenom namalovaná, ale když se podíváš do legendy, máš tam červený dvě. A u jedné z nich, to je právě náš případ, je napsáno 'szlak turystyczny - žólty'. To je jenom taková místní specialita asi."

Tedy jsem jim to objasnil a mohli jsme vesele pokračovat. Mohli, leč nepokračovali. Minimálně ne vesele. Příčinou byla kvanta komárů, která si usmyslela vysát nás do poslední kapka a podnikala na nás hrubé nálety. Především Kachně a Roba, jelikož byli umytí a tím snadněji nakousnutelní. Káče se vytáhlo - tedy doslovně vytáhlo, a sice repelent. Tím se našplíchali nejdřív ti dva měkkejši, čímž ovšem zas způsobili, že komáři zaměřili svoji pozornost na mne, chcačky nechcačky, když je nouze nejvyšší, ani Egim nepohrdnou. Nasral jsem se a našplíchal se tím svinstvem taky. Mělo to efekt, zblblí komáři se vrhli zase zpět. To už je zas lepší narepelentovanej umytej Bobeš. Tento si zřejmě vzal poučení od Svatého Františka z Assisi, toho, co kázal zvířatům, a mezi jejich vražděním k nim takto promlouval (Bobeš ke komárům vražděným, nikoli Sv. František ke zvířatům vražděným):

"Vole, nemáš čuch? Su narepelentovanej, ty to necejtíš? Mám to vod té sračky snad dát přečíst návod nebo co?"

Díky tomu nám cesta ubíhala celkem rychle, ani né tak díky těm proslovům, ale poněvadž každá zastávka vedla k ohromnému komároshluknutí.

Šli jsme svižně a dostatečně dlouho a dostali jsme se tak v rozumném čase do vesničky Mikoszewo. Kupodivu, už i do pobožného Polska dorazil kapitalismus, díky čemuž některý obchůdky měly (minimálně v této turistické oblasti) otevřeno i v neděli. A jelikož ve vsi už komáři nebyli, bzum bzum, nebyli, pivo jsme si nalili, bzum bzum, tralala. Jo, dali jsme si chvílu pauzu před krámkem. Ale skutečně jenom chvílu, jelikož už se zase honily mraky. Jak u blbejch - chvílu mraky, chvílu komáři, taky člověk nemá pokoj.

Urychleně jsme šli dál. Už jenom tak kilometr a byli jsme u řeky. Záměrně píšu "u řeky" a nikoli "u mostu", to proto, že tam jednoduše žádnej most nebyl. Ale byl tam přívoz - prám, kterej tahali malým remorkérem z břehu na břeh. Pro auta i pro pěší. A zrovna byl na naší straně.

Ledva jsme se přeplavili (stálo to neuvěřitelně jenom jeden zloťák) na druhou stranu do vesničky Swibno, spustila se průtrž mračen jako bejk a zahnala nás na ústup pod přístřešek u autobusové zastávky. Tak jsme také zjistili, že tam jezdí autobus, už MHD z Gdaňska. Po hodině přestala průtrž a už jenom normálně pršelo. V naší situaci žádná výhra. Ale co, šli jsme dneska dost, nikam se nehoníme. Naproti byl obchůdek. V obchůdku Káče zase našla "paczky". A jelikož se nám zastávka trochu protáhla, začla nás honit mlsná. Měli tam prej vánočku s cukrovou polevou. Vydal jsem se pro ni, zachumlanej v pláštěnce, jelikož mi na cestu déšť hezky zesílil. Ve dveřích obchůdku se mne po pozdravu místo prodavačky ujal místní vágus lemtající lahváče:

"Dobrej den."

"Pan harcerz?"

"Hmm."

"Čech?"

"Hmm."

"Já byl v Práge, bardzo dobre pivo, Flek, Flek."

"Hmm."

"A nog, futbol, áj, ájajáj, péch."

"Hmm."

Mezitím jsem stihl prodavačce ukázat na vánočku, zaplatit, vrátit si drobné do kapsy a zmizet. Třeba byl i v Brně a chtěl by mi o tom povídat. A zas ten fotbal ...

