aneb

Tentokrát jak ten pověstnej sedlák u toho pověstnýho Chlumce nedopadl vcelku nikdo ...

Toto volně navazuje na výpravu na Chvojnici, což měla bejt na tento víkend jakási přípravka. Původní plán - geronti Bača, Pepé, Tetka Králička a její poslední manžel Jirka se nadchnuli na starý kolena a že pojedou s náma někam na cesty. Mno, Tetka Králička jakmile vystřízlivěla, slevila na jeden den, že víc asi nee, její poslední manžel Jirka ji v tom utvrzoval, protože ji zná, jaká je splašená. U Pepého mi bylo jasné dopředu, že s ním bude tak kulový howno, jelikož v Brně je mnohem vyšší koncentrace hospod, než kdesi kolem jakési řeky, to von tam nepojede, no a Bača dostal po kulkách vod jeho manžetky Lídy, jako starej podpantoflák chvílu dělal krky a nakonec nikam nejel. Srab.

Ale to jest fuk. Jeli jsme sami s Ťapinkou, ostatním jsem poslal jenom propozice, resp. odkaz na webovou stránku, co jsem jim za tím účelem hbitě zřídil: http://tobyzvasjedenzdechl.web3.cz a s tím, že kdo bude chtít, přidá se.

Srazili jsme se s Ťapinkou na nádraží. Koupili lístky a vlezli do vlaku do Moravskýho Krumlova. Já vím, že do Tavíkovic by to bylo lepší autobusem přímo, ale když von nám pes Anďák v autobuse bleje. Čím míň autobusů, tím líp. Tak do Krumlova jsme dojeli vcelku v pohodě a ve stoje, jelikož tam bylo lidí jako psů (což neplatí naopak), navíc dědek, kterej se hádal s průvodčím, protože průvodčí si zabral místo služebního kupé čtyři sedadla. Když dědek vyskakoval moc, průvodčí ho uchlácholil, že si jich podle předpisu taky může zabrat vosum. A dědek smrděl takovou tou typickou vesnickou zatuchlinou, tak mohl bejt rád, že ho rovnou nevyloučili z přepravy, schořa.

V Krumlově na nádraží byl přistavenej autobus, schoř nám eště poradil, že ten jede na náměstí. Nastupujem. K nám z nádraží přiběhl nějakej knírač nebo co to bylo a začal stěkat na ty naše čokly a ti mu to pochopitelně vraceli. I s úrokama. Řidič se vzteknul a začal cedit mezi zubama: "Tak to teda né, podle předpisů tady může jet jenom jeden pes." To jsem mu trochu poopravil: "No a nebo dva vedení jedním cestujícím." To musel uznat, tak povídám, že to jsou zrovna ti naši, toho šedýho, že tam teda může nechat. Chvílu brblal, pak chvílu zázračil s tím jízdenkometrem nebo co to je a řekl si vo vosumnáct korun. Jsem mu je dal a pak za sebou slyším: "... a zavazadla ...", jenže jsem byl už v půlce autobusu, i se zavazadlama, psama a Ťapinkou, tak už toho měl asi plný zuby, "... se nepočítaj." dodal a jelo se. Stejně mi buď dal, zmrd, jenom jednu jízdenku, nebo jsem jich zbytek někde potratil, ale zmrd to byl stejně.

Pak nám měl jet z náměstí autobus. Zase další. Do Tavíkovic. Už tam stál, to byl právě ten z toho Brna, kterej si tam dával pauzu. Stoupli jsme si spořádaně na stanoviště, odkud měl odjíždět, parkoval o jedno dál. Říkali jsme si, že snad najede k tomu nástupišti, jenže se kolem něho začali nějak podezřele stahovat vidláci, kteří jevili očividně úplně jinej úmysl - vetřít se tam hned, jak se vodněkaď vychomejtne řidič. Tak to teda prr. To jsme se hezky přesunuli taky tam, pár aktivních hnojáckejch parchantů jsem vzal báglem a měli jsme zase svoje místo. Já jím dám, předbíhat, hajzlíkům. A Andy se poblil jen jednou, protože jsme jeli jenom nějaké půl hodiny. Cestou jsem už vyprodukoval pouze jeden incident, když jsme v jakési ďouře míjeli na obecní nástěnce připíchnutej leták, že KSČM odmítá imperialistickou invazi do Iráku, tak jsem pravil Ťapince, že jsou to kurvy prašivý bolševický, támhle na té řadě topolů se měly ještě dneska na každým stromě houpat dvě vybělený kostry pro výstrahu pověšenejch komoušů. No a voni bolšouni maj asi fakt na tom "lidově demokratickým a pokrokovým venkově" podporu jak sviňa, protože tolik vodpornejch pohledů jsem už dlouho nezaregistroval. Pověšet je taky.

