aneb

cesta kolem světa (ovšem nikoli kolem Světa)

aneb

jak ten pověstnej sedlák u toho pověstnýho Chlumce jsem dopadl zase já, jak ti pověstní sedláci u toho pověstnýho Chlumce dopadli i Kachně s Mišem, jenom Ťapinka, která jediná by si zasloužila dopadnout jak ten pověstnej sedlák u toho pověstnýho Chlumce, tak ta jediná jak ten pověstnej sedlák u toho pověstnýho Chlumce nějakým nedopatřením nedopadla.

Možná jste si už v deníku přečetli, kterak jsem se vzteknul. Kterak jsme měli jet s Ťapinkou, ona ovšem opovrhla a raději trotlovala v Práglu s Vávou. A já se naštval, popad bágl a odjel. Odjel jsem daleko, třeba i široko, hlavně jsem nikomu neřekl, kam že to vlastně. Aby mě nikdo nevyčenichal. Ve skutečnosti jsem taky odjel úplně jinam, než jsem sám počítal.

Do Jindřichovýho Hradce to šlo eště dobře. Přímej vlak. Na tom není moc co zkazit. A odtam jsem chtěl pokračovat JindřichoHradeckou Místní Dráhou. To je úzkorozchodka (rozchod kolejí 760 mm), děsně romantická věc, jak se to plazí nádhernou krajinou průměrnou rychlostí 20 km/h. Původně jsem měl v úmyslu jet do Nové Bystřice. Ještě večer. Ale čert ví, čím to, asi jsem se nějak blbě podíval na vysvětlivky v jízdním neřádu, zkrátka a dobře - do Bystřice už večer nic nejelo. Taky jsem to nepochopil hned napoprvé, kolem vláčku pobíhal nějakej čičmunda a furt dokola blekotal: "Tohle jede na Obrataň. A tohle jede na Novou Bystřici. A tohle jede do Blažejova. A tohle jede v 18:45." Trochu moc informací na to, že tam stály pouze dvě soupravy. Až naponěkolikátý se mi podařilo pochopit to celý - jeden vlak jede do Obrataně, což je na druhou stranu, druhej jede v 18:45 směrem na Novou Bystřici, leč pouze do jakýhosi Blažejova. Po mocném hledání v mapě jsem na to přišel - Blažejov je jakási díra po granátu, necelejch deset kilometrů od Hradce. Ale furt lepší, než nic. Co bych dělal taky v Hradci? Vivat, jedem do Blažejova. Jenže až v 18:45, což bylo tak za hodinu. Vida, čas na hospodu.

Vedle nádraží v Jindřichovým Hradcu je hospoda. Přesněji řečeno přímo na nádraží autobusovým. Zapadl jsem tam jak Němci do krytu a koukám, co bych si tak dal. Měli tam na pípě logo Kofoly, to by mohlo bejt dobrý. Přiloudala se ke mně cosi jako servírka s vizáží vysloužilé kurtizány, takovej ten ksicht, jak už někdy servírky mívají. Zahučela cosi na pozdrav, sebrala prázdný sklenice a zase se odloudala pryč. A očividně neměla moc v úmyslu se vracet. Opřela se o pípu a blbě na mne čuměla. Tak se chvílu rozhlížím, támhle je vozejk na použitý nádobí a cedule "použitý nádobí sem", a už to mám. Tady už jsem jednou byl s bejvalým kolegou Špekem od Anete, když jsme jeli do Temelína, taky jsme si tady tak naběhli, čekali, líná zrůda na nás zírala. Až po čtvrt hodině nám došlo, že je to samoobsluha. Ta svině za pípou je tak shnilá, že vám to ani neřekne, ani když jde kolem. Mrcha jedna. Tak jsem si došel za ní, točenou Kofolu, pochopitelně, neměla, jenom třetinky ve skle, za dvě trojdecky si ještě maškara zmalovaná řekla o třicet čtyři korun. Naliskat jí po celé hubě. A ještě mě popoháněla, ať piju, že chce zavírat, jo, tůdle, schválně jsem se zašel podívat na dveře, bylo tam napsáno do 18:30, tak jsem se do 18:29 už ani nehnul. Pak jsem stejně musel na ten vlak

.