Vánočku jsme sežrali a radili se, co dál. Kde budem spát? Už bylo pomalu k večeru, šli jsme předtím docela dlouho, teď sedíme jak trubky na zastávce. No, mínil jsem, pokud přestane pršet, mohli bysme vyrazit dál po šlaku. Tam něco najdem. A nebo hele, přímo za náma je budova určená k demolici, to by se jim nelíbilo? Nelíbilo. Mrzuté. Nebo eště nápad, na tom jsme se shodli všichni, popojedem kousek tím busem, do Sobieszewa, čímž si baj vočko pět kilometrů ušetříme, pročež nám nebude vadit, když si zejtra takovejch šest nebo vosum zajdem, tam jsou pak ještě Górki Wschodnie a za nima příroda - "Rezerwat Ptasi Raj". Ptáci. Bažiny. Pobřežní laguna. Romantika, volové.

Přestalo pršet, přijel autobus. Koupil jsem biléty a popojeli jsme do Sobieszewa. Začalo pršet. Na té mapě to původně ani tak nevypadalo, že do těch Górek je to eště dobrý tři kiláky. A zas po silnici. Ale bylo. Sice tam jel další autobus, ale tím jsme pohrdli. Též proto, že jsme původně chtěli v půlce vesnice odbočit z dědiny ven, ale v lijáku jsme cestu přehlídli a romanticky jsme se prošli až na konec. Déšť na chvíli ustal. Před náma konečná autobusů, kus přístavu, jakýsi doky. Pak mokrá louka a za ní rovnou voda. Za rohem začínala rezervace, tam by asi nebylo dobrý stanovat. Jediný místo bylo vhodný. Byl tam takovej plácek s lavičkama a kus od něho křoví a pár terénních vln. Z vesnice by tam vidět nebylo, v rezervaci to ještě není. Jenomže tam u těch laviček stálo auto s nějakejma lidma. A začalo zas pršet, naštěstí už jenom jemně.

Tak co? Ti lidi nás tam znervózňovali. Na co tam sakra čekaj? Chlap a baba, tak buď to budou nějací ochranáři, my vyrazíme k lesíku a rezerwat nierezerwat, natrhnou nám prdel nebo nám daj minimálně pokutu. A nebo si tam přijeli zašukat (v českém slova smyslu) a čekaj, až naopak vypadnem. Tak válka nervů. Sundali jsme bágly, hodili je na lavičky, přikryli igelitem, vyčarovali vařič a jali se dělat kafe. A po vočku jsme koukali my na ně a oni na nás. Posléze se poměr sil změnil - na zadním sedadle se probudily nějaký dvě haranťata, tím sice padla varianta se souložením, leda by tam chtěli provozovat ňákej incest, na což však měli malý auto. Jenže k odjezdu se neměli. Tak jsme na sebe zírali v poměru 3 : 4. A nic. Pro zdůraznění našeho záměru nenechat se vystrnadit vytáh Bobeš karimatku, na tu jsme se usadili, popíjeli kávu a pokuřovali. Nakonec vyměkli, nastartovali a zmizeli v dáli. Vystřídal je motorkář s nějakou ženštinou. Ti jeli píchat na sto procent. Odradit se nechali snáze, nejenom, že jsme se jim, pochopitelně, u toho nelíbili my, ale ani ty kaluže. Sebrali se a táhli. Konečně klid.

Dopili jsme a šli na ten plácek. Ideální. Jenom by už nemusela přijít další bouřka, mínila Káča, přece jenom prej za bouřky spát pod stožárem vysokýho napětí, to prej není to pravý. Pche, jednak žádná bouřka už nepřijde, dokonce i sluníčko na těch pár chvil vysvitlo, a za další - kdo se bojí, nesmí do lesa. No a my už v lese jsme, tedy žádnej strach nemáme.

Uvařili jsme už akorát poblívku, Bobeš se nám se samozřejmostí sobě vlastní nakvindoval do stanu a už jsme zase spali.

Majoritní část nezáživného přesunu za náma, zejtra Ptaší Ráj a prohlídka Gdaňska slibovala nevšední zážitky.

Fotogalerie dne ...

Pondělí, 05.07.2004

Ráno vstáváme, kouříme, popíjíme kavku. Stejně jako večer kolem nás krouží semo tamo ptáci. To bude žůžo v té rezervaci, tam jich určitě bude hafo moc. Se snídaní se moc nezdržujeme, to dáme někde potom, později, přeci jenom spíme na okraji vesnice a rezervace zároveň, sic bychme neměli nikomu vadit, ale co kdyby ňákému místnímu prudičovi hrklo v bedně? Hádejte se s ním pak. Psza krew.

