Lužnice 2010 ... aneb "Ze všech toků nejvíce, nejvíce, nejvíce, líbí se mi Lužnice, Lužnice, cé."*)
Touhle tupounovinou se dostanete až na úplně hlavní stránku ...	(24.07.-01.08.2010)

*) Používat podtitul "Támhle už se to trhá ..." by při našem štěstí na počasí nebylo příliš originální ...

Sobota, 24.07.2010 ... Lužnice den první ... Brno - Suchdol n. Luž. ...

... aneb "Padá strom, přej si něco."

Tak teda je sobota, jedeme na tu vodu.

Větší skupina z Brna a okolí (6 ks Brno, 2 ks Rousínov a spol., doprovodný cyklista Vlastík taktéž Brno, psi 2 ks Brno jakbysmet), žďárská sekce - čtyřhlavý babinec - se přidá až na místě. Na místě, tzn. v Suchdole nad Lužnicí.

Doprovodná řidička doprovodného vozidla PraPetra přijede až nazítří.

Což jí ovšem nebrání být už od čtvrtka v křeči.

PraPetra pojala pro tentokrát vizi, že na nás spadne strom. Přičemž nás ve stanech zabije, nejspíš všechny, ne-li něco horšího. V jižních Čechách dle jejího kanálu mají být prudké deště, prudké větry, v důsledku toho padat stromy. Ještě se u mne ujišťuje, zda jde skutečně o tzv. "jižní Čechy". Ano, jde. PraPetra hysterčí. Snažím se ji klidnit, že stromy padají obecně málo, na stany ještě míň, za tři roky zabije padající strom jednoho stanaře, což je pro padající stromy žalostná bilance, spočteme-li, kolik takovýchto vandráků ve stanech nocuje. Nicméně se zamyslíme nad postavením stanů "mimo dosah padajících stromů", jak doslovně svého času pravila příručka pro HVLPT.

Nejsem si jist, nakolik PraPetru tento můj obšírný telefonický proslov ukonejšil, nicméně od té chvíle prudí se svými katastrofickými scénáři převážně Ťapinku a Canea.

Neboť vlak má jet v 11:20 z Brna, "rychlík" na České Budějovice a Plzeň (ano, zase už TEN rychlík, který jede oněch závratných 50 km/h, tentokráte ještě závlekem přes HavlBrod), máme smluvený sraz na 10:45, abychom měli dostatek času.

Nepamatuju si zcela přesně, kdo byl na místě u mapy včas. Já s Ťapinkou, v krátkém pořadí se vyskytl Vlastík, Strakapoud a cosi vlasatého brejlatého s lennonkami na nose, což se nám představilo jako Petr.

"Ty seš Caneův novej Ichtyl?"

Prej jo. Ten minulej byl divnej, tenhle je eště divnější. Ten se k nám bude taky hodit.

Doráží Aleš. Né tamten Aleš, ale zase jinej Aleš. Taktéž z řad slepejšů a ZTPáků. Aleš jako Aleš. Pracovně též Kozlík Mazlík.

Již v 10:56 dobíhá svým svižným tempem od tramvaje (škarohlíd by označil coby rychlost pohybu paraplegického hlemýždě) Cane, hlavní organizátor. Což lze mj. poznat podle kapitánské čepice. Kapitánská čepice se pozná mj. podle vyšité kotvy a nápisu "Captain". V druhé řadě podle toho, že je pod ní naražený Cane. Záleží na úhlu pohledu, zda se díváte na Canea nebo na čepici.

Něco málo po jedenácté peloton uzavírá Ilicz s Dankou.

Strakapoud si vzpomíná, že zapomněl pláštěnku. Jednu ze svých rezervních mu slibuji.

Můžeme jet. A taky jedeme. Kromě zanedbatelné epizody, kdy čubička Máša žoviálně kousla štíplístka do nohy, prakticky bez vážnějších událostí. Jen těm, jež byli tak hloupí a nevypnuli si mobilní telefony, vypisuje průběžné zpravodajství PraPetra, kolik stromů v posledních hodinách v jižních Čechách spadlo a kolik vodáků v kempech vybilo.

V Jihlavě dvacet minut čekáme a dáváme přednost protijedoucímu šnelcuku (já tomu fakt nerozumím - když dělaj ty jízdní řády: oni neví, kolik mají kde kolejí?). Přes veškerou snahu ČD stíháme i přestup ve Veselí nad Lužnicí, osobákem do Suchdola. Córák tam trpně čeká, neboť by mu bylo asi blbý odjet bez pasažérů, jež se všichni nalézají ve zpožděných "rychlících". Na poměry železnic nevídaná logika. To už jedem nastojáka s partou přiopilých tydýtů a ještě přiopilejších šlapálistů na chodbičce motoráčku.

Cestou se střídají pásma prší X neprší X prší X neprší, aby se v Suchdole a širokém okolí situace ustálila na bodu "prší". Po necelých šesti hodinách jsme na místě, 240 km od Brna. Vivat ajznbón.

U nádraží nás čeká SUV řízené Šavly bráchou Mártym, mírně přetížené sestavou Šavla, Pavla, maminóó Maruška a Le(d)nička. Sestru Janču nechali pro letošek raději doma, dokud ji ta puberta nepustí. Přidáváme jim část naší bagáže a uzavíráme sázky, zda žabožroutský povoz zkolabuje ještě před šraňky nebo až za nimi. Kupodivu dojel i takto naložený až ke kempu, tedy takřka třičtvrtě kilometru.

Cane jako Captain jde vyjednat ubytování. Vystojí takřka celou frontu captainů, aby se z této dva captainy před okénkem vymanil a šel zpátky se nás zeptat, jestli nemá někdo nějakou studentskou slevu. Je s několika zanedbatelnými nadávkami nahnán opět do fronty.

Zatímco nám stále mží na záda, stavíme stany.

Caneovi výslovně zakazujeme při podávání telefonického reportu PraPetře této sdělit, že nejlepší plácek byl přímo v lesíku, pročež spíme mezi padesátiletými borovicemi a smrky. Nevím proč, ale mně celou dobu už od čtvrtka zní v uších písnička:

... litaju stromy,
padaju domy,
nešlape elektrika.

My ale ležime u Lužnice,
podobni postavam z učebnice,
vesely voči, červeny lice,
vichřice nevichřice.

Vlastík už s omluvami pouze ryze formálního charakteru zabírá (z jeho pohledu) nadbytečné volné místo v našem stanu Husky Bizon 4, čímž jej přeřazuje z kategorie "napůl volný taneční parket" do pásma "relativně solidně nadrclá plachetka". No mám ho vyhodit? Na to ho znám už moc dlouho, abych ho vyhnal na déšť, vichr, slotu a padající stromy.

Je zhruba tak večer, sedm hodin, zbejvá už jenom zajít do hospody něco sežrat (ani si ještě neumíme vážit faktu, že je nám dáno, co je psáno), provést jakýsi mimovolný teambuilding, kterým je Petr adoptován do party a jsou pokříženi ti, jež se prozatím mezi sebou neznali, chvilku pookounět a jít spát.

Neděle, 25.07.2010 ... Lužnice den druhý ... Suchdol n. Luž. - Majdalena ...

... aneb "Raketový nástup (některých)"

Neděle mám rád. Neděle, kdy se nedělá. Aspoň nijak moc honem, moc brzo, moc moc a tak nějak.

Tahle by to relativně splňovala. Dnes začínáme svoji týdenní plavbu po Lužnici. Tedy - asi. Lodě nám mají přivézt z půjčovny v poledne. V jednu má dojet doprovodná PraPetra. Nebo ve dvě? Zkrátka takňák. K pozdějšímu. Vstáváme v pozdním ránu k deváté (tedy jak kdo - hujerky od Žďáru a Strakapoud mózujó po kempu od půl vosmý, rekordmani jako Cane zařezávají do půl jedenácté), vaříme kávu, povalujeme se kolem ležení. Tu a tam se někdo zvedne a povalování u stanu zamění za povalování u kiosku. Neděle. Slunečno.

PraPetra průběžně hlásí - že už uvažuje o tom, že pojede. Za chvíli pojede. Nakoupí a pojede. Má nakoupeno a už pojede. Už jede. To se zhruba kryje s dovozem těch lodí. No prostě normálka. Žádná křeč. Heč.

Okolo poledního jsme všichni napružení u stanů na značkách, že budem skládat ty lodě. Cane s Petrem už od 11:40 stepují u vjezdu, aby něco nepropásli. Když přijede čičmunda s náklaďákem, zrovna se jim tam přitrapíruje Ťapinka s Chlastíkem zvracející se z dopolední geoprocházky. Všechno ve čtyřech složí, drobné věci (do objemu 120litrových barelů) donesou. Tak zas nic. Petr ještě reklamuje dvě nabízené lodě, ležérně je šoupne chlapíkovi zpět na korbu a vybere si jiné.

