20.7. - 26.7.2004 - Psina na vodě

   Za chladného zimního večera, kdy mráz zalézá za nehty a nebohé chodce zahání do hospod, sešli se v jedné takové hospodě Egi, Pepé, Bača a Marťan. Čili jinými slovy Egi s partou svých slepejšů. A jak už to tak v zimě v hospodách bývá, začali hrdinsky plánovat, že v létě, až bude teplo, sjedou řeku. A to ne ledajakou, ale rovnou Vltavu. Když jsem se k tomuhle domlouvání nachomýtla já, chvilku jsem nevěřícně zírala, do čeho že se to můj chlap zas hodlá pustit, načež jsem usoudila, že tahle sestava už divnější nebude, ani kdyby s námi jel oranžový ptakopysk, a uvrtala jsem do akce Jolu. A psi jedou taky. A Jolina psice Tala jakbysmet. Tak. Aby toho nebylo málo, přichomýtl se ještě Bobeš, načež Marťan zas nestrpěl přesilu vidících a na poslední chvíli den před odjezdem přihlásil kamaráda Romana. To už ovšem předtím Bača začal vyšilovat, že asi nemůže jet hned od začátku, že musí doma pracovat, kádrový profil si vylepšovat, že se k nám přidá v půlce. Ať počítám jak počítám, vychází nás lichý počet, jak to bude s loděma? Marťan sice od zimy machroval, že chce mě, ale jak slyšel o Jole, tak mě převěsil zpět na krk Egimu. Jola zajásala, že nebude muset jet s Bobešem, kterého vůbec nezná, a kdo ví, jakej von je (na konci už ovšem hlásila, že skvělej). Bobeš se teda domluvil s Pepém a Roman pravil "I což, přihlásil jsem se poslední, tak pojedu na singlu". Co na tom, že nevidí břeh, ona ta řeka teče jenom jedním směrem.

   A tak tedy vyrážíme. Teda… stepujeme půl hodiny po domluveném srazu na nádraží a čekáme na Jolu. Za pět minut jede vlak, všichni kromě Egiho měkneme a jdeme si zabrat místa. V minutě odjezdu vlaku dovleče Egi na nástupiště uřícenou, leč vysmátou Jolu. "Co je? Něco jsem zvorala?" ptá se tato při pohledu na můj naštvaný ksicht. Abychom nemuseli vyjet moc brzy nebo dojet moc pozdě, vybral někdo spojení, kterým jedeme do Vyššího Brodu deset hodin. Alespoň že s pauzou na oběd v Českých Budějovicích. S pauzou na oběd, během které se šla Jola s Romanem projít a vrátili se minutu před odjezdem vlaku. Jola během procházky ztratila hodinky. Andy s Mášou leží pod sedačkami a spí, Tala pobíhá po celém vagónu s košíkem na krku, vodítko za ní vlaje. Jola to komentuje: "Ona na takové cestování není zvyklá, tak je trošku nervózní. Ale vždyť je na vodítku a s košíkem, tak co?" V pátém vlaku už ji to přestalo bavit a konečně si sedla, jenže to už vystupujeme a jsme na místě. Jsem z toho celodenního sezení unavená jako kůň a netvrďte mi, že je to nesmysl. Jenže ještě musíme v kempu počkat na lodě, dovezou nám je radši až po setmění, abychom neviděli, jaké jsou to hrozné skořepiny.

