Tanger (a Bergamo) ... aneb na prodloužený víkend do Afriky
Touhle tupounovinou se dostanete až na úplně hlavní stránku ...	(14.-18.10.2009)

Intro

Usmyslel a naordinoval jsem si vejlet. Nenáročný, střednědobý (víc jak víkend), podzimní.

To už tak bejvá. Někdo doma sedí, na televizi hledí, chodí do práce, do hospody a po nákupech a je mu fajn. Někdo furt musí někde spouzet, stojí ho to prachy, nervy, je špinavej, nevyspanej, semo tamo otlučenej, nic moc extra z toho nemá. Je divnej. Jako třeba já.

Když říkám vejlet, rozhod jsem se tentokrát opravdu pro vejlet. Vej-let, tedy létadlem.

Což všechno dohromady mělo několikero pádných důvodů ...

Jednak pro cestovatele mého formátu (ačkoliv jsem těm žůžo-dobrodrůžo výpravám za poslední roky fakt moc nedal) je ono shorapopsané spouzení jakousi solí života. Holt debil.

Termín byl jasný. Na konec měsíce už jsem měl jinou výpravu, na začátku měly bejt volby. Alespoň v době, kdy mne chyt rapl, všechno nasvědčovalo tomu, že mimořádné parlamentní budou. Což mne, jakožto informatika (myšleno vypočítavého technika, neplést informatika s informátorem čili bonzákem) ve státosprávě nutí skotačit notnou dobu kolem techniky výpočetní. Pročež jsem uvažoval tak: v sobotu se spočítají výsledky voleb, počítače zabalí. V pondělí zkontrolují. V úterý pozvrací. Čímž moje úloha končí, dovolené mám nasyslíno, ve středu už můžu bejt v prdeli.

Proč letadlem? Už jsem to říkal několikrát - já vlastně nikdy nikam neletěl. Tedy myšleno odněkud někam. Letěl jsem vždycky jenom nahoru. Dolů po vlastní ose. Já se tím vlastně i svým způsobem chlubil, že jsem s letadlem nikdy nepřistával. Nějak holt nebyla ta správná příležitost, no. Vždycky mi ze všeho vyšla cesta po zemi. Na dopravním letišti jsem byl: jednou ve Schwechatu, kde jsem vyzvedával ex-kolegyni Milasku, dvakrát v Brně na leteckém dni, plus jsem trávil nemalou část mládí v útrobách a zázemí Ruzyně za svého působení u zločinné firmy "KamSeNaNásHrabete?", když jsme jim tam instalovali systém na žrádlo. A v dopravním letadle jsem byl maximálně tenkrát, kdy jeden zaparkovaný Iljušin nebo Tupolev sloužil na Pryglu jako hospoda. Tam jsme jezdili na škopek s vojenskejma Pragama V3S namísto metodického nácviku vyhlášení války. Tož tak.

V poslední době jsem několikrát někde narazil na historky o cestování s nízkonákladovejma společnostma. Dá rozum, že nedám za čtyřdenní výpravu deset tisíc společnosti vysokonákladové.

Nízkonákladovky (aneb jak pravíme my, teď už odborníci: low-cost) mají nízké ceny i servis. Jenže co je komu po servisu? Když stojí letenka tisícovku a "normální" čtyři, je mi tak nějak jedno, že v tom letadle nedostanu zadarmo ani kafe (nebo minerálku), když po něm budu moc toužit, klidně si ho za necelou stovku objednám, neboť mi to furt přijde levněji, než za 2900. A na hodinovou nebo dvouhodinovou cestu nepotřebuju oběd, nažeru se na zemi. Nakvindují vás do letadla, někam popovezou (popoletí), tam zas vyklopí. Zhruba srovnatelné s ČSAD Tišnov kupříkladu.

Z historek čněl vysoko nad ostatními Ryanair, tak nějak jsem z toho pochopil, že toto jest doprava dobrodruha.

Mají dostatečně hustou síť linek, základen a letů.

A zcela bezkonkurenční "akční" ceny. Jestli jsem to správně pochopil, vyhlásí vždycky co pár týdnů akci, kdy kupříkladu do každého letadla s tříměsíčním předstihem nabídnou prvních deset letenek za jeden eurocent. Dalších deset za jedno euro. Dvacet po deseti eurech. A zbytek pak už za plné ceny, kalkulované samozřejmě tak, aby tyto doplatily i těch čtyřicet prvních míst. Ke všemu počítají s tím, že významný počet slevových cestujících si koupí jednu akční tam, zpátky se vrací, kdy potřebují, zas za plnou cenu. Ačkoli je jasné, že někteří se řídí výhradně cenami a program naopak přizpůsobují jim. Existují lovci slev, kteří za deset korun dokáží proletět deset destinací.

Já to vzal zlatou střední cestou. Limitován termínem jsem se prostě podíval, kam se v ony dny lítá levně. Ne třeba úplně nejlevněji, ale pořád v akcích. Obratem jsem vzhledem k pokročilé roční době vyškrtal různé právě ty zprofanované Londýny, studené Tallinny a především pak Stockholm, páč kosu můžu klepat i doma. Přiměřeně levně a na jih.

Tak mi z toho vyšel Tanger. V Maroku. V Africe. No vida, v Africe jsem ještě taky nebyl. Odlet z Bratislavy do Bergama u Milána, odtam do Tangeru, stejnou cestou zpět.

To celé za 800,- Kč, z čehož 500 dělala přirážka za to, že nemám aktivní kartu Visa Electron (ano, to byli ti vykurvenci v ČSOB). Avšak osm kil za cestu do Afriky a zpátky mi přijde jako snesitelný bakšiš. No dobrá, tak vlastně asi 1200, neboť 150 stál autobus do Bratislavy a cca 250 šnelcuk zpátky. Ať nežeru. Samozřejmě jen s kabinovým zavazadlem. Kdybych chtěl k tomu ještě kufr nebo jakou píčovinu, vyšlo by mne to na dvojnásobek. Ale co taky tahat na čtyři dny, no ne?

Zabředl jsem do patřičné přípravy a logistiky. Tak třeba jsem musel zakoupit nový batoh Gemma Marathon. Batohů mám ... no, několik jich mám, ale žádný takovéto rozumné velikosti. Ryanaiři vyžadují striktně jedno a ne víc než jedno kabinové zavazadlo, o maximálních rozměrech 55x40x20 cm, o hmotnosti do 10 kg. Tedy ne třeba batoh a fotobrašnu nebo žracák přes rameno. To, co máte na sobě a jeden bágl. Tečka. Foťák strčit dovnitř. Rozměry si ověřit v takovým z trubek svařeným etalonu. A případně někde u check-inu pokoutně převážit. Záleží na tom, jak se asi vyspí. Viděl jsem některé, co tam jak soumaři vláčeli o x centimetrů na každý rozměr přesahující zavazadlo a podle toho, jak se prohejbali, tak o váze aspoň o půlku větší. Někdo měl igelitku s něčím navíc. Když je maník u přebírky v dobrém rozmaru, sere na to, v přihrádce v letadle je beztak rezerva co do místa, když to jenom trochu vypadá, že to, co máte v druhé ruce, že do batohu by se dalo nacpat, neprudí. Když mu stará nedala, nechá vás to přebalit. Jestli je tam v pět ráno kočenka, které se v noci spustily krámy, to si rovnou nachystejte 30 Éček, páč vás s tím pošle nechat si to odbavit. Mně to bylo jedno, Gemma Marathon se vejde do odměřovacího košíku naprosto přesně ještě s menší rezervou, nic moc jsem nevláčel. Jo, co máte po kapsách, to nikoho moc nezajímá. A že do kapsáčů Airborne a MilTec vesty se toho vejde, čtyřsetstránková kniha jako nic, hehe.

Do baťohu jsem narval: spacák Tesco letní (který jsem nakonec vůbec nevytáhl a smýkal ho s sebou zhola zbytečně), kožu z ufona alias alumatku, náhradní lehké kalhoty, několikero triček čistých, mikinu navíc, bombarďáky a fusekle. Složku s papírama, foťák, dvě knihy menší, něco málo hygienických potřeb (hřeben, kartáč na rýče, malý sprchový gel a ze zubaře jsem vyrazil malou reklamní zubní pastu). Což by ze stěžejních věcí mohlo bejt tak všechno.

Trochu jsem se ošíval, jestli se u bezpečnostní prohlídky nebudou cukat nad tou alumatkou - přece jenom smotaná fólie s příměsí kovu či čeho by mohla velice lehce připomínat kovovou trubku 10x30 čísel. Taková pěkná trubková bomba. Nakonce jsem ji, páč už tam byla, naspod nechal, když se budou cukat a v kombinaci s mojí fotkou v pasu vykřikovat "pipe-bomb", vysmýkám to ven, obstoupen ozbrojenci. Necukali. Srali na to. Dobře tak.

A do složky s papírama jsem narval všelijaká moudra: vytištěné průvodce, plánky, mapky, kontakty na ambasády a papír od pojistky pro sichr do úterka (takovej su vobčas panikář). Jelikož všechny spoje měly letět mezi šestou a osmou ráno (pro mne smrtelné), vyhledal jsem si ještě záložní spojení - copak z Milána, to se dycky nějak dohrabu, ale jak mi to frnkne z Tangeru, su v piči. Čili od všeho záložní spoje například z Tangeru přes Paříž do Krakowa, ano, aj jízdní řád PKP a ČD z Krakowa do Brna. Osm záchovných Tatranek a tři krabičky cigaret, bych ni v nouzi nestrádal až tak moc. A vytištěné online rezervace letů, vytištěné online check-iny, vytištěné online boarding passy a vytištěnou online jízdenku do Blavy. Pravda, taky mne trochu zarazilo, že nemám žádnej originál žádnýho dokladu. Ale co? Takhle to má bejt, tak to holt nějak dopadne. Akorát jsem byl krapet nesvůj, že si s sebou nemůžu vzít, když už ne bouchačku (to bych ještě vcelku pochopil), tak ani zavírací nožejk. Nu což, však by to mělo na tu chvíli jít i bez něj, popřípadě koupit na místě a pak ho někomu věnovat.

Takže to bysme tak nějak měli.