V počínajícím dopoledni přijíždí PraPetra a rozvrací svůj námi poctivě budovaný image. Pro ty, kteří ji neznají, jsme vypracovali přesný obraz - přijede filajová Porva (tzn. Schade Forman), vyřítí se satelit, začne všechny otlapkávat a některé i olizovat, přičemž bude halasit na všechny strany: "Ahojkýýý." Bohužel, obešlo se to s fádním "Nazdar" a bez "Ahojkýýý."

Zatáhlo se.

Hrubo před třetí máme sbalíno (včetně Kozlíka Aleše, jenž se střídavě zabaluje a vybaluje od božího rána), můžeme ke strojům. Coby manager provázků vytahuju "špigótek bílý pičovský nanicovatý" alias "motouz potravinářský", přivážeme nařezané kusy karimatek na sedačky, aby to netlačilo do řití, můžeme nasednout a plout.

Můžeme.

Věc má avšak háček. Vlastně háčky dva. Když uvážím, že jeden háček je háček, jsou háčky už tři. U jednoho plavidla je totiž jeden háček háček, druhý háček kormidelník.

Zatímco některé lodi už vyplouvají, u té, jež nevyplouvá, vyplouvá na povrch klíčová a doposud poněkud zanedbaná informace, že Strakapoud nikdy neseděl v kánoi na kormidle, Aleš nikdy neseděl v kánoi, na kormidle, na háčku ani jinde. Možná seděli. Pokud, tak dávno tomu již. Na rybníku. Možná. S bídou.

Oba dva tedy prodělávají klasický "Kenyho (resp. Egiho) vodácký rychlokurs", takto dopředu, takto dozadu, doleva, doprava, háček furt dopředu, kormidelník uvidí, pak se uvidí, no šak uvidíte. Straki usedne do lodi na místo kormidelníka, zkusí si pár předváděných grifů. Načež se Aleš vrhne do plavidla tak vehementně, až oba toto plavidlo opět opustí. Drobný zádrhel bych spatřoval v tom, že v daný moment byla kánoe již poněkud nestrategicky umístěna v řece.

Poté, co je vytažena z vody loď Iliczova a s Iliczovou pomocí následně loď páně Strakapouda, vylito, vymyto, Straki s Kozlíkem Mazlíkem jsou usazeni nanovo, tentokrát prozměnu prakticky na souši, a vrženi proudu vstříc až v poloze seďmo. Jistota je kulomet.

Tak jedeme, no.

Proplétáme se meandry, kličkumeme mezi stromy stojícími i ležícími. Občas se někdo zamotá do vrbiček. I třeba já s Ťapinkou, v polovině případů neúmyslně. Ono se dá zamotat do vrbiček i zhola úmyslně, pravda, jsem asi jediný, kdo této eventuality využívá. To se zavěsí na příhodnou nikoli moc košatou vrbičku háček jako háček (úkon známý též pod názvem "Ťapi, drž") a fotografuje se. Plujeme a užíváme si. Prší jenom docela málo a občasně.

U jezu Pilař, jednoho z nejznámějších lužnických (a potažmo českých vůbec) "smrťáků" nahážeme lodi na břehu do křoví a jdeme do nedaleké hospody na něco ku jídlu. Tedy - ostatní naháží lodi na břehu do křoví a jdou do nedaleké hospody na něco ku jídlu. Já spustím loď pod jezem na vodu, převezu Ťapinku na protější břeh, trpělivě počkám zaháknutý v rákosí, než ona si najde jednu geopičovinu, převezu Ťapinku na protější břeh (důvtipnější pochopí, že ano, jsem na tom břehu, kde jsem před chvílí začal), znovu vydřu loď na tentokrát hezky vysoký břeh, hodím ji také do křoví, vezmu Ťapinku, navzdory vší logice ji nehodím také do křoví, nýbrž ji uchopímza ruku a jdeme taktéž do nedaleké hospody na něco ku jídlu.

Hospoda vpodstatě příjemná. Z dvanácti objednaných jídel spletli nebo zapomněli asi tři a při placení nebylo potřeba opravovat účet u víc jak šesti lidí. Ale jinak snesitelno. Teplo, sucho, jedlo.

Strakapoud ještě do večera zápolí s řízením lodi a ne a ne získat ten správný rozmach, silák Kozlík ho při každém větším záběru přetočí. Naopak tak Strakapoud používá metodu tzv. "řízení háčkem", kdy se prakticky nenamáhá a jenom udílí pokyny: zaber, nepádluj, kontra. Háček táhne loď a z větší části i řídí podle povelů. Taky dobrý.

Před večerem doplouváme do Majdaleny, tam už nás čeká PraPetra i nahrubo postavená konstrukce stanů. Vida, nezapomněla to, holka naše zlatá.

Neboť se dává opět do dýšča, béřeme i PraPetru, zhrdáme kioskem s otevřenou terasou a jdeme do hospody na hlavní silnici v Majdaleně. Mno ...

Putyka takřka plná. U jednoho stolu pro dobrých osm deset lidí (s třema židlema), což je zhruba náš právě dorazivší hlavní voj, sedí sám ožralý šachista Standa, Lojza, Laďa nebo podobného zkrátka jména. Asi fakt ten Standa, tak mu, tuším, říkali. Tento jde však prakticky právě do prdele, po chvíli shánění a snášení židlí ze zbytku lokálu máme jakés takés místo, když se nebudeme moc rozpřahovat loktama.

Jímáme se v prvé řadě vyhánění zimy:

"Horkou brusinku," požaduje kdosi zimomřivě teplý nápoj na nápojovém lístku.

"Nemáme. Zkuste si vybrat něco jiného."

"Horkou višeň?"

"Nemáme."

Nemají nic z kategorie "Horké XY". Nemají svařák. Nemají čaj černý, čaj zelený. Takto se postupně dostáváme z honosných dvanácti řádků odstavce "Teplé nápoje" na dva: je-li vám zima, můžete si dát ovocný čaj nebo grog.

Velmi podobně jsou na tom s jídlem. Největší zásobu mají "Nemáme". To by mohli servírovat aj s nášupem. Nakonec kdesi vyhrabou několik porcí od dvou nebo tří druhů jídel.

Přitom vypadají, že mají furt napilno, ačkoli nic moc nečiní, špacírují s jedním pivem sem a tam. Kdyby namísto chaotického běhání od ničeho k ničemu přes den nakoupili a večer přebytečnou energii věnovali vaření, udělali by líp.

Postupně přichází chvost výpravy, ti už musí k sousednímu stolu s rohovou lavicí (strategicky jsme při příchodu nechali prázdné a šlohli odtam osiřelé dvě židle, aby na naše zbytky zbylo), Cane nějak mezi dveřmi neprozřetelně přiznal ožralému šachistovi Standovi, že je též šachistou, pročež byl vyzván na partii, na několik dalších partií, až dal ožralému šachistovi Standovi takovou sadu, že ten se z toho aj pochcal. No, možná ne z toho.

Dobrá, aspoň tam dovnitř neteklo. Ale skoro.

Pondělí, 26.07.2010 ... Lužnice den třetí ... Majdalena - Jemčina ...

... aneb "Nezvěstní."

Trochu se na alespoň přechodnou dobu vyčasilo. Přinejmenším nechčije. Žádnej extra hic, ale snesitelně.

Jako vždy - od božího rána uvažujeme o tom, že bychom měli balit a někam jet. Rozjímáme. Teoretizujeme. Přerod do praxe nastává k polednímu. Takoví prostě jsme a těžko nás to odnaučovat.

Dneska při nástupu do lodi z trochu prudšího hlinitého (a na vlhku klouzavého) břehu si na prdel kecne Ťapinka. Na prdel, kterou má ovšem ve vodě. Ilicz kroutí oči v sloup, přidržuje jí loď a vysvětluje, jak má nastoupit, aby se zase nezráchala. Posléze Ilicz uchopí svoji loď a kecne si prdelí do vody pro změnu on. Já vám nevím, jak voni to ty lidi dělaj.

Konečně jedeme, no hurá.

První etapa jsou povětšinou stejné meandry jako včera pod Suchdolem. Klikatá řeka, zatáčky chvílema až ke 360°, proplouvání úzkýma průlezama mezi vrbičkama a napadanejma stromama. Paráda, pokud se tedy člověk nenapíchne na tu vrbu.

Zase se i nám zhruba dvakrát nebo třikrát povede (nepočítám záměrné zaparkování ve vrbičkách k tomu určených kvůlivá fotografování), ve všech případech proto, poněvadž nám nějaký debil (jednou cizí, dvakrát vlastní) zatarasil jedinou možnou cestu, zastavit nebylo kde, uhnout nebylo kam. Pak už nenaděláte nic a visíte v roští.

Při jedné takovéto kolizi přicházím o svůj památeční maskáčový vodácký klobouček. Kýho výra. Napasovali jsme se (nevím už kvůli komu, kdo si tam blbě najel před náma) do vrbičky bokem, větev záludná mi klobouk shodila, tento do vody upadl, spodní proud ho vzal. To jsem zíral, jak rychle dokáže zmizet. Tam by se mi nechtělo se drápat z vody. Ještě notnou dobu propátrávám okolí pádlem, lovím pod vodou, jestli se někde nezachytil. Ani ono pověstné Ň. Taková škoda. A to jsem zrovna v červnu na Vltavě dumal, kolik let už ho vlastně mám, jak je vybledlý a od původního tvaru značně odlišný, vlastně už taková spíš hučička, že by mi pomalu i líto přišlo, kdyby mi někde uplaval. No, tak teď to mám. Sbohem klobouku, bylo mi s tebou fajn.

