aneb

Tentokrát jak ten pověstnej sedlák u toho pověstnýho Chlumce dopadla Ťapinka ...

V úterý v hospodě jsme se dohodli, že urobíme výpravu. To by nevadilo. Tu chceme urobit v březnu. Teda já, Pepé, Bača a Tetka Králička plus příslušenství (vod každýho). Ale teď v sobotu bysme mohli vyrazit na takovou testovací procházku. Na jeden den, piánko, lehárko, třeba na Chvojnici, to je taková odpočinková cestička, uvidíme, jak nám to půjde, dá se jít tak sedm, třináct nebo dvacet kiláků, přece jenom jsou to už starší vydání, ti tři, tak se nebudeme nijak honit, mně stačí, že mě láká Howadoor příští víkend na padesátku. Ale vzít to z Kralic po Chvojnici až k Senoradskýmu mlejnu, tam ten kousek po skalách a nahoru do Ketkovic, poté na vlak do Rapotic, to je právě těch dvacet, na ten příští víkend by to byl takovej milej trénink, pohodička.

Sice jsem měl takovej pocit, že Pepé tvrdí něco jinýho, než pak bude dělat, přece jenom, hospody jsou tam rozestavěny tak v desetikilometrovejch intervalech, to by mi bylo podezřelý, že by se tam hnal. A z Tetky Králičky očividně už mluvil za ňu ten šestej škopek, s tou to nebude taky tak žhavý, ti dva budou rádi, když se k něčemu rozhoupají do toho března. Kurva, já mám vodhad. To mi volal Bača, že prej Pepé plaší, že bude snad mínus vosumnáct nebo co, že to je děs a nikam nepojede. A von taky ne. Letmo jsem se podíval na předpovědi a zjistil, že nejnižší hodnoty na sobotu se tam pohybují kolem minus šesti, Pepé změnil variantu výmluvy (teď je nemocnej) a Tetka Králička prej má cosi nevodbytnýho, jako že se půjde koupat nebo co. No dobrá, u těch mi to bylo jasný, Bača svoje hrůzy a děsy přehodnotil, výpravu odsouhlasil a přidala se Ťapina, s tou jsem původně naopak nepočítal, přece jenom má ty zkoušky, ale nechce se jí furt jenom učit, tak si udělá ten jeden den volno. Dobrá tedy. Ještě v pátek vyhrožovali Kachně a Miš, leč ráno také skutek utek. Možná proto, že zase fantazírovali v hospodě.

Tedy jsme jeli jenom tři. Dokonce se nám podařilo sejít se včas, o půl deváté (v sobotu !!!) na nádraží a bez větší úhony dojet do Kralic nad Oslavou. Bača měl oproti jedné z výprav o poznání rozumnější výbavu, už neměl svůj stupidní nepraktickej sotůrek, tentokrát měl své propriety v tašce od notebooku, v něm třeba diktafon a tak, ale oblečení měl přiměřený situaci. Aspoň něco. Jo, a taky digitální kameru, která mu zkolabovala uprostřed cesty, ale to nic.

Vlak a nádraží v Kralicích

Vydali jsme se po modré značce dolů. Začátek byl dobrej, je to po asfaltce, po které sem tam asi něco projede. To byl teda první kilometr. Ale pak ouha a jé a jujda. Lesní cesta byla namrzlá. Ale jak. Souvislej led. To jsem začal uvažovat, že by se hodily ty mačky, co mám z Tater eště furt doma. Zvlášť, když nastalo něco tak nestandardního, jako třeba přeskočit potůček, zkuste se odrazit na ledě, nebo když cesta vedla kousek nahoru nad řeku. To pak byla teprve psina. Vona tam ta říčka dělá takový zákruty, občas přiléhá těsně ke svahu, obvykle lemována třeba skálou, pak cestička šplhá pár metrů hore a pak zas zpátky na úroveň toku. Jenže ze široké se přitom změní na asi pětadvaceticentimetrovou, nakloněnou dolů a tentokrát pěkně ledovatou. To jsme pak museli šplhat rukama po stráni, přidržovat se kořenů a podobně. A když vám ujela noha, už jste se plandali v luftě, zvlášť Bača s Ťapinou několikrát málem zhučeli, já sebou zatím švihl jen jednou, zaplaťpánbůh na rovince.

