Hopsa hejsa do Berouna
Touhle tupounovinou se dostanete až na úplně hlavní stránku ...	(13.-14.11.2010)

Sobota, 13.11.2010 ... Hola hola, Beroun volá ...

Od božího rána si prozpěvuju ...

... aha, ona už je vlastně sobota, ale já ještě nešel spát, tak to myslím furt na pátek ...

... a vlastně si prozpěvuju už tak bratru od středy ...

Prostě si prozpěvuju. Berte jako fakt a nešťourejte. Prozpěvuju: "Hopsa hejsa do Berouna." Nerýmuje se to a na popěvek o Brandejsu je to nedomrdlý plagiát, nicméně situaci vystihuje zcela přesně.

Pro letošní ročník páně Groulova famózního pochodu Kladno - Beroun volím dopravu do výchozího bodu zase o něco odlišnější, než loni (poté, co mamrdi z ČD bez náhrady zrušili Panonii): jedu nočním EN Metropol do Kralup nad Vltavou. Zase lůžkem. Ti trampi jsou dneska nějaký zazobaný a rozhazovačný, se mi zdá. Přímý lůžkový vůz Brno - Kralupy. On je tedy taky jediný, těžko by šnelcuk Budapest - Bratislava - Brno - Praha - Berlín stavěl kdesi v Kralupech. To jenom jeden vagón odpojí v Práglu a pak přiháknou za jinej vlak.

O půlnoci jedu potupákem na nádr. Pochopitelně vestibul je tvrdá klika, otevřená je pouze noční pokladna s miničekárničkou, kde za rohem hejrupáci mlátí sbíječkou a při nočním minimálním provozu opravují podchod a kde taky svítí na tabuli 40 minut zpoždění už na příjezdu.

Reálně je to pak 50 minut.

Dalo by se říct, že o pramálo jde, neb v Praze na odstavné koleji máme stát dvě hodiny. Nic to ovšem nemění na věci, že mne tímto vtipným tahem vykurvené České Dráhy připravily o hodinu spánku. Nekupte to za tři kila. Čuráci. Noční konduktér se dušuje, že ranní kávička bude, aby se mi pak, potrat, omlouval v Kralupech, že zapomněl, že už nejsme na Slovensku. To platí jenom v lůžkáčích na slovenském území. Nepochopím. Kdyby místo omluvy navalil za způsobená příkoří to kafe, udělal by líp.

Zalamuju špónu ještě v córáku na Kladýnko, pak podřimuju na lavici přímo tam.

Postupně se začínají scházet známé tváře. Nejdřív pan Dejf, pak zbytci. Nakonec i pan Groula. Samice tentokrát všehovšudy jedna bídná (přeberte si, jak chcete), veskrze vypadáme jako gayklub na výletě. Ostatní mají postupnou konzumací ethanolu svět růžoví, mně prd. Krušné. A jde na mne spaní furt a v jednom kuse. Ještě krušnější.

Situace kulminuje v Malé Kyšici, kde je mi jasné, že ostatní budou o kus dál skotačit kolem můstku přes potok, vzpomínat na trhání pařezu dynamitem (dávno již) a utopení GPS přístroje panem Hu (předloni), načež o kilometr dál obsadí posed, kde budou notnou dobu konzumovat lihovinu. Na mostku ostatně taky. Odpoutávám se do pozice samostatné jednotky, sám si velím odchod na kávu do místní putyky. Dobře jsem udělal. Káva vynikající. Zbytek výpravy docházím asi po patnácti minutách na půl cestě mezi mostkem a posedem.

Slýchával jsem heroické zkazky o bohatýrských pitkách na této výpravě. Ano, občas bylo i zčásti k vidění. Ale slabý odlesk vyprávěnek.

Snad aby dodal sílu dávným historkám, dává tomu dneska Groula na prdel tak, že pod posedem upadá na zem, do deliria a takřka do mdlob, aby musel být zvedán, podpírán a několik dalších kilometrů vpodstatě eskortován. Pěkné.

S Honzínem a spol probíráme ve volných chvílích téma fotografie. Já mám s sebou jen kapesní práskačku Lumix, zato však taky kinofilmovou Leicu. S čímž, jak je mým dobrým zvykem, dělám ukrutného intelektuála, líčím, jaká poezie se skrývá v černobílé fotografii, jaký požitek je sedět uprostřed noci v koupelně ve výparech z fotochemikálií, zápolit s proměnlivou gradací fotopapírů a čekat, co z toho, kurva, vyleze. Ano, občas se stane, že třeba dojde film. Ale to je vykoupeno násobně kvalitnějšími a oduševnělejšími snímky. Takto zapáleně hovořím, aby mi přesně nad Chýňavou, u toho léta suchého stromu, co se na něj těším celou dobu, došel film. Klečím deset minut jak kokot v mokré trávě, měním kinofilm a dumám, zda nemám to duševno poslat do prdele.

