aneb

Kterak jsem s Howadoorem jak pověstnej sedlák u pověstnýho Chlumce dopadl ...

Pan Howadoor, jinak též ouředně zvanej Viktor, dostal nápad. Což o to, nápad dostane spousta lidí, co chvílu navíc. Jenže jak dostane nápad Howadoor, je vždycky zaděláno na:
a) srandu - pokud si o výsledku jenom posléze čtete
b) průser - pokud v tom nápadu jakýmkoli způsobem figurujete

Howadooří nápad tentokrát sestával z následujícího:
- jet do Západních Tater
- přejít Západní Tatry
- jet domů.

No co, řeknete si asi, co je divnýho na tom, že Howadoor pojede do Tater, ty přejde a pojede dom, že jo, jenže on na to nalákal mně. A já, blbec, na to kejvnul. Pozor, nemyslete si, že nějak rejpu do Howadoora a jeho nápadů. Kdyžtak jenom trochu. Za vola su tentokrát já. Nejsu houpací kůň, abych vodkejval každou volovinu. Jenže nápad to byl skvělej, aspoň mně to tak přišlo. Dlouho jsem neměl možnost něco takovýho podnikat, jaksi nebylo s kým, většina šílenců, se kterejma jsem jezdil kdysi na podobně sebevražedný výpravy, ta většina se nějak umoudřila, všelijak poožeňovala a vodětila a tak, vlastně několik let jsem neměl tu příležitost. Pravda, říkal jsem si, že to možná nebude až tak úplně nejlepší, jenom tak se sebrat a jet s trénovaným Howadoorem a zkušenejma horalama Joem a Fandou a nechat se vláčet kdesi po kotárech, i v emajlech jsme to probírali, pro jistotu jsem se na všechno vyptával jak úplnej grínhorn, ale Viktor to nakonec odmávl, že by to snad nemělo vadit, že až tak náročný na fyzičku by to snad bejt nemělo atakdále atakdále. To se mu to mluví, když žere ty "endorfiny" :o) Ale jak to zjistit, aniž by to člověk zkusil, že?

Sehnal jsem si novej spacák, hrůzně červenej, ale taky hrůzně teplej, půjčil si od plešatýho Vejti mačky (takový ty zubatý železný pantofle), pobral ostatní krávoviny a vyrazil. V pátek, 21:45 jel vlak, v něm jsem se taky v předem definovaném kupé setkal s Viktorem (jehož jsem ostatně viděl poprvé) a s Honzou čili Joem (toho taky).

Cesta ubíhala příjemně, Joe líčil všeliké úděsné historky, kde na něj málem spadla lavina, kolik jeho známých se všude možně v horách různě zmrzačilo, páteř zlámalo, o nohy přišlo, pěkně vyprávět umí. Kdyby se tam furt necourali nějací pižďuši vod pasovejch a jízdenkovejch kontrol, i bysme se vyspali, takhle jsme si jenom trochu zdřímli a před pátou byli v Liptovskom Mikulášu. Tam jsme se taky setkali s Frantou. Ten měl sice přijet až později, ČD a ŽSR mu to trochu upravily. O dvě hodiny později nám jel autobus do výchozího bodu - do vesnice Jalovec.

Tam jsme se narafičili do pohotovostní polohy a vydali se na túru. Zrovna vycházelo sluníčko a šlo se pěkně. Postupné cíle byly jasné, kus po rovině na rozcestí - ústí Jalovskej doliny - pak nahoru na kopec jménem Babky a po hřebeni přes Sivý vrch pokud možno ten den až do sedla Pálenica. Po hřebeni hlavně proto, že hory se přechází jako tak nějak po hřebeni, z jednoho konca na druhej, druhak proto, že když jste na hřebeni, těžko na vás odněkud spadne lavina.