Pak jsem musel na ten vlak, kterej jede v 18:45 do onoho Blažejova. Moc frmol kolem něho nebyl, pro jistotu jsem se ještě zeptal, jestli tohle je fakt vlak do Blažejova, jestli fakt tento vlak jede, do Blažejova, dneska, teď. Na všechno se mi dostalo souhlasných odpovědí. Tak vlakvedoucímu povídám: "Poslyšte, to asi nebude extra moc terno, jet takhle večer do Blažejova, co?" A von prej, proč to? Říkám: "No, dyť su v tom vlaku sám." A vlakvedoucí: "Ale to já jsem rád, že tady mám aspoň někoho. Občas tenhle spoj jezdím sám a nemám si ani s kým povídat." Nenechte se splést, to je fakt jenom nějakej divnej spoj, jinak to jezdí vcelku hustě obsazený a dokonce je ta dráha (soukromá) výdělečná.

Úzkorozchodka JHMD, kterou jsem se dokodrcal do Blažejova. Přepřáhla a odjela zpátky do Hradce. To už tam nebyl nikdo.

No jo, tak jsem teda byl v tom Blažejově. Ale co tady? Blažejov - název této vsi odvozen od Blažeje, který je jmenován mezi dvořany na listině Vítka z Hradce r. 1255. Ves s blízkým Vítkovým hrádkem dostal darem řád německých rytířů do Vítka z Hradce. Pův. raně gotický kostel sv. Alžběty připomínán r. 1359. Přestavěn a rozšířen novorománsky v l. 1863-64. Portál v přízemí věže z doby kolem r. 1300. No, to jsem se toho z té mapy zase dozvěděl. Takže díra po granátu, s kostelem, zašpérovaným, pod kostelem bydlí nějaká bába, která má asi milion štěkavejch vopelichanejch psů. To je celej Blažejov. Ale ten Vítkův hrádek by zněl zajímavě, pokud to bude víc, než jenom díra do země. A má to bejt asi kilometr.

Šel jsem asi kilometr, načež jsem došel k Vítkovu hrádku. Vítkův hrádek byly dvě díry do země, informační cedule a pár šutrů, plus ještě nějakej natahanej bordel. A už tam lágrovali nějací tři trampíci-senioři. Abych měl klid a jim se tam nemotal, zalezl jsem si na protější malej svah, do mechu a kapradí, vyvalil se tam a až do setmění si četl Karla Čapka, jehož dvě knihy jsem si preventivně vzal s sebou. A pak jsem Čapka sklapnul a usnul. A chrněl jak Baryn.

Ráno, čtvrtek to byl, jsem se vzbudil jakousi záhadou tak, že jsem stihnul vlak z onoho Blažejova dál do Nové Bystřice. To je co říct, protože ten vlak jel chvílu po desáté. A byl to zase ten vlak úzkorozchodnej, romantickej, jenom v něm bylo tentokrát lidí jak škaredejch psů. A ani v Blažejově se lístky neprodávají, zase jsem si musel koupit lístek trhací vod ščíplístka a asi jsem dělal dost zkormoušený ksichty a dostatečně žalostně úpěl, průvodčí zalovil ve své tašce a jakejsi zapomenutej kartónovej mi věnoval. Tak. To jsem byl už radši. Příště se musíme projet z Obrataně do Hradce a v Kamenici nad Lipou se podívat přímo do té tiskárny.

Kostel v Nové Bystřici.	Tomuhle říkají "zámeček", taky to má to falešný patro, v téhle oblasti dost častej jev. Dělali hochštaplery a neměli na to, aby si postavili patro vopravdický.		Morovej sloup nebo co. Jenom si mi tam sedla babizna ohyzdná, nedala se vodtam vypudit.

Pošpacíroval jsem se po Nové Bystřici, ale co tam? Taky tam maj vcelku prd, radši jsem si to zamířil rovnou hezky dál, směr Nový Vojířov a Mládkův mlýn. Si to tak šlapu přes vesničku Smrčná, za ní vidím žlutý pole. Povídám si - hele, řepka olejka, jenom kde je k ní ten děsnej smrad? Nebyl. Nebyl, protože to nebyla žádná řepka. Až jsem přišel blíž, zjistil jsem, že to je jenom louka plná pampelišek. Taky dobrý, žlutý je to taky pěkně, jenom to nesmrdí.

