Ládínek se žení - 24.05.2003 (Egiho fotodokumentace se stručným popisem)

Teda nevím, proč si tohle řadím do "Egiho drobných trotlovin", když jde sice o trotlovinu, leč Ládínkovu a ještě k tomu velkou, ale co už s tím nadělám, přece kvůli tomu nebudu přehrabávat celej svůj web.

Výňatek z deníku s popisem události:

Sobota, 24.05.2003 - Růža se žení, Pavla se vdává. Dokonce naráz. A spolu.

Vonehdá mi přišel takovej divnej mejl. S přílohou. V příloze obrázek. Z obrázku Ládínek s Pavlou se ksichtí. Což vo to, voni se ksichtí vcelku furt, zvlášť Ládínek alias Růža alias Lávička alias Kovboj, ten má to, čemu se u ostatních říká "grimasy", ten to má za normální výraz. Ale tentokrát se z té fotky tlemili tak nějak blaženě, to jsem si musel přečíst, vo co teda jde. A jak kdybych to netušil - holt je nová doba, svatební oznámení se posílají mejlem. Že se jako rozhodli společně vykročit do života a takový ty srandy. Teda tě péro. Už i voni, no nazdar.

Obratem jsem to pustil z hlavy, vzpomněl jsem si na to až včera. Že bych se na tu taškařici šel podívat? Vlastně proč ne? Jediný, co by mi v tom mohlo bránit, je absence slušnýho vohozu ve skříni. Abych nekecal úplně, nějakej sačmen by se našel, ale na co si dělat násilí? Žením se snad já? Nežením. To zrovna, Růža vymejšlí ptákoviny a já se budu pařit v sačmenu nebo neřkuli v šólně. Pche, zrovna. Černý džíny a tričko s límečkem by mohlo tak akorát stačit. Ještě jde o to, jestli se probudím, má to bejt už ve dvě odpoledne. Tady platí teze s násilím taky. Ale rozhodl jsem se, že to zkusím. A taky jsem na to obratem zapomněl, přesně v duchu tradice.

Ráno jsem vylezl z postele už o půl jedné odpoledne. Ťapinka zírala. Uvařila mi kafe a učila se. Já jsem se vyvalil na gauč, pokuřoval a četl si Sorry, to je takovej časopis. Né, fakt to nejni Story. Takovej vůl zas nejsu. No a nevím, jak se to stalo, snad tam byla někde zmínka, že se kdosi kdesi s kýmsi voženil či co, ale nějak mi tím vytanula v mysli myšlenka (co jinýho by taky v mysli mělo tanout, že?) na Růžovic svatbu. Bylo něco po čtvrt na dvě. Přesněji deset minut po čtvrt na dvě. To je v dnešní době skoro půl druhé. Ťapinka už notnou dobu okupovala hajzlík, to by byl dobrej trik, rychle se zdejchnout, jenže potvora, asi čula, že hodlám vzít dráhu, spláchla, ze záchoda vylezla a kam si to prej štráduju? Já na to, že vo nic nejde, jenom se otočím ve městě, taková nepodstatná věc, Lávička se jenom vožení a na oběd su zpátky. Jó, to byl kvikot, na svatbu? Bez Ťapinky? Ťapinka chce taky. Zatím jenom jít se podívat. Tomu jsem se chtěl vyhnout, moc dobře jsem tušil, že to nezůstane bez následků. Že mi začne dělat, románově řečeno, návrhy k sňatku. Ale kupodivu, dlouho ne a ne, teda, dlouho, no, prostě začala až v šalině.

Stihli jsme to akorát. Přesně ve dvě jsme stáli u Svatýho Jakuba, to je zase takovej kostel, jak je na něm přibitej ten andělíček, co vystrkuje tu prdel. Zrovna se tam rojili, Růža tam stál jak puchejř, v kvádru, to jsem taky v životě neviděl a už taky asi v životě neuvidím. Ovšem to byl taky jeden z mála, zdaleka jsem tam nebyl nejhůř voháklej člobrd, někteří tam byli i v kraťasech. Bejvalejch kolegů tam bylo jak psů. Půlka z nich zrovna vypadali jak houmlesáci. Zrovna přijelo auto, něco jako spediční služba, a přivezlo Růžovi nevěstu, tedy Pavlu. Ještě, že po Ládínkovi nechtěli potvrdit převzetí. Vlastně chtěli, ale až později. A jenom písemně, žádný snímání čárovýho kódu a jiný věci, co k spedičním službám patří. Chabárna.

Všichni se nahrnuli do kostela, Růža si to hasil jako ženich první, pak všici vostatní, jenom tu Pavlu zas nechali stát venku, že ju tam musí patrně tatík slavnostně dovést. Takovej tatínkovskej dobrej zvyk, dovede dcéru k oltářu, mumlá cosi, že je to jeho jediná (případně nejmilejší, pečlivě vychovaná a takový ty marketingový kecy) a že ji jako ženichovi odevzdává, následkem čehož tatík pro nezasvěcené vypadá jako štědrej geroj. Ve skutečnosti si myslí cosi o táhnutí kamsi a doma má spadeno na dcéřin pokojík, že si z něho udělá dílnu a trucovnu. To jenom tak na okraj.