V Tavíkovicích jsme se rozhlídli, prozkoumali mapu, kde máme mít případnej sraz s Tetkou Králičkou a jejím posledním manželem Jirkou, to jsem taky doma určoval hezky podle mapy. A našli, moji rádcové. Vypadalo to jako nejkratší a nejschůdnější cesta. Kolem instalatérství, školy, přes výkop do lesa, furt rovně, pak k řece a kus doprava, tam by měla být mnou zvolená louka. "Furt rovně" končilo na srázu nad tou řekou. To už bylo Ťapince nějaký povědomý, ale bez vážnejch problémů to s pár vobštrukcema shopkala.

A šli jsme ten kousek doprava a tam byla ta velká louka, hned za tím hajzlíkem nad řekou. Sice byla trochu zabahněná po povodních, ale zase tam byla spousta naplavenýho, leč teď už suchýho dřeva. Utábořili jsme se tam. Pravda, neměla žádnej cíp, kde bysme byli trochu z dohledu, ale co, vždyť máme hlídače.

Večer jsem rozdělal ohníček a dali jsme se do večeřování. Mně spadl buřt do popela, Ťapina se chlámala a povídala, ať si vezmu jinej a kdesi cosi, ale já jsem ho schřoupal i s popelem a bylo po ftákách.

A začalo pršet, tak jsme fofrem zapadli do stanu. Kdyby ti psi nebyli tak zasvinění, bylo by to úplně vpořádku. Když jsem je ještě ráno pustil, aby se vyvenčili a zas je natlačil zpátky, bylo to ve stanu jak v bahenní lázni. Jo, a po tom deštíku byly na stanu krůpěje ledu. Ťap klepala kosu. Já ne, já mám skvělej novej spacák.

Ráno vylezeme, ze zatáčky na konci louky vyšla postavička a zmizela. Pak vyšla zas a táhla za sebou druhou postavičku. Byli to Tetka Králička a její poslední manžel Jirka. Psi se vyřítili jako hlídači a začali děsně vyštěkávat, když zjistili, že se jich nikdo nebojí, hlídači se změnili ve vítače a skotačili s návštěvou. Ti dva došli až k nám a ptali se, jestli máme kafe, abysme je pohostili. A mysleli, že nás dostali. Rozpačitě jsem se omluvil, že ho jdu teprve vařit - a šel jsem ho vařit. Nevím, co jim na tom přišlo tak nepochopitelný. Pak jsme se sbalili a vyrazili.

A to se to šlo, krásně už zas bylo, no prostě paráda. Jakýsi vývraty jsme minuli, chvílu po rovince, chvílu ani tak ne, rybníkáře při práci jsme chvílu vočumovali, došli jsme na začátek dědiny. Tam byla ještě sympatická palírna. Pak hřbitov. Hned vedle. Asi tam nepálí moc kvalitní líh. Ale místa tam mají dost. To může eště vychcípat půl vesnice. No, a byli jsme po asi čtyřech kilometrech - zase v Tavíkovicích. Což já věděl dopředu, ostatní zírali, jak kdybych si z nich dělal srandu. Nedělal, nějak jsme tam dojít museli z té louky, co jsem odhadem stanovil na spaní.

Cestou:
Rybníkáři makající sobota nesobota:
Palírna na kraji vsi:
Hřbitov, plac mají, ještě jich může vychcípat vcelku dost:
No a jsme zase v Tavíkovicích:

Jo, tak kde jsme to přestali? Aha, jdeme, jdeme a naráz jsme zase v Tavíkovicích. Už vím. Tak ty Tavíkovice, to jsme jenom přešli takovej cípeček, minuli Tavíkovický most a pohroužili se zase do lesa.