Nový Vojířov. Taky dědina jak blázen. Nic tam není, jenom uprostřed díra do země. Sedl jsem si chvílu na lavičku, šek kolem jakejsi strejc, tak se ho ptám, kudy dál směrem na Mládkův mlejn a pak taky jestli tam není votevřená hospoda. Strejda se zamyslel a začal. Vylíčil mi asi deset různejch cest, některý na Mládkův mlejn

, některý do okolních dědin, kde by měla bejt otevřená hospoda (přímo ve Vojířově bylo tak prdlajs), pak taky několik kombinací - do hospody a k mlejnu nebo k mlejnu a do hospody. Za čtvrt hodiny domluvil, já mu poděkoval (aniž bych z toho něco pochopil), strejc spokojeně nasedl do svýho fára značky Wartburg a zmizel v oblaku dýmu z dvoutaktního motoru. Radši jsem šel tam, kde jsem onen mlýn tušil já. Tady se ukázalo, jak podrobnou mám mapu - nebylo tam nic, zatímco na mapě to vypadalo jako něco. Von ten strejda říkal cosi ve smyslu, že mlejn už nemele, jenže jak jsem pochopil, von nemele proto, že tam jednoduše není.

A o kus dál byla zbořená kaple a u ní bunkr pohraničního opevnění. Dokonce otevřenej, vloudil jsem se dovnitř a udělal si několik záběrů, no, taky se dá říct, že tam bylo kulový k vidění, na druhou stranu zas takový úplný kulový to nebylo, nýbrž tam byla spousta hranatejch střílen a kdo o tom trochu něco ví, pochopí, že je to geniálně vymyšlený.

Přišel na mne hlad. Což o to, žrádla jsem měl na hřbetě dost a dost, ale opodál měl bejt jakejsi lesní hotel s hospodou, i ten dědek ve vsi o tom mluvil, Peršlák se to jmenovalo, no proč si nedat teplý jídlo bez nutnosti vařit? Jo, to byl ale blbej nápad. Fujtajbl. Dal jsem si smaženej Hermelín s bramborama, bác, devadesát korun, a půl litru jakési bublavé čiré vody, hrk, dalších pětatřicet. Malý to bylo, dobrý to nebylo. Porce zhruba taková, co se v centru Brna prodává za padesát kaček i s polívkou jako polední menu. Pinglů je tam jak sraček, každej se tam poflakuje a furt kolem stolu vopruzuje, hnus. Dobře vám radím, jestli někdy někdo pojedete do těchto končin, hotelu Peršlák se zdálky vyhněte. To si radši dejte dietu.

O to hezčí koutek je potom kousíček dál v lese. I v mapě je to nakreslený jako nejsevernější bod Rakouska. Najít si ho ale musíte sami. Je tam soutok potoka a říčky, těma prochází ta hranice. Ačkoli to pak vede ještě kousek (asi deset metrů) na sever, tohle by měl bejt ten bod. Taky by tam z rakouské strany měla vést značka, tu jsem ale nějak neviděl. Oni to asi bude těch bodů několik - jeden na tom soutoku, druhej ten skutečně nejsevernější a třetí asi udělali pro ty rakouský strejce v těch tralalákách kus níž, kde je nějaká lepší cesta. A všude jsou cedule, ať jim lidi do Rakouska nelezou, nebo se se zlou potážou. Tak jsem tam nelez, abych se se zlou nepotázal. Vlastně jednou nohou jsem tam byl, když jsem si rozkročmo stoupl nad ten potok, abych si vopláchl čenich. Ale to mě nikdo neviděl, a nebo, pokud mě ňákej fízl z jedné nebo z druhé strany šmíroval kůkrem, tak si asi řek, že se kvůli jednomu hygienychtivýmu vagabundovi nebude namáhat.

Dál jsem se vydal jenom tak, bez nějakýho cíle, šel jsem furt podle slunka na západ, chvílama jsem se musel kousek vrátit, ale jinak v pohodě. Jak je to bejvalý pohraniční pásmo, tak je tam spleť cest, některejch i s asfaltovým povrchem, žádný moc kopce, takový žůžo na procházení. Jsou cesty značené, po těch jezdí cyklistů jak sraček, jsou cesty neznačené, po těch jsem šel já. Pravda, jednu chvíli jsem se málem zamotal do rašeliniště, pak tam byl starej hraniční kámen, z předminulýho století, asi hranice panství, pak hups - potůček s normální dnešní hranicí, kousek jsem šel vedle a tam další rašeliniště. Ale bylo to tuze romantický. Když jsem chtěl, tak jsem šel, když na mě přišla lenost, natáhl jsem se na půl hodinky do mechu a zíral do blba. Tak to má bejt.