Středa, 14.10.2009

Vlastně už v úterý před půlnocí mne hodila Ťapinka autem na Zvonec (pro mimobrněnské - ÚAN Zvonařka). Kde jsem vcelku v klidu nastoupil do dálkového busu a nechal se odvézt do Bratislavy. Beze zvláštních příhod. Později jsem si docela blahořečil za ty dobrovolné útrapy. Ano, on tam jede sice noční vlak, kterej má přijet do Bratislavy dvě hodiny před odletem. Jenomže při letmém pohledu na Babitron jsem zjistil, že za měsíc dokáže mít 5x zpoždění nad hodinu a 7x těsně pod hodinu. Což už je docela našponovaný. Dobře jsem udělal. Ale k tomu se dostanu.

V Bratislavě kosa jako svině. Ano, už se ochlazovalo i v Brně, a to tak, že ne málo, ale to, co bylo o půl druhé v noci v Blavě, tak nějak si představuju holomráz. Dva nad nulou s bídou a ledovej fičák. Já na sobě jenom tričko, flísku a vestu. Tak jsem tam klepal kosu asi třičtvrtě hodiny, než jel potupák na letiště. Tfuj tajbl.

No, že by to na tom letišťu bylo o moc lepší (nekúria, jak říkali místní policajti), to se taky říct nedá. Dvě hodiny nebo půl třetí, letět to mělo něco po osmé.

A já na letišti sám.

Brno - ÚAN Zvonařka.	Letiště v Bratislavě a mocný nával ve tři ráno.

Fakt sám - nějaká jedna zbloudilá ženská tam drkotala zubama, pak se odešla klepat kamsi k příletům, v odletové budově jsem zbyl jenom já. Maximálně dva policajti tam občas korzovali a byli očividně rádi, že mají s kým prohodit aspoň pár slov. Pokud jsem neklábosil s nima, četl jsem si, brouzdal po internetu na zdarma internetovém kiosku, případně zabíjel komáry. Fakt komáry. Kurvy jedny pisklavý, vevnitř bylo přes všechno o pět stupňů Celestýna víc, než venku, tak se stáhli dovnitř. A kde mohli získat něco k snědku, když jsem tam byl jenom já? He? Šajze, jestli mne někdo pozoroval přes nějakou kameru, musel se docela bavit, jak tam máchám rukama.

Další lidi se pak začli trousit až někdy kolem páté (možná chvíli před) na první ranní letadlo do Prahééé.

Vylemtal jsem tam tři malý kafe z kafomatu, nad ránem si koupil a sežral bagetu.

Z fízlů jsem vymámil alespoň spoustu informací a všechno od nich vyšpekuloval - co, kde a jak. Mimo jiné třeba onen velkolepý nápad Evropské Uhnije ohledně tekutin do letadla - všechny tekutiny, gely, pasty apod. mít v baleních max. po 1 dcl, to celé v pytlíku zapínacím průhledném, o úhrnném objemu nejvýše 1 litr. Kokotina. Se rovná, že flašku s vodou můžete rovnou vyhodit, veškeré hygienické potřeby narvete do pytliku (vyrazil jsem z maníka u odbavení ČSA), toto jako jediné předkládáte zvlášť (a pak si to zase strčíte ..., ne, tam ne, ... do batohu).

Jelikož nastal čas, odkolébal jsem se nočním chladem ztuhlý k té "security control" a zblblej propagandou jim rval ten pytlajz s těma zubníma pastama a sprcháčema. Poprvé a naposled. Moudře pokývali hlavou, ale valně je to očividně nezajímalo. Ani "trubková bomba" vedle spacáku. Zato mne vyzuli i z kanad, na který detektor pískal jak zjednanej - železný floky a asi okovaná špička, no. Tak se jim líbily, že je potřebovali i zrentgenovat.

Ještě chvílu čekání a pak šórem pešo k letadlu. Za ty prachy vám na těch padesát metrů autobus holt nedaj (nebo ne vždycky). Na druhou stranu ... ale k tomu se dostanu.

Šórem k éroplánu.	Boeing 737-800, vlastně takovej chytřejší autobus.

Nastoupíte, sednete si, kde je volno (pakliže nejste rozhazovační a nezaplatíte si "priority boarding", ti nastupují první a mohou si vybrat). Místa je tam jak v dálkové Karose nebo v tem jebnutým Pinďulínu. S tím rozdílem, že kam byste se harcovali autobusem celej den, tam jste tímdle za hodinu. V poměru doby a vzdálenosti se hodinku nebo dvě dá to nepohodlí vydržet.

Bezpečnostní poučení: takhle se pás zapíná, takhle se rozepíná. Tudy zdrhat v případě nouzového přistání. Tady jsou kyslíkové masky a tadydlenc máte plovací vestu. Padák nic. No jo, no.

Načež jsme obratem mohli rolovat na start.

Na prahu vzletové dráhy, když jsem pod sebou (neb jsem seděl prakticky přímo nad křídlem) ucejtil ten tryskovej motór, aj jsem se aspoň formálně pokřižoval, jakkoliv jsem takovej vlažnej a neinstitucionalizovanej věřící a přehnaná gesta nemám rád. Ale zas vím, jaká štrapáce je to shora dolů po svejch. A takovej Boeing 737 je krapet jiná liga, než Andula nebo Brigadýr. A furt nezapomeňte, že mi nedali ten padák. Jestli někdo tvrdí, že mu před prvním letem ani u prdele nezacukalo či mrazík po hřbetě nepřeběh, buď kecá, nebo je prostě divnej.

Pilot vosolil plnej knedlik a už jsme mazali čumákem do voblak.

Vzhůru do oblak.

Z ampliónu se pak chvílu linulo jakýsi vnucování právě občerstvení a jakejch békovin, což mi bylo dost putna, neboť jsem po první zatáčce zalomil špónu a chrněl jak baryn.

Probudilo mne o hodinu a čtvrt několik prosedů letadla (což jsem vyhodnotil jako ony pověstné turbulence), promnu si voči, chvílu čumím na zasněžený Alpy, asi za dvě minuty kapitánův hlas: "Cabin crew, cabin crew, take your seats for landing," béchnutí o ranvej a ... a to by bylo asi tak všechno.

Takže v Itálii bysme byli, no.

Probudím se po hodince zdřímnutí, koukám na Alpy, dvě zatáčky a jsme v Bergamu u Milána. No vida. Někteří měli z toho přistání očividně docela radost.

Bergamo. No, Bergamo. Co už v takovým Bergamu? Celej den (neb další letadlo mi letělo, jak jsem možná už předeslal, následujícího dne zase v sedm ráno)?

Chvílu jsem se tak pocoural po letišti, abych zjistil, kde co je. Zašel jsem si zapálit a okouknout to zvenčí.

Pak jsem si (poučen už předtím z internetu) koupil jízdenku na potupák a jel se podívat do města. Za 3.50E tam dostanete celodenní lupeň na všechny linky ve vnitřním městě (teda jako úplně v centru - zóna 00) a linku 1 Aeroporto protaženou přes tři zóny až k letišti. Se můžete vozit tam a zpátky, což jsem taky využíval.

U konečné autobusu Citta' Alta. Ulice se tam jmenuje Via delle Vagine. Radš se nepídím, co tím chtěl stavitel říci.

Prvně jsem si dojel až na nejzazší konečnou do Starého Města (Citta' Alta). A jelikož tím mi aktivita zase došla, sednul jsem pod stromem na jednu volnou lavičku, sežral Tatranku, času na špacírování dost, něco pod dvacet stupňů, tedy relativně příjemně, vytáh jsem opět Victora Huga. Jo, to jsem ještě neřekl - jak mne vcelku nadchnula ta Paříž v létě, konečně jsem se dokopal k tomu, abych si opravdu (ne jak na gymplu v rámci povinné četby) přečetl Chrám Matky Boží v Paříži. Tak jsem se tam s tím rozvalil, jak jsem seděl furt na letištích nebo pak v letadle, bolela mne pomalu zadnice, aj jsem si k tomu spolehl a báglem pod hlavou ... a nakonec jsem se vzbudil s knihou na břuchu, něco přes hodinku času prostě postrádám. No a? Však od čeho tam lavičky asi jsou, než pro znavené poutníky, ne?

Následně jsem teda šel šórem do štatlu. Zas jsem to nechtěl přehánět, jestli mne to začne bavit, možná se tady ukážu častěji (minimálně za tři dny cestou zpátky), neb Ryanair tady má jeden z přestupních uzlů. Takže včíl žádný mózování po muzeích a tak, jenom se prostě projít a nejprve okouknout.

Piazza della Citadella

Uličky a náměstíčka a samej Ital to tam je.

Kdesi cosi skrz tři zahrady. Může to bejt obytnej barák, nebo klidně taky kaple o dva bloky dál.	Ale tohle je echt zahradní soška, to tam maj místo sádrovejch trpajzlíků.

Ulice Via Colleoni k velkýmu náměstí.	Piazza Vecchia a v jeho rohu Capanone, rathaus s vežou, hodinama a zvonem.

Fontána v anglickém průvodci označovaná jako Contarini Fountain, čili nevím, jestli je to jméno nebo to byl stavitel. Každopádně z roku 1780. Oblíbené sraziště školních výprav. Vyčíhnout si moment, kdy jsou aspoň ty padesátihlavé tlupy parchantéros v prdeli, jest značné umění.

Palazzo Nuovo, tedy mísní lidová knihovna.	Basilica di Santa Maria Maggiore and Capella Colleoni.	Duomo, čili katedrála Sv. Alexandra.	Soška na bazilice.

Soška naproti.	Náměstíčko.	Parchantíci posedávající ve stínu a žeroucí chleba se salámem.

Sochy na bazilice.		Strop portálu u Dómu.

Svatej vobrázek.	Řeťaz centimetrový železný v cestě. Lepčí než tři zákazy vjezdu.	Italské studentky svačící na schodech u knihovny. Ehm, pizza. Co by tak jeden asi čekal, že?

Panďuláci na knihovně.		Ulice dále, snad Via Gombito.	Klepadlo a klika v jednom, předchůdce otravných zvonků.

Spleť bergamských uliček.	Hodiny na tom velkým náměstí, ani nevím, jak jsem se tam zase přimotal.	Spleť bergamských uliček znovu.

Spleť bergamských uliček ještě jednou.	Náměstíčko, kdybyste mne zabili, tak si nevzpomenu, který.	Italské studentky svačící na schůdku u obchodu. Ehm, pizza. Co by tak jeden asi čekal, že?

Průhled skrz průjezd rovnou na balkon.		Spleť bergamských uliček v Citta' Alta pro dnes naposledy. Já si nemůžu pomoct, ale mně se prostě tyhle ulice líbí.