Jdem na Ptačí Ráj. Dík tomu, co jsme si zkrátili autobusem, můžem si dovolit šesti- či osmikilometrovej okruh. Pro vyrovnání. Zkratka.

Rezerwat Ptaši Raj se pozná podle několika věcí - kupříkladu na začátku je závora a nápis, oč se jedná. Též značky na stromech jsou odlišné od klasických, třípruhých, tady se podél cesty na kmenech skví jedovatě oranžové kachničky. Což je asi tak všechno. Co se ptáků týče - nikde ani brk. Jediné přítomné Kachně dusá po cestičce s náma. Záměrně nemluvím o křídlech, to zas pozor, křídel je všude habaděj, nejsou však přimontována na ftákách, nýbrž na komárech. Na komárech zvící středně vzrostlých okřídlených a ososákovaných šimpanzů. Je vedro, dusno, chvilkama do toho poprchá. O to jsou ti moskyti útočnější. A kolem nás bažiny. Jejich líheň. Jo, lézt po třech dnech dešťů do bažin, to byl jeden z mejch nejlepších nápadů.

Funíme po cestě, leje z nás pot, moskyti nás žerou. Kachněcí repelent přichází zase ke slovu. Chvilkově i pomáhá. Za sebou slyším Bobší chropot: "Kurwa, rezerwat nieczynny."

K tomu jedním dechem dodává, že mám jediný štěstí, že je tam taková vcelku udržovaná cesta a né ňáká mokrá tráva a bahno. V tu chvíli značka odbočuje a vede do mokré trávy a bahna. Rob zuří. Káča skřípe zubama. Svorně mi nadávaj. Prej už se zase směju jak debil. Na jednom místě jsou na kůlech prkenné cestičky, vyvýšené proti ostatnímu terénu, ze své výšky zahlédnu pobřežní lagunu a asi dva racky. Ostatní neviděj zase nic. Po dvou kilometrech, mírně obalení mechem a obahnění do výše kolen, vybředáme z nejhoršího úseku, les se rozestupuje, komáři se rozestupují, mýtinka před námi. Se stolem a lavičkama. Úlovek jak sviňa - našli jsme piksličku s potíráním na komáří štípance, repelent hmyzáky má odpuzovat, ale když má některej rýmičku a necejtí to, kousne a máte pupenec. Pupenec potřete právě nalezeným sajrajtem a pupenec se vstřebá. Grandiózní. Zaslouží si to oslavit opožděnou snídaní.

Další kilometřík vede stále lesem, ale hlína pod nohama se mísí s pískem, až docela mizí, zbejvá jenom ten písek, neuvěřitelné, před náma terénní vlna, vysoká, přes dva metry určitě, to je největší kopec, co jsme za celou dobu viděli. Hup přes vlnu a jsme zas u móře. Plaža. Nádhera. Sice přestalo vedro a dusno, je spíš kosa, ale aspoň tak protivně nefouká jak v té Stegne. Sbíráme si pár suvenýrních škebliček a brodíme se pískem další kilák. Krása je krása, ale funkčnost pokulhává, jít s báglem se po tom moc nedá. Snad na rozhraní vody a souše, ale tam zas musíte skákat jak koza na ledě, ehm, na písku a uhejbat před vlnama. Na suchu se zas boří nohy. Po kiláku pláže toho máme akorát tak dost a jsme rádi, že zas zatáčíme zpátky do lesa. Zlatí komáři. Nevím, kam kdy budu cestovat, vím jenom, kam nikdy - pěší túru přes Saharu si nechám ujít.

V pohodlném tempu docházíme do vesničky Sobieszewo, tam jsme už byli včera, Sobieszewo vlastně přechází plynule v Górki Wschodnie, takový brněnský Soběšice, obojí dohromady už tvoří předměstí Gdaňska a jezdí tam místní MěHroD. Tím bereme zavděk, podle mapy je dál rafinérie, kolem toho se ploužit pěšky, to by bylo dost na draka. Autobus jede za asi dvacet minut, sedáme, pozorujem mrňavýho ježka batolícího se okolo, já si ošetřuju nohy. Hmm, blbý, jak jsem si tak vyvložkoval ty kanady první den a než to sedlo, sedřel jsem si nohy, po dalších několika dnech maj chudinky nóžičky docela dost.