Tak jsem si to domašíroval až do vesničky Staňkov. Hle, hospoda. To se zrovna hodilo. Zapadl jsem do hospody a mocně se napojil kafetem. Několika. Četl jsem si, popíjel kafe a bylo mi fajn. Až se venku sešeřilo, vydal jsem se hledat místo na spaní. Usoudil jsem, že když je tam rybník u vesnice, nejlepší bude rybník obejít. Obejdu-li rybník, budu od vesnice za vodou, teda snad tam nebudou žádný chaty a jiný rušivý elementy. Nejdřív jsem netrefil odbočku a trefil se málem přímo do rybníka. Tudy ne. Druhá odbočka už byla lepší, sice tam nějaký ty chaty byly, ale jenom pár. Pak to bylo lepší. Nikde nic. Zahnul jsem do lesa a nějakou pěšinkou šel a šel a šel, až se mi tam zalíbila skupinka menších stromů na takové malé mezi. Jo, to je to pravý místečko. Pršet by nemělo, sice je sem tam mráček, ale takovej maličkej a srandovní, měsíček svítí, to se to bude spát.

Uložil jsem se a promptně usnul. Probudilo mě něco divnýho, jakejsi zvuk, jak kdyby něco kapalo. To se mi určitě musí zdát, přece sem tam mráček, takovej srandovní, měsíček svítil ... Poodhrnul jsem celtu. Chrst. Do ksichtu sprcha jak kráva a nade mnou souvislej fialovej svit blesků. A sakra. Co praví příručka mladého sviště, že se má nebo nemá dělat za bouřky? Hlavně nikam nezdrhat. To bych i splňoval, nebylo taky kam zdrhat, vlastně ani jak zdrhat. Jsem byl předtím rád, že jsem tu pěšinku viděl za toho šera, natož potmě jenom se svitem blesků. Další poučka - nemít u sebe žádné kovové předměty. To by taky šlo, kdo by si bral kovové předměty do spacáku, že? (Na hodinky jsem si velkodušně nevzpomněl.) A taky nebejt pod vysokým osamělým stromem - taky ujde, byl jsem v lese, takže žádnej osamělej strom, navíc jsem ležel u skupinky nižších. Tak to jsem za vodou, ač v tu chvíli mi připadalo, že jsem spíš tak nějak ve vodě. Jenom jsem se trochu vysoukal, bágl zavěsil na jakousi větev, mapy, foťák a cigára zabalil do igelitu a zašil co nejhlouběji. V tu chvíli začal slejvák naplno. Ta celta mě až tlačila, jakej to byl příval vody. Po chvíli se pode mnou začaly dělat louže, ale našel jsem polohu, když jsem se náležitě zkroutil, ani v jedné jsem neležel. Asi po hodince to nejhorší přešlo, blesky už nesvítily souvisle, zato o to větší dělaly randál. Blbec, napadlo mě, že si zkusím odpočítat, jak je bouřka daleko - klasika, počet vteřin mezi bleskem a hromem krát zhruba 330 metrů. Počkal jsem si. Blesk - prásk. A kurva. Půl vteřiny. To by mohlo bejt takovejch dvěstě metrů. No, žádný veselo. Ale co už člověk nadělá? Tak jsem tam ležel, nakonec se mi snad i usnout podařilo.

Ráno bylo po bouřce. To by jeden neřekl, ona taková bouřka netrvá většinou dlouho. Zato mívá intenzívní průběh. Tahle mi intenzívně proběhla do báglu, do spacáku, do bot, všude. Mokrej jsem byl jak myš. Pode mnou kaluž, vedle mne kaluž. Všude kaluž. Fuj. Slunko svítilo, ale do lesa ještě moc neproniklo. Čas z lesa vypadnout.

Nějak jsem pobalil ty mokrý hadry, obul se do mokrejch bot, vytáhl kupodivu suchou mapu a vyrazil. Našel jsem hospodu, kousek za tím Staňkovem, lavička ve stínu, betonová skruž na slunku. Hospodskej takovej divnej, nejdřív vykoukl z hospody pupek, pak chvílu nic, pak se zjevil fousatej Rýbrcoul a zařval: "Co tu chceš?" Nedal jsem se zlomit a zařval jsem na něho: "Kafe. Turka. Velkýho. Silnýho. Extra extrém špecijál." Rýbrcoul se zamyslel a pravil, že v tom případě su tam správně, že mi udělá dvojitý. A udělal mi ohromnej kafáč ohromnýho kafe s ohromným množstvím cukru. Kafe nesladím, ale pro doplnění energie jsem ten cukr stejně sežral. Nechal jsem si udělat druhý takový kafe, vyplajznul jsem se na lavičku, mokrý hadry a spacák rozvěsil na nedalekou skruž, četl si knihu a koukal, kde co lítá. Lítali tam především nablblí cyklotůristi, přijeli, hrkli do sebe jakýsi vobčerstvení a zas zmizeli. Jenom jedna partyja se tam usadila na voběd, u vedlejšího stolu.