   Ráno jsme vstali odpočatí, optimističtí a natěšení. Dobrou polovinu čekalo usednutí do lodi poprvé v životě, včetně mne. A včetně psů. Psy jsme si rozdělili tak, aby na každé lodi byl jeden, Jola s Marťanem si vzali Talu, Pepé a Bobeš se ujali Máši a já jsem si pro jistotu nechala vepředu Andítko, protože vím, jak hysterčí z vody. Slabý deštík mu dokáže zkazit náladu na celý den. Vzala jsem Andyho do náruče a usadila ho do lodi. Sundala jsem mu přední nohy ze svých ramen a usadila ho tam znovu. Sundala jsem mu zadní nohy z pádla, na kterém seděl jako pták na bidle a usadila ho tam líp. Složila jsem mu přední nohy k sobě, aby se do lodi vůbec vešel. Chytila jsem ho na poslední chvíli za ocas a odnesla zpátky k lodi. Když už jakž takž seděl, sedla jsem si taky, ani nevím jak. Díky psovi jsem si to vzrušení z onoho "poprvé" ani nevychutnala. Máša zdrhla Bobešovi a plave za cizí lodí. Pronásleduje pivo na provázku. Ale to už všichni jakž takž sedíme a vyplouváme. "Máte 300 metrů na to, abyste se naučili ovládat loď," pravil Egi, " pak je první jez". První jez a taky první propust neboli šlajsna. Vodák si pamatuje svou první šlajsnu, pak šlajsnu, kde se neudělal, ačkoli mohl, a šlajsnu, kde se udělal, ačkoli nemusel, píše Zdeněk Šmíd ve své knize Proč bychom se netopili. Tak tu první si pamatuju dobře, kryje se mi s tou třetí. Na druhou při této výpravě zatím nedošlo. Akorát vím, že jsem tam hrozně nechtěla, protože jsem nevěděla, jaký to bude. Pak jsme skočili z převýšení a řítili se do ohromného množství vody. Tak jsem začala ječet. Ječela jsem hezky, ale ke zvýšení stability lodi to nestačilo, takže jsme se koupali. Egi pochytal věci, na rozdíl od nás dobrovolně se koupající kluci chytili loď a pak ještě jeden chytal mě, protože jsem pořád jela po zadku ku Mělníku a nedokázala jsem se v tom proudu zastavit. Ostatní to sjeli v pohodě, akorát Egi šel pak ještě dělat kormidelníka Romanovi, tak ho vykoupal taky. Roman měl vůbec pořád nějaké problémy, jednou vody moc, podruhé málo. To když zrovna visel zapíchnutý v břehu. Tak Egi dostal nápad, staneme se vodící lodí. Vodícího psa na přídi máme, i když se klepe strachy, tak co. Vytáhnul provaz, přivázal Romanovu loď za naši a už se jelo. Tento šikovný vynález dostal název "kačer na provázku" a stal se po zbytek akce velmi oblíbeným. Marťan s Jolou zvládali všechny jezy na výbornou, ale trošku si nerozuměli se šutrama. Proplétáme se mezi kamením a ejhle, Marťan s Jolou loví loď z vody. No co, my jsme se taky cvakli už při odrážení od břehu, ještě Anďák zůstal pod lodí a má trauma z vody víc než předtím. Projeli jsme kolem nich a asi za pět minut se řekou nesl Marťanův hurónský, leč ve slušné společnosti nereprodukovatelný řev. Ano, už zas. Jole uplavaly kraťasy. Pepé s Bobešem se večer v kempu radovali, že se ani jednou necvakli. Povídám jim, že to přijde. Bobeš na to, že to ví. Večer se začalo nebezpečně blýskat, blížila se bouřka. Hledám Mášu, která bojí hromů, aby nezdrhla někam do lesů. Jenže je asi pozdě, už ji nikde nevidím. Prolezla jsem celý kemp a Máša nikde, na volání taky nepřišla. Doma když slyší něco, čeho se lekne, tak běží k baráku, ale kam by tak asi běžela tady? No nic, dohodli jsme se, že se půjdu uložit do stanu a Egi zatím bude pokračovat v pátrání. Zalezla jsem do stanu, rozložila spacák a vyklepala jsem z něho rozespalou Mášu.

