Auschwitz & Birkenau ... jednodenní Polská etuda.
Touhle tupounovinou se dostanete až na úplně hlavní stránku ...	(12.05.2011)

"Zítra školím v Orlové a v Havířově," píše mi Allora. "Asi si udělám výlet. Třeba do Polska. Do Osvětimi, nebo tak."

Není nad trochu té romantiky, že?

"Nechceš jet se mnou?" dodává a argumentuje, že mám nakázanou dovolenou, tak ať z ní taky něco mám.

V kolik? V sedm. O půl osmé. Bueh? To budu o dovolené vstávat uprostřed noci? To, kurva, ani omylem, kroutím se jak žoužel. Ale semeno jest zaseto. Cesta. Do Polska. Na otočku, to je něco na mne. Navíc - Osvětimí jako železniční stanicí nebo po silnici jsem několikrát projížděl. Už mne tam lákalo několik lidí na výpravu, vždycky z toho nějak sešlo. Nebo naopak - furt se tam chystám a furt se tam nemůžu vypravit. Bída.

A ke všemu, nedávno jeden starý pard kdesi nasdílel video:

To jednak. To mne docela zaujalo a připomnělo mi tenhle rest.

A ještě - další z takových optimistických, co si občas na zlepšení nálady od Zuzany Navarové:

"... olej a těžký kola, vlak někam do Opola, herbatka, jedna Cola, no tak se sbal ..." mi zní taky v uších už přes rok, od letních prázdnin pak tuplem, kdy jsme šli přes Kérkonoše, chtěli jsme dokonce spát v polské turistické ubytovně Chatka Puchatka, což nakonec neklaplo, protože tam nescó pséky. Do třetice jsem nedávno s Káčou Kachnětem vzpomínal na Expedici Malbork. Jak jsme se živili koblejžkama a mózovali po severním Polsku.

Tak, a dost.

Všechno jde, když se sce. Allora školí kdesi v pitchi v Orlové a Havířově? A co já? Prolil bych se darmo někde kafem, že bych byl jak veverka na amfetaminu. Ne. Jinak.

Beru to. S drobnou podmínkou, ale obecně souhlas.

Pokud se mi podaří jít spát před druhou ráno, Allora mi v devět zavolá. Nebo lépe - ona mi zavolá tak jak tak. Ale pokud půjdu spát do těch dvou, nechám si i zvonění zapnuté. Udělá mi pana Brudíka. Rrrrr. V jedenáct jede šnelcuk do Ostravy, o půl druhé je tam na hlaváku, to je tak akorát. Koncentrák má vodevříno do šesti do večera, ale pro výpravy jen asi do čtyř, to už by tam moh bejt klid pak, jo, to pude. Sice (což se posléze potvrdilo) by se šiknul celej den, ne-li dva, ale na krátkou prohlídečku je to tak akorát. Nasát atmosféru, dalo by se říct.

V devět mi řve telefon. Tzn. zvonění zapnuté mám. Hovor přijímám. Roura jásá.

V jedenáct večer mi řekla, v jedenáct dopoledne sedím ve šelcuku via Ostrava, pyčo. A i až do oné zmíněné Ostravy jde všechno podle plánu. Fakt. To jsem až čuměl. Šest minut zpoždění na odjezdu a čtvrt hodiny na příjezdu nepovažuju za komplikaci, to je u Čekej&Doufej zcela normální až podprůměrný stav, nic, nad čím by se měl člověk pozastavovat.

(Ta mezizastávka v Ostravě a změna dopravního prostředku mne zaujala už při nákupu jízdenky. Ostrava, dobrý. "Samozřejmě jednosměrný," dím na otázku paní za přepážkou. Jak by se asi tvářila, kdybychom s All měli sraz až na místě a já tvrdošíjně trval na tom, že chci lístek do Osvětimi, a ne zpáteční.)

Přesednu k Alloře do auta, ta si zapne navigaci, která nás po třech ulicích zcela neomylně navede do slepé ulice s odkopaným koncem. Ne rozkopaným. Druhá půlka ulice je prostě pryč. Hehe. Zánovní GPS pristroj ještě pořád neznamená, že bude znát rok starou dálnici. Zatímco Al-Roura brejlí mrzutě do aparátu, já velím otočit a jet támhle doleva a pak zase doprava (ačkoli mrzký sráč tvrdí přesný opak), pročež za minutu svištíme po krásné nové dálnici na Bohumín, ačkoli pičostroj láteří, že jestli chceme jezdit skrz továrnu a zahrádkovou kolonii, že se na takovou službu může vysrat. Dlužno podotknout, že to ovšem bylo jeho poslední zaváhání.

