aneb

Tentokrát jsem byl s tím dopadáním jak ten pověstnej sedlák u toho pověstnýho Chlumce na řadě zase já ...

Tak tedy, bylo nebylo. Pokud by záleželo jenom na Ťapince a Vlastíkovi, tak by nebylo. Jenže jsem se do toho vložil já a ejhle - najednou bylo. Voni se mi totiž domlouvali za zádama, jak teda pojedem, kdy teda pojedem, no hrůza, Vlastík chtěl na kolech po silnici a bez psů, Ťapina chtěla na kolech lesem a se psama, já jsem tvrdil, že celý kola jsou protentokrát blbost a vezmem psy a půjdem pěšky. A voni furt, že né, že kola, a po silnici a po lese a se psama a bez psů. Paradoxně příklonu k mému řešení napomohla Vlastíkova přítulkyně Íí čili Markéta, ta se vztekla a hodila Vlastíkovi psa na hlavu. Ne tak doslova. Von ten jeho pes je takovej ten tvor, co u něho není zdaleka jistý, jestli je to eště velkej pes, nebo už malej kůň, ale prej je to fakt pes - středoasijský pastevecký. Každopádně by ho Íí těžko házela na hlavu komukoli, natožpak Vlastíkovi, kterej je eště vo tu hlavu větší, než vona. Jenom mu řekla, že žádnýho čokla hlídat nebude, ať si ho Vlastík hezky sbalí do ranečku a táhne si s ním na víkend kam chce. Vlastík tuze posmutněl, jelikož se mu absolutně nechtělo balit si nějakýho psa do ranečku, tím míň pak toho středoasijskýho pasteveckýho, a pak se s ním eště tahat. To ne. A navíc u toho tahání středoasijskýho pasteveckýho psa v ranečku platí přiměřeně to pravidlo o házení středoasijskýho pasteveckýho psa na hlavu. Vobojí jde pěkně blbě. A tak bylo zase po mým, ani jsem se nemusel moc namáhat - šli jsme pěšky, do lesa a se psama.

Abych nepředbíhal, všechno má svůj čas. Jako první postupný krok je třeba se dopraviti nejdřív k lesu. Né, že by nebyl les třeba u nás hned za domem, ale to není takovej TEN les. Takovej TEN les je třeba až za Tišnovem. Třeba v Borači. A tam taky jede vlak. Proto jsme si s Vlastíkem dali sraz na nádraží v Kéniku (pro Vávy, Záškodníky a jinou mimobrněnskou havěť - "Kénik" = "městská část Královo Pole").

V sobotu odpoledne. Až v sobotu, protože pátek z tohoto víkendu jsme věnovali válení a flákání, však co by taky ne, když byly ty Velikonoce a volný eště pondělí. Tedy abych to zrekapituloval - s Ťapinkou přijíždíme do Kéniku autobusem MěHroDu, vidíme Vlastíka, an stojí před nádražím. An stojí před nádražím, na zádech má raneček, ve kterým nemá psa, psa má vedle sebe, pes jde po svejch, teda teď nikam po svejch nejde, teď spořádaně sedí, každopádně není v ranečku, ale Vlastík má ještě jedno zavazadlo sestávající ze dvou pytlíků. Ve dvou pytlících má trubičky a banány. To mu prej Íí nabalila a nakázala sežrat a Vlastík škemrá, abysme mu s tím pomohli. A to my zase jo.

Díky trubičkám a banánům nám cesta uběhla velmi hladce. Až do Borače, odkud se vydáváme do toho TOHO lesa. Pravda, je to ještě jinej TEN les, než ten TEN les, co jsme původně mysleli, původně bylo v plánu jít na Květnici, což je takovej pahorek nad Tišnovem, jenže tam je sice hezky, ale taky rezervace a spousta hyperaktivních ochranářů a takové havěti, ne ne, operativně jsme se rozhodli vyrazit na opačnou stranu směrem na Trenckovu rokli - k říčce Loučce. A taky vyrazili. Nejdřív do kopca jak kráva. Hned na úvod. Abysme si moc nemysleli. O zpestření se postaral opět - jak jinak - Vlastík, kterej našel kus autíčka z autodráhy, zrovna ten kus s motórkem, tak motórek vypreparoval a furt si s ním hrál a líčil, co všechno mu doma ten motórek bude pohánět, a dokonce až jsme si na kopcu dali chvílu pauzu, málem pod pohrůžkou násilí mě donutil vytáhnout baterky z foťáku a vyzkoušet, jestli motórek motórkuje. Naštěstí motórkoval, jinak by mě Vlastík asi zarazil motórek do nosu. Takovej von je (ten Vlastík, né ten motórek).

