Expedice Malbork
Touhle tupounovinou se dostanete až na úplně hlavní stránku ...
Foto 5. dne (05.07.2004)
... a touhle jenom zpátky na popis expedice.

 
Ranní probuzení, kafe a takový ty nezbytnosti.
Jdeme na rezervaci "Ptaši raj". Je po deštích, pročež je kolem opět komárů jako sviní, tohle je sice cesta, ale všechno okolo jsou bažiny. Káčin repelent opět přichází ke slovu. Škoda, že polští komáři maj takovej blbej čuch.
Po pravdě, jediní ptáci, který vidíme, jsou tydlencty kačénky na stromech místo klasické turistické značky ...
... a tihle na naučnejch tabulích, že jako by tam měli bejt. Teoreticky. Bobeš držkuje, že zas sežral hada, "rezerwat nieczynny".
Z cesty odbočuje prkenná lávka rovnou do bažin. Rob se raduje, že aspoň nejdem mokrou trávou a bahnem. Po sto metrech lávka končí a jdeme mokrou trávou a bahnem. Ptáci nikde. Nejsou blbí.
Odpočívadlo, kde svačíme a kde Rob nachází lahvičku s vodičkou na komáří kousnutí.
Po čase se les rozestupuje.
A ejhle, jsme zase u moře. No, to je zase terno. Mraky, vítr, jinak prakticky ani noha.
Rob nám dává přednášku, že je třeba jít po rozhraní mokrýho a suchýho písku, to prej je ideální metóda, aby se to nebořilo. Zmlkne, jakmile mu první vlna přelije boty. Pak se už klidně boří a mrmlá si cosi o tom, že jít přes Saharu ho v životě nenapadne.
Káča si zatím ještě sbírá škebličky ...
... a občas dumá, jestli je to škeblička nebo do čeho to vlastně šáhla.
Značka nás vyvedla opět do Sobieszewa, kde čekáme na autobus do Gdaňska. To už je vlastně MHD, tam pěšky nepůjdem, jelikož cesta vede kolem několika ohromných rafinérií. Co bysme tam hledali? Chvíli si krátíme pozorováním parníku na Westerplatte a malýho ježečka, kterej dupe přímo za zastávkou.
Přijel autobus. Po notné chvíli počítání se mi podařilo s řidičem konečně dobrat se k jakési ceně lístků, to je tak, když si vzpomenete koupit v busu čtyřiadvacetihodinovou jízdenku. Mimo jiné jsme jeli přes ten pontonovej most, kde musí všichni cestující sedět, kdo to nestihne, musí si vystoupit, přejít most pěšky a tam na něj zase autobus počká.
Gdaňsk začíná stejně jako Tallinn, vítá příchozí nádherným panoramatem - rafinérie. Pročež tam má autobus zastávky s romantickými názvy "Benzynowa" a "Naftowa".
Netrefili jsme se jenom o jednu zastávku, vystoupili jsme moc brzo a zamotali se do nějakýho davu rozjuchané mládeže. Buď to byla nějaká pobožná, případně sportovní a přiožralá mezinárodní skvadra. Počkali jsme na další autobus a radš zmizeli dál v centru.
To už jsme nádraží našli. Nádraží s chcíplím holubem, už s ním mouchy a červi hejbali. Welcome. Ble. Dali jsme bágly do úschovny a šli se porozhlídnout po starým městě.
Staroměstskej rathaus.
Dům cechu mlynářů a holub, tentokrát živej, na fest posraným reflektoru u mostu. Jestli tohle ještě svítí, to by mě ohromně zajímalo.
Ulice "Piwna" s "bazylikou" vzadu. K tomu se ještě dostanu. Oklikou. Teda zkratkou.
Prej Zlatá brána. Moc zlatě nevypadá.
Ulice Dluga a Radnice hlavního města, patrně z té doby, kdy Gdaňsk byl hlavním městem sám sebe. Ten červenej barák na posledním snímku, to je muzeum, Dom Uphagena, pojmenované podle jeho majitele z osmnáctého století - "Johann Uphagen - kupiec, historyk amator, bibliofil". Chtěli jsme aspoň na té radnici vylézt na věž, jenomže bylo pondělí, což je v Polsku dostatečný důvod, aby byla "wieźa nieczynna". Na muzea se jim můžem ...
Náměstí Dlugi Targ.
Na náměstí socha Neptuna.
A dolní část tvoří Zelená brána, zase - typická zelená barva.
Ohlídnutí zpátky na radnici z druhé strany ...
... a na ní nástěnné sluneční hodiny. Když zajde slunko, můžete si čas věštit třeba z lógru.
Nejenom, že se můžem vykašlat na regulérní muzea, pro putovní výstavky to platí jakbysmet. Zvlášť, pokud jde o výstavku živých ovádů, takovejch ksindlů máme z ptačího ráje dost a dost.
Nábřeží Staré Motlawy. Ta divná stavba na posledních dvou snímcích, to je historickej jeřáb.
Stará bašta - prý se jmenuje "Plechovka mlíka".