Před Nižborem se částečně odpoutáváme mj. s panem Nimrou, abychom si poleželi v seníku (30 minut) a probrali část věcí napůl pracovních (z toho 3 minuty).

Groula mezitím vláčen a smýkán oudolím střízliví.

Aby vzápětí po příchodu do hospody v Nižboře hodil umakartové čelo a místo večeře vytuh.

Zlí kamarádi mu lihovou fixou kreslí na bosou hlavu zezadu druhý obličej, aby obsluha nepoznala, že je momentálně betonové pes.

Avšak krátký hodinový šlofík postavil na nohy i pana Groulu, ačkoli mu od dob žloutenky opilecký trénink značně pokulhává.

Pokračujeme podél Berounky a následně tradičním krpálem na Zdejcinu a ku rozhledně na kopci Děd.

Tam se po krátké šampáňové pauze opět loučí Kladenská, Pražská a severočeská sekce, zůstává pouze jižní Morava, tedy já.

Ještě jednou se vydrápu po schodišti nahoru na ochoz rozhledny a žhavím vysílačku. Jednak mám na třetím kanálu do Berouna sestupující zbytek trosek, jinak chytím pouze někde na osmičce pana Belmondo Unhošť, vpodstatě už starého známého. Jako radioamatérský výsledek chabé, ale zas je milé slyšet starý známý hlas. Třetí, co tam chytnu, je akorát tak rýma, jak jsem byl zpocený kopcem nahoru a na rozhledně ve větru prochladl. To ovšem zjistím až později. Pro tuto chvíli se jdu zahrabat do spacáku. Tedy poté, co vyhrnu trochu listí a použitých prezervativů z foyer rozhledny. Chápu, že se tam někdo drápe v opilecké pýše, chápu už méně, proč tam šaškuju já. Ale nepochopím, jak se někdo může do takového kopce sápat proto, aby tam šukal na betonu.

Neděle, 14.11.2010 ... Cesta může být cíl ...

Ráno mne buděj opět tůristi.

Svítí slunko, dalo by se říct, že je venku příjemno (ač ve spacáku je ještě nepoměrně příjemněji), lidi to pudí lozit na kopec. Vstávám s druhou příchozí rodinkou.

Ještě jednou lezu na rozhlednu, abych se přesvědčil, že ani přes polomy odtam není nic smysluplného vidět. Tatínek s haranty si hraje na schovku, což zjišťuju, až se o jednoho škíbáka pod schodištěm přerazím. Ale su empatickej a zmetka malýho fotrovi neprásknu, tento ho tam hledá jak blbec dobrejch deset minut, cheche.

A ostatně dobře, že mne vzbudila hned tahle rodinka, jakmile nahážu věci do batohu a vydám se dolů směrem ku Berounu, potkám ... eh, cosi. Školní výprava v neděli je asi pičovina, na skautskej oddíl je tam zas moc dospělejch. Ze všeho nejvíc to připomíná nějakou tlupu hepy praktikujících katolíků, jak říkával vždycky Bobeš. S takovou tlupou ječící chamradě za zády, to by bylo probuzení ještě o poznání méně milé.

Beroun je ospalá díra i v pracovní den v létě, natož o podzimním víkendu. Potkávám jednu babičku o holi, skupinu zevlujících Cikánů, skupinu zevlujících bezďáků (ano, opravdu je řeč o dvou různých uskupeních) a jednoho Vietnamce v krámku s potravinama. Jinak tam vpodstatě zdechl pes.

Na nádraží žádám ve stánku silnou kávu. Chlapík jásá: prý konečně někdo, kdo chce pořádný kafe. Že ho čerti můžou vzít, když jeho žena vždycky dělá ty svý slabý hruškovky. Historku, kterak mne z jeho ženy slabých hruškovek mohli vzít čerti také, si nechávám pro sebe. Chlap je nadšen ze spřízněné duše a dělá mi opravdu kafe cca 1:2 (kafe:voda). Až přindete do Berouna na nádraží, tak v tom stánku po levé straně.

A jinak?

Jinak nic. Jedu vlakem, sedím, čtu si. V druhým vlaku na chvíli usnu, pak si zase čtu. Koukám do kraje, když je co vidět. Nebo si čtu. Sem tam něco sním.

To je přesně to, o čem se říká, že cesta může být cíl. Já se na tohle fakt vždycky ohromně těším.