Pak začala vlastní taškařice. Ženský dojetím slzely, ty vdaný vzpomínaly, jak se kdysi taky takhle na kohosi přisály, a k nim přináležející chlapi měli vobrácený voči v sloup, ať si to ten moula na poslední chvílu ještě rozmyslí. Zadaný, leč nevokróžkovaný ženský zase potichu syčely: "Vidíš? Sleduješ? Bereš si příklad?" a k nim přináležející chlapi měli vobrácený voči taktéž v sloup: "Vidím. Sleduju. To zrovna."

Ale jinak to bylo pěkný a tuze dojemný. Zvlášť ten moderátor byl Boží. Doslovně. Jinak se mu teda říká farář, ale to je sluha Boží a celou tu taškařici moderoval. Pavla ani nedutala, aby snad Lávičku eště něčím nenakrkla a von nezahnul kramle, ten se zas střídavě tvářil děsně vážně, jak kdyby na to zahejbání těch kramlí právě myslel, a střídavě se imbecilně pohihňával - to určitě znáte z filmů, když je hrdina v prdeli, směje se jak šílenec. A to je zrovna Láďův případ. Začal křížovej výslech, jestli se jako berou dobrovolně, nafurt, z lásky a podobně. Odpovídali střídavě: "Ano", že jako jistě, jednoznačně a rozhodně. Pak si i s farářem plácli takovým tím stylem: "Jelito - kopyto - platí to", vokróžkovali se navzájem, podškrábli tuze moc stohů papírů, pan farář jim ustřihl rohy vobčanskejch průkazů, aby hned na úvod se proběhli po úřadech a mohli se správně našňupnout. Všichni jim gratulovali, jak je to skvělý, super a dokonalý, zase to byly vlastně dva tábory, ženatí si mysleli: "Tak, už jste na tom bledě jak my," kdežto svobodní se uculovali: "Eště, že taková pohroma nepostihla mne." Nejlíp to vyjádřila jedna bejvalá kolegyně, která Pavle hodně nahlas, aby to všichni slyšeli, pošeptala: "Tak, teď už to máš v suchu."

Venku na ně ještě podle jakýhosi blbýho zvyku házeli rejžu, to je nějakej symbol nebo co, zvlášť pokud se trefíte jedním zrnkem přesně do voka, to si bude postiženej ten symbol velice dobře pamatovat. A protože trefit se jedním zrnkem do voka není nic lehkýho, jakejsi diverzant jebnul po Růžovi celej pytlík. Ten čuměl (ten Růža, pytlík samosebou nečuměl).

A svatebčané šli pak někam glgat. Zatímco my s Ťapinkou jsme šli na oběd do Legendy. Teda původně měl bejt oběd doma, ale bylo pozdě a Ťapince by se určitě nechtělo vařit, né, to nedělám granda, to taky napadlo ju. Ale pro mne to byla vítaná příležitost, jak umlčet její sňatkuchtivé choutky - buď meditovat nad svatbou, nebo oběd. Asi to zatím nebude tak akutní, vybrala si oběd.

Lávička s Pavlou hledí k zejtřkům. K zejtřkům mylně nazejvanejm "společnejm" a zároveň "světlejm". Buď budou světlý nebo společný, to dá rozum. Taky je zajímavý, že každej ty zejtřky vidí někde jinde.	Boží moderátor.	Jelito, kopyto, platí to.

... tolik tedy k tomu deník.

A teď už tedy podrobněji, pochopitelně jsem tam nebyl jedinej fotograf, já tam vlastně původně ani nechtěl.