Chvílu jsem po nich pošilhával, nevím už v jaké souvislosti, ale jedna babice zanotovala: "Až já budu velká, bude ze mne selka." V tu chvíli byl u ní Rýbrcoul a začal ji poučovat, že takhle to ale vůbec není, ta písnička, u nich, že se to zpívá: "Až já budu selkou, budu ji mít velkou." Zabručel jsem něco ve smyslu, že dle této konstrukce by to taky mohlo pokračovat: "Ona se mi zazelená, já ji trhat budu". Moc to nepochopili. Aspoň tak vypadali.

Zaplatil jsem a pomalu se přesunul do Chlumu u Třeboně. V tu chvíli jsem pochopil, že s tím obědem to nebyl tak blbej nápad. Vtrhnul jsem do místního superhypermarketu, tedy takové menší sámošky, nakoupil čerstvý jídlo a najedl se na autobusové zastávce. Přitom jsem pozoroval jakýhosi malýho Helmuta, jak se snažil krmit kačeny na rybníku. Moc se mu to nedařilo, protože si vybral špatný favority, kačena je tvor línej a pomalej, nad nima kroužili racci, malej Helmut hodil kus rohlíku, racek chňapl a Helmut byl nasranej. No, kačénky přece jenom něco málo dostaly, voni ti racci asi nebyli tak moc hladoví.

Bez úhony jsem popojel na vlakový nádraží a odtam do Suchdola nad Lužnicí. Slunko už docela hezky připejkalo, nechtělo se mi to šlapat pěšky. Měl jsem hafo času, byly asi tři odpoledne, řekl jsem si, že vyrazím na obhlídku.

Vydal jsem se směr Benátky. Ne nad Jizerou. Ne v Itálii. U Suchdola. Nad Lužnicí. Tam je fakt osada, která se jmenuje Benátky. Patří pod Suchdol, nemá ani vlastní ceduli. Ale je tam. A nic v ní není. Nic zajímavýho. Pár chalup, mrňavý fotbalový hřiště a přejetá užovka na silnici. Toť vše. O pár kilometrů dál je další krásná osada. Tři Facky se jmenuje. Jinak platí zhruba to, co v tom předchozím případě. Ani přejetou užovku tam neměli. Ani to hřiště. A chalupy byly asi tři. To si můžou hrát tak mariáš, na co hřiště?

V každé z osad jsem si to nic vyfotil a šoural se zpátky. Akorát se začalo zatahovat. Kvapem docela. Zrovna jel autobus zpátky do Suchdola, hrdě tam měl napsaný "Centrum", tak jsem se do toho centrumu nechal odvézt. A našel si hospodu, že tam přečkám, bylo něco po šesté, v jedenáct večer měli přijet ostatní.

Sedl jsem na verandu hospody, taková jako zahrádka, ale s plotem a stříškou. Objednal jsem si Kofolu, velkou. Slečna serevírka mi přinesla tři deci. Usmál jsem se a pravil, že to nevadí, že velkou si teda dám tu příští, že se asi přeslechla, nic se přece neděje. Vyvalila voči - vždyť tohle je velká. A co si představuje pod malou? No, dvě deci. Zrovna jsem jí dělal přednášku na téma, že dvěma deci se v Brně říká "ochutnávka" a jako nápoj by si to nikdo nikomu nedovolil přinést, v tu chvíli začal slejvák. Festovní, přívaly vody, vítr, hromy a blesky. To, v čem jsem ležel v noci, to byl proti tomuhle slabej vodvárek. Však taky pak o téhle bouřce v novinách psali, jako že "Vichřice ničila", "Smršť a katastrofa" a kdovíjaký bláboly. V praxi to vypadalo tak, že hospodskej stáhl boční plachty, od stříšky po plůtek, a mysleli jsme, že to bude v pohodě. No, moc nebylo. Mezi jednotlivejma plachtama cákalo dovnitř a zatejkalo z ulice. Lidi seděli, ač pod střechou, s deštníkama a místy se tvořily loužičky. Louže. Kaluže. Celý osazenstvo se ale stáhlo k nejsušším třem stolům a pozorovalo kolem jezdící hasiče a jiný elementy. Celý to divadlo trvalo asi hodinu. Dlužno podotknout, že se to přežít dalo, slečna serevírka už nosila půllitry, tak to šlo.