Dostáváme se k Rozvodí, kde se koryto dělí - lze pokračovat ve stejném duchu Starou řekou, pravda, nebývá až tak úplně pravidlem, aby měla vprostřed léta dostatek vody pro plavbu, jako je tomu nyní. Ale my se kloníme spíš k Nové řece. Dalších dvacet kilometrů meandrů by i na náš nepříliš vybíravý vkus mohlo být i moc. Nová řeka je umělé koryto z náčrtu páně Krčína, regulující důmyslným sytémem vodu v místních rybnících. Vlastně prokopaná Lužnice až do Nežárky, s touto se spojí a o dalších pětadvacet kiláků dále se vleje zpět do Lužnice.

Jedem tedy Novou řeku. To je vpodstatě dálnice. Dlouhé rovné úseky mezi loukama, lesama, rybníkama. Teče to tak nějak trochu, žádnej kvapík, žádný galeje.

Kvůli Ťapinčině geopíčovině zastavujeme a dáváme pauzu u pomníku Emy Destinové v místech, kde chytávala ryby. Docela by mne zajímalo, kolik jich asi tak chytla. Na můj vkus chytat ryby patnáct metrů od řeky je docela náročný výkon.

Máme smluveno s motospojkou PraPetrou, že se stavíme na jídlo v hospodě Koliba nedaleko tábořiště u Mláky. Dáme jí echo, ona tam za námi dojede, aby nebyla hlady. Na smluvený signál však dává na vědomí, že se jí nechce, opatří si v kempu něco z vlastního lovu. Nuž dobrá.

Koliba je velice vyvedená. Oproti zpiči Majdalenské putyce tam mají převážně všechno, co stojí v nabídce. I ten svařák - než se s tím počítat a rozlejvat, donesou rovnou kotlík. Masa na grilu na různý způsob. Jenom to trochu dýl trvá, před náma dorazila ještě jedna početnější vodácká výprava, tedy maj co dělat s třiceti (ne-li čtyřiceti) jídlama naráz. Snaží se ale uspokojit aspoň po částech, abychom moc neskuhrali. Tak tam trávíme příjemně ke dvěma hodinkám i s dopitím a pokusy o zvednutí se.

Následně je zapotřebí vrátit se k řece, nastrkat lodě do vody, převézt na druhý břeh, opět vytáhnout a přenést kolem jezu Starý Hamr. Tam by si jeden tak čuňu rozbil, kdyby to zkoušel jet.

Kdesi kousek za Hamrem podplouváme padlý strom. Větev shodí čepici tentokrát Strakapoudovi. Jenže to není to, co v meandrech a vrbičkách. Čepice spadne do vody, Straki s Alešem se smýknou kolem ní. Jenže za nima jsme my, čepici na hladině vidíme, upřeně sledujeme ... kurva, jakou já od té větve dostal bombu do čela. Eště štěstí, že už nemám klobouk. Tfuj. Avšak čepici jsme Strakimu zachránili. Strakapoud už v zásadě pronikl do tajů řízení lodi v takřka plném rozsahu, ano, sem tam to úplně nevyjde, ale z větší části loď mu jede tam, kam on chce, aniž by musel korekce přikazovat háčkovi. Teď ale oba pádlují kupředu levá pravá, zpátky ni záběr.

"Straki, chceš tu čepicu?"

"Děkuji velice, domnívám se, že bezprostředně teď ji nepotřebuji," vece Mgr. Strakapoud, PhD., aniž by snížil tempo.

S takovým materiálem jeďte na vodu.

Řeka trochu zrychluje, což už je tak akorát, ta dnešní část byla docela dlouhá. Nová řeka se vlévá do Nežárky, tam se proud zase uklidňuje, protože se pomalu blížíme k jezu (a tím pádem i ke kempu) v Jemčině.

Konečně jsme tam.

Z terasy kiosku na nás cosi značně blbého povykuje PraPetra. Příliš nechápeme souvislosti.

Ty se dozvídáme postupně po částech až na břehu, kdy nám předvádí efektní a oku nezúčastněného diváka bezpochyby lahodící echt hysterák. "Bééé, bůůů, já vás viděla mrtvý, nestojím vám ani za jednu esemeskůůů ...," hýká bez úvodu. Do toho montuje cosi o tady hospodě, o tamté hospodě, o hladu, křečích, sama je v křeči ... Střípky bychom měli, ale kompletní obraz z toho furt ne a ne poskládat.

V době, kdy se mi ji podaří našťouchat za budovu sprch a hajzlů a donutit k několika minutám dýchání zhluboka, plyne na povrch, že:

1) Ne, nemrzí ji, že s náma nebyla v hospodě (jak to zpočátku vypadalo). Souřadnice znala a dobrovolně se účasti zřekla.
2) Nicméně Cane jí udal odhadovanou dobu doplavby od hospody, aniž by do toho započítal dvě hodiny v ní.
3) Aniž by tento údaj později korigoval.
4) Aniž by měl zapnutý telefon v barelu.
5) Ostatní vodácké skupinky nás neviděly.
6) Ty, které nás viděly, viděly nás ráno před sebou, později ne, ovšem nebyly si vědomy, že by nás kde míjely.
7) Na stejné lodi ze stejné půjčovny připluli dva Ukrajinci zločineckého vzezření (prostě vypadali jako Ukrajinci).

Jediné, co by tomu chybělo k dokonalosti, aby ke kempu připlul můj nezaměnitelný kloubouček a houpal se na hladině poblíž mola. To už by PraPetře hráli.

Cane se dekuje. Nikoli však, že by zahájil prostý úprk, zachovává dekórum a přes ovčí a kozí pastvinu se drápe kamsi do luk, kde rve místní lebedu, aby pak s touto "kytkou lučního kvítí" na kolenou Mátohu odprosil.

Masakr.

Slabší jedinci (či jedinkyně) se jdou sprchovat, silnější (jako třeba v poslední době čistotný Cane) se koupou v řece. Nejsilnější se na to můžou vysrat.

Jdeme do hospody, jdeme spát.

Úterý, 27.07.2010 ... Lužnice den čtvrtý ... Jemčina - Veselí n. Luž. ...

... aneb "Ilicz jede."

A máme tu krásné ráno ...

Zoncna rumpluje jak voteklá. Kávujeme a motáme se kolem ležení. Žďárandy se táží, proč jim říkám "škrabky". Přičemž od 09:30 sedí na sbalených batožinách. Proč asi, že?

Aleš diskutuje se svým kormidelníkem Strakapoudem. Aleše i přes flák karimatky přivázaný k sedačce tlačí tato do prdele. Nezvyk, zhýčkaná řiť. Aleš vytahuje z krosny péřový (!!) polštářek s povlečením s trpaslíčkama (stejný jsem měl jako malej harant) a ptá se, zda by to nebyla blbost, přivázat si ho k sedačce. Strakapoud si není jistý, ale ze své pozice míní, že to blbostí přinejmenším zavání. Pročež jde Aleš za mnou. Já mu říkám, že to blbost je. Sprchne, cákne voda na jezu, peří už neusuší. Postupně se ještě dožaduje pochopení u Canea, Petra a Ilicze. Všichni svorně jeho zlepšovák označí za debilovinu. Aleš si jde přivázat péřový polštářek do lodi.

PraPetra zjišťuje, že má měkké kolečko. Levé zadní. Ušlo z neznámého důvodu. Netřeba zoufat, PraPetra má pumpičku. Žel Bohu, nemá k ní též šlaušek. Rezervu orezlou, taktéž poloprázdnou, nebudící důvěru. PraPetra je Motoristka s velkým "M". Jeden ochotný kempař zapůjčuje kompresůrek, daří se nám vyhnat tlak v pneumatice až pod půldruhé atmosféry, na dojetí nekam do civilizace se vší opatrností (to jako s veškerou opatrností, nikoli s opatrností vši dětské, která je docela pitomá, jak jsem zjistil kdysi ve třetí třídě, kdy jsem chytil vši od Martina Hubálka, od té doby zvaného Všivák, který bohužel před několika lety umřel) by to mohlo stačit. Nejlépe, když navštíví pneuservis, aby zjistili, zda šlo o jednorázovou indispozici nebo problém trvalejšího charakteru, abychom podobnou kratochvíli nemuseli opakovat každé ráno.

Snímek jezu, kdy táhneme kánoe k vodě, pochází z 11:59.

Hezky si jedem, tramtadáda. Skoro hodinu, než přijde čas na oběd. Z břehu na nás kývá cedule zvoucí na jídlo, pivo, limo, čaj, rum, bum. Malá hospůdka udělaná z chaty, vevnitř paní, na tabuli napsány uzeným plněné knedlíky, kynuté knedlíky s borůvkama, guláš s houskovým knedlíkem.

