Expedice Malbork
Touhle tupounovinou se dostanete až na úplně hlavní stránku ...
Foto 3. dne (03.07.2004)
... a touhle jenom zpátky na popis expedice.

 
On ten Nowy Staw byl vůbec podivnej, tam všechno tak nějak končilo, nejenom vlak, linia nieczynna, ale i dráty tam vedly odněkud nikam ...
Ranní brajgl. Situace těsně předtím, než jsem začal machrovat se snídaní. Vpravo Rob a jeho úžasný žďárák, ve kterém se tak nádherně zapařil.
To není další zkratka, zatím, to se jenom snažíme dostat zpátky na koleje, po kterých jsme přišli večer.

Jo, to jsou vony.
Velmi zajímavá drážní dopravní značka, pozor na auta, to dá rozum, jen je škoda, že na nefunkční trati si ji nemá kdo prohlížet.
Na zastávce autobusu. Operativně jsme zjistili, že nám jede bus na křižovatku, skrźyzowanie, načež jsme museli zaplašit ten náš fanklub, haranťata, co se tam furt motaly a chtěly nám úslužně radit.
Autobus u zastávky na křižovatce. Zkoušeli jsme stopovat. Opravdu se v Polsku stopuje vcelku dobře, jenom na to nesmí bejt tři lidi s obrovskejma plnejma krosnama v sobotu v poledne. Navrhoval jsem, že pro zlepšení šancí se vydám dopředu a sejdeme se tam a tam. Zamítnuto. Prej se blíží mraky, tak půjdem pěšky, třeba jim prý utečem. Neutekli jsme.
Čápi při cestě.
Nádherné místní názvy. Ještě tam bylo Gnojewo, to jsme ale minuli.
Mezi dvěma dešti. Fakt jsme mrakům neutekli. Ale vždycky začlo pršet, vytáhli jsme pláštěnky, přestalo. Až jsme se notně zapařili a s klením pláštěnky po několika kilometrech sbalili, začalo zas.
Foto pro Ťapinku, i na polském venkově mají veterinární kliniky.
V městečku Nowy Dwor Gd. (asi Gdanski?) jsme se nestačili ani rozkoukat, jen jsme zjistili, že se jedna zarostlá úzkokolejka změnila ve dvě zarostlé úzkokolejky, ani jsme nedošli na nádraží, Robš si povšim jakéhosi prastarého jízdního řádu. Ten ovšem platil (řád, né Robš). Podle něj přijel i odpovídajícně prehistorický autobus s řidičem vzezření druhohorního ještěra, leč popovezl nás až do městečka Stegna.
Ve Stegne jsem vyslyšel Bobší a Kachní nářky a šli jsme hledat kemp. Zavrhli moji zkratku a vymysleli si vlastní. Učí se rychle. Zašli jsme si pěkný tři kilometry. V kempu se nám podařilo postavit stan a ohřát jídlo. Pochopitelně v ten okamžik začalo pršet, proto jsme se krmili ve stanu.
Po jídle jsme se vydali k móři. Bodejť by ne, když to byl jeden z hlavních postupných cílů. Samozřejmě nás cestou z kempu na pláž chytla ještě bouřka. Ale aspoň byla duha, blbě viditelná, ale byla.
Pár kýčovitejch záběrů, jako třeba mraky nad mořem.
Moře.
Racek letící.
Slunko sklánící se k západu. Nad mořem, pochopitelně.
A úplně především pár vítěznejch fotek. To, co u Bobše vypadá jak vyhřezlej pupek, to je podšívka bundy. Když zadul vítr, nafouk se Rob jako "Mišelin".
A skupinovka. Pro dnešek máme splníno. Za extra zdůraznění stojí snad jenom moje akční pláštěnka.
Další famózní cedule. Nikoli, není to rozdávárna metadonu a jiných dobrůtek, nýbrž pomoc cestovní, tedy žlutej anděl.
Už zase v hospodě. Kachně nese pivo a tváří se divně. Zrovna totiž naučila pikolíka za pípou říct hezky česky "palačinky" a pak schytala blesk do ksichtu, tak se bojí, že rozleje a bude Robem ztrestána.
A seděj a seděj. Bobš si zašel pro cigára. A zas si sednul. A už je tma jak v řiti a kosa ...
... pročež sedím v pláštěnce, aby mě chránila aspoň před větrem. Tak jsem si neuvědomil, že tam budou chtít zas lapět dvě hodiny, no, jinak bych si vzal bundu. Vzadu je gril a obsluha grilu, která se za dobu naší přítomnosti dokázala zhvízdat takovým stylem, že už se jenom podpírali navzájem a neartikulovaně svorně blekotali, což Bobeš kvitoval slovy: "Jo, vole, to je ta jejich Rzecpospolita." Nakonec jsme potmě trefili jakž takž do kempu, začalo pršet, Rob se nám nakvindoval do stanu a to by bylo pro tento den tak všechno.