Expedice Pobaltí 2002 / deník středa – 24.07.2002



          Dnešek jsme strávili opět delším přesunem. Ráno jsme vylezli, nasnídali se, několikrát jsem Ťapinku seřval, že dělá svinčík nudlema z polívky, ona mne na oplátku, že jsem udělal čurbes ve stanu peřím ze spacáku.

A to jsem ještě tu polívku dělala já a jak mi ta voda nechtěla vařit, tak jsem na to spotřebovala pět kostek. To jsem si pak vyslechla věci. („pěéééééééééééééééééééééét?“)

          Sbalili jsme se a vydali se na nádraží do Siguldy, odkud nám měl jet ve 14:25 vlak. Šli jsme tou schodovou cestičkou nahoru, tentokrát jsem si ty schody i spočítal – bylo jich 456. Ale dřevěných a ne moc prudkých, vcelku to ušlo.

          Na nádraží jsme ještě vyměnili pár peněz (ukázalo se, že zbytečně, ale zase máme něco hotovosti, až se budeme vracet), dali jsme si ledňáky (celkem za 0,46 Ls), vylili tu špinavou vodu z kempu a paní v pokladně nám nejen prodala lístky á 1,03 Ls, ale nechala nás natankovat i vodu čerstvou. Vlak jel akorát včas, zase ten široký kodrcák, ve Valmieře jsme byli taky 15:48 přesně dle jízdního neřádu. V tu chvíli jsme zjistili, že s vodou od ženštiny ze Siguldy není něco v pořádku – prodělala jakousi oxidační proměnu, už předtím chutnala trochu po železe, teď k tomu navíc zrezivěla (ta voda, ne ta paní).

          Svezli jsme se místní MHD á 0,15 Ls a za chvíli nám jel autobus do příhraničního městečka Valka (á 0,85 Ls). Dokonce nový, kvalitní autobus. A jako vždy – včas.

          Valka je městečko rozdělené hranicí, asi 100 metrů za autobusovým nádražím je hraniční přechod, k naší smůle pouze pro místní. My jsme museli až na velký, mezinárodní. Strejc – řidič autobusu, který mě slyšel, jak se na nádraží vyptávám, nás tam nasměroval. Jel už zaparkovat vozidlo na noc, tak nás kus zdarma popovezl až na místo, odkud jsme nemohli zabloudit. Bylo to necelý kilometr.

          Říct, že nás Estonsko přivítalo nějak vřele by bylo asi dost nadnesené. Prostě jsme mu byli šumafuk, jako by se nechumelilo (a ono se skutečně nechumelilo). Dostali jsme jen štempl do pasu, vyměnili si 50 USD za 770 zase zdejších „šušňů“ alias korun estonských alias ještě jinak EEK. Pak jsme se začali ubírat směrem do centra městečka, na estonské straně se jmenuje Valga (něco jako Český Těšín versus Czieszyn). A je opět velmi hezké, vypadá to, že si tady potrpí na dřevěné stavby, dokonce i modernější kancelářská budova je obložená plastovou imitací prken.

          Na náměstí jsme zlikvidovali tu strašnou vodu (zalila jsem s ní trávník a místní babky na mě koukaly, jako kdybych jim ho chtěla zahubit) a koupili pro jistotu balenou. A k tomu dva půlkilové jogurty, dva chleby, dva ledňáky a tabulku čokolády, hned jsme byli o 65,- EEK lehčí, asi jako 130,- Kč. No, to snad ujde.

          Ten jeden chleba vypadal spíš jako nějaký sladký piškot, tak jsem prohodila něco v tom smyslu, že i když to bude sladký, tak to sníme. Jenom by se k tomu hodila Nutella. A Egi na to výhrůžným hlasem: „Zas by se ti něco hodilo???“ A takhle to tady mám pořád. Ale pokoj dala, i s Nutellou.

          Na nádraží jsme zjistili, dvě věci, jednak dnes už nic rozumného nejede, jednak s tou zdejší hatmatilkou jsme teprve správně „v pérdeli“, tady už nechápem ani jízdní řád.

          Vydali jsme se pěšky za město, kde jsme viděli takový pěkný lesík. Jenže všude kolem lesíku je bažinka, jediné místo, které jsme našli je kousek od trati a od cestičky u pidirybníčku.

          U pidirybníčku, kde je spousta žab, komárů a hovada velikosti běžné můry. Zkusili na nás nálet, ale pár jsme jich povraždili, tak se stáhli, hmyzáci. Ale nedůvěřivá Ťapinka taky, říka, že některý hovado by to nemuselo pochopit, zalezla do stanu. Já dopíšu a jdu taky, ačkoli je podle místního času 21:30 a krásně světlo.