Přišla skoro jedenáctá, zaplatil jsem, rozloučil se a ťapkal zpátky na nádraží, něco přes kilák snad. Ještě jsem si chvíli poseděl v čekárně a přijel orchestrion. Ne ten hudební udělátor, tím myslím bývalý motorový vůz M-152, takovej ten hranatej vagónek s motorem z Lízy. Z něj vyskákali Ťapina, Miš a Kachně a jali se vyzvídat, jak se mám, co tam dělám a tak vůbec. Pravil jsem, že se mám dobře a zmokl jsem jak blbec. Ťapina opáčila, že to mám za to, že jsem se vzteknul a zdrhnul. Zachránily ji dvě okolnosti - jednak se tam motali jacísi zvědaví ajznboňáci a pak taky ten vlak byl poslední až do rána. Jinak by dostala "Tři Facky" a šupem bych ji nakopal (případně i na cestu jí nakopal) zpátky do vagónu a nechal někam odjet. Takhle jsem zaskřípal zubama, že mě už jako zase štve a musel jsem si ji tam nechat.

Vyvstala další otázka - kde se bude spát? Po dvou vydatnejch slejvácích to nebylo tak jednoduchý, všude kaluže a bláto, moc kaluží a bláta, to jsem si všiml už cestou na to nádraží. A Misch a Kachně neměli stan, nám dvěma ten náš Ťapina přivezla, ale co s nima? Cestou do Benátek jsem si všiml jakési boudy, i nějakej nápis, že to patří mysliveckýmu spolku, tam byl, dřevěná chajda se střechou, vypadalo to vlastně jako ta hospoda, kde jsem seděl, jenom bez drobnejch hospodskejch propriet, jako je hospodskej a pípa. A hosti. A jiná rušivá havěť. Bouda u lesa, kde si myslivci asi za pěknýho počasí dělaj mecheche. To jsem navrhl, návrh byl přijat (ono jim nic moc jinýho nezbejvalo, než mi věřit) a vydali jsme se tam.

Jenom by si prej cestou dali něco na žízeň, vzpomněl si Miš, takhle pivo kdyby bylo. No jo, hospoda u nádraží zavřená, ta moje už jistě taky, navíc to bylo jinam. Ale ejhle, hned na křižovatce byla další, která nevypadala zavřeně ani trochu. Miš se zaradoval, že pivo bude. Kachně mu s úsměvem oznámila, že jsou s Ťapinou unavený a pivo nebude. Ťapinka se do toho radši nemontovala, abych si třeba nevzpomněl na její blbý kecy na nádraží (ostatně to bylo pět minut), mně to bylo fuk, ačkoli jsem seděl předtím v krčmě přes čtyři hodiny a žbluňkalo to ve mně, ale ze solidarity jsem se snažil Mischovi něco málo dopřát. Ten postupně slevoval: "Aspoň dvě tři pivka" -> "Aspoň jedno" -> "Aspoň jedno malý" -> "Aspoň jedno malý na stojáka." Místo těch šipek, jak jsem to teď hezky graficky znázornil, bylo vždycky Kachněcí kategorický "Ne". Tak Miš hořce zaplakal a rezignoval.

Mezi loužema jsme blátem doskákali až na loučku s chajdou. Vypadalo to přijatelně. Miš a Kachně se uložili na prkennou podlahu, nevypadalo to, že by si zrovna něco po půlnoci chtěl tam ňákej myslivec přijít udělat mejdan, my jsme si postavili stan vedle, lehli a spali.

Sobota. Ráno. Vstali jsme brzo, už před desátou, a uvařili kafe. Litr. Tradičně. Slunce už vysoušelo loužičky, nebyly studený nóžičky, v jedenáct jsme se sbalili a vyrazili zpátky k Suchdolu. Ono to možná zní nelogicky, ale jenom na první pohled. Tenhle kus jsme si zašli jenom proto, že jsme potřebovali někam do sucha uložit ty dva, co neměli stan. A tohle jsem objevil. Jinak jsme potřebovali přesně na druhou stranu.