"Výborně, tak my bysme prosili čtyřikrát ty plněné knedlíky."

"Mám už jenom dvoje."

"No nevadí, tak ty dvoje. A tím pádem pak sedmkrát ty borůvkové."

"Dobře, hned to bude."

Paní po chvíli přijde:

"Já mám ty borůvkové už jenom čtvery."

"Tak dejte čtvery. A těm ostatním ten guláš s tím houskovým knedlíkem."

"Už ho mám jenom s chlebem."

"No dobrá, nedá se nic dělat, tak s chlebem."

Když jsme to takhle hezky usmlouvali, požerákujeme. Dlužno podotknout, že ty borůvkové byly výtečné. Nějaký asi místní druh: knedlíky plné, takové kynuté tenisáky, ty borůvky nahoře. Ve stejné konzistenci, jak bývají uvnitř. A hustohustou vrstvou. Výtečné.

Po nás přiráží další menší skupinka chlapů, ti už dostávají jenom výškrab guláše rozředěný na tři porce, bez přílohy. Vyžrali jsme hospodu.

Paní občerstvovníková s takovým nefalšovaným údivem kroutí hlavou:

"To je hrozný, člověk od rána vaří, vy v jedenáct začnete jezdit a naráz je to všechno pryč." Je právě 13:20.

Ještě se z legrace ptáme, jestli nemáme zajít odmontovat a přinést tu ceduli s tou pasáží o jídle. Prý dobrý nápad, zajde to pro dnešek překrýt.

To, mám ten pocit, charakterizuje služby na celé Lužnici.

Každá řeka má svoje. Vltava je komerční. Všichni to ví a podle toho jednají. Hospody a občerstvovny dobře zásobené, dobře zorganizované, návaly vodáků a pivodáků, nicméně celá ta mašinérie šlape. Ať děláte, co děláte, tohle tam prostě funguje. Na Sázavě mi přišlo, že jsou po hospodách nasraní, že jim tam někdo leze. Postavil si hospodu u Sázavy, ale chodili mu tam lidi. Nějaký ty Čerčany, restaurace Paluba a jejich "vodáci, jsme tu pro vás". Vykurvená banda zasraná. Loni na Ohři očividně nikdo nepočítal s tím, že by u řeky mohli bejt vodáci. Nebo jakýkoli tůristi. Většinou "se to nějak udělalo", vyjma takových tragédií, jako tábořiště vodáckého centra v Lokti. Prostě jsme se svezli s místníma.

Na Lužnici se odpradávna očividně s vodákama počítá. Vodáci jsou vítáni. Pro vodáky je všude spousta speciálních zařízení. Jenom jsou pak zhusta všichni převelice překvapeni, když ti vodáci fakt přijdou. Oni je rádi viděj, to zas jo, ale nějak mi to přijde, jak kdyby na ně nevěřili, dokud je neviděj na vlastní voči. Což bejvá často pozdě na to plnit špajz. Ale jsou tam veskrze příjemní a snaživí, když už nic (až na tu Majdalenu teda).

Jak si tak po dobrém obědě plujem dál, dává se do deště. Napřed mírného, později vydatného. Chčije jako kráva.

Aleš má sice měkko pod zadkem, avšak nemá pláštěnku. Sedí na mokrém peří a pěstuje si vlka.

V největším slejváku přijíždíme k jezu Metel. Další na přenášení. Jet se dá, šlajsnou, za mírně vyššího stavu vody, třeba na raftu. Jenže to nesmíte dopadnout jako my kdysi, když jsme štrejchli stěnu šlajsny, stáhl nás jez přes korunu a z toho hnusnýho lomeňáku už jsme se nedostali. Dva kluci (ze tří), Čúta s Bobem, tam tehdy zařvali. Blbej jez. Ostatně v kiosku sedí pořád ten stejnej chlapík, kterej tehdy volal hasiče, když jsem se vyplácal z vody a zjistil, že ty dva nemůžu najít. To je taky bezva v takové situaci, když máte poblíž kiosek a v něm chlapa bez telefonu a bez noh. Inu tak.

Teď furt leje, pod přístřeškem namačkaní cyklisti.

"Mělo by se střídat, pumpičkáři raus," zkouším to do davu. Nic. Tak si dáváme čaje a takový ty věci a déšť nám je ohromnejma kapkama chladí.

Jak na chvílu přestane, oklepem se, Petr si ještě dokoupí cigarety, pokračujeme v plavbě. Znova leje. Ach jo.

V jednom místě je zas padenej strom. Ale takovým způsobem, že se přes něj dá v jednom místě projet. Což, tuším, Maruška s Lenkou udělají na první ostrou, jenom se mihnou, drncnou o kmen a jsou pryč. Vzápětí se tam Šavly postaví napříč. A my a Strakapoudi už nemáme kam. Na Ilicze a Canea se dá ještě zařvat, ať zabrzdí opodál. My už se ovšem zmítáme zapletení do větví, přičemž proud nás neomylně táhne ke stromu. Straki s Alešem se odtam dostávají, já, jak dlouho držím vykloněnej z lodi, chytám křeč do nohy. Pročež je mi nutno opustit ne příliš dobrovolně plavidlo. Natolik dobrovolně, že vím, že jinak ho převrátím, nicméně s nadšením pramalým. V pláštěnce v řece bojuju s proudem a s stromem. Pane Bože, čemus to zas dal pádlo do ruky?

Následuje jez Hamr. Přistáváme. Petr, trochu nepochopitelně, vystupuje do vody. Neodhadl břeh. Neboť nemá žádné vodotěsné pouzdro a nechce se mu dávat cigarety do barelu, má 18 mokrých cigaret v před hodinou nové krabičce. A zapalovač.

Ťapinka si jde najít (prý 300 metrů) jednu geokrabičku.

Ilicz kouká na jez a dumá, že by si ho sjel.

Proč ne? Chvíli hodnotíme. Jez je označený jako nebezpečný. Sice ne smrťák, ale přece jen nepříjemný. Vejvar se zpětným proudem dole, šutry tamtéž. Ale když se mu chce ... Jet se to dá. Je víc vody, takže tam není hrana. Když pojede na singlu, podaří se mu nepřevrátit a bude mít rychlost, měl by to projet. V opačném případě se asi trochu potluče vo ty grymle dole. Zas tak, aby ho stáhl válec, tak zlý to není. Na každej pád ať jede u břehu, já si tam na něj počíhám s házečkou. Kdyby něco.

Ilicz jede. Ilicz krásně sedí a jede. Koruna jezu. Ilicz už tak moc krásně nesedí. Ilicz už vůbec nesedí. Chytil vodu do lodi, převrátil se. A nadále přesně podle předpokladu - plastová kánoe drží kurs, nenechá se strhnout zpátky, to je ta lepší varianta. Že jsou tam šutry a prachbídná možnost zastavení, to je horší část hry. Takže mám první veskrze ostrou příležitost použít házečku. Ještě nejde o kejhák, není to úplně nouzové použití, ale lepší ho zašlajfovat dřív, aby se nám dole moc nepomlátil.

Ťapinka je svých 300 metrů pryč skoro půl hodiny. Spíláme jí a obratem jí sdělujeme, že tímto končí její geopíčení za cesty. Aby ona si skotačila na krabičkách a zbylých jedenáct lidí stálo třicet minut v dešti jak čuráci, to nemáme zapotřebí. Nasrat. A rozmazat.

Před Veselím nad Lužnicí konečně jakž takž přestává pršet.

V kempu nás vítá PraPetra. Tentokrát bez pláče, výčitek, spílání a nadávání a tragédií antických rozměrů, zato však s temným lakonickým konstatováním, že nám na dopoledne domluvila muzeum s promítáním. Čehosi. Muzeum čehosi s promítáním čehosi. To je jak v armádě - za včerejší komunikační nedorozumění může výhradně Cane, odskáče trest však celá jednotka.

Hospody ve Veselí jsou dvojího druhu. Jedny mají místo. Druhé mají jídlo.

Procházíme skrz naskrz celé město, abychom po několika oklikách skončili v hotelu přímo u kempu. Tam mají aktuálně i místo i jídlo.

Jenom svařáky mají jenom dva. Jako dvě porce, dva hrnéčky. Neboť koření mají jenom v předpřipravenejch pytlíkách. Sice bychom mohli skočit do ještě otevřeného supermarketu pro skořici a hřebíček, ale nakonec to vzdáváme. Mají pizzu. Jenom se jim pletou čísla podle lístku a názvy. Cane, jenž si objednává pizzu číslo osm jménem quattro o tom dokáže diskutovat několik drahných minut. Na karamelový pohár jim chybí jen několik nepodstatných ingrediencí. Karamelová zmrzlina a karamel. Ale vcelku se dá říct, že mají nadpoloviční většinu nabídky. Aspoň tak.

Mezitím dorazivší Vlastík se diví: "Vy jste zmokli? Já se celej den potil."

"Vlastíku, byl to opravdu pot, co po tobě teklo proudem?"

Prý ano. Pročež jde Vlastík spát opět k nám do stanu. Zapařenec.