Opevnění, to vidíte už z potupáku, cesta podél zdi, na bývalých baštách vždycky parčík a pár laviček. Viale delle Mura, čili bysem řekl, že ulic se jmenuje "Cestou podél zdi". Opravte mne, italštináři.

Cesta, dost možná bejvalá jedna z hlavních příjezdních do města.	Pohled z hradeb.	Porta San Giacomo, tady končí ta visutá cesta.	Zas pohled dolů.

Pohled shora na hlavní třídu od úpatí kopce až dozadu k nádraží, což je další takový význačný dopravní bod.		Ještě ta brána toho San Giacoma jednou zepředu.

Porta di Sant' Agostino, druhej takovej vjezd do města. Mimochodem, nahoru zkratkou vede i lanovka, zatím jsem nezkoumal.

A dole: banka ...	... náměstí ...	... a pohled na staré město nahoru.

Tady mne to právě přestalo bavit. Nebo se mi přestalo chtít někde trajdat, to už bylo nějaké to odpoledne, to bylo furt támhle sednout, tuhle spočnout, naráz dvě nebo tři hodiny. Zahnul jsem příčně nazdařbůh ulicí a začal se pídit po čemsi k jídlu. Jak na sviňu, kdybych chtěl kožich nebo zlatej náramek, tak to můžu nosit po pytlích, ale potraviny nebo občerstvení nikde. Až po notném kuse a zakličkování z obchodní třídy pryč jsem našel obchod s ohřívanou pizzou, dále jsem přikoupil rohlíky, sýra-kus, vodu a snad ještě něco drobnýho. Prostě něco na teď a něco na noc.

A o kus dál jsem našel vcelku příjemně vypadající kavárničku Café degli Artisti.

Tam jsem se uvelebil - ano, s knihou. Místní barman, takovej mladej klučina Giorgio alias Jiřík asi na druhý pokus s lámanou angličtinou pochopil, jaké chci kafe. A tak jsem si seděl, četl, zašel si ven zapálit (ten jejich blbej zvyk), dal si vodu, zase kafe, prohodil pár slov s Giorgiem a tak furt dokola. Ten Giorgio byl taky nejvíc v prdeli z toho, jak se může jenom tak někdo sbalit a vypravit se na necelej tejden sám a na divoko přes půl Evropy a do Afriky. On že byl sice taky na dovolené, na Kanárech, to je ale bratru deset let. Od té doby ho nenapadlo vytáhnout paty z Itálie. Možná ani z Bergama.

Ale posezení tam bylo moc fajn.

Už za soumraku jsem se vydal pomalu zpátky na Aeroporto internazionale di Orio al Serio, jak zní jeho celý název (to Orio atakdále je širší část obce, něco jako Tuřany). Chvíli jsem tam ještě obejdoval na patrovém parkovišti a čuměl na letadýlka ...

Pohled na podvečerní Bergamo od letiště.

Přílet a vykládka pravidelné linky Alitalia.

A jeden večerní Ryanair.

Ono už se taky trochu ochlazovalo, tedy jsem se pohroužil do vnitřku letiště. Seděl, četl, čučel. Chvíli zdřímnul.

V jeden moment se mi podařilo vyčíhnout lavičku bez těch tupých železných podpěrek na ruce. Takové jsou na celém letišti asi tři. Bleskurychle jsem ji obsadil, hodil polohu horizontální a schrupnul. Nějak kolem jedenácté mne budí bezpečák, že: "Signor, signor ... tady nemůžete spát, tady se bude teď uklízet, musíte se přesunout do příletové části."

No jo, co už s klukem?

Ono Bergamo je tím pověstný (například podle stránek www.sleepinginairports.net), že vás uprostřed noci honěj tam a zpátky. Vzato z druhého úhlu pohledu: dobře tak. Když chrápu na letišti, znamená to, že letím nějak hrubo brzo po ránu. Díky takovémuto systému aspoň nezaspím. Všechny vzbuděj a přeženou do druhé půlky letiště, o něco později zas na druhou stranu.

Pro teď jsem se přesunul k těm příletům, tam už někteří drsnější spali natvrdo na zemi. Vycasnoval jsem z batohu kožu z ufona, zalehl ke stěně taky a chrápal. Před čtvrtou zase: "Signor, signor ..." a teď se bude uklízet u příletů, všichni musej k odletům.

To už jsem spát nešel. Na hajzlu jsem si vyčistil zuby. Chvíli bloumal, pak se nasnídal ještě z těch nakoupených zásob. U bistra si dal jedno kafe.

Tak to docela příjemně uteklo až někdy k půl šesté, kdy už jsem se spakoval a šel pomalu k prohlídce. Ovšem právě jak jsem už naznačil - sice mne zase zouvali z bot, ale jak jsem byl ještě takovej napůl malátnej, nějak jsem na ty jejich "liquidy" úplně zapomněl. A to jsem to při čištění zubů kvůli pastě držel v ruce. A nikomu to nechybělo, pche.

Tady nás těch pár desítek metrů autobusem popovezli k letadlu. Dobře, tak ještě za tmy jsme se jim aspoň nemotali po ploše, to se dá i pochopit.

A zase nástup, poučení, start ... a Egi betonové pes. A pak zase "Cabin crew, cabin crew ..." a naráz koukám, že jsem v Africe. Taky dobrý.

Aéroport Tanger Ibn Battouta.

Takže to už máme vlastně ...

Čtvrtek, 15.10.2009

Velice rychle se v takové Uhniji odvyká základním návykům cestování, to jsou furt nějaký Šengeny a tak ... a tady normální pasová kontrola, vstupní formulář do Marockého království vyplnit, razítko, celník a tak. Obratem jsem si vyměnil v jedné ze směnáren něco eur a pár dolarů, který mi zbyly kdoví odkdy, ani nijak dvakrát zlodějskej kurs tam neměli. A jal jsem se študovat dopravu do 12 km vzdáleného města. Autobusy samozřejmě nejsou, takže zbejvá taxík nebo pořádná procházka.

A přitom jsem se seznámil s dvojkou z Ostravy. Radek a Gabka, párek, studenti. Už jsme se asi viděli v Bergamu a v letadle, ale do řeči jsme se dali až tady. A ano, to byli ti, kteří sežrali hada, jeli na letiště vlakem a pak (hodinové zpoždění) dobíhali s vyplazeným jazykem, když už končilo odbavení. ČD, Časem Dojedeš. Ale už možná neodletíš. Takže s těmahle dvěma jsem se spřáhnul, utvořili jsme takovou RVHP a bádali jsme spolu.

Klasika. Podle informací z netu má stát taxi do města 100 Dh (dirhamů, tedy asi 250 Kč). Na zdi visí vyhláška, že taxi do města musí stát maximálně 100 Dh. Čmoud si řekne o sto padesát a nehodlá diskutovat. Radek se s ním chvílu handrkoval, nakonec, jsme dalšímu přičmoudlíkovi na sto pade kejvli, neboť jelikož jsme byli tři, vyšlo to každýho na něco přes kilo naše. Než najdem flignu, jak na ně, pro teď jsme to překousli.

Ti dva se mne ptali, jestli vím, kde spát. No, tip bysem měl. Měl jsem "načteno", čili naštudován cestopis jakéhosi pana Mirase, v něm stálo "Pension Miami" za cenu přijatelnou. Jinde jsem nalezl zas i adresu: Rue Salab Eddine El Ayoubi. A i kdesi ještě onde vyrozuměl, že takovejch penzionků je tam (a zvlášť v okolí tady té ulice) povícero. Rozhodně nerezervovat nějaký hostely a hotely přes internetovej booking, to máte samý "číp" a "budget" a vyvalíte padesát eur za noc, ani nemrknete. Jenže jsem piču věděl, kde taková ulic Salab Eddine El Ayoubi může bejt. Mapy mlčely, teď jak se koukám, tak Google Maps se mi snažej vsugerovat, jestli se nepletu, že jde o ulici Rue de la Plage. He he, moc vtipný. No, řekli jsme taxíkářovi adresu s tym Ajoubi, že to má bejt některá z odboček z Rue du Portugal. Prej ví.

A věděl, nekecal. Na ceduli napsaný to s tým Salámem a před náma menší vývěsní cedule Pension Miami. Vlastně to bylo hned vedle mediny (staré město), těsně nad přístavem, pod jedním z hlavních náměstí a kousek od městské pláže. Vpodstatě velmi strategické místo.

Jsme se mezitím domluvili, jak jsem říkal - RVHP, když jsme si brali dohromady tágo, vezmem i pokoj, ať to máme rozumnější a můžem nějak částečně kooperovat. Miras tvrdil 80 Dh za dvojlůžák (se sprchou třeba placenou extra), my dostali čtyřlůžák za dvě kila, all-inclusive (tedy hajzl přes chodbu a sprcha o dvě patra níž, avšak bez dalších příplatků). To jsme taky po přepočtu (160 Ká na osobu i se započtením volné odkládací betle) vysolili, aniž bychom se pokoušeli jakkoli se dohadovat.

Tedy to bysme měli logistiku, no a jdem se podívat do města.

Prvně jsme se vypravili třeba najít poštu a koupit známky ...

Když něco nevíš, zeptej se příslušníka (ten za tou spící kočkou, foceno ještě před rozhovorem). Na policajta celkem vzdělaný, uměl arabsky, francouzsky a snad, pokud si dobře pamatuju, španělsky nebo portugalsky. Což nám bylo platné jak? Nicméně nakonec ukázal rukou do kopce, pravil: "He", pak "fountain" a že u fontány "left". A někde tam "agento turismo". Našli jsme i informační kancelář a dostali ještě jednu mapu, nakonec i poštu.

Náměstí s děly mířícími na Gibraltar. Pro všechny případy asi. Strejdu patrně ukrutně zajímá, jak by se to dalo zprovoznit.

Pár modernějších ulic cestou k poště a potom oklikou dolů k pláži.

Radek a Gabka, moji dočasní parťáci.

Pláž, trajekt, přístav, slum, ptáci.

Ještě jsme zkusili nakouknout na trh vedle v uličce. Tak to je pro silné nátury. Celý Tanger má takový divný pach, asi místní směs a harmonie vůní (ryby šmrnclé odpadky a městským smogem), ovšem na to se dá po chvíli zvyknout a nijak přehnaně hnusně to už nepůsobí. Ale v té tržnici, kde je vedle sebe zelenina, koření, živá kuřata, ryby, mrtvá kuřata, to je mazec. Nevím, jak komu, ale mně se z toho zvedal kufr. Dovnitř jsem později už radši nelezl.