Pohroužili jsme se do lesa, kterej se právě probouzel po zimě, svítilo sluníčko, první kytičky rašily, břehy řeky byly ještě rozblácený, já to všecko fotil, Tetky Králičky poslední manžel Jirka si to kameroval, prostě krásná procházka. Však taky co chtít víc?

Kamenné pole ...	... a velkej šutr v zátočině řeky	Dvě malinkatý postavičky, kterak se ubírají vstříc světlým zítřkům.	Tohle je přesně to, jak se o tom zpívá v té písničce: "Pod tou skálou, kde proud řeky syčí."
A na tohle su hrdej, to je ta moje galerie kytiček.
Jirka si to kameruje.	U mlejna, Tetka Králička si tuze věří, že tam může. Dopravní značka tvrdí něco jinýho.	I broučci se probudili a měli se čile k světu, tomuhle se říká šukat jak pižmouk.Takovej malej a jak jí dává do těla :o)

Jenže už pomalu nastával čas namířit si to zpátky do nějaké vesnice, Tetka Králička a její poslední manžel Jirka jsou měkkýši, jak jsem říkal, přijeli jenom na jeden den, tedy z toho logicky plyne, že museli zase nějak odjet. A v tom byl trošku problém. V pátek jezdí všude mraky vlaků a autobusů, v neděli taky, jenže v sobotu maj jakejsi útlum. Kam by se taky kdo v sobotu hnal, že ano? Jenom Tetka Králička a její poslední manžel Jirka. A z celýho široširýho okolí jel úhrnem jeden autobus, a sice v 16:15 z Dukovan. Zamířili jsme do Rešic. Přes pole, přes širé lány. S plánem, že tam se rozdělíme. Tetka Králička a její poslední manžel Jirka to budou mít asi pět kilometrů do Dukovan na ten bus, my se vrátíme do údolí řeky. A tak se i stalo. Před třetí jsme byli v Rešicích. Dali jsme vítězné cigáro na zastávce na návsi a rozloučili se. Tetku Králičku jsme nechali v představě, že autobus jede ve čtyři. Aby si na Jirkovi nevymrčovala nějaký rauchpauzy. Nakonec trochu zazmatkovali, byl tam silniční ukazatel se špatnou kilometráží, trochu je to vyděsilo, ale podařilo se jim stopnout auto, tak si dali ještě i jedno pivo. Prostě Egi zase všechno kvalitně zorganizoval.

My s Ťapinkou jsme se vydali ještě rozhlédnout po Rešicích. Rešice jsou totiž sice zapadlá a nenápadná díra, poblíž jaderné elektrárny. Toť vše, co tak laik ví. Ale třeba my víme, že je to také rodiště Adolfa Opálky, velitele skupiny Out Distance a účastníka operace Anthropoid
(více informací například tady: http://www.fortunecity.com/meltingpot/portland/293/ pod odkazem "Heydrichiáda" nebo tady: http://sorry.vse.cz/~xlizt01/refer/heydrich.html)
Já už teda v Rešicích jednou nebo dvakrát byl, dokonce i rodný dům Adolfa Opálky a na památku pojmenovaný kulturák jsem viděl, jenže mi to v hlavě nějak nespojilo, asi to tehdy bylo počasím, hic jak kráva, asfalt teče proudem, pot teče proudem, třicet kilometrů v nohách, nějaká pamětní deska a kulturní dům ve slohu "socreal", myslel jsem si, že to je pro nějakýho bolševíka, došlo mi to až později, proto jsem uvítal, že tentokrát tam budeme mít čas a klid na rozhlédnutí.

Pomníček na náměstí, těch padlých a popravdených z Opálkovic rodiny je tam vcelku dost.		Rodný domek a pamětní deska.

Prohlédli a šli. Dle plánu, za kolchozem jsme zahnuli přes pole kolem kapličky do lesa a zpátky k řece. Ještě jsme poseděli na kládách, nakrmili se čokoládou, psi se vyblbli.