Středa, 28.07.2010 ... Lužnice den pátý ... Veselí n. Luž. - Roudná ...

... aneb "Rozložený Vlastík"

V 10:10 mne budí hlasy. Hlasy hovoří o tom, že se půjde do muzea. Jen diskutují, zda se půjde do muzea teď hned včíl, nebo až potom. Po čem, to je mi záhadou. Vlastík s Ťapinkou jsou dávno někde za krabičkama, není nikdo, kdo by mi dovnitř stanu tlumočil. Já jsem ovšem rád, že se se mnou jaksi nepočítá. Asi jsem se tvářil pramálo nadšeně na muzeum. Možná jsem i trochu vyhrožoval. Mám klid.

Počkám, až hlasy utichnou, dělám si kávu, pokuřuju, tahám kapesní rádio a poslouchám předpovědi počasí. Podle jakýchsi lokálních šmrksů jsou možné ojedinělé přeháňky v pozdním odpoledni, dle veřejnoprávního z výpalného provozovaného Radiožurnálu jsou možné ojedinělé přeháňky v brzkém podvečeru.

Když už se tak povaluji, vyšmátrám ještě nouzový telefon a volám pučmidráta Fiškuse, abych se tomuto vysmál, kterak on se lopotí (haha, ironie, ale bejt tam musí) v práci, kdežto já ležím v chladnu, hnusném počasí a vlhkém stanu kdesi v Cajzlově, kde mne ani do muzea nevzali. Fiškus zkoumá na internetu předpovědi počasí asi tři, všechny se shodují v tom, že v našem sektoru by nemělo pršet vůbec.

Jakmile zavěsím, začne krápat. Kurva.

Ještě však před polednem se počasí trochu umoudří. Balíme, tahám z batohu náhradní čepici kšiltovku, hokejovou od Asociace Rozhodčích Ledního Hokeje, tu, již jsem si nechával zhruba před týdnem spravovat u ševce. Ano, vím, zní to divně, ale máte to níže popsáno. Tedy to, že jsem si ji nechával spravovat u ševce. Nepředpokládám, že by divně znělo, že tahám čepici z batohu. Zvlášť, když mi můj letitý klobouk včera uplaval, voda ho vzala, voli ji vypili.

Vyplouváme od soutoku Nežárky opět s Lužnicí. Stavíme u jezu Fousek v Dráchově, zase "smrťák" s pomníčky na břehu, koníčkujeme, domlouváme se, že na oběd zajdeme až v Soběslavi ve vhodné hospodě.

Připlujeme do Soběslavi. Mineme hospodu u kempu na začátku. Mineme další hospodu přímo u vody, vodáckou, s tabulí o teplých jídlech apod. Zastavujeme až u jezu na konci Soběslavi (prý abychom nestavěli dvakrát), ostatně kvůli němu dřeme jak Bulhaři už dva kilometry, voda dík němu stojí, vítr fouká do protivky, vlny. Kdyby člověk na chvíli přestal pádlovat, začne couvat. U jezu vytahujeme lodě na břeh. Opodál je hospoda, ve které ovšem nemají jídlo. Možná tak utopence nebo nakládaný hermoš. Jestli místní utopenci budí takovou důvěru, jako budova a lokál, není důvěra na místě.

O pár ulic výše by měla být hospoda U Mrtvoly. Je. S cedulí, že v sobotu se zde griluje. Dnes nic. Ani utopenec.

Ve finále se táhneme kilometr kamsi do prdele, kde je hernobar kdesi na terase výměníku. Nicméně tam mají jídlo (kromě brambor) a vstřícnou servírku. Po udání souřadnic přijíždí za námi i PraPetra na jídlo. Úskalí je v tom, že nahoru vedou vnější točité kovové schody. Průhledné. Nahoru to ještě jde, když PraPetra zavře oči. Osobně si dávám na občerstvení dva kompletní obědy, kapustové karboše. Zrovna onehdá jsem na ně, jakkoli to může znít perverzně, měl chuť. Porce jsou skutečně vydatné, ze dvou jsem plně nasycen i já. Že krájím karbanátek střenkou příborového nože a držím jej za "ostří", na to dojdu prozíravě už v půlce prvního talíře.

S odchodem se nakonec vypořádá i PraPetra, jež se schodů dolů musí couvat. Nevidí-li si přes břuch na nohy, kouká-li metr a půl před sebe a tam je ještě průhledná konstrukce, je to pro ni fatální kombinace.

Konečně se dostáváme na jeden velmi pohodlně sjízdný jez - u Špačkova mlýna. Lépe v jednom, aby to tak necákalo, ale možno i v deblu. Ne všichni si troufají, ačkoli skutečně o nic nejde, ne všichni chtějí být našplíchnutí. Já si to jedu dvakrát. Poprvé bez ztráty kytičky, podruhé s Alešem, který zatížil špici, ale také fungoval jako vlnolam. Mokrý je on. Tedy nyní.

Ono o chvíli později se dává zase ostatně do deště. Ty rosničkáři jsou ale takový kurvy, že by se jeden z toho omrdal. Sousloví: "Támhle už se to trhá," jakkoli může být v daný moment pravdivé, se dostává na index zakázaných rčení. Ano, támhle už se to trhá, ale to zpravidla znamená, že tadydlenc leje eště víc a víc.

Cestou velkoryse povoluju Ťapince jednu geopičovinu dostupnou deset metrů od vody na hompacím mostě. Abych ji měl na dohled (Ťapinku, nikoli geopičovinu). Druhé u meteostanice před Roudnou se dobrovolně vzdává, prý si tam zajde z kempu s Chlastíkem.

Ke kempu se musí v pravý moment odbočit do slepého ramene, lodi vytahat a odnést sto metrů mezi chatami po břehu. Nicméně kemp je vcelku prima. Natolik, že i já se jdu takhle uprostřed týdne sprchovat.

Večer kousek vedle u ohníčku sedí jacísi kempoví doochodci, jeden se holedbá potomkem: "Já se nechci chlubit," chlubí se, "ale počkej, až přijede můj syn, to uvidíš - on je ředitel, ale to je normální člověk jak blbec."

Škoda, že jsme tam nemohli čekat taky. To bych docela rád viděl i já.

Prší. Sedíme v putyce.

Ťapinka má trauma, neboť k meteostanici je to ve finále tři kilometry, prší a ona krabičku nalezenou nemá. Jéžiš, kdyby to tak zastavilo války ve světě nebo tak něco.

Večer jdu venčit psy, Vlastík míří ke stanu (našemu): "Doufám, že se tam zatím stihnu rozložit."

Jdeme spát, ve stanu máme rozloženého Vlastíka.

Čtvrtek, 29.07.2010 ... Lužnice den šestý ... Roudná - Tábor ...

... aneb "Kvíz pod jezem"

Ráno moudřejší večera, ráno počasí moudřejší večera. Je příjemně, je teplo, povětšinou i sluníčko. Válíme se na karimatkách i karitaťkách a nahříváme si cemra. Pro mimobrněnské - ne, opravdu to není pohlavní úd.

Tedy skoro všichni, vyjma Ťapinky, která si od Plastíka zapůjčila bicykl a vydala se pro tu geokokotinu k meteostanici, páč by jinak měla zkaženej tejden.

Slabou hodinu poté, co vyplujeme, začne ještě před Planou nad Lužnicí chcat. Ale, kurva, jak tentokrát zas.

Do cesty se nám záhy postavila hospoda kdesi před Sezimovým Ústím, zapadli jsme do ní jak Němci do krytu. Petr v mezičase rozmočil další cigarety.

Venku je takový boží dopuščení, že i divoké kachny rezignují na svoji plachost a jdou se schovat do putyky, či lépe řečeno alespoň pod slunečníky na opuštěné zahrádce.

Popíjíme svařáky, kafe, čaje, grogy, čekáme, až liják přejde. Támhle už se to trhá.

Zásadní pro další plavbu je vyhnout se kempu Soukeník u Sezimova Ústí, o tom kolují legendy. Kdybyste měli zdechnout hlady a žízňou, tak tam radši nechoďte. Tam zdechnete tak jak tak, ještě vás u toho naserou. Nehodláme pokoušet osud.

Do Tábora už je to vpodstatě kousek. Všechny jezy jdou bez problémů koníčkovat, dva poslední (Přibík a Suchomel) i sjet. Vlastně na celém tom našem úseku není asi jedinej jez s pořádnou sportovní šlajsnou, ale ty lepší se dají jet po desce, když nejsou zrovna sucha. Což rozhodně nejsou.

Strakapoud už pronikl do tajů kormidlování natolik, že loď ovládá prakticky v plném rozsahu, jezy si jezdí jako starý datel.

