Slovenský Ráj s Marťanem aneb "Pán Krtko ide hore kopcom ..."
Touhle tupounovinou se dostanete až na úplně hlavní stránku ...	(28.10.-01.11.2009)

Středa, 28.10.2009 ... Lôžkový vozeň ...

Já už vlastně ani nevím, jak to tak připadlo, někdy o prázdninách vzešla z pléna (možná jsem ji trochu popích) myšlénka, že by bylo ještě vhodno před koncem roku někam vyrazit. Třeba takový Slovenský Ráj, tam jsem už jednou byl takhle hezky na podzim, sám, málo lidí, krásné barvy, žůžo dobrodrůžo nenáročná vejpravička.

Za své to v mírně podroušeném stavu pojal zejména Marťan, jeho momentálně přítomná šéfová mu v mírně podroušeném stavu přislíbila dovolenou. Kdo ví, jak se to v Marťanově v daný moment pravděpodobně pomatené mysli vylíhlo. Opilecká pýcha asi. Prý by rád někam na čundr. Že s námi na žádném "plnotučném" ještě vlastně nebyl. A že by ho teda zajímalo, jak to tam vypadá. Ovšem to prej uchodil, abysme ho neuhnali ...

Neuhnali, neuhnali. Co bysme ho uháněli? Co by neměl uchodit? Tam nic nenaspěcháte, obzvláště ne na podzim. Vylezete roklinou nahoru, sejdete dolů. Za chvílu je tma. Druhou s bídou stihnete. Ale zase je dost času na tu první, tam zas rezervu máte. Jak hrom. Dyž Marťan blbě vidí a eště je klusťoch, tak se pude pomalu. Je udávanej střední čas výstupu dvě hodiny, tak my půjdem čtyři. Nebo pět. Se neposerem, né?

Postupně vysrabili všichni ostatní pod různými průhlednými záminkami.

A tak večer u příležitosti státního svátku usedáme (lépe řečeno uleháme) sami dva s Marťanem do vlaku a míříme do Slovenského Ráje, kam cesta příjemná je. Cesta příjemná fakt je. Slovenský lôžkový vozeň nepříliš moderního typu, nicméně čistý, v rámci možností skoro i pohodlný. Skříňka se skleničkama, ručníky, mejdlíčka. Oplateček (miniaturní, ale příjemná pozornost). A dva kelímky jak vod jogurtu - vraj voda na ústnu hygienu.

Hlavně: třikrát díky a halelůja za ten Šengen. To bejvalo hodně na piču spaní, když se tam střídali celníci a pohraničníci jak panďuláci na vorloju. Když vás čtyřikrát vzbudí, je to na přesdržku. A moc toho nenaspíte. To jsou pak vyhozený prachy.

Dneska se vydrápete na postel, já nevím, jak vy, ale já v lůžkovým/lehátkovým voze funguju jak mrkací panenka - lehnu, zavřu voči a je po mně. Až půlhodinku před Popradem přišel oný steward nás obudit. A přines nám kávičku. Žádná extra finest quality, dá rozum, prostě taková normální cestovní. Ale v ceně lůžkového lístku. Za tři kila pustěj chlup a udělaj dojem. Fakt mi to tentokrát přišlo příjemné.

Čtvrtek, 29.10.2009 ... Hore kopcom ...

V Popradu jsme přestoupili na osobák do Vydrníku a odtam šórem do Hrabušic a na kemp Podlesok. Humus. Sedm ráno nebo kolik. To se přece nedělá.

Oni to tam mají asi ve zvyku považovat za vrchol odvahy spaní ve stanu v říjnu. Jako minule: tentokrát pár zoufalců v chatkách, jeden stan. Náš. Kempařovo tradiční: "Ste hociaký odvážný." Později jsme to slyšeli od různých ještě mnohokrát.

Postavili jsme stan. Abychom měli pohodlíčko, vzal jsem ten velký kempový. Bizona. Táhnout ho někde po kotárech na hřbetě by se mi zoufale nechtělo, stačilo mi od toho nádraží. Ale jako několikadenní základna je to k nezaplacení. Tedy postavili, naházely baťohy dovnitř, dali si pořádný kafe, vzali si jen svačiny (nebo třeba čokoládu na motivaci Marťana) do žracáků a ... a mohli vyrazit směle vzhůru do kopců.