A aby toho nebylo málo, tak se nad náma zatáhly mraky. A my jsme šli furt eště kousek nahóru a když už to vypadalo, že jsme navrchu a do mraků nevlezem, mrakům ruplo v bedně a řekly si, že to by teda nešlo a šly se podívat za náma dolů, hezky sprchlo a měli jsme mraků plný zuby. Prošli jsme za mrholení vesničku Husle, vylezli na otevřenou pláň a bylo to. Bylo to, že se mrholení změnilo v pořádnej slejvák. Eště štěstí, že byla opodál vesnice, a sice vesnice Jilmoví, kde měli obecní nástěnku, obecní nástěnka měla zase mocnou stříšku a my jsme se pod tu stříšku schovali a hezky počkali, až to přejde.

Vony takhle ty mráčky vypadají tuze pěkně, ale jenom pokud pod nima nestojíte.

Naštěstí opodál byla vesnička Jilmoví, kde měli tu nástěnku s tou stříškou.	A taky tam měli kapličku, která vypadala jako na kapličku přebudovaná trafostanice, taky na ní byl napsanej vzkaz pro Svatou Marii, ať za ně, asi za obyvatele Jilmoví, oroduje, a eště tam bylo napsáno, že na opravu přispěla společnost ČEZ, a.s., tedy taky očividně měla ta Svatá Maria orodovat i za ČEZ, a.s., a taky to nasvědčuje naší teorii o přebudované trafostanici.

A vodtam jsme šli dál a dále, vypršelo se a už bylo hezky, šli jsme zase přes pole a potom dolů takovým lesem, kterej po chvíli začal připomínat prales, kmeny vyvrácený tam byly a taky mechy a lišejníky a potůček a moc pěkný to bylo.

Až jsme zahnuli podél dalšího potůčku doleva a byli jsme v zase úplně další vesničce, ta se jmenovala Skryje, nemyslete si, že když znáte nějaký Skryje, že jsou to zrovna tydle Skryje, vony Skryje jsou všude, snad v každým pořádným okrese jsou aspoň jedny Skryje, snad kromě okresu Šumperk, tam je hovno tak jak tak. Jenom já znám Skryje troje. A tak jsme v těch Skryjích, co jsou za Tišnovem, tam si to špacírujem po cestičce u potůčku a najednou se mi cosi hemží kolem nohy, koukám, vypadá to, jako strakatej kus podrážky, koukám pořádně a néni to žádnej strakatej kus podrážky, nýbrž mlok, mlok skvrnitej a houby strakatej.

Tohle je mlok skvrnitej, kterej vypadá jak strakatej kus podrážky.

A v té dědince Skryje mají taky malej kostelík, jenže ten vůbec nevypadá jako přebudovaná trafostanice, taky to očividně néni přebudovaná trafostanice, zato je to na kopečku. Už už to vypadalo, že zapadá sluníčko, zrovínka bylo za tím kostelíkem, jenže stačilo se dát po značce, která zase nevede podél vody, ale přes ten kopeček kolem toho kostelíku, kopeček se přelezl a bylo slunka eště habaděj.