Pouze u toho posledního, kde už vidíme nad konstrukcí pátrací balón PraPetřina oranžového trička se slintající příšerou (vypodobněnou na přední části, nikoli uvnitř) a Vlastíka skotačit s ní (s PraPetrou, nikoli se slintající příšerou), tam je třeba takový složitější manévr: ustrašeného háčka vysadit na pravém břehu. Tam je ovšem černo, místní táborský Bronx, sjet po snížené spádové desce vlevo, pro háčka si dopádlovat, nemají-li vám ho urožnit a sežrat Cikáni, zase na pravý břeh a i s háčkem se převézt znovu na levý břeh koryta, na Suchomelův ostrov. Kemp je vlastně na tom ostrově. Někteří jeli v singlu, někteří, co už to chtěli mít z krku, v deblu, já dvakrát, z toho jednou zase s Kozlíkem Mazlíkem, aniž bychom měli kteroukoli z našich lodí, chvíli jsme se nemohli dopočítat lidí. Jak v té hádance o tom vlkovi, koze a zelí, jak se pořád převážej tam a zpátky na pramičce.

Jinak nic. Tohle byl takový, dalo by se říct, skoro odpočinkový den. Někteří se rozlejzají po putykách do města, někteří zůstáváme u kiosku v kempu, chabý sortiment, ale tím pomalejší obsluha (nicméně aspoň jsou tam příjemní).

Alles gute.

Pátek, 30.07.2010 ... Lužnice den sedmý ... Tábor - Stará Papírna ...

... aneb "Kozlík má totiž tu průkazku"

Páteční dopoledne věnujeme prohlídce Tábora (s velkým, prohlížet tábor, v němž jsme spali a který máme prohlídnutý už od včerejška, to připadá jako mrhání i nám).

PraPetra háže za hlavu včerejší lamenty nad chaotickým táborským dopravním značením, jednosměrkami, uzavírkami, jakož dalšími protivenstvími, vydává se hodinu před ostatními do města s Canem coby navigátorem (tím pravým) autem. Ono totiž do centra od řeky vede trochu moc schodů.

Zbytek jde pěšky. Nejprve tedy na blízkou věž Kotnov. Tam uprostřed schodiště potkáváme PraPetru s Canem. Idealista na chvostu výpravy (třeba já) by se (mylně) domníval, že s mocným náskokem a motorizovaným přesunem již mají vyhlídku do kraje za sebou a sestupují. No, ne. Z jejich řeči chápu, že čas doposud strávili prohlídkou podzemí. Nicméně jsme už jen třetinu vnitřních schodišť pod ochozem, není třeba ani předjíždět.

Druhou epizodou by měla být návštěva táborského podzemí. Loudavým tempem slezeme z věže, projdeme se uličkami, v 10:35 zakupujeme vstupenky na prohlídkový okruh na jedenáctou hodinu. Ještě musíme vysvětlit bystrému personálu, že nikoli, pokud jsme skupinová výprava, opravdu nepůjdou dva z nás až za další půlhodinu. Vejde-li se do sklepa N lidí (typicky třicet), vejde se i N+2. V 10:55 se s mocným odfukováním dovalí PraPetra. "Vy jdete do podzemí? A už máte vstupenky? A už nejsou? Ale to já jsem chtěla takýýý." Aha, tak tu hodinu a něco fóra v podzemí nebyli. Dávám PraPetře svoji vstupenku, aby byl klid ve výpravě a aby se tato (PraPetra, nikoli vstupenka) mohla v podzemních chodbách dle líčení ostatních několikrát zašprajcovat a dosyta si užít svých návalů klaustrofobie.

Pokuřuju nejprve na lavičce, přichází ke mně jedna ta dívčinka z pokladny:

"Vy nemáte lístek na jedenáctou?" Oni jsou tam takoví trochu pomalejší, zase maj pamatováka.

"Už ne. Jsem ho radš nechal kamarádce, než ji po zbytek tejdne poslouchat, že neviděla starej sklep."

Něco si vyfotím, podojím tankomat vo ňáký prachy, vcucne mne antikvariát, pročež zakoupím jednu knihu od Jaroslava Velinského vulgo Kapitána Kida, sežeru kvapem jakýsi oběd.

Ve 12:00 jsme měli mít závazný sraz v kempu. 12:10 přicházím jako třetí. I ostatní později docházejí, avšak když zjišťují, že půlka lidí stále chybí, zase se rozlejzají do rozličných zákoutí bližšího i vzdálenějšího okolí.

Vyplouváme ve 13:50.

Denní etapa z Tábora do kempu Na Staré Papírně před Dobronicemi je za dobrého počasí velmi pěkná a příjemná. Dvacet kiláků jako nic. Což se nám při našem štěstí, pochopitelně, na hony vyhnulo.

Ještě na konci tábora jsou dva jezy (Veselý a Pokorný), oba sjízdné po spádové desce. První lépe v singlu, druhý klidně v deblu, ač to háčka možná zase decentně osprchuje. Pak provalený jízek Na Papírně (ono tam těch papíren bejvávalo asi povícero), spíš takových několik větších vln a delší peřej. Následovat měl zbytek jezu Benešův mlýn, vpodstatě stejný, ale ten je v mocné rekonstrukci, tam je potřeba naplout k propusti, zabrzdit, vyskočit na stěnu a po ní seběhnout a skoníčkovat loď přes jakousi kaskádu dolů. Při obhlídce tam Petr zůstal a naváděl lodě, s jejich že sjede Cane. Cane si při brodění zpět ke břehu inovativně kecne do vody. Žehrá.

Dává se do deště. Pár kapek malých, pak hodně kapek větších. Pikujeme štandopéde do výletní hospody Harrachovka, kterou jako by nám pro tuto příležitost do cesty přímo postavili. Čaj, grog, svařák, utopenec. Déšť zčásti ustává. Usedneme do lodí, jakmile se dostatečně vzdálíme od teplé suché hospody, začne chcanec jak z prokoplé bečky.

Přesně v těch místech, kde je liják nejvýživnější, je taky nejvýživnější jez: zase rozbouraný jez U Kvěchova mlýna - Dražice.

Na přenášení dost humus. Šedesát metrů před jezem vytahat lodě do blátivé stráně, odtáhnout ještě třicet metrů za jez. Kluzká slizká cestička a ještě přes skalní výběžek. To se na to tak vysrat. Normálně se to dá s trochou šikovnosti sjet kdesi prostředkem po šutrech, za tohoto stavu vody jako lepší volba vypadá dlouhý řvoucí jazyk kousek k levému břehu. Vzít to jeho středem a pak šikmo doprava, zhruba kopírovat jeho tvar, aby se člobrd nerozplesk o skálu. Když se pod to postaví jeden s házečkou pro sichr, aby případný plaváček nevzal dráhu až do Hamburku, mohlo by to klapnout.

Jdu to zkusit a ukázat ostatním, našim i druhé partě, která taktéž okouní a čeká, jestli to jako přežiju nebo co bude. Jde to. Fakt na singlu, trefit se do středu, držet tvar té proudnice. Několik hodně vysokých vln a pak už mám co dělat, abych v tišině za stromama zašlajfoval (a pokud možno se u toho nepřevrátil).

Ve finále se ukazuje, že jsme klasičtí tři, kteří si na to troufnou - já, Ilicz a Cane. Když si dáme každej dvě lodě (já už jenom jednu), ušetříme tím strašnou spoustu námahy.

"Já bych to jel jako kousek blíž sem, jako blíž k tomu trsu trávy tajdlenc," praví Ilicz při své první rundě. A jak praví, tak i dělá. Pročež spolu máme na kontě už druhé použití házečky (on ve vodě, já s tym špagátem na břehu). Jak jsem ho brzdil, musel jsem při napnutí lana udělat dva poskoky do vody, než jsem se lépe zapřel. Toho využil Petr a obětavě skočil do řeky rybičku, aby mi pomohl. Pročež ždímá další (už nepočítanou) krabičku cigaret.

Zbytek už bez úhony.

Další jez Matouškovský mlýn - Dražice koníčkujeme, výhodou je, že Petr může po pás do vody, neboť cigára má stejně vyplavená a trencle mokré.

A přichází druhá půlka, otravný asi 10 km úsek. Střídavě prší neprší, později déšť spíš ustává, ale jsme stejně mokří. Hospoda v mapě není hospoda v reálném terénu, možná to byl ten bejvalej pionýrskej tábor. U další country hospody pak ani už nestavíme, slunko jde k západu, pícháme do vody jak roboti, nadáváme, tuším, veskrze všichni.

Na jednom mostě potkáváme Vlastíka. Tedy on na mostě, my pod mostem. To zrovna, tuším, zase začíná pršet, pak zas přestává, fakt čert aby to vzal.

Konečně. Konečně doplouváme do kempu Na Staré Papírně.

Strategický tah byl, když PraPetra někde cestou objevila v nějaké díře po granátu pičérii. Že nám koupí pizzu. Předatlovala do KTZ (někdy mylně nazývané SMS) víceméně (místy více, místy méně) stručný výtah z jídelního lístku, my si naobjednávali. Potud výtečný plán. Méně strategický tah byl, když pro piči vyrazila autem se všema našima věcma. Tedy kemp, my mokří, zmrzlí jak drozdi, bez možnosti se usušit nebo převléct.