Allora loví v paměti a vybavuje si, že v Polsku byla s bídou jednou, což navíc bylo jakési přeukrutné fiasko, jež raději vytěsnila z paměti. Ale že ví, že se mnou se neztratí, neb jsem polskofilem. Mno ... zas bych to nepřeháněl. Jí to tak připadá, když přečtu nápisy na cedulích, aniž bych si zlomil jazyk, přičemž u každého zhruba druhého mám jakés takés ponětí, co značí přeložen do srozumitelné češtiny. Asi takhle - mám naposloucháno. Několikráte jsem se k polštině přimotal, několik žůžo-dobrodrůžo výprav jsem tam podnikl. Když Jacka přinutím mluvit pomalu, zpravidla i rozumím. Správně říct umím s bídou pár vět, psaní si musím pro sichr ověřovat translátorem. Ale jo, jde to.

Pravda, vybrali jsme si čas konce pracovní doby, pročež se ploužíme dost pomalu, ale před čtvrtou parkujeme u muzea Auschwitz, koncentrační tábor Osvětim. Památník.

Můžu se rovnou vytáhnout, když se Allora ptá na informacích mimo jiné, zda lze někde vyměnit peníze. Dozvídá se, že ano, přímo ve vstupní budově "tam jest kantor".

"Kdože tam je? Učitel? To jako na vedlejšku?"

Che, vedu ji ke směnárenskému okýnku.

Pro ilustraci - vyměnili jsme si čtyři stovky dohromady, tzn. 60 zlotých. Já měl s sebou nějaký rezervní, asi dvacku, kupodivu pořád platný - ne jak Uhři, kteří si vydávají co tři roky nový edice bankovek a mincí, aby tůristy dostatečně nasrali. Vstup je tam pro individuální zevlouny bez průvodce všude bezplatnej, deset jsme dali za parkování, padesát prožrali a dobře se za ně poměli. K tomu se ještě dostanu. Možná něco z mých drobných jsem nad tento limit narval do kafomatu. Vopravdu z tohoto hlediska (nepočítám dopravu, samozřejmě) je to výprava nenáročná.

Jdeme si prohlídnout tábor Osvětim.

Spousta lidí už říkala, že to na ně působilo strašně deprimujícím pocitem, že z toho někteří byli špatní několikero dní a tak. Hm.

Pocity? Těžko říct. Když si uvědomím, že to celý je důmyslná továrna opravdu k likvidaci lidí, je to zvláštní pocit, to jo. Člověka zamrazí a konsternovanej z toho poněkud je, ne, že ne. Že bych z toho byl ale úplně dočista vyvoranej, to zas taky ne. Asi proto, že jsem toho hodně přečetl a viděl jak o válkách, tak přímo o koncentračních táborech, tak mne to takhle nezaskočí. I měkkosrdcatá Allora si pobrečela jenom dočista trochu a jenom jednou. Velkoplošný fotografie mrtvejch dětí nedělají holt zasloužilým matkám dobře. Ale ano, když si vezmete účel a výsledek téhle továrny a obohatíte to ještě o místní expozice, jednak týkající se přímo chodu a mašinérie koncentračního tábora, tak celé války o Polsko, bloky po jednotlivých státech a podobně, tak ten koktejl je opravdu ve výsledku hodně působivej (a ne, nejsem obětí dnešní propagandy á-la "svatý Holokaust", kdy se zavírá pomalu za ušklíbnutí nad učebnicí dějepisu). A i chápu, že na některý to oním velmi skličujícím dojmem může působit. Genius loci jako kráva, to zas jo.

Čím mne zase hned ze startu v jedné z prvních expozic, do kterých jsme vlezli, nasrali: věnováno přepadení Polska. Prvního září 1939 hitlerovské Německo napadlo bez vypovězení války Polsko. O kus dál pak 17. září - zaútočil z druhé strany Sovětský svaz. A?

Kurva, 1. září 1939 na Polsko zaútočilo Německo A SLOVENSKO. Spolu. Ruku v ruce, každej podle svých sil. Slovensko přepadlo Polsko z jihu silou tří divizí, což není zanedbatelná partička. Jo, že to podle jejich chabé morálky byla nakonec jenom šedesáti- až stokilometrová šarvátka a že se později stáhli a nechali to větším (a ještě později úplně prekabátili, to je celej slovenskej přístup), to je věc druhá. Někde tam pak v ČS expozici je fotka, jak Tiso dekoruje německý vojáky a možná tam někde mají i malou noticku, nečetl jsem to celý, ale podle velkejch titulků to všechno přičítají jenom Němcům a Rusům. To taky není fér. Že se o tom na Slovensku prakticky neví, to chápu. Ale proč takováhle cenzura i ve válečným památníku?

No jo, no.

Ale jinak dobrý. Prošli jsme ubytovací baráky, trestné baráky, prohlídli si popravčí blok a dvůr. Šibenice.