Jak se tak blížíme ke vsi, Miš začíná naříkat, že je mu horko, že se mu špatně leželo, mizerně spalo a teď se mu bídně jde, prostě cejtí tu včera odepřenou hospodu. Kupodivu tentokrát i Kachně i Ťapina souhlasí, já taktéž, má to jenom jedno úskalí, hospoda na křižovatce je eště zavřená. Vedu je do té, co jsem byl včera. Tam je to o poznání lepší, slečna serevírka ze včerejška už se motá mezi stolama, sedáme si a objednáváme, Kachně s Mischem pivo, my s Ťapinou Kofolu. Slečna se eště pro sichr ujišťuje, zda jde o "takovou tu vaši velkou", vida má pamatováka. Přináší nám to a vtom se děje cos hrozného. V mírumilovné čubičce Máši se probudilá lítá šelma. To jsme si všimli už dřív, že občas chňape po dlouhejch tkaničkách nebo plandavejch nohavicích, ale tentokrát nestřeženě vyjela zpod stolu a slečna má v nohavici díru. Ach jo. Jsme z toho trochu vyvalení, ale vcelku se nic neděje, prej se to zašije, do nohy nekousla. Tak jí dávám košík, nám dáváme ještě jednu rundu dokola a pro jistotu mizíme, slečna po nás škodu platit nechce, tak se dekujem, aby si to třeba náhodou nerozmyslela.

Přešli jsme Tušť a zamířili jsme směrem na vesnici Rapšach, ovšem záhy jsme ze silnice uhnuli a ocitli se v další takové krásné osadě, Nový York. Totéž co Benátky a Tři Facky, ale tady měli aspoň americkou konfederální vlajku a vysvětlující tabuli.

Pokračovali jsme v krasojízdě, další v pořadí měla bejt osada Paříž. Uprostřed cesty jsme si udělali ale pauzu, jenom tak se vyvalili pod stromy, pokuřovali a odpočívali.

Paříž byla. Jenom se zase opakovalo to, co předtím. Pět baráků a nikde nic. Jakejsi prolhanej dědek v krajním stavení nám tvrdil, že támhle, třista metrů, tam je cedule, ušli jsme s Mišem asi půl kiláku až k vodní nádrži, bylo tam tak leda prd. Když půjdete do Paříže, nevěřte dědkovi v krajní chalupě, je to hajzl prolhanej. A naproti maj čokla, co štěká jak buzerant. A to je vůbec celá Paříž.

Šli jsme do toho Rapšachu. Podle mapy tam měla bejt taky hospoda, tam že se zase občerstvíme.

A jak řekli, tak udělali. Já jsem si ještě fotil kostel, ostatní už podupávali před krčmou a tvářili se nevrle, že jim utíkaj pivosekundy. No no. Zapadli jsme do knajpy a koumali, co si krom pití dáme dobrýho. Měli utopence a zmrzlinový poháry. Fajn, tak chlapi utopence a ženský poháry. Jenže jsme začali zas pošilhávat, jestli to ti druzí nemaj lepší, nakonec jsme si my s Mišem dali i ten pohár a baby i toho utopenca. Taková lahodná směs chutí.

Zbejvaly nám poslední dvě osady, kam jsme se chtěli podívat - Bosna a Londýn, tedy Londýn se eště dělí na Velký Londýn a Malý Londýn. Čili jsou vlastně tři. Jenomže ti místní jsou buď prolhaní jeden vedle druhýho, nebo úplně pitomí, poslali nás kamsi úplně jinam, teda né, že by nás poslali přímo do prdele, ačkoli jsme po nějaké době po konzultaci s mapou zjistili, že tam beztak směřujem. Do prdele jdem a né že do Bosny. No nic, rozhodli jsme se, že Bosnu oželíme, beztak tam bude zase kulový. Cestou byla jakási vesnická varianta psí chovné stanice, čili jeden obrovskej kotec s asi dvaceti psama různejch plemen, opodál se pásly krávy a mladí bejci, co vypadali jak pankáči a jeden si lízal koule.

A došli jsme až do Londýna, přešli jsme Malý Londýn, hravě překonali legrační překážku v podobě strženýho mostu k Velkýmu Londýnu, zjistili jsme, že krom drůbežárny tu není opět nic, ale na druhou stranu to mělo zas aspoň jakous takous ceduli. Aspoň něco, když už nic.

Sedli jsme si za Londýn a dumali. Kam asi tak půjdem a kam stihnem dojít. Já jsem navrhoval rybník. Projít kolem říčky Dračice, přes bažinu Široké Blato až k rybníku jménem Svobodný. Ostatní se děsili, jéžiš, daleko, Egi se nám zbláznil, hele jaká je to na té mapě dálka, je sedm hodin večer. No a co? Mapa je to padesátka, čili to může být kolem sedmi kiláků, chcípáci. A vůbec, konec řečí, hybaj na Dračici a na blata.