Jenže ačkoli za kopečkem a tím pádem i za kostelíkem a vůbec za celýma Skryjema byl eště den, tak taky už nevypadal, že by vydržel moc dlouho, pomalu začínalo bejt na pořadu dne hledání loučky vhodné k ulágrování. Louček tam byla spousta, jenže žádná se nám nelíbila, protože jsme pacholci rozmlsaní. Ale našli jsme. V jednom místě byla loučka naprosto nádherná, na ní stala bouda, bouda dřevěná. Bouda, bouda dřevěná byla vlastně seník, seník má výhodu, že v seníku může spát Vlastík. Vlastík může spát i jinde, ale von je pošuk a místo aby spal jako normální člověci (třeba my s Ťapinou) ve stanu, spí v síti. A když spí jenom tak v síti mezi dvouma stromama, nezřídka se stane, že na Vlastíka prší. Zvlášť když prší skutečně. To je pak Vlastík zpravidla zmoklej nebo zapařenej. Zmoklej je, když na sebe nestihne navlíct igelit, zapařenej je, když to stihne. Zvláštní případ tvoří situace, kdy to nejdřív nestihne, zmokne, navleče na sebe igelit až potom a zapaří se. To je pak zmoklej i zapařenej. A o to víc nakrknutej, což se projevuje třeba hrubým vyjadřováním, jako že když si z něho dělám psinu, že je zmoklej a zapařenej, zatváří se divně a řekne mi: "Koňu." Tak tyhle všechny trable odpadají, když se najde seník, hlavně zase v tom případě, že ten seník má střechu, jež není až tak moc děravá. Kdyby byla střecha seníku děravá, není to seník, nýbrž hnojník, protože seno by se tam po prvním dešťu změnilo ze sena v hnůj, asi stejná finta, jak když Kristus měnil vodu ve víno. A taky by to Vlastíkovi v dešťu bylo houby platný, byl by zmoklej nebo zapařenej nebo obojí. Tak abych to shrnul, našli jsme loučku, my s Ťap si postavili stan a Vlastík si pověsil síť do toho seníku, co neměl děravou střechu.

Jedinej drobnej problém byl ten, že jsme nebyli první, kdo měl podobnej nápad, už tam jistě lágrovalo spousta lidí, a ta spousta lidí vyčistila celej les od dřeva, takže na nás už žádný nezbylo. Což o to, v protější stráni byla paseka a tam suchejch haluzí co by hrdlo nebo ohniště ráčilo, drobná nepříjemnost byla, že mezi náma a tím protějším svahem byla řeka. Nebylo zbytí, vyzout a hurá na druhou stranu na dřevo. Nejsme už nejmladší, tak jsme si brblali, jaká je ta voda studená. Kde jsou ty časy, kdy se nám ledový kry třely o nohy a nám to bylo fuk. No, fuk nám to ani tehdy nebylo, ale stálo nám tehdy za to dělat tvrďáky, ani nepípnout a né si stěžovat, že by snad nějaká voda byla studená. To dneska si už, dědci staří, zanadáváme.

No jo, co naplat, hurá na dřevo.	Věrný psík hlídá páníčkovi kanady.	No a se dřevem zpátky.

Udělali jsme oheň, ohřáli studený nóžičky, najedli se a bylo. My jsme měli pro dnešek splněno. Ne tak psi, ti si ještě museli něco vyjasnit, zase kolem té jejich "dominance".

Von si začal Vlastíkův středoasijský pastevecký pes Don.	Jenže to, holoubek, netušil, že našemu Andymu se občas taky přezdívá "Šukin" a že to rozhodně není kvůli barvě očí.		A tak se nakonec Don nestačil divit.

A tím si to pejsánci vyjasnili, my byli po jídle a přišel čas na spaní. My s Ťapinkou a našima psama zalezli do stanu, Vlastík s Donem do seníku, Vlastík do sítě, Don na zem. A spali a spali a spali.

"Naše" loučka a "náš" seník. Andy už zase kouká, jestli by nebyl s Donem třeba ranní sex.

Ráno jsme vstali. Teda zase trochu jinak, vstal Vlastík, kterej oplývá hvězdářským spacákem, to je takovej ten, co si ho přetáhnete přes hlavu a skrz něj se koukáte na hvězdičky. Je v něm pěkná kosa (v tom spacáku, ne ve Vlastíkovi). To člověka, konkrétně Vlastíka, donutí vstát. A ten člověk se pak chvílu plácá kolem a donutí vstát i vostatní člověky, kteří by normálně vstávat ještě nechtěli. Stručně - Vlastíkovi byla kosa, vstal a vzbudil nás. Vymotali jsme se ze stanu, posnídali a vydali se na cestu. Cíl - Trenckova rokle. Jít a kde co lítá (a leze a roste) koukat, v mém případě si to navíc i fotit.

Po chvíli cesty jsme přišli k rybníčku. K rybníčku, kde byl asi milion žab, které si z nějakého mravního ohrožování mládeže moc nedělaly, přišlo na ně jaro, tak se prostě množily a množily a množily a na nás, na narušitele, divně koukaly.

Jaro. Jak jí dává, tak jí dává.	Žaba z vody čumící. Trochu škoda, že tak svítilo to slunko a lesklo se ve vodě.		A Ťapinka si pochopitelně musela "žabišku pohladit".