Ovšem pak nastala teprve sranda. Až jsme byli zpátky v údolí, došli jsme k lávce přes řeku. Ale k jaké. No, ono na ní vlastně nebylo nic moc zvláštního. Snad jenom to, že na ní chybělo zábradlí. Nu což, ono tam nebývá nijak nutné, jenže to nesmíte jít s Ťapinkou, která na poslední výpravě dělala meteór a skákala ze srázu do polozamrzlé řeky. To je pak jiná sranda teprve. To ona se chytí hezky stromu a kouká. A prej nepude a nepude. Pokrčil jsem rameny a hrdinně se vydal na druhou stranu. Trochu se to kejvalo, zvlášť uprostřed, ale co můžete chtít po takové dřevěné lávce, víc jak patnáct nebo dvacet centimetrů to výkyvy stejně nemělo. Ale Ťap ne a ne. Tak jsem si odložil bágl a houp houp houp zase zpátky, podiskutovat, jestli půjde, nepůjde, ustele si na druhé straně, bude brodit, či co teda? Prej to zkusí, ale bez báglu. Fajn, vzal jsem její bágl a houp houp houp, byl jsem na druhé straně. Rozhlížím se, dumám, jak ji přesvědčit, vona vám furt stojí na tom druhým koncu a drží se stromu. Pak ji napadlo, že třeba kdybych jí pomohl ... houp houp houp zas k ní, ne ne, tak by to nešlo, to zas měla fédry, že tam zahučíme voba. Tak já houp houp houp zpátky. Jestli to dobře počítám, tak zatím popátý. Nakonec se to ale k dobrýmu obrátilo. Vzala to po čtyřech. Hrdinně. No, skoro hrdinně. Ale byli jsme na druhé straně (v jejím případě, já už byl asi na šesté).

No a na druhé straně je tábořiště, v létě tam stojí tábor, tak tam jsme si pod velkým smrkem postavili stan, uvařili a najedli se.

Ťapinka se rozhodla i hygienu provést, ono to sice vypadá, jako by se chtěla do té vody vrhnout, ale není to tak, skutečně si jenom myje ruce:

A na závěr dnešního pokračování jeden pes přírodní, u ohně sedící:

To je von.	Dobře, kecám, Ťapinka tam měla nohu, jenom se mi zdálo, že tam bejt nemá, tak jsem ji odretušoval. No jo, no.

Tak kde jsem to minule přestal ... aha, nadlábli jsme se a šli spát. To ještě Ťapinka vymejšela zlepšovák - když minulou noc klepala údajně kosu, pes Anďák taky klepal kosu, tak vona si ho vezme do spacáku a tím se klepání kos zneguje a nebude se klepat ani jeden. Jak řekla, tak udělala. Narvala si Andyho do spacáku. Ten neměl nic lepšího na prácu, než si začít čistit tlapky. U čištění tlapek se pes vrtí. Když se pes vrtí ve spacáku, zase se blbě spí. Já a čubice Máša jsme už chrněli jak zařezaní, ti dva tam furt eště zázračili.

Tohle je to, co každou noc ve stanu Ťapinu vytáčí do nepříčetna - můj polštářek z kanad a toho, co si právě sundám.	Ráno je třeba nejdřív vypustit psy vyvenčit. Člověci si můžou poležet, však čoklové se přijdou podívat, jestli se už bude vstávat.

Ráno - nejdřív jsem vypustil psy ze stanu, aby se zase proběhli a vyvenčili. Pak jsme se jenom tak poflakovali, koukali, kde co lítá a kde co leze. Doslovně. A žrali jak Prajzi. A vůbec nám bylo hej.

Toto jest Ťapinčino zázračení se žábou. Celou akci můžete najít popsanou na jejích stránkách - - konkrétně tady

Loučka se stanem	Tentokrát spadl při snídani buřt do ohně Ťapině. Ale tentokrát se nesmála, jako minule, kdy spadl mně. A taky tentokrát mi nemohla radit ať si vezmu jinej. Tentokrát jinej nebyl. Tak jsem se tentokrát smál já. A Ťapinka chřoupala tu briketu a simulovala, jak jí to chutná.	Ťapinka si provádí manikůru. Pravda, trochu netypickým nástrojem.	Pes hnízdící.
Choroši. Né jako důchodci. Takoví ti skuteční.	Egiho motejl.	Čuba šiškožravá.