Hned za kempem začíná údolí říčky Suchá Belá. Dle mého jedna z nejhezčích tiesňav celého Ráje. Na začátek akorát tak. Jinak ať jdete, kudy jdete, stejně skončíte na jejím vrcholu a musíte Glackou cestou dolů. V tomhle případě jenom na nástup do rokliny nemusíte nikam daleko.

Ještě hned za kempem nás chvíli obskakovala liška. Fakt liška, živá. Držela se tak zčásti na dištanc, ale zase se jí od nás nechtělo. Přišla na dva metry, poodběhla, k nám, pryč. Furt dokola. Místní ji znaj. Prej není vzteklá, jenom holt napůl domestikovaná. Chodí bufetit do kempu. Jo, a mně bude někdo ještě tvrdit, že mi plechovky zpod tropika minule vytahaly myši - na vzdálenost několika metrů. Já říkal liška. A vida, to je ona.

První potíž nastala po několika stovkách metrů. Marťan prej nevidí. Což vo to, že vidí pendrek, to víme furt. Jenže kámen úrazu byly bílý šutry pod nohama. Bílý kamení a hnědý kořeny na hnědé hlíně. Na střídačku. Ale však nikam nespěcháme. Tak jsme se tak pomalu ploužili, přičemž Marťan si musel nohou šmátrat na každej krok. Důležitější věci jsem mu hlásil. Po pár stech metrech jsme vždycky dali pauzu. Druhou krizí se ukázaly vodorovné lávkové žebřiny. Hm. To máte od kraje skála, pak chvilku nic, stupačkovej chodníček, zase chvilku nic a zase skála. Pod těma chvilkunicama je třeba lochna čtyři metry dolů a pod tím řeka a grymle. Přidržet se kvůli balancu není čeho. Copak já, já jdu s rukama v kapsách, ale to se dělá blbě tomu, kdo nevidí na ty špryncliky pod nohama. Testovat každej krok a u toho držet rovnováhu svých sto třinácti kilo, to je taky na piču. Zkusil jsem Marťanovi navrhnout, jestli by mu to nešlo jak Ťapince kdysi: po čtyřech. Hrdinně a urputně přelezl asi dvacet metrů. Jenže jednak s mokrejma kolenama to taky nejni tak dočista vono, za druhý to de děsně pomalu, to bysme tam mohli slavit Vánoce, páč takovejch horizontálek je tam tři prdele. Nakonec jsme to vyřešili jednoduše - on fakt nepotřeboval fest oporu, ale jenom jemný přidržení. Takže se mne vždycky chyt za rameno, za pásek nebo rovnou za ruku. Jo, kdyby chytil vakl, asi letíme voba, znáte to - když se něčeho (někoho) přidržujete a ztratíte balanc, reflexivně stisknete. Ale šlo to. Sice jo, jakási protijdoucí skupina Čoboláků se na nás chvílu dívala jak na buzíky, ale co je nám po inteligentech, kteří jdou roklí v zakázaným směru, že?

Paradoxně tím pádem nejmenší problém byly žebříky. Aj vysoký. A stupačky s řetězem na stěně. To je fuk. Ale na ty není potřeba vidět. Tam byl Marťan jak opice. Pravda, trochu otylá a nepříliš mrštná, ale to se mu lezlo nejlíp.

O první bojkot se pokusil někde za Misovými vodopády, nad Okienkovým vodopádom sednul a vyhlásil štrajk.

Zajímavé, jeden z mých tradičních táborových sabotérů byl taky Martin. Pročež jsme na takové eventuality připravení.

"Už nemůžu."

"Marťan, tak vodteď, vodteď budeš muset."

Přičemž jsem letmým prohrábnutím žebradla zjistil, že jsem v kempu zapomněl tu popoháněcí čokoládu, tedy jsem mu nemoh ani vylíčit skvostnou pobídku, jakou by mohl požírat po každé etapě.

K Marťanové cti třeba říct, že to vylez. Sice vypadal na umření a už od půlky cesty békal, že zejtra, jakož ni pozejtří nikam nende, ale nahoru vylezl. Ano, místo dvou hodin něco přes pět. Ale s tím se počítalo. Glackou cestou už jsme se dolů dostali bez vážnějších zádrhelů, jenom jsme museli vynechat takové ty zkratky přes kořenové cestičky.

