Nikopolská kapsa 2012 Ořechov
Touhle tupounovinou se dostanete až na úplně hlavní stránku ...	(28.01.2012)

Na pátek a sobotu jsem měl svého času (ještě v pátek kolem druhé hodiny odpolední) poměrně jasný program. V pátek howadná akce s panem Howadoorem - polární noc pro bystrcké piškoty. Vize byla v sobotu dopoledne doma, v teple, nějaká ta administrativa, resty, domácí práce, resty v domácích pracích a podobně.

A bylo by to tak i zůstalo, kdybych zas neměl hloupé připomínky po Fejsbůku na lidi okolo, kde mi pak mezi vyčiňováním za to, jaký jsem parchant, slečna Viki vpálila mezi oči: "A co Ořechov zejtra? He? Budeš?"

Kurva, Ořechov? Jsem někde ztratil tři měsíce nebo co? Jak Ořechov?

Pak mi to zčásti došlo, zčásti bylo objasněno: zimní Ořechov. Areál Ořechov, jinak dočista ne tamten Ořechov. Zimní bitva, "Nikopolská kapsa".

Tak otázku přeformulujeme: Jak, híml, zimní nikopolský Ořechov a já o tom jako válečný reportér nic nevím? Aké sú to tuná poriadky?

Otázky zodpoví dva telefonáty: "velkému malému muži" Danovi - říditeli ArmyParku (tlumočit tu pasáž "Kurva, Ořechov?", pozvat se a vyjednat si svá privilegia), dále pak manželce (seznámit se situací a ozřejmit jí, že může vlčit i větší část soboty, to celé maskované poníženým dotazem). Krom střídmého vybavení na jednu noc kdesi v lesi v jinovatce tedy ještě obratem dobalit navíc svetr, náhradní ponožky, nabíječku k fotoakumulátoru, hrstku cigaret a něco dalšího vod jídla. Vlastně to nebylo až tak zlé ta operativa.

No a jakmile skončila naše "Polární noc", místo domů na Lesnou do tepla jako každý normální člověk po noci strávené v mínus třinácti stupních (ráno ukazoval teploměr), mažu do Ořechova, hlásím se na bráně a rozmrzat jdu na pár zbývajících hodin do ArmyBaru.

A co? A nic ... Sedím, popíjím čaj, něco si přečtu, najím se ... pozdravím kdekoho známého z místních i z obou válčících stran (přece jenom je tam už můj ksicht poměrně protřelý a vždycky jenom čekám za soumraku, odkud mi nějaká za mé "zaručené pravdy" přilítne, teď je naštěstí den). Nechám si na báru pro všechny případy dokrmit akumulátor, vyfasuju nezbytné insignie válečného reportéra (pásku "Pořádková služba") a vlastně nic dalšího ani nepotřebuju. Jako bych to už měl v malíku, ale člověk se nesmí nechat ukolébat rutinou.

No a před druhou hodinou se můžeme jít podívat na zoubky těm bitvám ...

Oč že to tedy kráčí?

Ukázka zimní bitvy z ledna 1944, kdy se snaží německá vojska Wehrmachtu a SS uhájit předmostí pro stažení svých ostatních jednotek před postupující Rudou armádou v okolí ukrajinského města Nikopol. Tak hovořily průvodní proklamace.

A jak to tedy probíhalo?

Viz níže.

Jen ještě, prosím, klasicky - pro náhodné návštěvníky a věci neznalé: já vím, že třeba se záběry často opakují nebo jsou skoro až totožné. Dalo by se toho klidně polovina vyházet, aniž by příběh nějak významněji utrpěl. Jenže vemte jako holý fakt, že to fotím pro ArmyPark a pro účastníky, ti se sem pak chodí opájet svými výkony, jim pranic nevadí, že jsou tam osmkrát ve stejné (třeba i mrtvé) pozici. Já bych vybral jednu a dvě další vyhodil, dotyčný naopak nalezne zalíbení v nějaké dočista jiné, jíž pak obluzuje luzné samičky (výjimku tvoří zdravotnice, odstřelovačky a regulovčice: ty obluzují všelijaké mrzké samečky, namísto aby obluzovaly mne, hydry nevděčné). A z druhého úhlu pohledu: chápu, že klíčovou roli příběhu může sehrát i průzkumník umně skrytý na opačném konci bitevního pole za dvěma řadami porostu. Ale omlouvám se všem, na něž se nedostane - já vám mám takové divné fotoaparáty, že nejčastěji tvoří snímky oněch, jež jsou poblíž, viditelní a v rozličných exhibičních minipříbězích. Ne na všecky se holt dostane. Takovej už je úděl hrdinných v roští ukrytých průzkumníků.

Tak směle do toho, kde náš příběh začíná:

Oboustranné přípravy na nadcházející střetnutí.

Híml, konkurence? Předválečná Leica, řekl bych něco z řady III, vím, sám mám :o)

Wehrmachtu a zbraním SS přicházejí posily ze zápolí.

Přidělování posil na jednotlivé pozice.			Tenhle to byl. Já ne - to on :o) Pyrotechnici poučují dobové účastníky, kde hrozí opravdové "bum".

Osazování palpostů zbraněmi a donos "krmiva pro mazlíčky".

Protahovavší se ukrajinský domkář.	Aha, to jsme zase trochu mimo bitevní ukázku - dočista neherecký a vopravdický pyrotechnik.

Obrněná skupina do předních řad.

Sedlák má fakt dočista smůlu - jeho baráček si vyhlídli za sídlo štábu Němci. Raus, prej.	Halt, co to neseš? Ukaž!	Obraz s jelenem? Nech to tady a marš! Domkář je rád, když vyprovázen pár kopanci zachrání holý život.	Schau mal, meine Herren, co takový drban může mít za poklady.