Pak jsme se zase spořádaně rozdělili a šli si každej po svým. Já vyrazil v první řadě na krátkou cestu skrz centrum a především pak na kafe.

Ulice Salab Eddine El Ayoubi, náš penzion Miami (na něm vpravo úplně nahoře náš balkon) a cesta po této ulici nahoru k náměstí.

Gran Teatro Cervantes, španělské divadlo z roku 1913 ve stylu art deco. Svého času prý jedno z nejprestižnějších v severní Africe. Spadnout to asi nenechají, ale opravy se vlečou kvůli sporům mezi vedením města a Španělskem (jinak zase za rohem od našeho hotýlku).

Po ulici dále, k náměstí blíže. Jakejsi barák na skále a naproti španělská základní škola. Haranťata se učily, hehe.

Náměstí 9. dubna 1947. Co je to za datum, bůh suď. Vlastně takové centrum centra, aspoň v tomto sektoru. V tom obezděným objektu je další tržiště.

Teď už konečně nastal čas na to kafe. Pročež jsem se podruhé vrátil na menší náměstíčko Petit Socco. Podle průvodce kavárenské náměstí s nezaměnitelným geniem loci. Kdosi jiný vcelku trefně poznamenal, že jde o dva domy vysunuté z řady. Taky pravda. Ale kavárnama obšancováno kolem dokola. Jednu - Gran Café Central - jsem si vcelku náhodně vybral a popíjel tam dvě kafe snad dvě hodiny. Poznatek - po chvilce nesouvislé domluvy jsem vstřebal, že když chcete pořádný kafe našeho střihu, je potřeba si ho objednat jako "café sans milk", kafe bez mlíka. Jinak vám donesou skleničku, na dně cosi jako piccolo a k tomu konvičku mlíka. "Kafe" nebo "presso", to vám dovalej jenom to malý na dně. Ale na specifikaci "kafe bez mlíka" to dolejou horkou vodou a udělají z toho vpodstatě normální silné velké presso.

Chvílema jsem četl, chvílema se rozhlížel. To je takovej zvyk u nich převzatej z Francie, někde mají i židle kolem stolečků, ale ve většině případů jenom v jedné řadě zády ke zdi, kavárenští povaleči sedí a zevlují na lidi. V Paříži jako v Tangeru. A je to docela nakažlivý.

Po chvíli jsem zaregistroval Radka s Gabkou, kterak zapadli do protější malé kavárničky. Jak šli později zase dál (dík Gabčiným vlasům - ženská bez šátku a ještě takhle vybarvená - jsem si opět všiml, to se prostě nedalo ani v těch davech přehlídnout), zavolal jsem na ně, načež Radek vyskočil asi metr dvacet do luftu a chvíli přemítal, jak je možný, že potkal někoho známýho v Tangeru. Nakonec si mne všiml, uznávám, možná jsem mezi místními nebyl patrný na první pohled.

Tak na tu jejich kavárničku a snack bar pěli ohromné ódy, že hrozně milí lidi, dobrý jídlo, velice dobře jim poradili a tak vůbec. Naznal jsem, že se tam možná v příštím kole taky zastavím.

Kavárenské náměstíčko Petit Socco, obloženo kavárnami, dole mešita (bezbariérová).

Výprava Vepřů s místním průvodcem a místními otraváky.		Kavárna Zoco Chico, kde byli Radek s Gábi.	A kavárna Gran Café Central, kde jsem si dával svoje první Tangerské kafe já.

Pro teď jsem ukončil kavárenské flákání a šel se podívat dál do města, směrem od centra, kde jsem tušil nějakej výhled na moře.

Tedy nejprve znovu přes to centrální náměstí s tím divným datem v názvu, s fontánou a jednou z bran do mediny.

Trhovkyně na rohu u anglického kostela.

Anglický kostel s malým křesťanským hřbitovem místních Angličanů a válečných letců.

Kvetoucí keře na hřbitůvku. V Česku mráz.

Cestou od tržiště.	Pozůstatky arabského hřbitova přímo uprostřed města.	Kostel. Jakýsi. Katolický.

Výhled na další část Tangeru.

O kus (asi dva kopce) dál jsem narazil na obrovský a velice krásný palác. Co dvacet metrů stála dvojice vojáků s puškami. A jeden takový pán v saku, s kravatou a s vysílačkou. Tak jsem se ptal, co že je to za dům? Prý králův palác. Když je král v Tangeru, tady bydlí. Fotit to prý není vhodné. Při letmém přepočítání jejich palebné síly jsem se raději nehádal. Takže králův palác neuvidíte.

Hřbitov. Asi jako místní centrálka. Přes celý vršek jednoho kopce. A místní echt hrobníci. Tady by se líbilo PraPetře s jejím morbidním sklonem k fotografování hřbitovů.

Pár užších uliček nad krchovem a cesta mezi keři a zahradami dolů nad moře.

Kaktusy.

Moře, útesy a pohled na druhou stranu. Bylo to celou dobu v oparu, ale za tou lodí je to vidět - to je španělské pobřeží, nějakých bídných 30 km daleko.

Mezi zahradama od útesů ...	... zpět ke hřbitovu.	Dům obytný přímo na hřbitově, z několika stran obklopený hroby.

Zapomenuté nepoužívané izolátory, moje vášeň. Ale ne, všimněte si na ostatních fotkách (a zvlášť pak později v medině), jak to tam mají s elektrorozvody. Na izolátory sere pes. Naboucháno volně na zdech.

Zas jedna taková ulička. Vidíte tam ty dráty? Vyhlášku 50 na ně.	A pomalu zpátky.	Dámy přijely z nákupu. Nahoře natěrači fasád.

Proti nezvaným návštěvám.

Kaple na hřbitově.	A jedna mešita naproti.

U té poslední zmíněné mešity seděli takoví konópci, vypadali, jako že tam integrálně patří. Možná nějací studenti toho Koránu a pozdější imámové. Nebo zkrátka častí návštěvníci. Vím já? Ti taky na mne zavolali, jestli se chci podívat aspoň třeba na to nádvoříčko. A prej odkud jsem ...

"Z Česka."

"???"

"Česká republika, dřív Československo."

"Ahá, jasně, a teď máte nezávislost."

"No, nezávislost, nezávislost ... dalo by se to tak říct."

"Jasně, nezávislost, od té doby, co jste vyhráli tu bitvu u Stuttgartu."

"Eeh? Bitvu u Stuttgartu? Nebavíme se o nějakým fotbale nebo tak něco?"

"Né, to přece ví každej, byli jste Československo, ale od té doby, co jste ve válce s Německem u Stuttgartu vyhráli bitvu, tak máte přece nezávislost."

A nechápavě kroutil hlavou a nešlo mu na rozum, jak můžu bejt tak nevzdělanej. Očividně o tom byl nezvratně přesvědčenej. Vymluvil jsem se, abych mu nekazil radost, že já v historii ani v té vlastní nejsu nijak kovanej, poděkoval a rozloučil se. S Českem a Československem to jasně nemá nic společnýho, ale z historie jsem slyšel o kdejaké šarvátce, přičemž si nepamatuju, že bych kdy o jaké bitvě u Stuttgartu vůbec zaslechl. I internet tvrdošíjně mlčí. No, zajímavý. Tak to vidíte.

Cestou od královského paláce zpět k centru - sloupořadí, snad nějaké dokonce románské sloupy.	Plácek nad útesy s bývalým majákem nebo kýho čerta. Stínící se domorodec.

Na útesech čmoudi sedí, do Evropy smutně hledí.

Tedy, že je za kouskem moře Evropa, to je možná jen shoda okolností. Nicméně zevlování na moře tam očividně patří k jedné z oblíbených činností. Obecně je tam spousta lidí, kteří od prvního pohledu nemají nic na práci - libovolného věku a v kteroukoliv denní dobu. Ale třeba jen pracují na směny.

Pohled z útesů na střechy a místní mešitu.

Jo, každá ta mešita tam (nebo skoro každá?) má tu vežu s ochozem, odkud se v těch jejich intervalech ozývá vytí takového toho buzíka, svolávající k mlácení hlavou o zem. Začasté jest buzík nahrazen ampliónem. Ráno se jim naštěstí nepodařilo mne probudit. Ale holt kolorit.

Vzpomínám si kdysi (tak v první půlce devadesátých let) na čundru, jak jsme šli přes vesnici (Trnava u Třebíče, kde jsme měli chalupu), kamarád tak koukal po okolních střechách a povídá: "Každej buran má satelit ... a psa", to dodal, když na nás začal štěkat nějakej štěkač zahradní. Satelitem samozřejmě nemyslel družici, že by každej vidlák měl na dvorku Sputnik, ale satan, čiže satelitní anténu. S těma anténama je to pravda. Nemusí to bejt zrovna českej drn, ale všimněte si, že v čím větší prdeli se octnete, tím hustší lesy satelitních antén. Obvykle tím majitel získá příjem několika desítek až stovek televizních kanálů, z nichž rozumí zhruba třem.

Střechy tangerské, prádlo, uprostřed vpravo celá farma satanů.	Přístav shora.		Ještě jedny střechy.

A ještě jedny v detailu. I s jakousi zahradní miniparkovou úpravou.

Jelikož jsem už pomalu tři hodiny neviděl jedinýho bílýho, zachtělo se mi pomalu se pozvracet do centra. Ne, že by to na věci něco měnilo. Ale aspoň takňák tůristi, ruch, taková ta kosmetika vokolo. Jo, a docela se začal hlásit hlad. V prvním krámku jsem si zakoupil pro včíl dvě placky. Nevím z čeho, byly ovšem dobré.

Škola. Dle mého francouzská. Rozumím tomu správně, že je tam napsáno, že jde o jakousi vyšší školu "technických věd a managementu" a absolvent získá "marocký diplom a státní diplom francouzský"?

Kasbah, vchod do pevnosti a tamější nádvoří.

Kasbahem jsem teď jenom prošel s tím, že prozkoumnu ještě přilehlou část mediny a dovnitř coby do muzea se za chvíli vrátím.