   A máme tu další krásné ráno, pejsci chtějí ze stanu. Rozepla jsem zip a už slyším Bobešův hlas: "Mášeno vypadni, to si děláš srandu, že sem vlezeš, né? Nevolizuj mi ksicht a zmiz. Sakra vemte si někdo tu čubu!" Než jsem se vyhrabala ze stanu osobně, tak už Mášu Bobeš přestal bavit a nacpala se do stanu Romanovi. Noční bouřka prověřila stan za pár stovek z Tesca, který měl Pepé. Vylívá z něho vodu a nadává Bobešovi s Marťanem, že se celý večer bavili historkami, jak kde zmokli. Navíc šel ráno na záchod a když se chtěl vrátit, tak už ho Tala nepustila zpátky do stanu. Zdrcený Pepé požádal Jolu, jestli by mu nepodala pivo, že potřebuje zapít prášek. Ta mu ale nabídla vodu, kterou měla při ruce. Pepé zabrblal, že té zdejší vodě nevěří a odebral se do hospody. Kolem desáté hodiny Egi začíná nervózně podupávat, že bysme jako měli sbalit a vyrazit dál. Což byl signál pro Jolu, aby popadla kytaru a začala zpívat. Ostatní jsme začali přece jenom pomalu balit a vše nasvědčovalo tomu, že nic nebrání vyplutí. Akorát Bobeš houkl, že si ještě skočí na záchod a zmizel. Jak tak čekáme na Bobeše, Jola prohlásila, že než ten přijde, ještě se stihne osprchovat a zmizela též. Mezitím se vrátil Bobeš a začal nadávat, kde je Jola. Marťan pravil, že jelikož se šla sprchovat a on tam nebude stát jak hydrant, jde si pro pivo. To šel samozřejmě s ním i Pepé. Egi se ptá, kde jsou baterky do foťáku. "Kde by byly, hezky na dně barelu," říkám já. "Zabalené v igelitce?" "Asi né." I vybalujeme a znovu balíme barel. V tom chaosu, jak jsou všechny věci pokaždé jinde, jsem nejdřív nemohla najít plavky, pak opalovací krém. Když jsem ho vítězoslavně odněkud vylovila, dořítila se Jola ze sprchy a hned že si ho chce půjčit. Při té příležitosti si Roman vzpomněl, že se taky nenamazal a jal se lovit odněkud svůj opalovací krém. Máme před sebou bordel, jako kdybychom vůbec ještě nezačali balit a do toho všeho se vrací Pepé s Marťanem, jestli už teda jedem. Jo, jo, hned, hned, jenom tady todle… kde mám druhýho psa? Máša tu pobíhá s Talou a Anďák se někde zašívá, aby nemusel do lodi. O Egiho se pokoušejí mdloby a já jdu hledat psa. Vytáhla jsem Andyho z křoví a teď už snad opravdu můžeme vyrazit. Ještě Jola neví, kde má sluneční brýle, Máša plave za cizí lodí, Andy se zase roztahuje jako pavouk, abych ho do té naší nenarvala, ale už fakt jedeme. Něco takového se odehrávalo přibližně každé ráno.
   Protože se vždycky na vodě nějak od sebe vzdálíme a to až na rozmezí několika km, domluvili jsme se na srazu v první hospodě po cestě. Já s Egim a Romanem na špagátě jedeme poslední a tak se poohlížíme po lodích u hospody. Jako první jeli Pepé s Bobešem, pak Marťan s Jolou, jenže u hospody stojí jenom žlutá loď těch prvních. Bobeš vyhlíží, kdy pojedeme kolem, aby nás odchytil. Marťan s Jolou jsou nezvěstní. Dali jsme si občerstvení a pokračujeme dál k jezu. Tam jsme vystoupili a už při prolézání roštím na břeh vidím pobíhat černého psa a nadávat Jolu. Čekali tam na nás dvě hodiny, dvě hodiny, normálně a my si klidně někde zastavíme. Nebylo nic takového domluveno, vůbec ne, a už vůbec tam žádná žlutá loď nestála a kolem žádné neprojeli. Vyjížděli sice jako druzí, to jo, ale Pepého s Bobešem prostě nepředjeli ani neobjeli a my jsme úplně hrozní. Když se Jola vyzuřila, zbytek cesty už probíhal vesměs v poklidu, až k jezu pod Papouščí skálou. Tam Bobeš začal sejčkovat, že poněvadž se ještě necvakli, tak je to čeká teď. Pepé prohlásil: "To sjedem jako malinu, jenom si namočím čepici." A už jeli a už se koupali. Pepé ztratil boty a píchnul si něco do nohy, taktéž ztratil brejle, čímž se přesunul z kategorie jakž takž vidících do kategorie vidících lautr hovno. Taky ztratil spacák, ale to zjistil až večer v kempu.