Dál po cestě:

Jakýsi dítě se toužilo vyfotit s pejskama. Poté, co ho Don několikrát málem povalil, slevili na focení s našima malejma. Ani ti se na to netváří nějak extra nadšeně.	Kytišky - dle Ťapinky "Jaterník podléška".		Říčka Loučka.

A ještě dál po cestě:

Nad cestou visel velikej kus stromu. Něco jako Damoklův meč. Pro zdůraznění jsem pod to nasituoval Ťapinku.	Vlastíka napadlo, že by to mohlo někomu taky spadnout na hlavu. Proto usoudil, že bude lepší, když to spadne na hlavu jemu.	A vono se to, mrcha, netrefilo.	Vlastík v lese těžkou kládu nese aneb naplnění přísloví o nošení dříví do lesa.

A ještě úplně dál po cestě:

Další trs "kytišek", znovu by mělo jít o "ťapijaterník ťapipodléšku".	Zrovna jsem si říkal, jak Ťapinka dneska hezky ťape, přes kmeny skáče a vůbec neprotestuje.	Až sem. Tady tak jdeme a naráz koukám, že mluvím jenom s Vlastíkem, vrátil jsem se a Ťapinka tam furt visela a dělala "Uííí, jak mám vocáááď jíííít?"	Tak jsem ji ze skály sundal a dál už se zase probíjela hrdinně.

A pomalu jsme byli u Trenckové rokle. Trochu jsme to zvoslili, dali jsme si pauzu, těsně před roklí. Ťapinka šla na průzkum, vrátila se za chvíli, že je to jenom kousek, že tam byla na kraji. Nechali jsme jí tam bágly a šli se podívat s Vlastíkem. A našli jsme tam velice pěknou rokli, s rozcestníkem a povídáním o Baronu Trenckovi a spoustou skal a potůčkem a malejma vodopádkama. No jo, jenomže to Ťapina z kraje vidět nemohla, tak se Vlastík zase vrátil k báglům a poslal ji za mnou, aby si to taky prohlídla. Tak jsme tam furt lítali jak idioti tam a zpátky.

Povídání o Baronu Trenckovi.

Nakonec jsme se tam vystřídali teda všichni. A jak jsem tam čekal na Ťapinku, dovalila se s ohromným nápadem - s Vlastíkem prý přišli na to, že zpátky půjdeme po druhým břehu, když už to na tomhle známe a když už jsou na tomhle břehu skály, na kterých Ťapinky víznou (nebo jak je nedokonavý vid od slovesa "uvíznout"?). Že buď přebrodíme, nebo si hodíme přes nějaký užší místo kamínek nebo klacík. Pro neznalé - "kamínek" je v naší interní terminologii s Vlastíkem tak půlmetrákovej balvan a "klacík" je kódové označení tak pro šestimetrovou kládu. Mně se ten nápad až tak nezamlouval, přece jenom, na tomto břehu jsou skalky, na kterých Ťapinka dělá "Uíííí", ale na druhým víme lautr prd, co tam vlastně je, navíc mezi tímto a druhým břehem je voda a nikde není psaný, že z něho tentokrát někdo neshučí. A k dovršení všeho si Ťapinka zkoušela přechod na vyvráceným stromě a dělala "Uíííí" i tady. Zasekla se, stála na kládě jak hydrant a dalo nám hodně práce ji dostat dolů.

Ťapinka si to zkusila nanečisto a daleko věru nedošla.	Čuba Máša, ana z toho moudrá není.

Ale co naplat, byl jsem přehlasován. Na druhým břehu nebudou už žádný skály a žádný protivenství, naopak tam bude naprosto nádherně a skvěle se tam půjde a budeme si vykračovat, jak pantátové a panímámy v neděli na rynku. Aspoň se mi podařilo prosadit variantu "klacík". Našli jsme místo, kde byla řeka užší, o to však hlubší. Tam jsme situovali následující děj.

Zde náš "klacík". A já, blbec se vydal jako vždy jako zkušební jezdec.	A dobře mi tak. Chybělo mi tak půl metru. Zavrávoral jsem, udělal ještě narychlo jeden krok, druhej krok, ten třetí, ten jsem právě nestihl ... a zahučel jsem po rypáku i s báglem do vody. Honem jsem se postavil, abych zachránil aspoň bágl a foťák od přílišné koupele.	Vlastík a Ťapinka od pokusů s klacíkem hbitě upustili. A pak už to bylo vlastně jedno, kanady plný vody, všechny hadry durch mokrý, tak už jsem zašel na druhej břeh pomoct Ťapince, aby si tam s báglem třeba nekecla.	A vona mohla zázračit potom jenom tak, nalehko.