Večer jsme zamířili do hospody. Znám tam asi čtyři. Jedna cikánská dost strašná. Jedna ještě strašnější, ovšem bez Cikánů. Ale taky bez topení a bez obsluhy. Třetí je sice pěkná, avšak jsem ji ještě neviděl otevřenou. A ta poslední byla u jakéhosi penzionku, seděli jsme tam kdysi s Ťapinkou, Bobšem a jeho tehdejší manželkou Překližkou. Venku. V dešti. Prostě humus napříč dědinou. Šli jsme do té druhé jmenované, jenom za odměnu Marťanovi.

Pátek, 30.10.2009 ... Marťan leh ...

Vyspali jsme se jak nemluvňata - 13 (slovy třináct) hodin. Taky co chcete dělat? Večer brzo tma, v ne zrovna útulné hospodě taky nic moc, ráno tma a my navíc rádi spíme. Dlužno připočíst cestu ve vlaku, kde se spalo sice dobře, ale cestovný poriadok nám nastrčil Poprad pod kola příliš brzo. Jsme si vynahradili.

Přišel taký ujo a vravil, že zazimoval hajzly a je třeba chodit konat potřebu na recepci. Tedy přesněji na tamější WC. Což bylo sice dál a jenom jeden hajzlík pro všech deset lidí v kempu, zato ale útulně vytopenej na nadnulovou teplotu.

A kam že dneska půjdeme?

Na Marťanovi je dobrý, že néni žádná slibotechna. Když prohlásí, že někam pojede, tak tam taky jede.

Na Marťanovi je horší, že néni žádná slibotechna. Když se zabéčí, že druhej den nikam nepude, tak nikam taky nende.

Prohodil několikero stížností na téma "namožené nohy" a odmítl si byť jenom zavázat kanady. No tak co, něco se vydrápal, dneska ať si zevluje v údolí. Prej to tak chce. Já se sbalil a vydal se na Stredné Piecky.

Jestli jsem za celej den potkal nějakejch pět lidí, tak je to moc. I tak mi tam přišlo hrozně přelidněno.

Marťan se půl dne válel a ještě pochrápával v kempu, následně se vydal směrem od vesnice, kde nám na recepci tvrdili, že by měla bejt další - a snesitelnější - krčma. A fakt, že jo. Já si pamatoval jednu, co by měla bejt takovej jako nóblovější podnik. Tahle sice taky nebyla žádná špeluňka, ale byla celkem pro běžné tůristy (pokud nepřijede zájezd Vepřů). Vopravdová pohoda. Marťan tam lópnul několik Šarišů a pár Spišských boroviček, pak šel ještě hodit polohu ležícího střelce do kempu, tam počkal na mne. A večer jsme tam zašli spolu.

Hospoda je veskrze nekuřácká a kouří se tam jenom s číšníkem Milanem.

Mimo jiné došla při klábosení řeč i na politiku, kde maník zase spustil (už dorazili s Marťanem asi druhou lampu jehličí) lamenty: "Oj, to aj vtedy za federácie, to bolo také čudné. Veď sa to menovalo Československo. Aj tam bolo to Česko ako prvé."

"No a co byste jako, kurva, chtěli? Šak jste se přidali až o dva dny později. Nejdřív bylo Česko, od třicátýho října, až jste naklusali do party, pak Československo. Martinská deklarace. Třicátýho října. Dyť dneska je výročí ..."

Ale fakt, dobrá putyka. Kdybyste tam měli někdo cestu, tak od Podlesku nechoďte do Hrabušic, ale na silnici zahnite doleva, jako směrem od Hrabušic na Pílu. Od rozcestí to může bejt tak půl kiláku. Víc jak kilák určitě ne. Po levé straně, velkej barák, bacha - vchod ze strany odvrácené od silnice. Za dne se tam dá i někudy spodem.

Ještě cestou tam jsme viděli v kempu dva Poláky, jak si staví stan. To už teda druhej v kempu. A meditují nad tím, jestli není jakože "Zimno". Tak jim povídám, že kdepak zimno, počasí naprosto akorát, pravda "... tylko dla takich twardych chlopakow". Druhej den byli radš v prdeli.

Sobota, 31.10.2009 ... Krtko ...