Bus přijíždí načas. Sápu se za řidičem a loudím z něj lístky: "Czy moge pan sprzedać mi bilety na dwadzieśca cztery godzinny?" Jsme se dočetli na "rozkladu jazdy", že tam celodenní jízdenky maj, stojí necelejch osm zlotejch, snad by mohly jít koupit i v autobusu, jelikož máme v plánu prohlédnout si město, vozit se semo tamo, křížem krážem, večer do kempu a ráno zpátky. Z řidičovy odpovědi chápu mocné: "Ojojoj," následně pak "Ajajaj", načež začíná lamentovat, že sice koupit se to od něj teoreticky dá, prodat mi to teoreticky i může, jenom to ještě nikdy nedělal. Posléze se však vzmuží, vytáhne brašničku s lístkama, tabulku s přehledem tarifů a dává se do přemejšlení. Nejdřív stojí, pak kodrcá dvě zastávky na jedničku. Přišel na to. Maj tam jenom univerzální malej lísteček, prodávaj se po 1,20 Zl v páscích po třech kusech. Když si cvaknete jeden, máte to na deset minut. Dva označený naráz, s jedním časem, to je na půl hodiny a tři jsou na hodinu. Na celej den jich potřebujete šest a jeden poloviční, doplatkovej, za 0,60. Avšak ke každýmu tomu šušňu je 0,10 příplatek za prodej ve voze. A to celý jsem po něm chtěl třikrát. Nebyl stavu se dopočítat. Šest pásků plnejch, krát tři, krát 1,20, ovšem každej plus 0,10. A jeden proužek polovičních, t.j. třikrát 0,60, leč zase každej plus 0,10. Nadlidské. Nakonec jsme se usnesli na ceně kolem pětadvaceti zloťáků, já zaplatil a ptám se: "A co s tím jako teď?" "Wszystko zaraz skasować!"

A jo, takhle. Další dvě zastávky teda stojím u cvakacího strojku, překládám lístky v těch proužcích, razím na ně aktuální čas a snažím se žádnej nevynechat. Šlurp, šlurp, cvak, cink. Šlurp, šlurp, cvak, cink. Do zblbnutí. Stíhám to tak tak. O kus dál je pontonovej most, včera jsme ho viděli, je to něco jako jízda po megaoraništi. Celej autobus se na něm houpe a nadskakuje. To by tak až nevadilo, ale kvůlivá bezpečnosti tam mají krásný ustanovení - všichni cestující ve vozidle musí při přejezdu mostu sedět. Na koho místo k sezení nevyjde, je povinen vystoupit, přejít pěšky a autobus na něj na druhé straně zase počká. Nápadité. Šlurp, šlurp, cvak, cink. Poslední jízdenka. Honem sednout. Prehistorický Ikarus sebou hází jak lochneska s bolestí břucha.

A paráda, projíždíme kolem rafinérie, mají tam zastávky s famózními názvy jako "Benzynowa" a "Naftowa", projíždíme předměstí a za slabou třičtvrtěhodinku jsme v centru u hlavního nádraží. Ne, vystoupili jsme o zastávku dřív a museli ještě jednu popojet. Ale co má bejt? Máme jízdenky na dvacet čtyři hodin. Tak.

Na nádraží ukládáme bágly do úschovny a vydáváme se na prohlídku. Plán je jasný, sám jsem ho drtivou část vymyslel - projít si centrum města, zajet se podívat na klášter v Oliwie a na Westerplatte.

Centrum má Gdaňsk jako všechny tyhle starobylý města náramný. A taky pro tůristy sraček hafo - opevnění, několikero rathausů, kostely a jiné habaďůry, pouliční komedoši a tak. Však bude vidět na fotkách. Kachně se zase narvalo paczekama, jéje. V půlce jsme se zastavili městské radnice. Na věž. Co už taky hledat za atrakce? Na věž a podívat se z výšky, to by nám tak mohlo stačit. Paní v kase pravila: "Dzisiaj jest poniedzialek i wieža jest nieczynna." Ach tak. Rob s Kachnětem se zatvářili zklamaně a vydali se hledat pivo. Na žal. Popošli jsme kousek od centra, přes vodu, aby to už nebyla ta turisticko-škubací zóna, našli hospodu a zasedli. Nejdřív ke stolu. Já posléze i na záchod. Si to umím načasovat. Po dvou hodinách už mne to tam přestávalo pomalu bavit a jal jsem se agitovat, ať už to přestanou lemtat a někam se pohneme, máme před sebou ještě tak čtyři hodiny programu, klášter a pomník, to jsou sice dvě věci, ale každá napříč celým městem až kamsi do kopru, jestli se chcem večer dohrabat někam na spaní, do kempu, tak bysme sebou měli hodit. S mocným reptáním se nechali ukecat.