Tam se do mne zase dali místní otraváci. To je taková sorta, co se k vám přidají, jako že si chtěj povídat. Narozdíl od normálních Marokánců, kteří umí zpravidla pouze arabsky a možná tak francouzsky, plus ti nejvzdělanější ještě španělsky (prostě žádný pořádný jazyk), tihle jich vyzkoušej třeba pět až šest. A daj se do řeči. A buď vás někam táhnou, nebo jen tak pohopkávají kolem a, pravda, ukazují vám, kolem čeho zrovna jdete. S tím, že vás na sem tam něco upozorní. Na každej pád za to pak chtěj prachy.

Existuje tam prý dokonce "turistická policie", která tyhle otrapy potírá a dřív to bývalo mnohem drsnější. Je pravda, že uniformy se bojí jak čert kříža. A furt zdůrazňují, že nejsou průvodci (neb nemají certifikát). Že si chtějí jenom poklábosit, ale vy jim zato dáte "na kafe". A je schopnej koukat vám do peněženky a chtít "tu modrou bankovku", že to je tak akorát (asi 200 DH). Dostal patnáct v drobnejch a šel. Nemám, nedám.

Já měl tak do činění něco asi se třema, který jsem nezapudil hned - s jedním hned ráno (taky si vykoledoval nějakejch pár marofufníků, neb mi ukázal pár zajímavých zkratek), s dvěma teď touto cestou. Jeden se ke mně tak nějak přichomejtl, já vcelku i souhlasil s tím, že se s ním chvilku projdu (a též jsem od něj něco vyzvěděl) , pak zas jinej z jinýho gangu na něj nastoupil, že tam nemá co pohledávat. Jeden o druhým tvrdili, že šňupe koks, že mne za rohem přepadne a sebere mi foťák. Cheche, oba jak reklama na Mauthausen. Nakonec se i poprali. Chvílu se mnou šel zas ten druhej. Když jsem ho poslal do prdele, počíhal si na mne kdesi zas ten první.

Ranní se jmenoval Ahmed, první odpolední Mohamed. Ten třetí ani nevím. Asi taky Ahmed. Nebo Ali.

Jelikož mi jejich dobrodiní už stačilo a vcelku jsem na další neměl náladu, vynalezl jsem si na ně jednoduchou metodu. Za prvé nepřiznat, že umíte nějakou řeč, o jejíž existenci by otravák moh mít tušení. Na všechny pokusy jsem od té chvíle vytrvale odpovídal: "Skákal pes přes oves." Jestiže se nedal zlomit a ještě se snažil, otočil jsem se k němu a zařval mu do ksichtu: "Přes zelenou louku!!" A asi dva nejhouževnatější to vzdali až po teatrálně zvolaném: "Pec nám spadla, kurva práce, kdopak nám ji postaví?".

Takže zase kdesi v medině blíže Kasbahu ...	... a povšimněte si, jak jsem předeslal, opět té unikátní elektrorozvodné práce.

Zátiší, dítě na kriplkáře ...	... klimatizační jednotky a rozvody (osiřelé izolátory a chuchvalce drátů na zdech), ze kterých by průměrného českého elektrorevizáka mrdlo.

Ulice Sluneční.		Ulice Šejka Abdessamada Guenouna.

Ve Sluneční ulici tma jak v prdeli, onen šejk byl prý nějaký ukrutný místní hero. Jaksi se mi nepodařilo zjistit, v čem ta jeho známost spočívala. Google vytrvale odpovídá pouze v tom smyslu, že se po něm jmenuje ulice v Tangeru. Možná je to tak, že se po něm ulice v Tangeru jmenuje proto, poněvadž byl tak slavný, že se po něm jmenuje ulice v Tangeru. To bude asi ono.

Mimochodem - Sluneční ulice. Kolem bylo 28 stupňů, v Česku skoro mráz. Já se potil v tričku a vestě.

Vsuvka: Jelikož šlo o přejmenování v roce 2000, kouk jsem se na to náměstí 9. dubna, ano, v minulém století se ještě jmenovalo Grand Socco (jak doteď figuruje v průvodcích). A taky jsem zjistil, proč jsem nemohl najít na Google Maps onu kýženou Rue Salah Eddine el Ayoubi s penzionem, kdežto figuruje tam jakási Rue de la Plage. No, přejmenovalo se to taktéž v roce 2000 a strejda Gůgl si toho ještě za devět let nestihl všimnout. Prý flexibilní a aktuální mapy, che. Sráči zaostalí.

Ulice a jeden z otraváků - Mohamed.	Mešita. Pro ženy. Taková holt menší.	Zas ulic.

Veřejná pekárna. Očividně by mrdlo i požárního revizáka.		Veřejná pumpa pro ty, kteří ve staré zástavbě nemají vodovod.

Nevím, jestli si na té fotce přičmoudlík zakrývá utěrkou ksicht proti smradu, nebo nechce bejt na fotce. Každopádně u pumpy byl jiný, ten začal šermovat rukama a očividně se fotit nechtěl. V tom centru jsou na to obecně dost hákliví, jak si je tam fotí každej. Pročež jsem na ně dost kašlal. Už předtím u toho hřbitova jeden ožralý proti mně šermoval rukama a hýkal: "No pičó, no pičó.", což mělo asi znamenat "No picture". Asi by nerad, aby na internetu Alláh viděl, jak ho nažranýho jak motyku v pravý poledne táhne stará domů takřka na hřbetě.

Ale zase - samozřejmě nejlepší je, když objekt o fotografování vůbec neví. Ale když se nějakýho normálního zeptáte, většinou ani neprotestuje. A někteří (ač řídké výjimky) se fotí i docela rádi. Případ od případu. Jen si dávat majzla.

Hradby, zeď a ještě jedna taková ulic ...	... a ten poslední otravák, co ani nevím, jak se jmenoval. Toho jsem pak s definitivní platností poslal do hajzlu.

Kasbah, bývalý sultánův palác, uvnitř, muzeum. Artefakty historické, v mně neznámých jazycích popsané.

Byvší sultánova zahrada ...			... byvší sultánovy hračky.

Taková místní asi tradice - muzejní zahrada, upadlá branka, upadlá lampa.	Výklenek zdobený. K čemu, to se mi nepodařilo zjistit.

Zátiší, kytka, elektrická lampa a ta vyvalená branka.	Ale měl to tam sultán pěkný obecně, trochu to připomíná některý party ze Schönbrunnu.

Ještě Kasbah - vchod do muzea a nádvoří/náměstí.

Na útesech vedle Kasbahu.

Cestou od Kasbahu dolů do středu Mediny.

Spřádání jakýchsi provázků u krámku na rukodělné práce (tohle byl třeba ten případ, kdy maníkům nevadilo bejt na fotce, zas tam byla tma jak v prdeli).

Tak jsem se teda vrátil na Petit Socco a jal se navštívit tu kavárničku, ve které jsem předtím zahlédl Radka a Gábi. A taky ochutnat místní čaj. Když nechlastají kafe se strašným kvantem mlíka, pijou tam místní tohle. Mátový čaj. Tedy keřík čerstvé máty ve skle, zalitý horkou vodou, slazený snad agávovým sirupem (ale stačí obyčejnej cukr). Upřímně - výtečné.

A právě tady jsem se zamiloval. Ne do čaje, ale do té kavárničky - Zoco Chico. A až postupně jsem vydedukoval proč.

Jsou to dohromady tak čtyři stylové stolky a bar ve stylově vymalované malé místnůstce. Jeden stolek venku. Majitel, jeho manželka, dvě holčičky cca 9-10 let, synek v kočárku. Všichni mluví plynně anglicky. Možná až na to nemluvně. To nemluví. Ani anglicky, ani jinak. Bodejť. David je Angličan, se ženou Fatimou a s holkama žili předtím v Londýně. Momentálně jsem tam při první návštěvě byl sám, tak jsem dostal čaj, přičemž, jelikož jsem momentálně nechtěl nic dalšího, pustili se oni sami do svého jídla. Položil jsem si před sebe cigarety, Fatima mi donesla popelník. Povídám, že počkám, že jim tam nebudu kouřit, když děti jí. David s úsměvem opáčil: "You are in Morocco."

A ano - to byl nakonec ten důvod, proč jsem si tuhle malou hospůdku tak oblíbil (a Radek a Gabka také): oni se všichni pořád usmívali. Já tam těch kaváren za dva dny obrazil dvě prdele. Neusmívá se tam nikdo. Teda netváří se na vás ani nevrle nebo nějak nepříjemně. Prostě vážně až smrtelně vážně. Přijdete, pozdravíte, číšník vám s vážnou tváří odpoví. Přinese vám objednané, soustředěně se podívá, jestli máte všechno, s urputným výrazem pokýve hlavou. A tak furt. Jak při šachovém turnaji nebo tak něco. Pekelné soustředění a zažrání do té práce.

David a Fatima se usmívali furt. Ale zas ne takovej ten nacvičenej strojovej úsměv, ale tak nějak opravdověji. Objednám, usměje se, donese, poděkuju, poděkují oni, usmívají se. Zeptají se, co já na to, já to pochválím, protože mi to fakt chutná, oni jsou strašně nadšení. Taková ta upřímná radost, že mají hosta, že jemu se tam líbí a že je chválí. A tak to graduje do jakési oboustranné ukrutné pohody.

Kavárna Zoco Chico, arabský mátový čaj - krásná práce.

Já se pak sebral a šel zase ještě na další procházku. Při té příležitosti jsem kdesi v uličce třeba zakoupil první suvenýr. Typický arabský polobazarový obchodník mne nalákal dovnitř do krámku. Že určitě si něco koupím. A já že ne. A on, že třeba tady něco z tohohle, a já, že nic nechci. Takovejhle náramek pro Ťapinku možná, ale ne teď (masívní kovovej výlisek, prý postříbřenej, bembloudi a ruka Fatimy, manželky proroka Mohameda - to jakože štěstí). On mi prý udělá cenu, za 250 DH je můj. Upřímně od srdce jsem se zasmál a povídám, že to rozhodně nebudu kupovat tady v centru, to je moc drahý. Za takovej kus plechu dám maximálně třicet, čtyřicet, když budu rozhazovačnej. Tak von, že 180. Ale víc slevit nemůže. Já na to, že je strejda sympaťák, že možná pade bych dal. On, že živí tři děti. Pod 170 nejde. Poslední nabídka. Nakonec jsem to s ním uhádal na kilo:

"Nic na tom nevydělám," (haha, to mu tak sežeru), "ale protože jste můj dnešní první zákazník, tak vám chci udělat radost."

