|
Víkend na Rokytné |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
aneb Tentokrát jak ten pověstnej sedlák u toho pověstnýho Chlumce nedopadl vcelku nikdo ...
Toto volně navazuje na výpravu na Chvojnici, což měla bejt na tento víkend jakási přípravka. Původní plán - geronti Bača, Pepé, Tetka Králička a její poslední manžel Jirka se nadchnuli na starý kolena a že pojedou s náma někam na cesty. Mno, Tetka Králička jakmile vystřízlivěla, slevila na jeden den, že víc asi nee, její poslední manžel Jirka ji v tom utvrzoval, protože ji zná, jaká je splašená. U Pepého mi bylo jasné dopředu, že s ním bude tak kulový howno, jelikož v Brně je mnohem vyšší koncentrace hospod, než kdesi kolem jakési řeky, to von tam nepojede, no a Bača dostal po kulkách vod jeho manžetky Lídy, jako starej podpantoflák chvílu dělal krky a nakonec nikam nejel. Srab. Ale to jest fuk. Jeli jsme sami s Ťapinkou, ostatním jsem poslal jenom propozice, resp. odkaz na webovou stránku, co jsem jim za tím účelem hbitě zřídil: http://tobyzvasjedenzdechl.web3.cz a s tím, že kdo bude chtít, přidá se. Srazili jsme se s Ťapinkou na nádraží. Koupili lístky a vlezli do vlaku do Moravskýho Krumlova. Já vím, že do Tavíkovic by to bylo lepší autobusem přímo, ale když von nám pes Anďák v autobuse bleje. Čím míň autobusů, tím líp. Tak do Krumlova jsme dojeli vcelku v pohodě a ve stoje, jelikož tam bylo lidí jako psů (což neplatí naopak), navíc dědek, kterej se hádal s průvodčím, protože průvodčí si zabral místo služebního kupé čtyři sedadla. Když dědek vyskakoval moc, průvodčí ho uchlácholil, že si jich podle předpisu taky může zabrat vosum. A dědek smrděl takovou tou typickou vesnickou zatuchlinou, tak mohl bejt rád, že ho rovnou nevyloučili z přepravy, schořa.
A šli jsme ten kousek doprava a tam byla ta velká louka, hned za tím hajzlíkem nad řekou. Sice byla trochu zabahněná po povodních, ale zase tam byla spousta naplavenýho, leč teď už suchýho dřeva. Utábořili jsme se tam. Pravda, neměla žádnej cíp, kde bysme byli trochu z dohledu, ale co, vždyť máme hlídače. Večer jsem rozdělal ohníček a dali jsme se do večeřování. Mně spadl buřt do popela, Ťapina se chlámala a povídala, ať si vezmu jinej a kdesi cosi, ale já jsem ho schřoupal i s popelem a bylo po ftákách. A začalo pršet, tak jsme fofrem zapadli do stanu. Kdyby ti psi nebyli tak zasvinění, bylo by to úplně vpořádku. Když jsem je ještě ráno pustil, aby se vyvenčili a zas je natlačil zpátky, bylo to ve stanu jak v bahenní lázni. Jo, a po tom deštíku byly na stanu krůpěje ledu. Ťap klepala kosu. Já ne, já mám skvělej novej spacák. Ráno vylezeme, ze zatáčky na konci louky vyšla postavička a zmizela. Pak vyšla zas a táhla za sebou druhou postavičku. Byli to Tetka Králička a její poslední manžel Jirka. Psi se vyřítili jako hlídači a začali děsně vyštěkávat, když zjistili, že se jich nikdo nebojí, hlídači se změnili ve vítače a skotačili s návštěvou. Ti dva došli až k nám a ptali se, jestli máme kafe, abysme je pohostili. A mysleli, že nás dostali. Rozpačitě jsem se omluvil, že ho jdu teprve vařit - a šel jsem ho vařit. Nevím, co jim na tom přišlo tak nepochopitelný. Pak jsme se sbalili a vyrazili. A to se to šlo, krásně už zas bylo, no prostě paráda. Jakýsi vývraty jsme minuli, chvílu po rovince, chvílu ani tak ne, rybníkáře při práci jsme chvílu vočumovali, došli jsme na začátek dědiny. Tam byla ještě sympatická palírna. Pak hřbitov. Hned vedle. Asi tam nepálí moc kvalitní líh. Ale místa tam mají dost. To může eště vychcípat půl vesnice. No, a byli jsme po asi čtyřech kilometrech - zase v Tavíkovicích. Což já věděl dopředu, ostatní zírali, jak kdybych si z nich dělal srandu. Nedělal, nějak jsme tam dojít museli z té louky, co jsem odhadem stanovil na spaní.