Jo, kemp. Kemp holandský. Kemp plný Holanďanů, provozovaný Holanďany, s holandskými pipkami za barem. Co Holanďan, to globetrotter (neplest s globetrottel). Ale jo, s nima to obecně jde. Fetoše nechaj doma fókat hašiš, ti, co vyrážej takdle na cesty, s těma je, co jsem měl zatím možnost zjistit, velice dobrá domluva. Povětšinou.

Pravda, občas při vší snaze spolupráce zaskřípe, jako když kupříkladu za barem je s dvěma nizozemskými pipušami jeden Čech, deset lidí vysvětluje, že chtějí svařák, on jim vysvětluje, že těch deset lidí chce svařák, tedy do té míry, jak jsou ony schopny pochopit ... pročež místo svařáku všichni dostávají teplé červené víno. Fakt. Akorát vohřátýho červa. No hnus. S Canem jsme se zeleným čajem asi docela vyhráli.

PraPetra dováží pizzy a suché oblečení. To je radosti v chudé chaloupce. Nefalšované a neředěné blaho.

Večer parkujeme znova v té holandské hospodě.

Cane provádí průběžné vyúčtování. Zatím to vždycky probíhalo tak, že se sečetlo všechno dohromady a vydělilo počtem lidí. Někdo na tom něco málo vydělal (neb někdy jsou do společných účtů zakomponovány třeba nocleny našich psů), někdo něco málo prodělal (zvlášť v případě držitelů ZTP/P, když jim bylo napočteno jízdné). Ale to by se organizátor z toho musel omrdat, kdyby to měl počítat celé takhle do detailu po hospodských účtenkách. Prostě se to bralo takhle. Ačkoli naši slepejši jsou vcelku samostatní a, až na loňského Aleše, který nevidí vůbec, potřebují pomoct málokdy, přece jen občas s nějakým detailem ano. Jednou má slevu student, jednou někdo jinej, tuhle je velitel výpravy zadarmo, někde nepočítaj cosi a kdesi něco jinýho. Možná tak tomu zrakáčovi občas někdo koupí pivo nebo něco.

To jsme ještě ovšem do letoška s sebou neměli Kozlíka Mazlíka.

Ten bere dělení rovným dílem jako ukrutné příkoří. A počíná mumlat a lamentovat nad nespravedlností světa. On má totiž tu průkazku. Průkazka opravňuje ke čtvrtinovému jízdnému. Průvodce neplatí nic. Podle Aleše by bylo krajně pěkné, kdyby to celé Cane přepočítal - odečetl jízdné, Alešovi napočítal čtvrtinové, zbytek jízdného včetně průvodce vydělil počtem osob mínus Žďárandy (jež měly dopravu po vlastní ose), to připočetl těm ostatním mínus Žďárandy. Když on má tu průkazku ...

Cane po dvaceti minutách má dost a jde přepočítávat. Však je arciinžinýr.

Nicméně to je pořád málo. Aleš snuje plány, jak lépe a radostněji zařídit nákupy jízdenek do budoucna. On má tu průkazku. On teda koupí tu jízdenku pro sebe a průvodce. Navrhujeme velkoryse, ať koupí klidně všechny a pak se s ostatními vyúčtuje. To už zase prý ne. On má tu průkazku. On teda koupí tu jízdenku pro sebe a průvodce. Někdo jiný (patrně Cane) koupí pro zbylých X osob, připočte Alešova průvodce, cenu jízdenky pro X vydělí počtem X+1. Tím totiž ušetříme strašně moc procent. Počítá. Tři varianty. Podle úhlu pohledu. A Aleš s tím sere a sere a sere. A mumlá a mumlá a mumlá.

Asi za hodinu se mu už snažím vysvětlit: "Hele, Alešu, možná by bylo fajn, kdybys nám o tom povídal až na nádraží. To jest pozítří. Vidíš tady nějakej vlak? Nevidíš. Tak už nech jízdenky jízdenkama."

Aleš se obrátí na druhou stranu k Ťapince, Chlastíkovi a spol a mumle dál.

"Ne, ani tady žádnej vlak není."

Kozlík Mazlík je ukřivděn, že tak pramálo nadšeni jsme jeho půlnoční nápaditostí ohledně pozítřejšího nákupu jízdenek. No jo, no. Když von je takovej zabržděnej.

Jak jdu takhle v průběhu večera na záchod, z pánských sprch se vynoří společně Ilicz s Dankou. Ilicz na mne vyvalí voči a zamekotá: "Když vona neměla zubní pastu, tak si přišla půjčit."

Líčím později u stolu, jak Ilicz Danku zachránil před zubním kazem.

"Hele, Egi, kdybys tady ty sprchy viděl," dí Ilicz správně předpokládaje, že mne taková věc ani ve snu nenapadla, "zjistil bys, že jsou naprosto nepoužitelný."

Přeberte si, jak chcete.

Sobota, 31.07.2010 ... Lužnice den osmý ... Stará Papírna - Bechyně (a zase Tábor) ...

... aneb "Chodci, při jízdě vlaku přejděte na druhou stranu"

"A máme tu krásné ráno," jak kdysi pravila jakási ultranablblá reklama. Pro mne ráno o to krásnější, že je skoro poledne.

Holandský kemp má ještě jednu specialitu, touž jsouť snídaně.

"Breakfest," povídám.

"Breakfest? Now?" mírně udiveně se táže obstarší paní Holanďanka za pultíkem.

"Breakfest. Now." dím spokojeně.

V danou chvíli je 12:00 a situace mi asi ne nadarmo zábleskem připomíná film "Volný pád". Paní je naštěstí (pro ni) jen ryze vykulená a nepouští se do sporu, netřeba tedy eskalovat situaci, tahat samopal UZI a ptát se, zdali již slyšela úsloví, že zákazník má vždycky pravdu.

Na snídaně mají nabídkový lístek. Na lístku je vyfotografováno vše, co lze k snídani obdržet, na customerovi je, aby si jednotlivé ingredience nakombinoval a nakomponoval. Ha - vejce natvrdo. Geniální věc. Jak už jsme tejden v povětří, ani byste neřekli, jakou chuť může mít člobrd na vobyčejný vajco natvrdo. Béřu tedy dvě vejce natvrdo, polívku, syrakus, čtyři housky, máslo, tak něco. Decentka.

Jak později zjišťuju, nebyl jsem zdaleka sám, koho přesně ta věc ohledně vajíček napadla. Nicméně díky své kombinaci jsem poměrně vyhrál, neboť mi byly vejce přiloženy k houskám, navíc jsem měl pod miskou s polívkou talířek, který se dal použít jako operační plocha pro klepání a loupání.

K PraPetře přišel maník s takovou tou teflonovou chňapkou a tři vejce jí lakonicky vykulil na ubrus. Ilicz, jenž si je chtěl odnést ke stanu, je obdržel do trička.

A Caneovi slečna vložila dvě natvrdo vařená vejce ještě poměrně horká do ruky s našpuleným rtem a úslužným: "Your eggs, please."

Holandsko mne začíná zajímat.

Ještě než se odkolíbáme zpět ke stanům, přichází vodák a z útržku hovoru zaslechnu cosi o rozšvihnuté noze. Když zjistí jazykové dispozice restauračního zařízení, přechází na zvučnou angličtinu: "Nemáte nějakou dezinfekci? Our child is kaput."

Bouráme ležení, balíme, nakládáme věci. PraPetra se raduje, jak to večer bylo letos naposled, co stavěla naše stany. Dneska už prej ani omylem. Večer nám vyhází věci na louku a můžem bejt rádi, pokud nepojede rovnou domů. Stavění nic. Aleš Kozlík Mazlík špacíruje po kempu se svým takřka týden máčeným a notně zapařeným péřovým polštářkem. Až neomylně zamíří k přepadu jezu na náhonu. Tím, jak moc nevidí, většinu doby vypadá, jako by se rozhlížel, zda ho nikdo nevidí. Tentokrát to podle všeho vypadá, že to myslí vážně. Podle všeho chce ten polštář nepozorovaně pod jez zahodit. Omyl, šel si ho jenom přeprat, následně si jej přivázal zpět do lodi a obalil tradičně pláštěnkou. Nesmrtelnej.

K naší velké lítosti se s námi loučí doprovodný chodec a cyklista Vlastík, anžto byl odvolán z dovolené do práce. Vsedá na bicykl, jede ještě požnout pár geocachí a pak rovnou na vlak a do prdele. Škoda ho. Nicméně my ostatní pokračujeme. Usedáme do lodí a jedem ...

Zoncna rumpluje, pohoda vládne, máme to s bídou nějakejch deset kiláků do Bechyně, pak už finýto, endešlůs, kaňéc filmá.

Pravda, první zastávku volíme hned v Dobronicích u jezu. Původní zámysl byl něco pojíst (převážně ti, kteří narozdíl ode mne snídali hned ráno) a jít se podívat nahoru na zříceninu. No, nápad dobrej ...

"Objednejte mi kafe, dyk víte, extra silnýho turka," žádám ostatní a s Petrem jdeme na most pokochat se pohledem a sejmout nějaký ty panorámata.