Bača dosti zoufale hledí na první potůček a přemejšlí, že to nebude taková sranda.	Toto je ten lehčí úsek.
Bača, Bača jede ...	To je cesta, nahoru sráz, dolů sráz, pod srázem voda. Mezi tím vším nakloněná úzká cestička, pokrytá souvislým ledem. No paráda.	Kdesi dál Bačovi ujely nohy, držel se kořene a zoufale mrskal čapama v luftě. Vydržel to celkem dlouho.

Komu se to ovšem extrémně líbilo, led neled, to byli psi. Pravda, těm je vcelku jedno, když jim jedna noha podjede, ti mají eště další tři. A taky toho museli hojně využívat, jaký házeli smyky. Lítali vokolo, jak urvaní ze řeťazu, ale pravda je, že už nejsou tak pitomí. Jak vidí les a kanady na nohách, záhy jim dojde, že nemusí naběhat, co to dá, že to není na pár minut, minule jsme šli tu stejnou trasu, Anďák (to byl eště mladej a blbej) naběhal tak minimálně třikrát tolik, načež na nádraží padl, domů se sotva doploužil a dva dny s ním nebyla kloudná řeč, dá-li se to tak nazvat.

Psi běhající tam a zpátky ...
Měl jsem co dělat, abych je na chvílu posadil a mohl je v klidu vyfotit.	Jednu chvílu stojí Andy u křoví a divně čumí. Povídám Ťapině, co to ten pes má? "Já nevím, asi nějakej klacek", zněla odpověď. Nedalo mi to, na klacek to bylo divný. A taky že jo, blbec našel někde kus hřbetu čehosi a pokukoval, jestli si to jako může nechat. Nemohl. K jeho cti nutno říct, že ani moc nedělal scény, když mu to panička sebrala, stejně tak, když našel jakousi jinou zdechlinu, opustil ji asi na třetí zavolání. Hodnej pes.

Nemusím snad zdůrazňovat, že cesta vede nádherným údolím, vlastně jsem tam v zimě v životě nešel, vida, zase vidím starý známý místa v novým, řeka dělá zákruty, takřka meandry, tentokrát to bylo ještě obohacený o kry nad vodou a pole ker vyhozených na břeh.

No jo, rozplývám se, rozplývám, abych se nerozplynul. Místama to nebylo zase tak jednoduchý. Třeba v jednom místě jsme šli přes řeku, jak jsem si pamatoval odminule, když se tady po tom můstku přejde a pak o kus dál zpátky po kládách, jestli tam teda budou, nebudeme muset zase šplhat kamsi do kopca. Jo, jenže minule, minule ten můstek měl začátek, což tentokrát jaksi ne.

Ale zdolali jsme ho hrdinně. Nemuseli jsme teda šplhat do kopca. Ba právě naopak, museli jsme sjet z kopca. Tam byla v jednom místě taková skluzavka, která se nedala nikudy obejít. Ťapinka to sjela rovnou po prdeli, já jsem to zkoušel v dřepu, dojel jsem taky po prdeli, Bača na stojáka a dojel po prdeli taky.

Ťapinka nasedá na dráhu a pouští předjezdce Mášu ...	... a Ťapinka, kontrolovaná traťovým komisařem Anďošem, sviští směle kupředu.

Bača stojí.	Bača už nestojí	Bača dokončuje sjezd v bezpečnostní poloze.