Jo, tak kde jsme to přestali? Aha, jdeme, jdeme a naráz jsme zase v Tavíkovicích. Už vím. Tak ty Tavíkovice, to jsme jenom přešli takovej cípeček, minuli Tavíkovický most a pohroužili se zase do lesa. Pohroužili jsme se do lesa, kterej se právě probouzel po zimě, svítilo sluníčko, první kytičky rašily, břehy řeky byly ještě rozblácený, já to všecko fotil, Tetky Králičky poslední manžel Jirka si to kameroval, prostě krásná procházka. Však taky co chtít víc?
Jenže už pomalu nastával čas namířit si to zpátky do nějaké vesnice, Tetka Králička a její poslední manžel Jirka jsou měkkýši, jak jsem říkal, přijeli jenom na jeden den, tedy z toho logicky plyne, že museli zase nějak odjet. A v tom byl trošku problém. V pátek jezdí všude mraky vlaků a autobusů, v neděli taky, jenže v sobotu maj jakejsi útlum. Kam by se taky kdo v sobotu hnal, že ano? Jenom Tetka Králička a její poslední manžel Jirka. A z celýho široširýho okolí jel úhrnem jeden autobus, a sice v 16:15 z Dukovan. Zamířili jsme do Rešic. Přes pole, přes širé lány. S plánem, že tam se rozdělíme. Tetka Králička a její poslední manžel Jirka to budou mít asi pět kilometrů do Dukovan na ten bus, my se vrátíme do údolí řeky. A tak se i stalo. Před třetí jsme byli v Rešicích. Dali jsme vítězné cigáro na zastávce na návsi a rozloučili se. Tetku Králičku jsme nechali v představě, že autobus jede ve čtyři. Aby si na Jirkovi nevymrčovala nějaký rauchpauzy. Nakonec trochu zazmatkovali, byl tam silniční ukazatel se špatnou kilometráží, trochu je to vyděsilo, ale podařilo se jim stopnout auto, tak si dali ještě i jedno pivo. Prostě Egi zase všechno kvalitně zorganizoval. My s Ťapinkou jsme
se vydali ještě rozhlédnout po Rešicích. Rešice jsou totiž sice zapadlá
a nenápadná díra, poblíž jaderné elektrárny. Toť vše, co tak laik ví.
Ale třeba my víme, že je to také rodiště Adolfa Opálky, velitele skupiny
Out Distance a účastníka operace Anthropoid
Prohlédli a šli. Dle plánu, za kolchozem jsme zahnuli přes pole kolem kapličky do lesa a zpátky k řece. Ještě jsme poseděli na kládách, nakrmili se čokoládou, psi se vyblbli. Ovšem pak nastala
teprve sranda. Až jsme byli zpátky v údolí, došli jsme k lávce přes řeku.