Vypravili jsme se na klášter. Šalinou. Místní šaliny mají jedno špecifikum - jeden hlavní a dva vlečný vozy. To asi od doby, kdy tam za války měly sólo jeden vlečňák pro Židy. A taky je od té doby nějak moc nerenovovali. Škube to, cuká to, mlátěj dvéře, pokud se vůbec otvíraj. No ukrutnej hrkač.

Tak jedním takovým jsme se přepravili do zahrad opatství v Oliwie a jali se je prozkoumávat. Takovej velkej park, stromy, kvítka, záhonky, potůčky a vodopádky. A na konci klášter. Ten je z našeho pohledu pověstnej tím, že ho vyloupili husité. Jinak napohled zvenku nic moc. V kostele se právě konala jakási meš, mešníci tam stáli a zpívali cosi o Jézusovi, fotit se tam beztak nesmělo. Vlezl jsem jenom do vchodu, vyfotil si to a šel pryč. Kachně s Bobšem zevlovali nad schodama a Bobš krčil pysk:

"Mno, to je teda něco, hmm, to jsme měli jet radši na to Westerplatte."

"Jak - radši?"

"Že je pozdě a už to asi nestihnem."

"A to by ses divil. My totiž právě teď jedeme na Westerplatte."

"Ti jeblo? Je večer. Musíme najít ten kemp."

"No a? Já vám to říkal - nechlemtejte furt to pivo, máme eště moc věcí na prohlížení. Ale to vy né. Tak to teda tydýt. Vy jste měli jedno pivo a druhý pivo. Já budu mít klášter a památník na Westerplatte. Dva dva. Přeneseně fifty fifty. Mimochodem do kempu by se vám hodily bágly, jenže ty jsou v úschovně, lístek vod úschovny mám já v kapse. Též na cestu potřebujete jízdenky. Ty mám také já, zase v jiné kapse. A na fyzický pokus o sebrání ani nepomejšlej, jelikož začínám bejt zrovna teď nasranej. Čelem vzat a hybaj na Westerplatte, holoto."

A jak řekli, tak udělali. Jak řekl já, tak udělali oni. Zase jsme šli parkem zpátky. Dostal jsem nápad - zkrátíme si to druhou stranou, tam jsme ještě nebyli. No, teď už jo. Chodník. Chodník zmizel. Cesta. Udusaná. Užší. Užší. Cestička. Kopřivy. Železná brána. Aha, no tak jo. Tak zase zpátky a vyzkoušenou trasou. Ale dobře, že jsme tam šli. Není teda nutno vědět zrovna, kde končí která cesta v plotě, to bych si i nechal ujít, ale stejně tak tam zakufroval jakejsi Jacek s malým parchantětem, to mělo trmácení evidentně dost a dalo se do usedavého pláče, tedy začlo ječet, že by z toho jeden sedl na prdel. Taťka ho chvílu konejšil a až nevěděl kudy kam, ukázal na mne a pravil: "On tě sežere, muehehé." Né, dobře, ukázal na mne a můj foťák a pravil, že "pan jest dužy fotograf a zrobi nam zdjecie na pamiatke". Vzal jsem to jako výzvu k dobrému skutku, fotřík dřepnul, šklebáka si narafičil a cvak cvak, harantě přestalo kvílet a já mám jejich fotku na svou památku. Zajímavý kšeft.