Patroly pokuřují.	Avšak jakmile se v dálce ozve pár vzdálených detonací, vrchní velení bere dráhu (i s vobrazem s jeleněm) a mizí za humny, kde se nechá motospojkou bezpečně odvézt do týlu. Odtam se bitva řídí líp.

Výbuchy se přibližují.

A máme tu dělostřelecký přepad, koupí to improvizovaný sklad PHM a munice za bývalým dočasným štábem ...		... načež se v ohnivé peklo proměňuje celé okolí.

Hoří, hoří. Hoří hangár ...	... hoří Hakl, hoří hakenkreuz, himmelherrgott.	Hoří herbář.

Po skončení dělostřelecké palby se Němci opatrně rozhlížejí a začínají pálit ... zpravidla tam, kde v kouři tuší sovětské ženisty například. Víte, jak to je - ještě nemusí být nic konkrétního vidět, ale Němcům protřelým již mnoha střety, jako by to už šimralo v zátylku: "Brm-brm-br-brm, vstavaj, strana ogromnaja ..." :o)

Po ženijním průzkumu přijíždí na místo střetu velitelské vozidlo Sovětů. Špatný propočet ovšem. Díky triviální léčce s nimi protivníci udělají poměrně krátký proces. Vozidlo si ponechají a ještě ozdobí vlajkou s hákovým křížem (jednak věc morálky, druhak aby se nestali obětí vlastní "Eigenbeschuss".

A je to tu. Na planině s bídným krytím proti německým kulometům začínají pronikat první zvědové s hvězdami na čapkách a přilbách.

Odstřelovači, střelci, kulometčíci. Rudá armáda vystrkuje růžky (a hlavně hlavně).

Po chvíli bojů tak lze hitlerovcům vidět záda, jak se kvapně přesunují (u některých je to velmi decentně řečeno) do druhosledových pozic. Ale jízdenky do Berlína ještě v kapsách nemají.

A sovětské jednotky pořád přisouvají další a další mančaft. Velitelé to dirigují z bezpečné vzdálenosti, pročež na ztráty nemusí příliš hledět.

Pušky, granáty ...

... protitanková puška ...

... znovu granáty, avtomaty, pulemjoty a vůbec samé dobrůtky, ze kterých může bejt soudruhům Skopčákům krušno.

Německá kulometná hnízda jedou, jak se říká, na plné kule.

Záleží samozřejmě na vkusu každého soudruha: někdo do toho jde napjatě ...	... někdo do toho jde hrdě a trapem ...	... někdo do toho jde pozičně a za bukem ...	... a množí se skupina těch, která momentálně už nejde nikam.

Z některých obezřetnost přímo vyzařuje.	Bodejť by ne, když máte v ruce zaseklý kvér.

Transport raněného ...	... a očekávání protiútoku.

Protiútok na sebe dlouho čekat nedal. Ač zase ruské zbraně dělají v šiku Němců patřičné mezery, jejich odhodlání taky vyvažuje to protější.

I zde to pro mnohé byl protiútok poslední.

V zákopu obsazeném předsunutou dvojicí rudoarmějců dochází k lítému boji muže proti muži.

Situaci řeší jakýsi "čistič" (říkejme mu třeba Jörg), který jako jediný má funkční automatickou zbraň. Na tu jsou i dva bitkaři krátcí.	Stahují se tentokrát zase "rudí".	A Wehrmacht je stále při chuti.

Ještě jedna "stínohra" před spáleništěm ...			... zatímco v pozadí SS pravděpodobně dobývají kadibudku či co.

A německá ofenziva pokračuje ...	... působí těžké ztráty ...		... a Rusové se dávají na ústup (zase chvílemi řečeno s jistou dávkou eufemismu).

Ojedinělé ostrůvky odporu ještě kryjí stahování spolubojovníků.	Tohle znám z hokeje - takhle se tváří vždycky trenéři mužstva, které prohrává o čtyři góly.

Německé šiky už míjí svůj někdejší štáb.		Snajpr stále pálí.

Obsazování znovudobytých postů.		Tak, teď už víme, kde okoukal Arnold Schwarzenegger svoje pověstné scény.

Boje a návraty.	Rychlý a krátký proces se zajatci, nic, co by mělo vejít do učebnic ve světlém slova smyslu.	Ošetření v týlovém prostoru.	A řež končí prakticky přesně tam, kde začala.

Po bitvě je každý generálem ...

Další mladá a nadějná válečná reportérka.		Neúnavný politický pracovník a agitátor roty.

Dalo by se označit za "zásobování partyzánů střelivem". Jelikož jde ale o prázdné hilzny pro piškoty, jest třeba uvádět jako "přátelský rozhovor s civilním obyvatelstvem spojený s předáním suvenýrů".	Vždyť říkám - ešus a foťák, základní výbava každého válečného fotografa. O tom já něco vím.	No, hned po řeži zas až taková družba? Hm, hm, hm ...	Áno, a tohle znám taky z hromadných rvaček v hokeji. Než se poztrácené součásti výstroje povyměňují mezi střídačkami, to vám to zabere času ...

Několikero pobitevních pohledů do řad Wehrmachtu.

A už zcela mimo bitevní pole:

A v civilním sektoru pokračující malá přehlídka vojenské techniky. Piškoti tajfun tornádo.

Teď už je to ale fakt všecko. Jako vždy doufám, že nedostanu příště kulkou mezi lopatky, lopatkou mezi kulky, přinejlepším ani přes držku.

Pokud se někomu líbilo (což nepochopím), jak se případně revanšovat už víte ...