A plynová komora a krematorium. Chytře zmechanizované. Vysvlékárna, komora s průduchy ve stropě na plechovky s jedovatým granulátem, hned vedle krematorium. Vozejk na kolečkách, pec, malá točna a naproti výsypka na popel. K dokonalosti dovedeno.

Všudypřítomné ostnaté dráty (dneska už bez napětí), strážní a palebná postavení. Zajímavé.

"Uhni, Čejene," velím Alloře, když mi kdesi leze do záběru. A schytávám jekot jak od sirény, byť to byla ona první, kdo tvrdil, že "holička jí v zápalu sledování hokeje udělala účes indiánského válečníka".

Ve finále mi odejde při návratu k bráně "Arbeit macht frei" foťák. Kurva. Jo, jdeme prakticky už pryč a i tak mám beztak ještě kapesní, ale tahle velká potvora, jak později zjišťuju, bude asi potřebovat servis. Holt, Japonec návštěvu koncentračního tábora Osvětim nepřežil.

"Jéé, tady jezdí i nějakej vláček," jíví se Allora nad kolejnicemi před areálem a ještě chvíli rozvíjí teorie o romantických mašinkách.

"Víš, hmm, no, vláček ... All, tímhle vláčkem by ses asi svézt nechtěla," povídám s jistou dávkou zádumčivosti a kynu rukou k ceduli ukazující souběžně s kolejí: Birkenau, vyhlazovací tábor. Já jí vždycky takhle zkazím ideály holt.

Je šest hodin, platíme na parkovišti a usnášíme se, že na druhé kafe (cestou jsme znásilnili ten automat) se stavíme až někde po cestě. Tady to vypadá, že jak zavře koncentrák, maj všady tvrdó kliku.

Nakonec přijímáme Allory návrh, že se k Březince zajedeme ještě aspoň podívat. Tak, zvenčí.

Nápad to byl skvělej, protože je po čtvrt na sedm ... hlídači zjevně domů nespěchají a dovnitř pořád ještě choděj po troškách lidi. Tak jdem taky.

Nakonec tam spózíme ještě po čtvrt na osm, přičemž nevypadá, že by to někomu příliš vadilo.

Jedeme zpátky, Allora básní o kávě. Já už dopředu vím, že si kafe nedám. A proč? Protože si dám herbatke i jednu Colu - a to jakkoli jich má Al-Roura plnou baterii v autě. To není vono. To si musím dát prostě v Polsku. Blbá písnička. A taky celou dobu mi vrčí v hlavě, jak zmínila ta Káča - jak opilé Poláky v hospodě zpovídala, jak se řekne polsky palačinka, načež Poláci byli nadšení z českého "palačinka" a Kachně má z pojmu "naleśnik" Vánoce dodneška. Jo, naleśniki a paczki, to je místní hit, to taky musím mít.

Nevím, jestli tam ty končiny znáte, ale od Oswiecimi až na české hranice (a i na opačnou stranu), to je jedna velká aglomerace, kde jedno sídlo plynule přechází do druhýho, sem tam zelenej flek, ale moc nepoznáte, jestli jste už ve třetí nebo čtvrté obci za poslední kilometry. Konce a začátky se prakticky kryjí.

Vidíme ceduli "centrum". Což značí, že to bude asi městečko. Jenže po tabulích s názvy už se notnou dobu nedíváme (a navigace to vždycky ukáže a schová radši za rantl). Uděláme mazácké kolečko a zastavíme kdesi, kde to vypadá jako náměstíčko. A fakt, je to náměstíčko, a hned za ním je dokonce náměstí. S mnoha hospodama a kavárnama a zahrádkama a vůbec. To je fajn.

Ne, že by na tom tuze sešlo, ale prostě mám takovej blbej zvyk - vědět zhruba, kde jsem.

Zas mám pocit dejá-vu. Zase v Polsku, zase stojí dva chlápci na rohu, zase se ptám na to samý:

"Prosze, panstvo, bardzo przepraszam, gdzie my jesteśmy?"

A jakmile se nadechne, pozvedne ruku, upřeně se zadívá na ceduli s názvem ulice a zjevně bleskově přemýšlí, jak mi vysvětlit, na které křižovatce se nacházím, rychle dodávám jako v tom starém opileckém vtipu:

"Detaily mne nezajímají. Město."

A zcela netradičně - můžou ho vomejvat. Jako vždy. Já nevím, co na téhle triviální otázce tolik lidí (a Poláků obzvlášť, nicméně stejně jako vejr čumí i Čech) dokáže nepochopit? Proč je to vždycky tak vykolejí? Divné.

Proběhneme tři kavárny, čtvrtou vyhodnotíme jako nejlepší, tam se usadíme.