Tak vidíte. Moje zkratky se vždy osvědčily. Abysme si to zrekapitulovali. Zkrátili jsme si to a vyhnuli se zase nebezpečné vysoké cestičce. Jenom jsme museli přes mostek, kterýmu kus chyběl a absolvovat skluzavku, na které jsme se všichni vyváleli. A potřebovali jsme zpátky na původní břeh. A klády tam pochopitelně nebyly. Ale byl tam silnej padlej strom. A to byla prozatím největší atrakce. Nejdřív jsem já vyzkoušel, jestli to jde, nedělal jsem frajeřiny, zas takovej balanc nemám, hezky po čtyřech, stejně jsem počítal, že se budu muset vrátit a nějak přetransportovat psy. Což jsem nakonec nemusel, Anďák přešel po malejch kládách na vodě, pro jistotu několikrát, aby to všichni viděli, jakej je šikovnej, a trdlo Máša to vzala vodou, blbka. Seč to šlo jsem ji vytřel jedním nadbytečným šátkem a cestou uschnula, ani nevypadá, že by to hodlala odstonat. Pak přišel na řadu Bača, na Ťapinčinu radu to zkusil vsedě, leč záhy pochopil, že tak se na druhou stranu těžko dostane, jedině si urve to, no, jak se to říká slušně, šourek. Zabalancoval, povstal a dokončil přechod jako já - po čtyřech. Ťapinka, šourku nemaje, to vzala postupným poposedáváním. A bylo.

No, to byla zase psina. Cestou jsme si dali občas zastávku, viděli jakejsi divně snad vyklovanej strom, a známejma místama se ubírali dál.

Ťapinka si pochvalovala, jak dobře udělala, že šla s náma, jak se jí tam líbí. Jenže. Jenže kus dál zase chyběl můstek. A tentokrát to vypadalo blbě. Buď se strašnej kus vracet (mezitím jsme ještě jednou přešli), nebo takovou krátkou, ale krkolomnou cestičkou vrchem. Jelikož ta cestička tam byla, dali jsme se na ni. Jenom Bača zase špekuloval a zkoušel to nějak eště víc vrchem, tam se zasekl a nemohl ani dolů ani nahoru. A jak si ho tam fotím zapletenýho do roští, Ťapinka mi zezadu povídá, já to zkusím tady níž, tamhle se chytím. Zkusila. Nechytila. Slyším jenom děsnej rachot, kvikot a žbluňknutí. Letěla dobrejch šest metrů po srázu jak meteór a slítla až do vody. A začala vyšilovat, jelikož si přitom stihla pochroumat kotník a děsně se leknout. Nechal jsem Baču Bačou, ten se plácá navrchu, tak tam chvílu vydrží, řítil jsem se dolů a řval na Ťapinu, ať vypadne z té vody. Po chvíli se jí to podařilo, tak jsem si ji aspoň vyfotil, když už jsem držel ten přístroj v ruce, ležela a oddychovala, dalo mi dost práce ji donutit zvednout a bolest nebolest odhopkat aspoň dál na rovinku. Vrátil jsem se zpátky pro Baču, ten mezitím urval jeden strom a s jeho a mou pomocí se dostal kýženě dolů.

Bača se třepe nahoře v roští ...	Ťapinka se pro změnu třepe dole.

Jenže co s Ťapinou? Kotník v sakrech a všecko mokrý. Vyslíkat se moc nemohla, protože by se přes bolavou nohu už neoblíkla, tak jsem jí ten kotník aspoň provizorně stáhnul šátkem, dal suchý ponožky a fest stáhnul boty. A teď transport. Byli jsme necelý dva kilometry od mlejna. Původně jsem uvažoval udělat ze zkřížených ruk takovou tu stoličku pro zraněný a odnést ji (Ťapinu, ne stoličku), jenže v žádné zdravovědě vám neřeknou, že na ledě to nefunguje. A z tohotéž důvodu to nešlo na zádech, přes veškerý Ťapihubnoucí pokusy přece jenom něco váží, vytáhl jsem ji takhle sto metrů na rovinu, dál bysme sebou asi záhy flákli. Trochu chodit mohla, když se z každé strany opírala o jednoho z nás a trochu jsme ji nadnášeli. Tak jsme ji vlekli. Až před náma byl soutok Chvojnice s Oslavkou. Tam je třeba opět řeku překročit, naštěstí je tam most zvanej železňák, tak by to neměl být problém. Neměl, neměl, ale byl. Tenhle pro změnu neměl zase konec. Teda měl, ale zvednutej, aby ho kry nepochroumaly. Ťap odmítla nechat se snést na zádech a hrdinně to shopkala po žebříku.