A hnal jsem je na Dračici a na blata. Pravda, až k rybníku jsme stejně nedošli, protože jsem si zatoužil blata trochu detailněji prozkoumat, prozkoumával jsem, prozkoumával, najednou bylo moc hodin.

Šli jsme ještě kus, našli příhodnej flíček, kus od cesty, s mechovým podložím. Paráda. S Ťapinou jsme postavili stan a koukali, co dělaj Miš s Kachnětem. Ti začali tahat učiněné králíky z klobouku v podobě igelitů z baťohů. Vymezili si čtverec asi dva krát dva metry, nad to napnuli špagát a spodek vystlali igelitovou plachtou, hezky na mechu, na měkkoučkým. Nad sebe na ten provaz napnuli jenom celtu, druhou igelitovou plachtu si nechali po ruce, že ji vytáhnou, až bude pršet, jako že bude, mraky na to byly akorát. Už bylo šero, tak jsem usoudil, že focení jejich příbytku nechám na ráno, Ťap se mi posmívala, že abych měl ráno co fotit, chachá. Je úplně pitomá, pche, ráno vstanu, vyfotím, co řeknu, to platí. A s tím jsme lehli a spali.

Mno, zas asi tak úplně pitomá ta Ťap nebude. Ráno jsem neměl co fotit. Teda měl, ale né Kachněcí a Mišecí příbytek. Jelikož tam jednoduše nebyl. Ani příbytek, ani Kachně, ani Miš. Jen cedule po nich zbyla, že tuze pršelo, promokli, zdrhli. Jsou v Chlumu, maj telefón, my máme telefón, my přijdem do Chlumu a telefónem zatelefónujem a Kachně s Mišem se zjeví. Takovej přípis nám tam nechali.

Tak nic, no, my jsme se nasnídali a šli za nima do toho Chlumu. Bez nějakejch větších problémů, příjemná cesta, blbinky s psama, romantická procházka.

V Chlumu jsme skutečně zatelefónovali telefónem a domluvili se, že nýčko má jet autobus do Majdaleny, na nádraží, v tom se sejdeme, oni už jsou na půli cesty. Dobrá tedy. Sešli jsme se v autobusu, dojeli do Majdaleny na nádraží, zkontrolovali, kdy nám jede vlak a zapadli do hospody, do motorestu, na jídlo. Mastňáci jedni. Až u jídla jsme se dozvěděli podrobnosti, jak to bylo s tím promokáním. Ono zapršelo, to se dalo předpokládat. Jenže ty dva déšť nevzbudil hned, hezky jim nejdřív nateklo pod spodní plachtu. Asi si říkáte, co má jako bejt, když jim nateklo pod plachtu a né nad plachtu? No jo, jenže tady sehrál svou roli ten mech. Jak zmoknul, hezky se do něj měkoučce zatlačili a udělal se jim takovej dvacet čísel hlubokej bazének. V tu chvíli jim promokla celta a nějakej druhej igelit nahóru už byl vcelku zbytečnej. Beztak se nenašel nikdo, kdo by do toho deště vylezl a šponoval to. Tak leželi a vlhli. Miš celou dobu jektal zubama a naříkal, jak je mu kosa. Kachně zubama skřípalo a syčelo, ať sklapne a nevotravuje. Tak to vydrželi do svítání, pak přestalo pršet, převlíkli se do zbytku suchejch hadrů, napsali nám vzkaz a zahli kramle. To bylo celý kouzlo.

Nadlábli jsme se, nasedli na vlak a asi šest hodin jeli domů, do Brna.

A basta.

Jenom pro úplnost ještě poslední mapky:

Vlevo od Suchdola nalevo a trochu nahoře Benátky, nalevo a trochu dole Tři Facky, přímo kousek vpravo Nový York a nad ním Paříž. Končí to vpravo dole Rapšachem.	Tady zase vlevo dole Rapšach, hned vpravo od něj Bosna, nad ní oba Londýny a pak nahoru je říčka Dračice, Široké Blato a rybník Svobodný. V levém horním rohu už vykukuje část Chlumu - Hamr.

Tak, teď už aspoň víte, proč jsem tomu říkal "Cesta kolem světa".

Pokud mi (nedej Bože) něco chcete a nestačí vám na to ta slavná "Návštěvní kniha", občas mě můžete zastihnout na ICQ pod nickem "Egi" a číslem 54411361 (teď ), občas mě také můžete natrapírovat třeba na XChatu, zcela netradičně pod nickem "Egi" (momentálně teda ).

Hmm, teď mě tak napadá, nebo mi prostě napište: michal.eger@centrum.cz