   Další den jel Egi s Pepém do nemocnice s tou propíchnutou nohou. Rovněž měl za námi ten den dorazit Bača, tak jsme mysleli, že nás bude konečně plný počet, ovšem nebyl. Bača nakonec vystřídal Pepého, který se zafačovanou nohou, bez brejlí, bez spacáku a s nefunkčníma hodinkama (zastavily se v čase nehody) odjel domů za svou Maruškou. I tak bude mít dobré dva roky o čem vyprávět. Tohle všechno způsobilo zdržení, takže jsme byli kolem druhé hodiny odpolední ještě v kempu. Vedle nás už stavěli stan nově příchozí. Slabší povahy podléhaly malomyslnosti a chtěly zůstat dneska na místě, ale byly přehlasovány. Jede se. Povyměňovaly se částečně posádky lodí, čerstvě odpočatého Baču jsme posadili na singl, Bobeš si sednul ve své lodi na kormidlo a dopředu k němu Roman. Já jsem jim říkala, ať to udělají naopak, Bobeš by mohl navigovat a Roman už kormidlovat umí, ale mají, co chtěli. Nevidomý kormidelník se jim nezamlouval, tak teď mají kormidelníka, který sedí vzadu poprvé v životě a dopředu nevidí tak jako tak. A zrovna dneska máme před sebou takový hezký jezíček. V Českém Krumlově. Bylo nám porazeno, ať si vyložíme nejen psy, ale taky věci, protože tam se cvakneme zaručeně. Tak jsme učinili. Co jsem tak měla možnost sledovat, projely za celou dobu jenom nafukovací lodě, všechny pevné šly ke dnu. Máme pevné. Bača si to frajersky sjel na půjčené pneumatice, ale loď si přenesl a odplul v dál. Marťan prohlásil, že tohle nejede. Roman přišel za Egim, ať jede s ním, jelikož Bobeš taky prohlásil, že tohle nejede. Tak si to Egi střihnul hned třikrát. Nejdřív se mnou a skoro jsme se ani nekoupali. Leč skoro není úplně. Pak s Romanem a koupali se hned. Napotřetí už asi věděl jak na to, protože s Jolou to projel. Než jsme přeskládali zpátky věci a psy, musel být Bača už dobrou hodinu pryč, ale do hospody coby odpočinkového místa prý dorazil tak dvě minuty před námi. Tala vyskočila z lodi a prokousla nějakým klukům nafukovací míč. Jola pravila, že "ona si ráda hraje s balónama" a klukům koupila pivo. V kempu pak večer Tala vrčela na všechny kolemjdoucí psy, ale to bylo taky v pořádku, "bo ona už je z toho nervózní".

   Ráno jsme se kolem desáté začali sbírat a úderem dvanácté jsme vyplouvali. Bača vydržel samostatně asi první kilometr, pak se začal dožadovat kačera na špagátě. Tak jsme si ho přicvakli v dobré víře, že bude stejně jako Roman pádlovat, ale kdepak ty věci. Bača se rozvalil v lodi a nechal se táhnout. Tak jsme se na to vykašlali všichni, proud byl docela rychlý, tak jsme se jenom vezli. Bača si pořád uprostřed peřejí šrouboval barel a cosi vytahoval, tak jsme se ho snažili aspoň navést na šutr, ať z toho něco má, ale špagát bohužel fungoval tak, jak měl původně. Navedl ho nejlepší cestou, kterou jsme jeli my. Na odpočinek jsme zastavili u moc příjemné hospůdky, měli tam dobré pšeničné placky. Začalo se za námi stahovat mračno a dokonce i pršet, tak si Egi natáhnul pláštěnku, aby přestalo. Přestalo okamžitě a už nezačalo. Poslední jez na naší cestě byl takový bonbónek, jezdí se protrženou hrází a jenom to tak zhoupne, ani psy jsme nevykládali. A taky už máme zkušené říční vlky, Andy se kupříkladu ani nenamočil. Jak viděl před sebou vodu, schoval hlavu pod moje nohy a vylezl až to přestalo houpat. Úplně suchej. Dojeli jsme do Boršova nad Vltavou, což byl cíl naší cesty. A nejen naší, ne nadarmo se tam kemp jmenuje Poslední štace. Vrátili a zaplatili jsme lodě a ztracené pádlo, které vzalo za své někde u Českého Krumlova (ono bylo pořád jedno navíc, jak nás byl lichý počet, to né že by někomu vypadlo z ruky a už ho nenašel). Polovina osazenstva zjistila, že nemá prachy, i půjčili si od Egiho. Až na Marťana, který si půjčil od Romana. Večer jsme se šli kulturně vyžít do hospody ve vesnici, protože ta kempová měla plně obsazeno a ještě draho. Tala tam začala vrčet na pána u vedlejšího stolu, tak mu Jola taktně vysvětlila, že "ona byla předtím u takového protivného chlapa, on měl taky knír". Přinesla psům vodu a za chvíli už zas měla cukání, že se půjde projít. Jen co vypadla, pán s protivným knírem vstal a šlápl do misky s vodou.