"Se nedivte, je šest večer, kdybyste neměl takový zlodějský ceny, jak jste říkal prve, měl byste zákazníků mnoho a mnoho a celej den."

A ještě jsem za tohohle epizodního špacíru zas našel třeba úschovnu batohů (tady na snímku dole v tom kopečku po pravé straně).

Cesta k přístavu a přístav.

Staré hotely na náměstí u přístavu ...	... třeba tady v té kavárně v ulici jsem taky pil kafe - jako jedinej cizí element. Tam ze mne byl pikolík teprv na větvi, aniž bych věděl proč.

Měl jsem toho pro tenhle den tak akorát. Hezky jsem se vrátil k Davidovi a Fatimě do Zoco Chico na večeři - humus.

Teda né humus jako humus ani humus jako humus. To byla taková pomazánka. Hummus se to jmenovalo. Srajdamajda z cizrny (což ani nevím, co je), česneku, olivového oleje a kdovíkýho šlaka. Nahoře ozdobeno kousky granátového jablka. K tomu několik chlebových placek (kterejma se to taky nabírá) a miska oliv (jak je normálně ne až tak musím mít, tady k tomu prostě seděly a zapadly do mne jak Němci do krytu). Výtečné. Fakt moc.

A zedva čaje a nějaká ta minerálka ... a kniha ... a dal jsem se na střídačku do řeči s Fatimou, s nějakejma irskejma manželama na vejletě, zase s Davidem ...

Já tam proseděl ve strašné pohodě další asi dvě hodiny.

Načež přišel David s vázaným zápisníkem. Že prej dlouho už chtěl udělat takovej "guestbook" pro ty nejlepší a nejmilejší hosty, jenom na to pořád neměl čas a nemohl se k tomu rozhoupat. Tak se mnou že je načase. Jestli bych mu tam prý neudělal první zápis?

Já už toho měl plný brejle tak akorát, dvě neprospané noci na letištích se na mně notně podepsaly, pročež jsem ho odkázal na zítřek. Nebojte se, stavím se. A ne jednou. Che.

Několik večerních momentek z náměstí 9. dubna.

Po příchodu do hotelu byli Radek s Gabkou už tuzí jak žádní druzí (kolik bylo? půl deváté? devět?), Gabku se mi podařilo aspoň probudit. Radise by neprobudil ani výstřel z Aurory. Tedy Gábi mi alespoň odemkla, ještě jsem si zašel zpátky do přízemí se osprchovat, zakouřit si na balkón ... a bylo po mně taky jak po žabě.

Pátek, 16.10.2009

Ráno jsme se vzbudili někdy mezi půl devátou a devátou. Což se zdá na můj vkus na dovolenou sice ukrutně brzo přebrzo, ale ve skutečnosti jsme za sebou měli dobrejch jedenáct hodin spánku. Ostatně město je touhle dobou ještě polomrtvé. Reálně se něco začíná dít mezi desátou a jedenáctou.

Následný postup byl vcelku jednoduchý. Radek a Gabka si zajdou na snídani ... áno, do Zoco Chico. Já si dám někde nejdřív kafe a stavím se tam až o něco později, nesnídám zpravidla takhle brzo. Před dvanáctou si dáme v hotelu kontrolní sraz (neb v poledne máme vyklidit pokoj), vezmem bágly, já si ho třeba dám do úschovny, ještě se projdem, stanovíme si finální sraz a večer vyrazíme na letiště. Tož tak.

To je ten náš pokoj - čtyři stěny, čtyři postele, stůl, židle, věšák, zrcadlo, umejvadlo. Ale co byste chtěli za sto šedesát korun na hlavu, v centru milionovýho města? A to ještě bez nějakýho dohadování a smlouvání?

Ráno na balkóně.

Já si nejdřív vyrazil špacírem na to kafe na takový to náměstíčko u těch kanónů. Už ani nevím proč, chtěl jsem to prostě vzít tamtudy. Tam jsem viděl zas spoustu kaváren toho "francouzskýho" stylu.

Schody nad tržištěm. Na schodech buď "černí" trhovci, nebo ti, na které nevyšel stánek. Vím já? Vpravo pobočka marockých královských aerolinií.	Kavárna na náměstíčku. Klasika. Kavárenští hosté si čtou noviny, případně sledují interlpelace izraelského zástupce v OSN na kanále Al-Džazíra.	Cestou zpátky k penzionu: obuvnický obchod, zbloudilá kočka. Ta není na prodej. Možná zkoumá, jestli ty kristusky nejsou z jejích příbuzných.	Schodiště v hotelu.

Rozloučili jsme se s penzionem Miami, dohodli si večerní sraz v Zoco Chico. A šli si zase po svejch.

Já si hodil batoh do úschovny a vypravil se do Zoco Chico ponejdříve. Na kus žvance (zase kebab, olivy a tak), čaj, čtení a psaní. Jsem si vzpomněl na včerejší Davidovo naléhání na zápis do pamětní knihy. Prej jim tam mám něco napsat. Že česky a s anglickým překladem. Tak jsem napsal. Asi na půl stránky. Pak jsem musel naznat, že jsem kokot, neboť jsem se rozepsal takovým knižním stylem, že jsem to neuměl pořádně přeložit. Chvála výsadkářským kapsáčům s ohromným objemem kapes, tudíž obsahujícím například mj. anglický slovník. Fatima, když si to přečetla, se málem rozbrečela. Hm.

Už jsem se vlastně nikam nehonil. V kavárničce jsem hrdě poseděl skoro do půl třetí odpoledne. Vystřídal jsem se s Radkem a Gabkou, kteří tam přišli na oběd. Jim posílali rodiče KTZ (někdy mylně nazývanou SMS) v tom smyslu, že v Česku už je místy sněhová kalamita, z Jeseníků se nemohli dostat, silnice nesjízdné, silničáři nahraní. Tady zas ke třicítce.

Původně jsem chtěl po třetí ještě navštívit American Legation Museum (že jako bejvalý vyslanectví, neb Maroko bylo jednou z prvních zemí, jež uznaly nezávislost USA), kde měli mít otevříno v pátek odpoledne 15-17 hod. (neb pátek je tady cosi jako sobota). Jenže se k tomu jaksi neměli. Skoro půl hoďky jsem v průjezdu proklábosil s jakýmsi Kanaďanem, pak jsem se na to s úspěchem vysral (a ani další cestou okolo před pátou stejně otevřeno neměli, tak ať si to narvou do špic).

Pokoupil jsem ještě nějaký ten suvenýr drobný. Jelikož jsem měl s sebou jenom to příruční zavazadlo (a v něm třeba spacák, kterej jsem celou dobu nevytáhl), nějak jsem se nerozmachoval, zakoupil jsem Ťapince ještě druhý náramek a šátek, jeden přívěšek na krk s berberským křížem, sobě i a taktéž i jí šátek "shemagh" a pro sebe tričko. Na doma dvě CD s místním popíkem. A fertig.

Nicméně nikdy bych neřekl, jaká sranda může bejt to smlouvání a handrkování o ceny. Kdykoliv mi to někdo líčil, sice jsem mu to uznával jako zajímavej zážitek (když byl jeho), nicméně pro sebe jsem si říkal, že zaplaťpánbůh za Evropu. Pevný ceny, bělochův ráj. Přindu, vidim. Chcou tolik a tolik, buď zboží chcu taky, pak ho koupím, nebo tolik dát nechcu, tak jdu jinam. Případně se na to vykašlu úplně. Jo, někdy se dá říct, že tolik za to nedám. Občas člověk cenu stáhne. Ale tohle? Jenomže ...

... když se nastavíte na to, že je to vlastně hra, kdo s koho, že i ten prodávající to bere jako šachovou partii a nakonec půjde na třetinu ceny i míň, začne to bejt sranda. To už vás (tedy aspoň mne) vtáhne ta atmosféra. Jasně, nic nevyhádáte v restauraci nebo v malým krámku s potravinama. Ba dokonce, jak jsem kupoval Ťapince ten druhej náramek, zas kus jakési mosazi a obvod prej z velbloudí kosti, bylo to malý vetešnictví (možná normální obchod, ale vypadalo to jak vetešnictví) kousek stranou od centra. Přehršel herberku, ale na všem pečlivě napsaný ceny. A dost nízký. Náramek snad 40,- DH (tj. ani ne stovku). A chlapík prostě to bral jako 40, na tom bylo na první pohled patrný, že tak to je a tak to bude. Neměl u toho takovej ten šizuňkovskej ksicht. To mne ani nenapadlo diskutovat, vyvalil jsem mu čtyři pětky fufníků a šel.

Něco jinýho bylo ovšem třeba s tričkem. Normální tričko, černý, s evidentně ručně barvou napatlaným obrázkem a nápisem Tanger. A jakejmasi klikyhákama. Neměli patřičnou velikost, tak mne prodavač posadil dovnitř na svůj gauč (kde na opěrce ležel popelník a jeho umělý zuby - teda umělý zuby prodavače Arabáka, ne toho popelníku) a běžel k parťákům ho shánět. Nesehnal. Jsem se zeptal aspoň na jeden ten šátek. Prej 200. Dostal jsem ho za 60. Tričko měli v jiným obchodě - taky 200. Nakonec stálo 70. A to jsem byl jako turista pořád velkorysý. On sice kvílí a svíjí se jak zmija, když ju bacíte klackem, ale tak, aby na tom prodělal, vám to neprodá. Bez obav. Co chcete za tričko od rákosníků s namalovaným obrázkem?

Venku jsem se dal do řeči s ostatníma krámkařema - kupodivu jsme se domluvili vcelku anglicky. Je nejvíc zaujaly moje kanady (stejně jako potulné čističe bot). Až mne překvapili, když věděli nejen, že existuje nějaká Česká republika, ale aj pár dalších detailů, konče tím, že jsme prodělali velkej debakl ve fotbale. Pochválil jsem jim Tanger. Byli rádi.

A s tím shemaghem: na ulici přímo nad Petit Socco mne odlovil zas jeden takovej hadrník a táhnul mne do svýho krámku, prej jestli nechci nějakej takovej ten beduínskej overal. Prostě celou nějakou halenu. Ne, dík. Že ale je to úžasnej materiál, třeba na doma by se mi to hodilo? Ne, fakt ne. Ani jako župan? Ne, ani jako župan.

"No, ale když tak koukám, šátek, takovejdle, co? Ten bych možná ..."

"Áááá, výborná volba, skvělá práce, výtečně jste si vybral. 200 dirhamů."