Ale k jaké. No, ono na ní vlastně nebylo nic moc zvláštního. Snad jenom
to, že na ní chybělo zábradlí. Nu což, ono tam nebývá nijak nutné, jenže
to nesmíte jít s Ťapinkou, která na poslední výpravě dělala meteór a skákala
ze srázu do polozamrzlé řeky. No a na druhé straně je tábořiště, v létě tam stojí tábor, tak tam jsme si pod velkým smrkem postavili stan, uvařili a najedli se. Ťapinka se rozhodla i hygienu provést, ono to sice vypadá, jako by se chtěla do té vody vrhnout, ale není to tak, skutečně si jenom myje ruce: A na závěr dnešního pokračování jeden pes přírodní, u ohně sedící:
Tak kde jsem to minule přestal ... aha, nadlábli jsme se a šli spát. To ještě Ťapinka vymejšela zlepšovák - když minulou noc klepala údajně kosu, pes Anďák taky klepal kosu, tak vona si ho vezme do spacáku a tím se klepání kos zneguje a nebude se klepat ani jeden. Jak řekla, tak udělala. Narvala si Andyho do spacáku. Ten neměl nic lepšího na prácu, než si začít čistit tlapky. U čištění tlapek se pes vrtí. Když se pes vrtí ve spacáku, zase se blbě spí. Já a čubice Máša jsme už chrněli jak zařezaní, ti dva tam furt eště zázračili.
Ráno - nejdřív jsem vypustil psy ze stanu, aby se zase proběhli a vyvenčili. Pak jsme se jenom tak poflakovali, koukali, kde co lítá a kde co leze. Doslovně. A žrali jak Prajzi. A vůbec nám bylo hej.
Než teda opět moje milovaná usoudila, že když je takovej klid, nikde ani živáčka, nikde ani mrtváčka, že si půjde ještě jednou vyzkoušet přechod oné lávky. Že nějak to jít musí. To jsem jí vodkejval, i to, ať to jde zkusit, i to, že to nějak jde. Já jsem toho zářným příkladem. Pobíhal jsem tam tam a zpátky jak trotl.
Nadešel čas, kdy jsme chtěli vyrazit. Samozřejmě se to neobešlo bez dalšího varietního Ťapičísla - šla umýt ešusy. Vrátila se s mokrou nohou. Už se z toho stává taková pomalu tradice - někam jedem = Ťapinka spadne do vody. Ale co už, bylo teplo, stačily (moje) náhradní suchý ponožky a šlo se. Chtělo by se říct, že se šlo i vesele, jenomže to by nesmělo bejt takový to nahóru a dólu, ještě lépe - nahóru skála a dólu skála. To se Ťapinkám ale vůbec nelíbí. Však tam taky tajtrlíkovala jak zjednaná. Původní předsevzetí - dojít až do Moravského Krumlova - vzalo zasvé v Tulešicích. Prostě se nám už nikam nechtělo. A kam se taky honit, že? Mrkli jsme na jízdní neřád a zjistili, že autobus by měl jet za hodinku a čtvrt. Pohodlně jsme se vyvalili u zastávky, že se nakrmíme, Ťapinka cynicky sežrala Tatranku uvázanejm psům před čumákama, když tu, asi po deseti minutách, přichvátal jakejsi chlapík, s taškou přes rameno, suverénně se postavil na zastávku a vypadal, že ví, co asi tak dělá. Zalovil jsem v paměti, ano, jaro, začátek dubna, spousta ujíždějících spojů, to už jsem někdy zažil. I vstal jsem a chlapa se zeptal, jestli se náhodou, nepatrnou, málo pravděpodobnou, ale přece jenom čistě teoreticky možnou náhodou - neměnil čas? A vida. Měnil. Autobus už byl slyšet v zatáčce. Rychle jsme sebrali saky a paky a ostatní propriety, nastoupili a do Moravskýho Krumlova vcelku pohodlně dojeli.
A to je vlastně celý. Nebo teda ještě ne. Ještě jsme si v Krumlově zašli do hospody. Kolem Městskýho ouřadu, nad kterým se tyčí kaple Sv. Floriána, taktéž jsme tam našli zajímavou zapadenou hospodu.
Nakonec jsem se rozhlídl, jestli neuvidím ještě někde nějakou mou oblíbenou zajímavost - opuštěnej izolátor nebo zajímavou ceduli. Viděl.
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Pokud mi (nedej Bože)
něco chcete a nestačí vám na to ta slavná "Návštěvní
kniha", občas mě můžete zastihnout na ICQ
pod nickem "Egi" a číslem 54411361 (teď Hmm, teď mě tak napadá, nebo mi prostě napište: michal.eger@centrum.cz |