Vrátili jsme se tramvají do centra. Zjistil jsem, jak to jede večer ke kempu, to už jsme byli natuty rozhotnutí tam spát a nijak neimprovizovat, abychom tomu přizpůsobili náš (můj) časový rozvrh. A počkali jsme si čtyřicet minut na autobus, jelikož ten předchozí nám o chvílu ujel. Další půlhodinka a stáli jsme na Westerplatte. Mno, pomník tam maj ohromnej, ale mám takovej pocit, že té bitvě přikládaj krapet větší význam, než ve skutečnosti měla. Pravda, začala tím prakticky válka, i ta obrana byla vcelku hrdinná, ale i tak. Nic moc masakr. Ale pěstovat povědomí jest důležité.

Poslední autobus zpět k nádraží jsme stihli celkem v pohodě, zas až tak moc toho na procházení tam není. Cestou se před náma motala po chodníku liška. Asi vzteklá. A dvě hyeny. Z těch se však při bližším ohledání vyklubali velmi podivně vyhlížející psi. Asi hledali tu lišku. Aby mohli chytnout vzteklinu. Káče s Robem už vzteklinu měli a chytal je zas nerv, co jestli to nestihnem? Co když nám ujede poslední šalina ke kempu? Kde budem spát? Co budem dělat? A jak zejtra odjedem? A tak. Před nima stačí se zmínit o časovém tlaku a už maj malej kyblik a nervy jim cákaj ven.

Stihli jsme naprosto s přehledem, pochopitelně, vždyť jsem to plánoval já. Vyzvedli jsme bágly a ještě poslali Kachně do nonstop směnárny vyměnit pár peněz, pro všechny případy. Moc polskejch už nám nezbejvalo. Ještě jsme si deset minut postáli na przystanku. Eh, na zastávce. Ke kempu to bylo slabejch dalších dvacet. Všechno vypadalo v pohodě, což ovšem neznamená, že by ty dva stres opustil. Co když na recepci nebude ani člověk? Co když je kemp plnej? Proč se loudám, když támhle jde parta opilců? No mazec.

Na recepci byl pochopitelně člověk. Kemp byl poloprázdnej. A nebyl žádnej spěch. Blé. Člověk nám sdělil, že chtěj deset zlotých za osobu, pět za stan a tzv. "vzdušné", čili jakejsi rekreační poplatek, dokupy necelou padesátku. Stačí ráno. Ať navalím občanku, aby nás mohli zapsat, zavolal druhýho člověka, ten nás zaved na místo pro stany, ukázal nám pitnou vodu, záchody, sprchy a pravil, že je tuze velká škoda, že jsme prosrali fotbal, jelikož nám "bardzo kibicoval". Co furt maj s tím fotbalem? Já to nehrál, ani nepamatuju. To von asi měl na mysli ten náš "národní mančaft", po čemž je nám ovšem vcelku prd. No, myslel to dobře, ichtyl.

Povečeřeli jsme a šli spát. Jenom Robeš s Káčou ještě zdržovali s nějakým sprchováním, zhůvěřilost, nač se sprchovat, když zejtra jsme beztak doma? A zalezli jsme do stanu, pochopitelně i s Bobšem, ten už po žďáráku ani nevzdech. Ještě do noci ti dva vykecávali:

"... zejtra jede šalina na nádraží v 8:18, tou pojedem, vlak jede už v deset, tak abysme to stihli."

"No, vona je tam eště jedna v 8:38, ale máš pravdu, radš si chvílu počkat, než přijet pozdě."

"Jo jo, 8:18, to je náš čas. Si představ tu dlouhou cestu, víc, jak dvacet minut."

"Hmm, hmm, cesta předlouhá."

Tukani.

Fotogalerie dne ...

Úterý, 06.07.2004

Káča nařídila budík v telefónu, jenž nás obudil obudil jak kohútek jarabý. V neuvěřitelných 7:30. I já jsem tak nějak přibližně ve stejnou dobu vstal. O chviličku později možná. To v těch dvou už vrcholila cestovní horečka, voni to snad mumlali i ze spaní:

"... šalina na nádraží jede v 8:18, tou pojedem, vlak jede už v deset, tak abysme to stihli, 8:38 je pozdě, tuze pozdě, v deset jede vlak, pojedem v 8:18."

Vztáhl jsem ruku, udělal gesto. Mělo vypadat velitelsky. Nezabralo, musel jsem i promluvit:

"Dite do hajzlu."

A v 8:42 jsem eště popíjel kávu. Mezi tím jsme průběžně zabalili a zakouřili si.

"Honem, honem."

"Nasrat."