Marťan vytrval a ani dnes nikam nešel. Tedy nikam na kopec. Do hospody, to zas jo.

Původně aspoň koketoval s myšlénkou vydrápat se po svážnici na Kláštorisko (aka Kokotisko, jak pravíval Bobeš). Následně však přišel na to, že bližší košile než kabát a především bližší hospoda kilometr v údolí než pět kilometrů na kopci. Chm.

Já se vypravil skrz Prielom Hornádu na Kláštorskú roklinu. Tu jsem šel vlastně taky jenom jednou. Původně jsem uvažoval nad Sokoliou a Tomášovským výhľadom, ale tam jsem nenašel autobus, kterej by mne přiblížil, pěšky zabijete strašnou spoustu času. Takže Kláštorská.

Vysápal jsem se na Kláštorisko a zašel do hospody na poblifku. Tam seděla parta Slováků z jedné té vykurované chatky v kempu.

"Hore zdar. A kde je kolega Krtko?"

"Aký Krtko?"

"No, ten tvoj kamarát."

"Jo, Marťan? Krtko? Já mu kdyžtak říkám Hroch. Prečo Krtko?"

"Ráno, keď išiel zo stanu, vyzeral ako krtko, keď vychádza z kopky ..."

Jsem se málem posral. To byste totiž Marťana museli vidět, jak se sápe z toho kupkoidního stanu, celej v černým, černý rifle, černá mikina, černej kulich. A jak kolem sebe tápe jak krtek. Zčásti proto, že vidí bídně tak jak tak, zčásti, protože je rozespalej, a do třetice má toho kulicha naraženýho až přes voči.

Jo, to se jim teda příměr a přezdívka povedly. Sto bodů.

Pak jsem si dal ještě Malý Kyseľ. Velký už taky znám, malý má bejt prej taky super. Mno, upřímně, čekal jsem od toho trochu víc. Stejnou roklu najdu tady u Soběšic. Ale procházka pěkná. Čímž jsem zase vypadl nahoře nad pramenem Suché Belé a znova (potřetí za tři dny) mazal Glackou cestou dolů. Samozřejmě jsem zatměl. A jenom jsem vzpomínal na to "Medvědi nevědí ...". Dolů jsem dorazil až za hutné tmy.

A aby to nebylo fádní a monotematické, zašli jsme do té včerejší hospody na halušky.

Neděle, 01.11.2009 ... Mráz, odjezd, bowling ...

Se nám na noc trochu ochladilo jakoby. Ve vsi bylo mínus 5, tady mohlo bejt tak mínus 8. Celestýna.

To je nekonečné labůžo, když se takhle sápete ze stanu do jinovatky. Kosa, že mi voda na kafe nechtěla vřít. A pak ještě balit ten ojíněný stan. A těma zmrzlejma rukama pak všechno včetně stanu ládovat do báglu. Brrr. Člověk to vždycky přežije, ale k umilování to není. Tfuj tajksl.

Rozloučili jsme se s kempem, docela svižným tempem došli do Vydrníku na nádraží, popojeli do Popradu a odtam přes Bratislavu do Brna. Nevím, jestli v případě Marťanovy ZTP/P jsme neprohloupili, když jsme si koupili Poprad-Blava obyč slovenskou jízdenku, páč na českou zmrzačenku na vnitrostátních jízdách nemaj žádnou slevu. Bratislava-Brno nás stála dohromady asi čtyři eura. Co by taky chtěli - na stojáka a s víc jak půlhodinovou sekerou, ne?

Cestou mi od kolegy fotografa Darka chodily KTZ (někdy mylně nazývané SMS) s průběžnými hokejovými výsledky. To my si tak děláváme navzájem, když jeden z nás na hokej nemůže. A tak jsme už někde u Malacek věděli, že Kometa porazila Perníkhof.

V Brně na peróně stál takovej schlíplej hlouček fanoušků Pardubic, by mohli nastoupit do toho našeho EC. Marťan do skupinky pode dveřma asi třikrát zařval: "S dovolením," načež se oprávněně (leč mylně) domníval, že tedy slyšeli a uhnuli. A vykročil. Toho nejbližšího vpodstatě srazil na batohu přivázanou karimatkou pod vlak (ten stojící, krev nečekejte), s ostatníma udělal takovej bowlingovej "strike". Jo, těm se tady muselo hodně nelíbit ten den.