A hrneme to do sebe pod tlakem: Allora kafe, já pochopitelně onen čaj a Colu. A podvakráte "naleśnik truskawkowy". Cestou z koncentráku jsme se přežrali sladkýho jak ty prasata. To je bezvadná tečka za vejletem. Esli byste teda chtěli tip, pak: Kawiania-Lodziarnia "Dolce Vita", Rynek 16, Pszczyna. Jo, Pszczyna se jmenovalo to město. Taky byste se na to radši ptali, než byste to četli.

Allora mi furt děkuje, že jsem s ní jel, já děkuju jí, že mne takhle přinutila. Nakonec se kvůli tomu málem poperem.

Finální tečka, když už jsme to nakousli s TyTrubko - pouští mi jakousi ultraveselou písničku. Prej je to taková "rozesmívací", akorát italsky. Zpívá to takovej chlápek, co je vypadá skoro jako já. Říká vona. Že boží song. A všem to přijde veselý, tedy jí a kamarádce Rose, ta se prej smála taky (položil bych jí příležitostně kontrolní otázku - zdali měla jakés takés ponětí čemu). Přijde mi to provedením trochu jako modernější a italská mutace E.A.V., nicméně narozdíl od nich tomuhle nerozumím. Na druhou stranu - někdy si právě k práci, když se nechci rozptylovat, pouštím písničky v kuriózních jazycích, jako je italština, litevština nebo finština. Právě proto. Nezaposlouchám se do toho. Pustit si českou, slovenskou, anglickou, německou, ruskou, polskou ... za pět minut si krákořu a nepracuju. Ale jako jo, slyšel jsem v autě horší muziku už. Avšak s tím pak Roura prudí ještě posléze s klipem ... mno, aj text si najdu a přeložím ... ani pak se nedostavují ty salvy smíchu. Ale společně s tím klipem, si to přesto jak kokot pouštím už dva dny dokola. Tak si taky užijte.

Co jsem doteď nepochopil - v čem bysme si s tym čičmundem měli asi tak bejt podobní? Ani červený trička nenosím. Chm.

No a dobrá, tak ještě tedy obrazová část:

1) Auschwitz - Osvětim

Expozice o válce v Polsku.

Dětské oběti.

	Sociální a hygienické zázemí vězňů.
Cela "blokového", kápa bloku.	Spaní vězňů.		Bloky vězňů.

Popravčí dvůr a zeď.

Strážní stanoviště.	Místnost, kde se ženy svlékaly před popravou.	Expozice o popravách.

Postele.	Poprava čtyř židovských vězenkyň, které vězňům propašovaly z továrny výbušniny.	Brabec na ostnatých drátech. Bohužel, než jsem zazázračil s objektivem, vzal kramle.	Místnost dozorčího.

Prostředí.	Strážní stanoviště při raportech.

Blok s českou a slovenskou expozicí.

Slovenská politická satira: "Proč je tento osel oslem? Protože věří Židovi. Žid mu nasadil zelené brýle a sype mu piliny, zatímco osel si díky brýlím myslí, že dostává zelené lupení." Mazec.	Slovenská politická satira.

Česko/slovenské expozice.

Jozef Tiso vyznamenává německé vojáky.	Allora.

Dopisy.		Blok o osvobození tábora.

Dráty a izolátory.
Dráty a Allora.		Dráty a dráty. Tady ovšem musím uznat, že v JE Temelín mají ten strážní koridor ještě lepší.

Ještě jeden koridor ...	... a Allora na romantickém pahorku ... u šibenice.

Plynová komora.	Kremační pec ...	... a výsypka popela.
Polodetaily i celky kremační pece.

Levý dolní výřez by se hodil do kvízu pro znalce kolejových vozidel - točna na otočení vozíku od pece k výsypce.

Plynové komory a krematorium.	Části tábora.

Povzbudivé výhledy.

Allora á-la Čejen v portrétu.	Zpět u hlavní brány.

2) Birkenau - Březinka

Zvenčí.

Nejklasičtější pohled z Březinky.

Baráky a strážní věž.

Ještě jeden záběr na bránu.	Allora stírá rosu na kolejích.	Tomu se říká "výhybka do pekel".

Zabezpečení.		Hygienický barák.

Allora sbírá panoramata.

Ubikace.		Na cestě k odchodu.

Západ slunce nad Birkenau.

Venku.
Ještě pár pohledů "z té lepší strany".

Cestou zpátky opět u tábora v Osvětimi: pohled na koleje, po kterých jezdí Alloří "romantický vláček".

3) Pszczyna

Rynek.	Kavárna a zmrzlinárna "Dolce Vita" na Rynku, Egiho "herbatka, jedna Cola".
Allora a "naleśnik truskawkowy".		A radnice, rathaus čili ratusz.