Lážo plážo jsem se vydal při cestě zaplatit. Maník byl eště rozespalej (se ani nedivím), že mi i ten rekreplatek zapomněl naúčtovat. Vysázel jsem mu pětatřicet zloťáků, sebral svou vobčanku a šli jsme na konečnou tramvaje.

Jeli jsme v 8:58. Na pohodu. Popojedem tři zastávky a ... revizoři. A hned k nám, to dá rozum, jak vidí bágly a turisty, to se dá čekat. Prej kontrola jízdenek.

Zalovil jsem v kapse a podal mu ten chumel už mírně pomačkanejch lupínků. Kouknul na jeden. Štítivě kouknul na druhej. Narovnal třetí a zkontroloval, jestli je tam stejnej čas. Pak to potěžkal, mávnul rukou a šel pryč. Stylem: čtyři deka, to může bejt pro tři lidi na čtyřiadvacet hodin. Zajímavé.

Na nádraží jsme, pochopitelně, byli čtyřicet minut před odjezdem vlaku. Nakoupili jsme za zbylý peníze jídlo na cestu a ještě se dvacet minut kopali na perónu do prdele, obrazně, né navzájem, jako že jsme se nudili.

Když jsme konečně seděli ve vlaku, v tom správným a navíc ještě jedoucím, ti dva plašani konečně trochu vychladli. A vydrželi chladní až hodinu před Warszawu. Dobrejch šedesát kilometrů a oni už začali zase nadskakovat: "Co když nám to ujede? Co když budeme mít zpoždění? Co když indiáni vytrhají koleje? Pokazí se lokomotiva? Sebevražednej atentátník?"

"Nestresuj, kurva," zahučel jsem na Káču, čímž jsem vzbudil značnou pozornost spolucestujícího pána. Evidentně se mu rčení zalíbilo, jelikož si zbytek doby mumlal pod fousy: "Niestresuj, kurwa," s tím geniálním polským přízvukem. Mám pocit, že si to i pokradmu zapsal. Doufám, že si nemyslel, že jsem tak Kachně oslovoval, snad pochopil princip klení.

Ve Varšavě jsme vlak, opět pochopitelně, zase s přehledem stihli (ač dle jízdního řádu jsme tam - na Warszawa Centralna - měli bejt přesně ve chvíli, kdy jsme teprv brzdili na Warszawa Wschodnia), já si ještě za úplně úplnej zbytek peněz koupil troje cigára a Bobeš měl pifku, že já cigára mám a on pivo nesehnal. Bodejť, v Polsku je zakázaný nejen alkohol na nádraží prodávat, ale i z vlastních zásob konzumovat. Čili seděli jsme ve vlaku, špičkovým, klimatizovaným EC, a svištěli si to směr Česko. Divný, od PKP - Polskie Koleje Państwowe - jsem po minulejch zkušenostech čekal jiný vzrůšo. Překvapili.

Kdo nepřekvapil, to byli celníci. Vůbec jsme je opět nezajímali. Letmo mrkli na doklady a šli zase pali.

Další, kdo nepřekvapil, byly opět České Dráhy. Stačí přejet hranice a jste doma. Tedy v prdeli. Jak už jsem předeslal, nákup jízdenek nebyl nijak jednoduchej. Skončilo to tím, že jsme si každej kupovali jízdenku sólo. Probíhalo to asi tak - každej z nás přišel se stejným papírem do ČD Centra, strčil ho patřičnýmu pikolíkovi pod rypák a požadoval: "Chci polské EuroDomino 26+ třídenní, jízdenku na hranice tímhle vlakem a tímhle vlakem zpátky do Brna." Následkem čehož jsme měli tři různý sbírky jízdenek. Bez chyby byla jenom ta polská plus ty místenky, co jsem já kupoval navíc. A shodou okolností, po všech příkořích, i ty moje na hranice a zpět. Rob s Kachnětem měli každej jinou a ščíplístkovi se nezdálo, že jedou v EC a nemaj tam příplatek. Ačkoli dle propozic by žádnej mít neměli. A ačkoli jim to prodali v ČD centru takdlenc. A ačkoli při tom měli plán cesty před nosem. Nepochopitelné. Začal, mamrd, pyskovat, že prej doplatit. Jó, to mi bylo ňák povědomý, to už jsem kdysi musel zažít. Proč zcela netradičně cestou z Varšavy do Břeclavi? Rob s Kachnětem chvíli mudrovali, co jako budou dělat, já se snažil poradit: "Nasral bych mu, nic bych mu nedal," ale můj názor nebyl až tak brán v potaz, jelikož já jedinej měl všechno v pořádku. Vyměkli a šedesát nebo osmdesát korun doplatili. A ani pak stížnost nepodali. Divné. Sic by jim ta stížnost nebyla nic platná, neboť "Co České Dráhy jednou schvátí, to už nikdy nenavrátí," ale jen tak, pro klid duše. Stejně bych mu nic nedal a v tomto případě se s ním, se zmrdem, klidně i do konfliktu pustil. Nu což? Zaplatili a jeli jsme dál.