Než teda opět moje milovaná usoudila, že když je takovej klid, nikde ani živáčka, nikde ani mrtváčka, že si půjde ještě jednou vyzkoušet přechod oné lávky. Že nějak to jít musí. To jsem jí vodkejval, i to, ať to jde zkusit, i to, že to nějak jde. Já jsem toho zářným příkladem. Pobíhal jsem tam tam a zpátky jak trotl.

Po několika (nutno podotknout, že marných) pokusech Ťap usoudila, že z druhé strany to třeba půjde líp. Přelezla po čtyřech na druhou stranu ...	... chvíli tam koukala, opět učinila několik (nutno podotknout, že opět marných) pokusů ...	... a hezky zase přelezla po čtyřech zpátky. To bylo celý.

Nadešel čas, kdy jsme chtěli vyrazit. Samozřejmě se to neobešlo bez dalšího varietního Ťapičísla - šla umýt ešusy. Vrátila se s mokrou nohou. Už se z toho stává taková pomalu tradice - někam jedem = Ťapinka spadne do vody. Ale co už, bylo teplo, stačily (moje) náhradní suchý ponožky a šlo se. Chtělo by se říct, že se šlo i vesele, jenomže to by nesmělo bejt takový to nahóru a dólu, ještě lépe - nahóru skála a dólu skála. To se Ťapinkám ale vůbec nelíbí. Však tam taky tajtrlíkovala jak zjednaná.

Původní předsevzetí - dojít až do Moravského Krumlova - vzalo zasvé v Tulešicích. Prostě se nám už nikam nechtělo. A kam se taky honit, že? Mrkli jsme na jízdní neřád a zjistili, že autobus by měl jet za hodinku a čtvrt. Pohodlně jsme se vyvalili u zastávky, že se nakrmíme, Ťapinka cynicky sežrala Tatranku uvázanejm psům před čumákama, když tu, asi po deseti minutách, přichvátal jakejsi chlapík, s taškou přes rameno, suverénně se postavil na zastávku a vypadal, že ví, co asi tak dělá. Zalovil jsem v paměti, ano, jaro, začátek dubna, spousta ujíždějících spojů, to už jsem někdy zažil. I vstal jsem a chlapa se zeptal, jestli se náhodou, nepatrnou, málo pravděpodobnou, ale přece jenom čistě teoreticky možnou náhodou - neměnil čas? A vida. Měnil. Autobus už byl slyšet v zatáčce. Rychle jsme sebrali saky a paky a ostatní propriety, nastoupili a do Moravskýho Krumlova vcelku pohodlně dojeli.

Přišli jsme do Tulešic ...	... na zastávku ...	... jíme, jíme ...	... a ani se nenadějeme, už sedíme v autobusu.

A to je vlastně celý. Nebo teda ještě ne. Ještě jsme si v Krumlově zašli do hospody. Kolem Městskýho ouřadu, nad kterým se tyčí kaple Sv. Floriána, taktéž jsme tam našli zajímavou zapadenou hospodu.

Ouřad s vlastním kostelem a s kaplí za humny.		Divná hospoda ...	... a my v ní.

Nakonec jsem se rozhlídl, jestli neuvidím ještě někde nějakou mou oblíbenou zajímavost - opuštěnej izolátor nebo zajímavou ceduli. Viděl.

Izolátorová smršť hned na prvním baráku. Nedalo by se to nějak využít?	Muzeum - Galerie - Chléb - Pečivo - Zmrzlina		A na závěr - "Elektro - Ráj dětí". Vlastně to není až tak nereálný, já když byl dítě, byla pro mě elektroprodejna učiněnej ráj.

A pak už jen na nádraží a vlakem domů. A teď už je to fakt celý.

Pokud mi (nedej Bože) něco chcete a nestačí vám na to ta slavná "Návštěvní kniha", občas mě můžete zastihnout na ICQ pod nickem "Egi" a číslem 54411361 (teď ), občas mě také můžete natrapírovat třeba na XChatu, zcela netradičně pod nickem "Egi" (momentálně teda ).

Hmm, teď mě tak napadá, nebo mi prostě napište: michal.eger@centrum.cz