A co jako teď? Byli jsme kousek od Senorad, ale odtam nic nejelo. Leda tam buď zavolat převozovou sanitku, což se nám nechtělo, protože tak vážný, abysme skončili někde ve špitále v Ivančicích, Náměšti nebo nedej Bože v Třebíči, to to tak strašný snad zase nebylo. Možná tam splašit někoho, komu bysme zaplatili a hodil nás někam k vlaku, třeba do Oslavan, to by neměl bejt problém, když máme tu zraněnou. Ať tak nebo onak, jiná možnost nebyla, aspoň při představě osmi dalších kilometrů do Rapotic. Jako v pohádce se tam zjevila nějaká dvojice, která nás míjela už po cestě, to šli opačným směrem, ale pravili, že tam mají auto a že nám pomůžou, že chtěli na zříceninu Ketkovickýho hradu, ale jestli chceme, tak se na to vykašlou. Nakonec jsme se domluvili, ať neblbnou, že nám to jde strašně pomalu, že nás eště doženou. A fakt, dohnali nás kousek za mlejnem. Tak seběhli na kraj Senorad pro auto, k hospodě zvané Kantýna to bylo sice ledovatý, ale aspoň trochu sjízdný. Tam jsme na ně pár minut počkali. Jenže zase měl poloprázdný kolo. A vyměnit nešlo, na ledě ujížděl hever. Zas pomohla náhoda. Kolem jeli nějací dva starší manželé, zastavil jsem je a vymámil z nich pumpu. Kolo jsme dofoukli, pumpu vrátili a jeli jsme. Navrhovali, že nás hodí kamkoli, třeba až do Brna, nakonec jsme přišli na rozumný řešení - oni jeli do Jaroměřic, tak nás svezli do Náměště, to sice byla zajížďka, ale zas ne tak dramatická, jako třeba Oslavany nebo probůh to Brno. To nám úplně stačilo. Ještě jsem maníkovi chtěl vnutit aspoň nějaký peníze, aby nebyli škodní, málem jsme se pohádali, nevzal si nic. Prej jsme byli v nouzi. No jo, ale takříkajíc fyzické, nikoli finanční. Bych si připadal jako blbec, kdybych se mu to nepokusil vnutit. Ne a ne a ne. Hmm, mnohonásobný díky jemu i jeho slečně Terezce.

To jsem si vyfotil ještě "střechéle" u Kantýny, když jsme čekali na dvojku s autem.	Na nádraží v Náměšti nad Oslavou.

A nám za chvílu jel vymrzlej rychlík do Brna. Teď už bylo líp. Jít do hospody na něco teplýho už nebyl čas, tak jsme udělali operaci. Do Ťapinky jsme nalili dvě horký čokolády z automatu, já jí půjčil suchou aspoň košili a péřovou bundu. To byla jenom v tričku zase ve vlaku kosa mně, tak mi Bača půjčil svetr, sám že to z nádraží domů jenom v košili a bundě přežije, já v jeho svetru a Ťapinčiné malé a vlhké bundě ostatně taky. Tapinku jsem dosmejkal domů, napustil jí vanu, pak jí kotník pořádně obvázal a celej zbytek večera a celou neděli ji obskakoval, obkládky dával a vůbec se o ňu vzorně staral. Jedno vím jistě, do oblevy na žádnou padesátku s žádným Howadoorem nejdu.

Mapka:

A pro zajímavost srovnání s minulou výpravou - tu najdete tady:

http://egi.me.cz/Chvojnice.htm

Pokud mi (nedej Bože) něco chcete a nestačí vám na to ta slavná "Návštěvní kniha", občas mě můžete zastihnout na ICQ pod nickem "Egi" a číslem 54411361 (teď ), občas mě také můžete natrapírovat třeba na XChatu, zcela netradičně pod nickem "Egi" (momentálně teda ).

Hmm, teď mě tak napadá, nebo mi prostě napište: michal.eger@centrum.cz