Tak teda začátek byl fajn, u ústí doliny byl přístřešek se stolečkem a lavičkou pro tůristy, nasnídali jsme se a stoupali dál. Postupně jsem začal trochu zůstávat pozadu. Pak trochu víc. Ale zatím nijak dramaticky, chlapi byli zase rádi, že můžou po chvíli zastavit, já jsem došel, odložili jsme sem tam něco ze svršků a šlo se dál. Jenže pak se kopec stával prudším a prudším, nakonec tak kolem pětačtyřiceti stupňů snad, ten hang má převýšení 800 metrů na asi třech kilometrech, když to jde nejdřív pozvolněji, někde se to musí dohnat, že jo. A to už mi začínalo bejt jasný, že to se mnou nebude tak veselý. Což o to, zatím jsem mohl, pak by to bylo kus dolů - kus nahoru a tak furt dokola, jenže bez tréninku a s nedostatečnou kondicí jest to tak, že zatím silečky mám, což neznamená, že je budu mít i vo dva kopce dál. Moc jistej jsem si tím nebyl. Proto jsem za vrcholem, když na mně zase jednou chvílu čekali, navrhl, že se vrátím. Zkoušeli mě přemluvit, že takhle si aspoň sami mají důvod oddychnout, že jinak se uštvou, že to zvládnu. Třeba bych i zvládl, zvlášť při mírným slevení z postupnejch cílů, ale třeba taky ne - jistej jsem si každopádně nebyl. A věc se má tak, že každý hory jsou celý oplechovaný pomníčkama těch, co si mysleli, že něco zvládnou. Než se někde dostat do průseru, to je lepší uznat, že si zatrénuju a třeba to zkusím příště - dokud je kudy bezpečně zdrhnout. Výpravu jsem neoslabil, nikoho na sestup nepotřeboval. Navíc jsem s sebou dolů vzal jeden stan, aby se s ním nemuseli vláčet, pro tři lidi stačí jeden.

Rozloučili jsme se a já se vydal zase zpátky po vyšlapanejch stopách. Nikam jsem nespěchal, bylo časný odpoledne, do pěti, kdy se stmívá, bylo času dost. Chvílema jsem si sedl a koukal, kde co lítá. Nebo za kterým z kopců se postavičky chlapů objeví, pak jsem pozoroval jakýsi lyžaře - ti na ten blbej kopec jednou za den vyšlapou s lyžema na hřbetě, sjedou si to dolů, vyválí se v závějích a jsou spokojení. Spoustu věcí jsem při tom viděl.

Vono to totiž bylo tak - Howadoor říkal, že bych stihl jakejsi noční autobus do Brna, ale to se mi zase nechtělo, třeba novej spacák jsem musel vyzkoušet. To neznamená, že když se nedrápu po skalách a vrcholech, že poletím hned domů. Tak si sedím na stráni, požírám Tatranky, fotím si namrzlou lebedu. Pak jsem se skutálel až dolů do toho ústí té doliny, aby mě jó nikdo neseřval, že tam snad třeba tábořím, ulágroval jsem se přímo pod tím přístřeškem s tím stolečkem. Zrovna byla skoro tma. Akorát načasovaný jsem to měl. Rozprostřel jsem pod sebe starý nepromokavý poncho, karimatku, vytáhl skvělej novej spacák, vysvlíkl se pouze do tenkejch jégrhózen a seprané flanelové košile a zalezl. A meditoval jsem, že může bejt něco málo pod nulou, jak svítilo slunko, tak povrchová vrstva sněhu trochu tála, pak to přešlo, tak jsem tipoval tak na -1 až -2 stupně.

V noci bylo příjemně, jednu chvíli se mi zdála zima na nohy, ale to bylo jenom shrnutou karimatkou, měl jsem haxny přímo na ledu, karimatku jsem narovnal a chrápal jak Baryn až do rána. Ráno se probudím, na mně jinovatka, na báglu jinovatka, na bundě pod hlavou taky. Sice se mi nechtělo ven, ale ležet furt tam nemůžu, že. Vylezl jsem, oblíkl se, nejhorší to bylo do těch vymrzlých kanad, ty byly jak šutr, sbalil jsem se a vydal se na cestu k vesnici. Ještě kolem jeli nějací běžkaři, ti mi řekli, že v noci bylo v dědině mínus deset, tady mohlo bejt tak mínus dvanáct. Pěkný, dobrej spacák jsem si koupil.

Ještě jsem chvílu koukal mezi poli, udělal dva panoramatický snímky štítu, jeden se i povedl, a do vsi jsem došel asi pět minut po odjezdu autobusu. Ale kdo to měl vědět? Co teď? Další autobus měl jet asi za dvě hodiny. Taky jsem mohl jít pěšky. Trvalo by mi to minimálně stejně. Nikam se nepůjde. Usadil jsem se u dřevěného kostelíku na sluníčku a pozoroval život podhorské vsi - třeba jedna maminka tam moudře kárala děti: "Neserte ma, sopliaci zasratý", prostě život vesnického lidu. Občas se na mně přišel podívat pes z vedlejšího stavení, požíral jsem čokoládu a když jsem se zašel zeptat přes ulici, jestli by mi natankovali do flašky vodu, paní mi udělala i čaj. Skořicovej. Zvláštní extrém byly nějaký dvě dívčiny, co jely na bruslích. Po silnici. Že prej je to skvělý "Ísť na korčuliach až do domu." Sice to byl souvislej led, ale čeho je moc, toho je příliš. V jednu chvílu se zarazily obě korčuľama vo asfalt a svorně hodily rypák na bok do závěje. Přijel autobus, vyhodil lidi a zmizel, aniž by zastavil u odjezdové zastávky. Hodinu před tím, než jet měl. Paní, co mi vařila čaj, viděla, jak za ním divně koukám, co to mělo znamenat, a vysvětlila mi, že to je "vodič zo súsednej dediny", že jel patrně na oběd a vráti sa. A taky že jo, vrátil sa.