Dík tomu, že ne nadarmo se ČD přezdívá Časem Dojedeš, jsme poprvé nabrali vážnější zpoždění. V okamžiku, kdy jsme měli vystupovat v Břeclavi, projížděli jsme teprv Hodonínem. Mohli by zas stávkovat za vyšší platy.

A v Břeclavi jsme byli přesně v minutu odjezdu fofrcuku do Brna. Naštěstí stál hned na protější koleji, na tom samým nástupišti, čili jsme jen gumídkoidním stylem udělali takový hip-hop, odrazili se od dlažby perónu, skočili do vlaku, ten zavřel a jelo se. Aspoň tak.

Závěr cesty nám zpestřil jednak evidentně podnapilej (nebo teplej) průvodčí, kterej se motal tanečním krokem po vagónu a zpěvným hlasem hlaholil: "Tadyk máme jednou Brníčko, hle, zde máme druhé Brníčko a do třetice všeho dobrého, maucta, vašnostové." Magor. Druhým zpestřením byl pak s námi v kupé sedící spolucestující. Asi jsme měli na takové exoty fakt štěstí. Vyprávěl jsem Káčeti a Robovi, v okamžiku, kdy jsme míjeli Pálavu, jak jsem se kdysi na druhé straně kopců omylem na vandru kamsi zamotal, došel do vesnice a koukám, ony to byly Drasenhofen. Jak mě sbalili a repatriovali a stálo mě to naštěstí jenom stovku, páč to bylo fakt omylem. Spolucestující ožil a pravil, že to néni možný, jelikož tam byly dráty a minový pole a von vo tom musí něco vědět, jelikož byl převaděč, chytli ho, dostal deset let, osm si odseděl, až pak mu dal Havel amnestii. Jelikož ho chytli, asi nebyl žádný převaděčský eso, ale hlavně trochu zaspal dobu. Posléze připustil, že asi jo, že vlastně teď už tam nějakou chvíli dráty nejsou. Avšak tímto vstupem s námi navázal kontakt a od té chvíle nezavřel klapačku, pročež jsme zvěděli, že je asfaltér, a to dokonce asfaltér pohlavní, čili zástupce asfaltéra hlavního. Momentálně jemu podřízení hejrupáci asfaltují v Brně a maj nějakej průser, kterej on jede žehlit. A takovejch průserů se asfaltérům stane moře, to on musí vědět, protože to jsou samí pacienti. Následoval výčet nehod za poslední kvartál - přehlídka lidí zalitejch do asfaltu od hlavy až po paty, požárů a zdemolovanejch vozovek. Získal jsem z toho dojem, že asfaltéři jsou buď mužové mdlého intelektu, je to ukrutně nebezpečné povolání nebo mají prostě pech. Jelikož se ode dávna kloním k variantě první, zůstanu jí věrný. A aspoň nám cesta uběhla.

Na nádraží jsme se rozloučili s Kachnětem, to se odebralo domů, a my s Bobešem se odebrali taktéž, leč do hospody ke Kolečkovi na tradiční úterní párty bandy z Xka. Zaperlili jsme několika cestovatelskými historkami, abychom byli za světáky, poněvadž jsme právě přijeli ze světa, něco jsme popili a šli také domů, tedy k nám, kde Rob setrval přes noc, aby se nemusel trmácet eště do Práglu.

Fotogalerie dne ...

Ťapinka i psi byli nesmírně rádi, že jsme doma, dokonce jsme i dobrou večeři dostali, a sice od Ťapinky a nikoli od psů.

To by bylo ve vší stručnosti asi tak všechno :o)

Egi