Mno, tak jsem se dostatečně a do sytosti vynadával, foťák naštěstí zůstal uchráněn, bágl to taky neodnesl nejhůř. Převlíkl jsem se do suchýho vohozu a šli jsme pomalu po tom vysněným druhým břehu. Asi dvěstě metrů. Pak tam bylo stavení a za ním ... skála. Skála spadající až do vody, tam se teda jít nedalo. Ach jo. A kvůli tomuhle já se koupal. No to je radosti. Dali jsme se do kopce, nutno podotknout, že to byl kopec jako kráva. Ale zas jsem se po té koupeli pořádně zahřál, ač by mi stačilo to suchý oblečení. A nahoře jsme si dali jídlo, nemělo cenu kvůli tomu rozdělávat oheň, ohřáli jsme si na vařiči TPF alias Trenčianský Párok jemný s Fazuľou. Psi, chuďátka, akorát mlsně čuměli.

Tady nahóře jsme se s Vlastíkem rozloučili, teda spíš on s náma, a vydali jsme se s Ťapinkou a našima pesanama zpátky do údolí k našemu včerejšímu flíčku, zatímco Vlastík se svým maxipsem se ubírali k Řikonínu, co trvá cesta hodínu, a odkud taky jede večerní vlak. A my jsme na náš plácek taky dorazili, pravda, v jednu chvíli jsme to brali kudysi po skalách (jaksi jsme se jim nevyhnuli), pak nějakýma liščíma stezičkama, nakonec jsme se ocitli komusi v zahradě. Blbouni, čuměli, jak kdyby se jim to ještě nestalo, když jim vede cesta shora z lesa a oni mají zahradu oplocenou jenom z jedné strany.

Postavili jsme stan, najedli se, já si aspoň napůl vysušil hadry a šli jsme spát.

No a co třetí den? To jsme si jednak přispali. Nebudil nás totiž žádnej zimou vyklepanej Vlastík. Též jsme mohutně posnídali a s pováleli se a s psama tupounoviny podělali. Mně se mezitím dosušovaly hadry ze včerejška, přece to nepotáhnu na hřbetě mokrý, víte, co váží taková voda?

Ťapinka připravuje snídani.	Já jsem posléze svýho buřta radši převzal do vlastní péče. A dobře jsem udělal. Ťapinka měla hlavní starost, že mi hoří klacek. No a co? Jí hořel buřt. Tak zase chroupala briketu a tvářila se, že to takhle mělo bejt.	Egiho záchovné kafíčko.
Egi dělá trotloviny s pesem.	Ťapinka dělá trotloviny s čubou.	Egi dělá ještě větší trotloviny s pesem.

Sbalili jsme zase krámy a vydali se zpátky. Nejdřív přes vesničku Skryje, pak nahoru do Horních Louček, dolů do Dolních Louček a zase nahoru k nádraží. Ťapinka sice chvílu držkovala, že ji ženu jak vzdutou jalovicu, ale vlak jsme stihli tak akorát. Pak jsme tam nemuseli dvě hodiny čekat.

Nejmenší domeček ve Skryjích. Ale významnej, sídlí tu hasičskej sbor, hasičská zbrojnice, obecní úřad a místní knihovna.	Pivo, limo, nanuky, semena, hlína, Noviny Tišnovska, opravdu a doslovně "Smíšené zboží" v Horních Loučkách. Jenom lze doufat, že to ještě nemají všechno pohromadě v jednom sudu.	Z Horních Louček do Dolních Louček je to coby kamenem dohodil.

Viadukt v Dolních Loučkách.		Kostel v Dolních Loučkách.	A nádraží v Dolních Loučkách.

Pokud mi (nedej Bože) něco chcete a nestačí vám na to ta slavná "Návštěvní kniha", občas mě můžete zastihnout na ICQ pod nickem "Egi" a číslem 54411361 (teď ), občas mě také můžete natrapírovat třeba na XChatu, zcela netradičně pod nickem "Egi" (momentálně teda ).

Hmm, teď mě tak napadá, nebo mi prostě napište: michal.eger@centrum.cz