Dojel jsem do Liptovského Mikuláša, na nádraží a stoupl si do fronty. Přede mnou stál maník, kterej se zoufale nemohl dopočítat drobnejch na lístek, vlak mu jel asi za pět minut. Odběhl k bankomatu, než jsem ze sebe dostal větu do okýnka, byl zpátky a prosil mě o dvanáct korun, že mu bankomat nebere jeho typ karty. Asi první člověk po dlouhé době, kterej tvrdil, že potřebuje drobný na jízdenku, přičemž je fakt potřeboval na jízdenku, zalovil jsem v kapse, dal mu dvanáct korun, paní mu fofrově vystavila jízdenku a vlak stihl, ještě ani nebyl pořádně rozjetej. Vida, dobrej skutek jsem udělal.

No a já jsem si koupil jízdenku, pohledy, něco na pití, sedl do vlaku do Žiliny, přečetl si slovenské noviny Sme, v Žilině přestoupil a kudysi vrchem přes Čadcu, Bohumín a Ostravu se doštrachal do Brna. Tam se mě ještě na zastávce šaliny ptal nějakej maník, jestli nevím, kde je ulice Lužova. To se ví, že vím, tam je vyhlášenej brněnskej gay-klub U Richarda. Právě ten hledal, tak jsem mu aspoň poradil. Druhej dobrej skutek, eště dvě takový výpravy a bude ze mně Mirek Dušín.

No a nějaký resumé nebo poučení na závěr? Natrénovat, trochu prohejbat zlenivělý tělo a zkusit to znova. Tak. A je to.

Howadoor na zastávce v Přerově	Joe čili Honza se ve vlaku obouvá a připravuje se na výsadek	V Liptovském Mikuláši na nádraží	Na autobusové zastávce se převlékáme - Howadoor předvádí otužilce
Ostatní jsou už převlečení a čekají, až se Howa narafičí do těch hader	Pohled na východ slunce nad horama	Vzhůru na kopce (ačkoli zatím po rovině)	Ostatní snídají, Joe předvádí regulovčíka
Skály pod kopcem Babky	Jak se tak drápeme nahoru, začíná bejt vedro, postupně dochází i na krátké rukávy, ono to moc vidět není, ale ten kopec může mít pětačtyřicet stupňů
Pár záběrů na kopce, tohle všechno jsme měli přejít ...			... ale já už zůstávám pozadu vcelku festovně ...
... pročež jsem se po krátké poradě rozloučil a vydal se zpátky, tady přes ten vrchol (to jsou ty Babky)		Ještě ohlédnutí, ty tři tečky uprostřed, to je zbytek vzdalující se výpravy	A já si tak sedím, požírám první Tatranku a fotím blbiny, třeba namrzlou větev.
Ještě několik pohledů na kopce ...		... nebo dolů do údolí, když to vezmu popořadě, to dole je vesnice Jalovec, uprostřed Bobrovec a to, co se ztrácí v mlze, to je "Liptuláš"
V půlce kopce opuštěná polorozpadlá až rozpadlá salaš a u ní lyžaři, zvlášť ti leví dva byli skutečně leví - furt na zemi		A já si tak sedím, požírám druhou Tatranku a fotím blbiny, třeba další namrzlé větvičky.
Cestou dolů zapadá slunko, to, v čem se odráží, by měla být nepříliš vzdálená nádrž Liptovská Mara	Ještě zapadajícím sluncem nasvícené skály	A to už je můj ranní namrzlý skorobivak
Kostelík v Jalovci, kde jsem dvě hodiny seděl a slunil se	Kočka u potoka	A pes ze sousedního stavení, který mě občas chodil kontrolovat, moc z něho vidět teda není, vždycky se přiblížil ze slunka
A jedno vcelku povedené panorama, pozor, má to kolem 200 kB

Mapka

Pokud mi (nedej Bože) něco chcete a nestačí vám na to ta slavná "Návštěvní kniha", občas mě můžete zastihnout na ICQ pod nickem "Egi" a číslem 54411361 (teď ), občas mě také můžete natrapírovat třeba na XChatu, zcela netradičně pod nickem "Egi" (momentálně teda ).

Hmm, teď mě tak napadá, nebo mi prostě napište: michal.eger@centrum.cz