"Cože? Za tohle? Dvě stě? To jste se přehlídl, to je to sako vedle. Kolik stojí ten šátek?"

"Dvě stě, ale že jste to vy," viděl mne poprvé, "sto osmdesát."

"Za tohle? Za tohle sto osmdesát?"

"Kvalitní práce."

"Jaká kvalitní práce, dyť je skrz to vidět."

"Kolik byste dal?"

"Dvacet? Možná třicet, protože jste sympatickej."

"Dvacet? Třicet?" to se začal tlouct to hlavy. Ale jako fakt doslovně. Pěstma s teatrálním křikem se bušil do palice, že mu někdo nabízí třicet za takovej skvělej šátek.

"Já vám říkal, že to nemá cenu, nechci nic kupovat, je tady draho," a sbíral jsem se k odchodu.

Tři kroky od krámku mne dohnal, prý to nějak vymyslíme. Možná sto šedesát. A tak jsme ještě chvíli pokračovali. Nakonec dal za sto padesát. Ovšem za dva.

A to jsem už jako nechtěl dýl ztrácet s ním čas a jak říkám - byl jsem jakejsi velkorysej. Nějaký dvě kila taková utěrka stojí i u nás. A já měl aspoň šátek na krk, neb v Česku zuřila naplno sněhová kalamita, bylo těsně nad nulou a já měl jenom tu flísku a tričko.

Ulice v medině dole od přístavu směrem k centru.	Před mešitou - lepší sorta žebráků nežebrá prostě, ale prodává papírové kapesníky. Ty si každý může koupit v drogerii, ale takhle dá almužnu a Alláh je happy.

To náměstíčko s fontánou, octnul jsem se tam cvičně ještě potřetí.		Tržiště, kde jsme se byli podívat včera (a já se z toho málem zblil) nedaleko hotelu.

Já na ta tržiště už radši nelez. Nic jsem tam nepotřeboval, co bych tam hledal za štěstí? Takovej Radek s Gabkou byli lovci drobného herberku, až to vypadalo, že kvůli tomu budou muset vyhodit původní obsah batohů, nebo vyhoděj je z letadla. Mimochodem - pořídili si a do malýho batůžku narvali třeba vodní dýmku, která u nás stojí od dvanácti set nahoru, za nějakejch 250,- Kč. Ti se s nima taky nemalovali.

Jo, ale trh ... jak jsem tak šel kolem tady toho nejbližšího, nějak jsem se tam s tím foťákem v ruce zamyslel. A takovej mladej prodavač, že jestli si chcu vyfotit stánek, že můžu klidně jeho. Že jemu to nevadí. Já to původně v úmyslu teda neměl ... nějak jsme se pak zas chvilku zakecali. Jmenoval se, prej, Suwie. Opakoval to asi pětkrát, já mu furt nerozuměl, napsal jsem to takhle, on mi to odkejval. Tak asi to tak nějak bylo. Až jsem došel na roh, napadlo mne, že stejně bych si dal nějakou malou svačinku, k Suwiemu jsem se vrátil a koupil si u něj aspoň dva banány na hned.

A ještě poslední takovej nakupovací incident - stánek s čajama a kořením. Jo jo, Radis a Gábi toho táhli taky několik pytlů, jak jsem později zjistil, ale mne tak napadlo - co takhle ta máta? Jasně, čerstvou ji mají kdekoliv tam na rohu, ale sušenou? Nač by měli sušenou, že jo, když mají furt čerstvou. To dá rozum. Prodavač kroutil hlavou, že fakt ne. Bohužel. Pak se ale zamyslel, mne zarazil, ať nikam nechodím, a poslal někam svýho parťáka (jako někam ven, ne jako že do prdele). Vyčkej, vyčkej. Maník se za chvílu vrátil se svazkem té čerstvé. Já na to, že to to přece nemůžu dva dny tahat, to se mi zapaří. Prej ať to zkusím. Takovej keř zvící litrové flašky Coly, lepší přirovnání mne nenapadá. A to když už byl teda jako zkomprimovanej. Že ať zkusím, za 2 DH, tedy asi za bůra, buď to transport přežije, nebo ne. (Zkusil jsem. A dovezl jsem - opláchl, přežilo.) Jen aby na letišti neměli nějaký kecy, že drogy drogy, che.

Suwie, mladý vychechtaný zelinář.	Čaje a koření (skoro) všeho druhu.

Ten "můj" hadrář, od kterýho jsem koupil dvě arabácký pohlavní utěrky (čili takový ty, co nosej na hlavě).	Kanón nad přístavem.

Znovu jsem se tedy usadil v Zoco Chico a už si jenom tak odpočíval, počkal na ty dva Ostravaky, dali jsme si ještě něco dobrýho a pomalu se kolem osmé rozloučili s Davidem a Fatimou. Skoro na slzu to bylo. Jestli mne tam něco chytlo extrémně moc, tak tahle jejich kavárnička. Někdy se tam ještě musím zastavit.

Zoco Chico, srdeční kavárna.

Já si vyzved batoh v úschovně a Radek si vzal na starost taxi na letiště. Čmoud od taxislužby s béžovejma Mercedes tradičně vyžadoval 150,- DH oproti stovce dané vyhláškou. Radek, tuším, opáčil něco v tom smyslu, že to je ale smutnej příběh, tak to budeme muset jet s jedním z těch zelenejch, tam to bude stát maximálně šedesát. Naráz to za kilo šlo.

Místní letiště má první bezpečnostní kontrolu hned při příchodu. Hodíte batoh na pás a policajti si ho zrentgenují. Vy projdete rámem. Sice zapípáte, ale to asi momentálně není účelem hry. Oni se spokojí s tím báglem pro teď. A to celý jen v případě, že tam zrovna jsou. Když momentálně nejsou ... tak holt se chodí volně. Taky zajímavé.

Chvíli jsme obejdovali okolo, zašli si na záchod a povídali si, tedy to byly dvě na sobě nezávislé činnosti, ne, že bysme si povídali na záchodě, následně jsme snědli něco ze zásob. A zaujali místo u zdi (tam zas lezli v jednom místě mravenci), natáhli se a hodili šlofika. Pohoda jazz. Ač mramor, tak to nestudilo, nikoho jsme nezajímali. Kolem lidí málo, policajtů dost, co si přát víc? To jsem zrovna z noclehu na letišti v Tangeru měl o trochu větší obavu.

Nocleh na letišti v Tangeru. Luxus.

Sobota, 17.10.2009

A ráno na letišti v Tangeru. Takhle dopadnete, když máte síťku na přední straně batohu a nedáte si pod hlavu ani tričko (foto Radek či Gabka).

Jelikož jsme byli tři, nezaspali jsme (aneb ti dva mne vzbudili). Ve stánku jsme dali kafe a cosi k snídani, utratili až na pár drobných všechny marocké fufníky a v patřičný čas se přišourali k odletu.

Na všecko tam maj času dost. Nezapomeňte, že jsme zase v sólo státě, kde probíhá pasová kontrola (ale fakt kontrola stylem zápis do počítače), imigrační karty ... A uniformovaní Marokánci se baví mezi sebou, radí si z budníku do budníku, před nima fronty, v klídku ... a najednou honem, honem, za chvílu letí letadlo. Strašnej kvalt.

Teď přišla ta echt bezpečnostní prohlídka jako všude jinde. Nebo to tak aspoň mělo vypadat. Hodil jsem batoh na pás, ani jsem se nenamáhal zabejvat se nějakejma liquidama zpíčenejma. Vzal jsem zase ten lavórek a vykapsoval se do něj. Prvně vytahal věci ze stehenních kapes, mj. psací potřeby, na to knihu, doklady, cigarety, celou vestu složenou. Ven mi následně nevyjela lihová fixa, která byla naspodu. Propiska jo, fixka ne. Nechápu to. Ty jsem tam dával jako první a všechno ostatní na ně. Lavór měl nepropustný dno. Asi tam sedí nějakej rentgenuvzdornej trpajzlík a krade lihový fixz. Jinak si to neumím vysvětlit, jak odtam mohla zmizet.

Zkrátka jsem naházel laxně na pás zásadní věci. Nevyzul jsem si kanady. Zapomněl jsem si hodinky a vojenskej opasek s masívní kovovou přezkou. Prošel jsem rámem a spustil tam takovou menší diskotéku. Tak koukám ... ale nikoho to valně nezajímalo. Tedy jsem si vzal batoh a věci z rendlíku ... a šel prostě do letadla. Jak říkal Radek - bejt těma evropskejma pilotama, tak z toho nemám až tak dobrej pocit.

Ranní letiště v Tangeru.

Bezpečnostní poučení alias PŠM.

Slyšel jsem, že nízkonákladové letecké společnosti mívají nezřídka vcelku ošklivé letušky. Buď prostě nízkonákladové od přírody, nebo už vyřazené z oběhu business class. Nevím, ty ostatní jsem neviděl. Že by tady byly nějaké krásky, to se říct nedá, ale zas úplně škaredé všechny nebyly. Pravda, nikdo nic neříkal, tak jsem si tady tu jednu při tom tělocviku vyfotil, zamrkala a zavrtěla hlavou, že jako nechce bejt fotografována. Aj ten čičmunda, co prováděl ty podobné prostocviky kousek od mého sedadla, se tak decentně naklonil a s tím italským přízvukem zdvořile zašeptal: "Plíz, mistr, nó pičó." Což asi mělo znamenat: "Mistře, nemůžeme po vás prosit žádné obrázky." Tak jsem jim žádné nedal.

Byl to první let, kterej jsem celej neprochrápal, ba naopak, byl jsem takřka celou dobu vzhůru. Letěli jsme (prý) přes Valencii, Marseille a Janov.

Půlku doby pár sedadel přede mnou řval jakýsi spratek. Což o to, vzadu taky chvílema pobrekávaly nějaké dvě ďýýýtě (ďýýýtě je nesklonné), ale to byly zvuky normálního brečícího piškota. Děcko vobčas bečí. Že bych si to večer pouštěl místo Bacha, to asi ne, ale je to normální. Tenhle jenom ječel, aby ječel. Někde nad jižním Španělskem jsem temně zahučel dopředu: "Hoďte na něj deku, nebo ho zabiju." Ačkoli podle ohlasu jsme s Radkem a Gábi nebyli jediní Češi v letadle, kupodivu malej potrat, byť cizojazyčnej, zmlknul. Nebo na něj hodili deku.