   Ráno jsme se vyhrabali lážo plážo, že vyrazíme z Českých Budějovic vlakem ve dvě, nebo možná až ve čtyři. Nakonec se rozhodlo pro ty dvě, takže honem balit. Máme sbaleno a postáváme na prázdné louce, Jola s balením začíná. Tak jsme šli počkat do hospody, že zatím Egi bude stát nad Jolou a bude ji popohánět. Zdařilo se a vyrážíme na autobus. Na zastávce Jola zjistila, že nemá náhubek, že ho zapomněla v kempu nebo v hospodě, tak se tam poklusem vrací. Egi jí vyhrožuje, že jestli nepřijde do odjezdu autobusu, tak jí uvážeme Talu ke kandelábru a jedem. Jola v kempu překecala chlápka s dodávkou, ať ji sveze zpátky a dorazila minutu před odjezdem autobusu. Bez náhubku. Nastoupili jsme nenápadně zadními dveřmi a Egi šel koupit k řidiči jízdenky pro psy. "A mají všichni náhubky?" ptá se řidič. "Jasně že jo," ukazuje Egi Andyho a Mášou zubící se přes dráty. V autobuse byla jak už to bývá aktivní babka. Když slyšela, kam se chceme dostat, tak nás napřed zděsila, že už jsme měli dávno vystupovat (ono se dá k nádraží dostat samozřejmě různými způsoby a babku zrovna napadl jiný, než někdo poradil nám). Pak se přeorientovala na náš způsob přestupu a radila, kde teda máme vylézt. "Takže teď máme vystupovat?" ujišťuje se Egi. "Teď ne, až támhle za rohem," poučuje babka. Ano, projíždíme křižovatkou a zastávka je skutečně až za rohem. Dostávám hlad. Opět je na programu otázka, jestli vlak ve dvě nebo vlak ve čtyři. Vlak ve čtyři by znamenal, že se naobědváme a dáme si v hospodě sraz s Arthurem Dentem, což by nebylo od věci. Hlasuje se, kterým vlakem pojedeme. Většina lidí se zdržela hlasování a já mám hlad, jedeme ve čtyři. Zatímco jsme seděli v hospodě, Egi s Bobešem šli hledat bankomat a já jsem hladově šilhala z okna. Jola sleduje dění a hlásí:"Teď sem vlezl nějaký chlap, podíval se na nás a radši zas šel. A už tu byl zas, zase se rozhlíží, a jde pryč." Byl to Arthur Dent. Egiho nenalezl, mě si nevšiml, ostatních se lekl, tak vždycky vycouval. Když přišel potřetí, tak už naštěstí seděl Egi na svém místě, takže jsme se nakonec sešli.
   A to už nastupujeme do svého posledního vlaku. Jako obvykle po podobné akci Jola nemá na sobě takřka jediného kousku vlastního oblečení. Jede v Pepého kraťasech, Egiho svetru, kolem pasu s mojí ledvinkou. Tala hňápe po sedačkách a Jola vysvětluje, že "ona je tak zvyklá, já jí dám vždycky nějaký hadr". "Jenže teď hadr nemáš, tak ji sundej," začínám vrčet, jelikož v kupé s námi jede cizí paní, která k tomu přišla jako slepá k houslím. Seděla v kupéčku sama, když nakoukla Jola: "Nevadí vám pejsek?" "Ne, kdepak?" "A co tři pejsci?" A už nás tam měla všech šest (Bobeš už svištěl jiným vlakem na Kladno) s celou smečkou. Usadili jsme se pěkně pravidelně proti sobě slepejši a jejich průvodci (s těmahle lidma se neuvěřitelně dobře cestuje, co se ceny jízdenek týče). Před Brnem Egi začal vymýšlet, jestli to náhodou nestaví v Královém Poli. Někdo odpověděl, že staví, a Egi teda, že tam vystupujeme. Jola, aby o něco nepřišla, začala vymýšlet, jestli to taky nemá blíž, nejdřív teda musela zjistit, kde takové Královo Pole je (že tam šest let bydlí jí jaksi uniklo). I zjistila, že to blíž má, takže v Královém Poli tři průvodci a tři psi ponechali tři nevidomé svému osudu a vystoupili. A tak skončila slavná akce Vltava.