Nábřeží dalšího kanálu, to už je mimo historický jádro, tam už se o to staraj krapet míň, sem tam jim něco málo spadne, z šestýho patra rostou stromy a tak.
Rob s Káčou nedbali mých výhrůžek, že ještě máme jet kouknout se do Oliwy a na Westerplatte, hrdinně se usalašili v hospodě a v nejbližší půldruhé hodině se odtam tvrdošíjne odmítali hnout.
Babka prodávající před hospodou cukrovou vatu.
Konečně se mi je podařilo vyhnat z krčmy. Že to vezmem kolem té baziliky zpátky k nádraží ...
Maník na nábřeží natírající dům.
Ulice k bazilice - Bazylika Mariacka.
Kanón v ulici. Naprosto bez souvislosti.
V bazylice se naštěstí smělo vcelku volně fotit a nechtěli tam žádný vlezný, jenom doporučili Bobšovi sundat si čepici, že prej tam takový slunko zas není a vypadá v ní beztak jak křupan.
Tuze třpitivej oltář a vokno, na takový cingrlátka si voni ti pobožní tuze potrpí.
Orloj, trochu atypicky vevnitř.
Podle mejch chabejch znalostí by tohle moh bejt svatej Jiří, kterak zápolí s drakem, teda ve skutečnosti šťouchá jakousi baldou do takové nedomrlé ještěrky, asi nějaká lidová tvořivost, no.
Odkladiště přebytečnejch svatejch aneb "Pusťte bratry domů".
Vokno nad vchodem, ještě jeden celkovej pohled dovnitř a to by jako mohlo stačit.
Pohled zvenčí a pryč, směr Oliwa, podívat se na opatství.
Park Oliwski, to jsme se kvůli tomuhle hezky projeli durch celej Gdaňsk. Ale jo, procházka pěkná, záhonky, rybníčky, fontánky. Akorát Bobeš rozseděnej z hospody a nacucanej místním pivem mrzutě medituje: "To je teda dost hovno, to jsme měli jet radši na to Westerplatte." "Co to meleš? Tos asi nepochopil, támhle kouknem na ten kostel a pak jedeme na Westerplatte."
Místní oblíbená dopravní značka. Holčičky s lízátkem jsou povinny vyčkat příchodu pedofila.
V zásadě měl Rob pravdu, nic moc, celá katedrála je nejznámější asi tím, že ji kdysi vyloupili čeští husiti, aby měli za co chlastat na těch svejch osvětovejch vejletech. Posranej andělíček nad vchodem, taky bych se tvářil divně, kdyby mi někdo pár set let sral na hlavu. A vevnitř měli napsáno, že fotografování je beztak "zabronione", tak jsem si to jenom vyfotil a šel.
Akorát ta deska nad vchodem - nerozumíte tomu někdo, co tam píšou?
Cestou zpátky jsem vymyslel, že to vezmem druhou stranou parku, tam nebylo moc lidí ...
... vlastně to byla taková zkratka ...
... která končila železnou bránou, přes kterou Rob s Kachnětem odmítli lézt, ač za ní byla evidentně cesta.
Polskej strejda, kterej uklidnil dítě flignou, že hele, támhle pán (já) je velikej fotograf a udělá nám obrázek na památku. Efekt to mělo - harantě přestalo vřískat a já mám jejich obrázek na památku. Logické.
Trojvozová tramvaj a útrpná jízda na příšerných sedadlech zpátky k nádraží.
Ti dva zas měli malej kyblik, že to nemůžem na Westerplatte a zpátky stihnout, zaječí choutky, prej by už nejradši do kempu. Poslal jsem je s takovejma kecama do prdele, oni měli hospodu, já budu mít Westerplatte. Navíc - bágly maj v úschovně a od úschovny lístek mám já v kapse. Též do kempu se jede šalinou a tyhle lístky mám zas v jiné kapse, takže držet hubu, ofotil jsem si jízdní řád a jeli jsme na Westerplatte a basta.
Westerplatte. Hmm. Taková polská legenda, hrdinní obránci vzdorující přesile, národní hrdost. V každé dědině aspoň o dvou staveních musí být ulice "Obroncow Westerplatte". Mno, ve skutečnosti to až taková řež nebyla, ale zas žádná sranda taky ne. Pročež si z toho udělali národní ikonu. Každopádně tím začala druhá světová válka. K věci - tohle je jedna ze strážnic.
Pomníčky hrdinů včetně mjr. Sucharského, který, pokud vím, tam vůbec nepadl.
Pomníky s výčtem všech prdelí světa, kde bojovali polští legionáři.
Druhá strážnice, ta, která to už schytala ošklivě ...
... a cesta k hlavnímu památníku.
Odbočka od tématu - vyhlídka na hasičský člun a maják.
Hlavní památník s ještě jednou vyjmenovanými bojišti legionářů, kdyby to někomu nebylo dostatečně jasné, a úderné heslo na apelplacu dole. Čímž jsme prohlídku zakončili a odebrali se do kempu.