Tam to má totiž ještě jednu špecialitu. Za letního času je tam dvouhodinový časový posun. A doba letu zhruba dvě a půl hodiny. Takže to vemte tak: cestou tam letíte v sedm ráno. Letíte dvě a půl hodiny a v Tangeru přistáváte o půl osmé. Dobrý, ne? Čímž usyslíte ten čas, kterej chcete procourat Tangerem. A zpátky - letíte v osm, letíte dvě a půl hodiny ... a přistáváte o půl jedné odpoledne. Tím zas umoříte čas, kterej musíte strávit v Bergamu.

Nad oblaky.

"Otření se" o francouzské pobřeží.	Jakejsi potok až snad mezi Janovem a Milánem.	Kousek od Bergama - kopec a nějakej závlahovej systém nebo kýho čerta.

Bergamo. Vítejte doma.

V Bergamu to byl zase opětovný vstup do oného Šengenu. Takže dva budníky, pasy, počítače, fronta. Přiloudal se jakýsi fízl, zabrebentil něco italsky a Taliáni začali procházet kolem něho. Mafie, špagety, černý knír. Vole, jak dyškriminácija? Jak - Makaróni jo, my ne? Esi ty seš tady pro Uhniji a Šengen, tak na to zahraj. A drze jsme šli skrz něj. Jako ostatně jacísi Němci a Francouzi a kdovíkdo ještě. Pche.

Koupil jsem si zase (a na Radka s Gabkou jsem moh machrovat a zakoupil jsem jim taky) celodenní lupeň na potupák. A jako první jsem si zajel, ano, správně, do mojí oblíbené "Café degli Artisti".

Já se na to totiž prozíravě připravil - pomocí KTZ (někdy mylně nazývané SMS) jsem se Ťapinky, jež pro srandu králíkům svého času chodila rok do italštiny, předem zeptal (ano, tázací KTZ z jiného státu potažmo kontinentu akceptuji i já), kterak že se řekne makarónsky "mému italskému kamarádovi". Halasně jsme se s Jiříkem pozdravili, já v nestřežené chvíli vytáh za tím účelem zakoupenou pohlednici z Tangeru, kryt knihou na to naškrábal "A mi amico italiano Giorgio" a dal mu to, že jako jsem si tam na něj vzpomněl - no bodejť by ne, když jsem tam půl doby obrážel kavárny.

Tak ten z toho byl úplně v piči. Ale docela a dočista do čista. Todle že se mu ještě nestalo. Che.

Kromě družných hovorů ještě s jakýmsi dalším návštěvníkem to skončilo tím, že odmítal si nechat odpolední kávovou smršť vůbec zaplatit. Já na něj, že zaplatit musím, on zas, že ne, páč jsem mu přivezl dárek. Bóže, dyk to byl jenom vtip - hloupej pohled (ale vidíte, k čemu takovej pohled je?). No jo, vzpomněl jsem si, ale to nestojí za dvě (v italským podání dvojitý) kafe a několik dalších věcí. A von, že jo, že mu to radost udělalo a tak. Nakonec jsme se propřeli ke kompromisu - mohl jsem zaplatit jednu minerálku, kterou tam kolegyně namarkovala do kasy, než odešla. Takže jedno euro si nechal dát (stejně jsem mu vnutil dvě).

Café degli Artisti		Mi amico italiano Giorgio.

Následně jsem se sbalil a jel pro další část odpoledne prozkoumat oblast na druhé straně letiště - drze jsem si spočítal zóny, jel jinou linkou, ale do poslední stanice ve stejné zóně jak letiště. Kdyby přišel revizor, nějak bych to musel uhádat. Tuty to platí do půlnoci ve vnitřním městě v zóně 00 a na letiště, ale tak to musí platit i dvě nebo tři zastávky za, ne? Když je to stejný pásmo. Stejně jako v těch dvou tranzitních.

Prostě jsem to tam vzal asi třema uličkama a stál jsem za plotem letiště s výhledem na ranvej. A jenom tak jsem si zkoušel fotit letadýlka při příletech. Jo, jsou i tací, kteří se tím baví a mají to jako životní hobby (planespotting) - a taky dovedou pojmenovat každý letadlo a snad i pilota. Tak to já zase né. Navíc jsem měl jenom většího z bratří Lumixů. Ale tak prostě tam chvíli čučet. Co taky furt dělat, no ne?

Jeden Jet2.com

Jeden Ryan. To snad poznám, to by měl bejt zase Boeing 737 (bo esi se nepletu, tak jiný nemaj).

A ještě SmartLynx lokálka.

Šórem jsem se vrátil na letiště. Zašel jsem si aspoň na záchod. Kde na mne zpoza rohu bafnul Radek. Kůň. Tedy mne popad za rameno a zařval cosi o dokladech. Nicméně co po mně má kdo chňapat a cosi (co si v první chvíli ani neuvědomíte) vyřvávat u hajzlu, ne? Já nechápu, co na tom ti lidi viděj, někoho takhle děsit. Když je lekavej. Reflexy mi už léta jenom odeznívají, přesto jsem pěst zarazil zlomky vteřiny předtím, než bych ho byl praštil. Nelekejte mne, pokud nechcete do čumáku.

Znovu jsem se projel ještě do centra, nakoupil si něco ku žrádlu v předem vyhlídnutém Sparu, ještě na jednu kávu se za Giorgiem stavil.

S přicházejícím večerem se ochladilo na nějakých 12° Celestýna. Pročež já - zimomřivej - mám na sobě vestu a fleece bundu s rukávama povyhrnutejma jen napůl a rozhalenkou ani ne po břuch. Makaróni nosej šály, šátky přes ksicht, rukavice. A stejně klepou kosu a na zastávce MěHroDu si dejchaj do dlaní (teda občas někdo sám sobě, ne navzájem). Místní negři maj kulichy a kožešinový límce a rovnou mrznou.

Na letišti jsme se rozrostli ještě o dva další Čechy - jednoho maníka z Brna a jednoho kdesi od Hodonína. Ty jsme taky viděli už v minulém letadle. Byli taky v Maroku, ale dva nebo tři tejdny. Doletěli do Marákeše, tam si půjčili auto (taky nadivoko od místní půjčovny), sjezdili Féz, Casablancu, Agadir a spoustu venkova. Vyšlo je to na nějaký 2.500 korun (nevím, jestli jednoho nebo oba dohromady) - plus PHM samozřejmě. Nad něčím takovým jsem cestou uvažoval taky. Vida, jde to.

Posedávali a klábosili jsme na lavičkách, bylo už po jedenácté, u příletů už jistě proběhlo první "Signor, signor, tady se bude uklízet", páč to bylo zašpérovaný páskou. A nic. Všichni kolem furt seděli. Žádnej nocleh. Tak? Čili jsem prostě zavelel, přesunuli jsme se ke stěně, vytáhl jsem kožu z ufona a zalehli jsme. A naráz peng-peng-peng, kolem nás to všechno popadalo jako sněhuláci. To chtělo toho prvního drsňáka.

Ve čtyři nás zase probudili a nahnali k odletům.

Radek a Gabka, půl páté ráno v Bergamu, kdy už nemá cenu jít spát.		Těmhle to očividně letí až později.

Neděle, 18.10.2009

Odlet v 6:20. Vražedné.

U společného odbavení pro ranní let do Bratislavy a druhý do Malagy zas zápasí matka s jakýmsi spratkem zvyjebeným, který řve, kope do všeho, ječí a křečuje. Matka k němu jen tiše hovoří. Bezstresová výchova. Jestli to tam létá častěji, tak na Malagu se radš vysrat.

Cestou je zataženo a dole mlha. Jen abychom nakonec neskončili někde jinde.

Celou dobu vzpomínám na ten po internetu kolující rozhovor ve smyslu:

"OK 1642, dobré ráno, Bratislavo."

"Dobré ráno, OK 1642, vítáme vás v našem vzdušném prostoru. Jen pro vaši informaci - hovoříte s Vídní."

"Tady OK 1642, Bratislavo, žádáme vás o dispozice pro přistání."

"OK 1642, dispozice pro přistání vám jistě rádi poskytneme, jen ještě jednou upozorňujeme - tady je řízení letového provozu Vídeň."

"Vídeň?"

"Ano, OK 1642, skutečně vás přebírá Vídeň."

"OK 1642 pro věž ... co je dneska za den?"

"OK 1642 - dnes je úterý."

"Aha, úterý. V úterý letíme do Vídně. Zde OK 1642, dobré ráno, Vídni ..."

Avšak přistáli jsme beze zvláštních událostí v Bratislavě. Tak.

Tentokrát nás zase nahnali do vymrzlých autobusů, kde jsme čekali snad čtvrt hodiny, než se vykejve poslední rozespalej zoufalec z letadla. Neboť do příletové haly to bylo snad 100 (!!) metrů, za roh a do patřičných dveří budovy. Polohlasem jsem projevil mínění, že kdyby ty dva Los Kokotéros místo za volant postavili na plochu, aby lidi nadirigovali, udělali by líp. Podle souhlasného mručení a přikyvování jsem nebyl jedinej rebelant, kterej si to myslel.

Bratislava, Hlavná stanica.

Následný linkový autobus MěHroDu nás dovezl až na Hlavnú stanicu, za nehorázných cca 10 eur jsme si koupili jízdenku, v Břeclavi se rozloučili Radek s Gabkou a ...

... a v jedenáct dopoledne jsem byl doma.

Vynikající výlet.

Stručná rekapitulace:

Tanger je vynikající. Nevím, jak v létě na plážích, ale na krátkou oddechovou výpravu skvostný. Bergamo coby mezizastávka není k zahození.

Cesta mne vyšla na závratných cca 1200 Kč (800 letenky, 400 Bratislava a zpět).

Na cestě jsem, uznávám, utratil snad přes dva tisíce. Ale to jsem se nijak neomezoval, ba naopak takříkajíc hýřil. Taxíky, věčné vožení se v Bergamu potupákem, tři kavárny za půl dne, jídlo, suvenýry pro Ťapinku. Na půlku by se to dalo v pohodě eliminovat.

Pokud budete mít cestu tím směrem, nezapomeňte navštívit:

- Café degli Artisti v Bergamu na rohu ulic Via Giuseppe Greppi a Via Don Luigi Palazollo.
- kavárnu Zoco Chico v Tangeru přímo na Petit Socco

V obou případech ode mne můžete pozdravovat.