Nevěsta, ana zrovna vytažena z auta.		Snoubence vítá onen "Boží moderátor".
		Jožka Kokoška fotí jak divokej.	A miminko Majkl kameruje.
Zvlášť Luďa alias Emu (vlevo) má takovej dramatickej výraz, jako "sakra, to jsem ještě nežral".	Některé to velice zajímá, zvlášť onoho kníratého strejdu ...		... jiní zase vypadají, že každou chvílu usnou.
Šéf Miloš, ten očividně dumá, kterak budou Ládínek s Pavlou, oba zaměstnanci, zase chtít společně na dovolený.	Růža sedí hezky zpříma, jak kdyby sežral pravítko.		Do Ondry právě začala paní oučetní zezadu hučet, kdy se teda rozkejve von. Ondra to "zaručeně přeslechl" a dělá, jak ho nejvíc zajímá architektura chrámu.
	Taková moje Ťapinka, ta zase dumá, kterak do podobné legrace uvrtat mne.	Pan farář se zamejšlí nad podstatou manželství a náležitě vzletně o tom hovoří ...	... ministrant, prý jinak kostelník, toho to tam podle všeho vcelku štve.
Jožka momentálně nefotí, nýbrž pozorně naslouchá. Pravil, že si to chce vychutnat, protože na svatbě nebyl asi dvacet let. Naposledy byl na své.	Ládínkův kámoš zvaný Břichard, jeden z hlavních fotografů.
Tam seděj jak oukropečci.	Jožkova manžetka, mezi přáteli zvaná Beruška.	Firemní direktór s manžetkou. Se spící manžetkou.	Miloš žhaví mozkový závity, jestli jim to fakt na poslední chvílu nezatrhnout a jestli by na to zatržení případně stačila jeho pravomoc zaměstnavatele.
Všichni z mladších ročníků se dělí na dva tábory. Jedni se jim pošklebujou, haha, už to máte taky, druzí si říkaj, že je to snad hned tak nečeká.			A pan farář povídá a povídá.
Kostelníkovy mimické kreace. Ten byl skutečně dokonalej.
To už začínala podřimovat i nevěsta, pan farář operativně zařadil změnu - a začíná křížovej výslech. Tak ano nebo ne? Ano? Fakt ano? Nechcete přítele na telefonu?
Skutečně si to nechcete rozmyslet?	Tak tedy pan farář pro osvěžení davu zavelel vztyk ...	... nechal Láďu s Pavlou, ať si potřesou ploutvema ...
... ještě jednou jim dal možnost toho nechat ...	... a když viděl, že si to prostě nerozmyslí, nakonec si na to plácli.	Ostatní změnu přijali vcelku s povděkem, konečně se něco začalo dít, zvlášť kníratej strejda vypadá, že eště chvilku řečí, tak by dal někomu do držky.
Výměna prstýnků, takzvaný króžkování. Něco jak pes si značkuje teritorium, tohle je na podobnej princip.
A hlavně směle hledět vstříc světlým zítřkům, pokud možno se u toho moc neřehtat a koukat k těm světlejm zítřkům aspoň přibližně stejným směrem.
V první brázdě je nejbližší příbuzenstvo, vpravo Lávičkův brácha, vedle maminka, té i slzička ukápla. Ale tak jedna, zas z toho nikdo nedělal až takový drama, což je možná škoda, trocha omdlívání by obřad určitě osvěžila.
Miminko Majkl kameruje jak voteklej.			Ten kostelník se fakt nemůže dočkat, až bude konec. Asi chtěl jít na škopek.
Ťapinka neustále kuje pikle ...	... kdežto knírač strejda vypadá víc a víc nakrknutě.		Pan farář přistoupil k dalšímu svému varietnímu číslu ...
... a za jakýhosi snad latinskýho zaříkávání zkusil cosi vyčarovat ...
... což se mu ovšem nepovedlo. Takže "in nomine atakdále atakdále" ...	... a díky za spolupráci ...	... teď to pojďte hlavně podepsat, ať uděláme radost i světskejm byrokratům.
To tam šlo podepsat děsný hafo lidí, kteří v prvním dějství komedie vůbec neúčinkovali, každej se k tomu hrnul jak k návštěvní knize v muzeu.		Ti dva už mají padla.
Hleďme, další kameraman, a skutečnej profík, ten chrápe i u kamerování.	Tohle je zase miminko, ten má ten hledáček už taky k oku přirostlej.
Tendlenc fotograf se tam furt motal a všem ostatním lezl do záběru, fotil tak zuřivě, jak kdyby za to byl placenej. No, ten vypadal, že za to JE placenej.		Znáte to rčení "roztrhejte si vobčanky"? Tak přesně to udělal pan farář. Ušmikl jim rožky, jenom ať se hezky proběhnou po ouřadech.
A všici se hrnou jim gratulovat za pěknou show.			Paní oučetní - "... konečně to máš v suchu."
Miloš to furt nemůže rozdejchat, teď, kdy to sepisuju, už vím proč - považte, voni, drzouni, chcou na svatební cestu jet !		Říďa a říďová - jestli jim přejou tolik dětí, jak maj sami, tak teda potěš ventil. Pokud vím, ani Láďa ani Pavla nemaj řidičák na autobus.
Na to třepání ploutvama je tam vcelku solidní fronta.	Zvlásť oblíbávání (neplést s oblbováním) nevěsty je celkem v kurzu.
Dispečerka Kamča furt nechápe, jestli už je jako šlus nebo bude přídavek.	Babinec zkušeným okem hodnotí.	Fronta se chýlí ke koncu.
Fotograf Břichard se hrne udělat si střeleckou pozici ven.	A tohle má bejt to šťastný vykročení do života. Původně tam měl bejt špalír a všici se měli tůze radovat, jenže všici valili ven, hezky napřed, aby po nich mohli házet rejžu a všelijaký jiný nejapný předměty ...
... což se jim, nutno říci, taky povedlo. I půlkilovým pytlíkem se kdosi trefil.
			A to je vlastně všecko.
	Závěrečné skupinové foto	A povel k rozchodu.

 

---

Vlastně ještě ne, ještě přidám "mrkající miminko":

---

A teď už to fakt všechno je. Aspoň z mýho pohledu.

Egi