Jídla nosí na etapy. Tomu by se jeden až tak nedivil. Tu jedno, tam jedno. Po třiceti minutách Ilicz urguje řízek. Prý už se dělá. Po dalších patnácti opět urguje řízek. Stále je "in progress". Osobně mám zato, že řízek připravovaný hodinu by měl zpívat a nebo recitovat básně.

Jo, a to kafe ... taky: čekám, čekám, čekám. Objednávali jste mi ho vůbec? Jo, objednávali. Hmm. Čekám. Schválně se dívám do foťáku digiťáku na čas záznamu posledního snímku. Kafe dostávám přesně za 57 minut. Úžasné. Kafe barvy čaje. Hodně řídkého čaje. Chuti? Žádné. Prostě žádné.

"To kafe si laskavě vemte zpátky a nalejte si ho třeba do bot."

Nosatá servírka jenom cosi nesrozumitelného kuňkne.

"A poděkujte šéfkuchaři. Protože za padesát sedm minut vyprodukovat ale takovouhle sračku, to už vyžaduje extra talent."

"Hmm."

Pokrčí rameny, piča, a jde i s kafem do prdele. Ne, že by ji zajímalo, co se mi na něm zdá v nepořádku, ne že by ji vůbec zajímala nějaká stížnost. (To kafe platím, zas tolik elánu na hádání s nosálem ála Petra Paroubková nemám). Ty hospody, co jsem vyjmenovával, kde kdeco neměli, to byla jen taková sranda. Jednoho to udiví, to jo, ale nakonec jsme se obvykle najedli nebo napili aspoň něčeho. Todle ovšem dokáže nasrat. Jestli pojedete někdo na Lužnici, kolem Lužnice, kolem Lužnice kolem, jen do Dobronic nebo prostě do kvadrantu blíže Dobronic, rozhodně se vyvarujte hospody a penzionu "U jezu". Tam by to zasloužilo liskat po hubách už od rohu budovy. Ludráci.

Převážíme lodě na protější břeh, koníčkujeme jez*⁾ a zbytek cesty do Bechyně prakticky soulodíme, či se jiným způsobem flákáme. Není kam se hnát, kilometrovníky podél řeky signalizují dostatek času (v kombinaci s hodinkami, pochopitelně, šutr s číslem vás o čase jinak nepoučí). Sluníčko, teplíčko, pohoda, jak má na řece bejt.

*^{) Edit: piču leda koníčkujeme, jak mi bylo správně připomenuto, čněl tam šutr, kterej prvnímu odvážlivci (zas už prd vím, kdo to byl) málem utopil loď. Přenášíme po břehu.}

Za půldenní etapu jsou rázem zapomenuta veškerá příkoří uplynulého tejdne.

Fakt, nekecám. Žádná námaha, jenom takový plácání ve slunečních paprscích. Kdeže průtrže mračen, zima jaxviňa, vítr, namožené svaly, déšť a jiné hovadné škaredosti jsou.

Obzvláště Leňule si užívá. Nejdřív leží vyvalená na přední sedačce a sluní si kozenky, později se usadí na úplné zádi lodě a šmrdlá nohama ve vodě.

Loňská plavba končila tak, že tehdy byla Léňa na vodě poprvé (nebo přinejmenším s náma). A jak na potvoru se celou dobu pořádně nevykoupala. Marťan, její loňský kormidelník (a letošní hrdý držitel otevřené zlomeniny), se obětoval a při přistání těsně před posledním vytažením lodí na břeh se s Lenkou prostě převrátil. Křest.

Letos teda Leňule už zdaleka poprvé na vodě není ... ale když vona si vo to prostě říkala. V klidu jsem si odložil brejle a tričko a prostě se na ni vrhl. Přeskočil jsem jednu loď a ... původně jsem chtěl tarzanoidním skokem ji tam prostě strhnout, nakonec, aby se nepraštila do hlavy jsem ji tam prostě silou mocnou, leč opatrně, spustil. A skočil za ní. Aby neřekla. Z vody to moc nesleduju, ale pod podobnou záminkou tam byl nahnán ještě Aleš, letošní vodní panic, a Strakapoud, taky asi aby mu to nebylo líto. Trochu zádrhel byl v tom, že tím nechali opuštěnou loď, na kterou se potom nemohli vydrápat zpátky. Když to tak sčítám, buď mi něco uteklo, nebo obecnou estrádou způsobenou námi se tomu vyvlíkla Danka. Petr ne, ten se koupal letos dostkrát, měřeno počtem utopených krabiček cigaret.

Za mostem nad jezem na místě smluveném s panem půjčovníkem taháme lodě z vasru aus.

Ten most: to je pověstný most Duha, klenutý, hromsky vysoký, nahoře vede silnice i železnice. K tomu se ještě dostanu. Ale já ho mám vyfocený jen ze strany, jak jsme přijížděli, proti slunku dost, tak si tak dumám, jak to vyfotit ještě odtud, když už máme lodě venku a háčci je umejvaj před vrácením. Od mlejna to nejde, za tím vybíhá takovej ostroh, ale taky to není pořádně vidět. Naštěstí se tam motá další parta:

"Hele, pučte mi jednu loď s kormidelníkem," dím a vysvětluju, co bych si asi tak představoval. Já si sednu na háček, dojedem doprostřed řeky nad jez, já budu fotit a jejich kormidelník bude držet plavidlo, abychom nezřachli z jezu důle. Poté, co je přešel prvotní údiv, souhlasí. Jak řekli, tak udělali.

Kemp má bejt asi dva kilometry od Bechyně dál po proudu. V Bechyni přímo není nic. Takže od místa, kde se nacházíme, to může bejt dobrý tři. Cane jde zjišťovat vlaky, my se šouráme ke konci města. To je potřeba napřed vylézt na kopec jako prase, pak zase se schodů až dolů k řece. Schodiště dlouhé, prudké. Mezitím podává zprávu PraPetra, že kemp není. Prostě není. Netanjahu. Fuč. Nějací lidi tam táboří nadivoko, ale v provozu to prostě není.

Takhle to bylo na té Berounce. Já měl mapu, kde kemp nebyl, v Caneově skoro stejném průvodci kemp byl. Jediný rozdíl tkvěl v tom, že já měl brožurku posledního vydání z kartografie, Cane v akci z Tesca. Z roku 2001. Ještě byl ochoten se se mnou hádat, že ten kemp tam prostě musí bejt. Aj majiteli podle kontaktů volal, jenže chlap už dávno kemp neprovozoval, prodával jabka nebo co. Kemp? Kdepak kemp, povodeň v roce 2002 ho spláchla, hoši. Cane měl prostě předpotopní mapu. Doslovně. Tentokrát máme poslední vydání oba, nicméně kemp je taky od nějaké větší vody zrušenej. Hrom do Šokartu. A to jsem vždycky tvrdil, že vodácký průvodce je to jediný, co téhle zpropadené firmě jde. Ale jo, prostě ojedinělý exces.

Tak co? Jeden kemp jsme míjeli. Dva kilometry proti proudu. Neb jsme už na konci obce prakticky, tak od nás tři. Dva kiláky proti proudu a pak přívozem na protější břeh. Bude-li přívoz. Cedule tam byla, ale nikdo nezaručí, že přívozník nebude takhle večír už někde našrot.

Chvíli se dohadujeme, ještě zvídáme od místních, jestli se nedá fakt zalágrovat někde přímo v Bechyni. Třeba jestli tam není někdo, kdo by za menší obolus nechal nás na jednu noc přespat na zahradě. Kdyby tam měl kadibudku, víc snad nepotřebujem. Ale žádná taková služba tam není. Kdosi to prej dělával, už nedělá. Jedině penzion. Ne, že bychom na něj neměli, ale nakonec mne napadá: hele, pojeďme vlakem zpátky do Tábora. Co vy na to? Stejně zejtra přes Tábor musíme jet. Tam kemp je, hospoda taky, už to tam známe, dyť je to jedno, jestli tendle kus cesty pojedem dneska nebo zejtra.

Odsouhlaseno, přijato.

Vydáváme se zpátky k nádraží, cestou sbíráme Petra s Iliczem, kteří si ve volné chvíli vyběhli schody nahoru, vybrat si z bankomatu prachy. Sbíráme je na jejich cestě zpátky, pod schodama. Aby si je mohli dát ještě jednou hezky. Cheche.

Na nádraží už čeká Úžasnej Milan, manžel od Šavly. Takto je totiž dopředu domluveno, že vezme všechny Žďárandy a odveze je už večer domů.

Ještě nám předtím udělá společné skupinové foto.

Dramatické loučení. Jo, bylo to s nima fajn (a to jen tak nepochlebuju s tím, že bysme je příští rok potřebovali zas, fakt to bylo dobrý).

Ťapinka jede s PraPetrou jako navigátorka. Samozřejmě, víte, co je po cestě mezi Bechyní a Táborem krabiček?

Ještě před odjezdem vlaku se peláším podívat na most Duha.

Jak už jsem nakous: má špecialitu, že nahoře vede silnice i železniční trať. Železniční trať po té silnici. Je to vlastně Křižíkova první elektrifikovaná dráha Rakouska-Uherska, z Tábora do Bechyně. Obrovské stoupání, aby Křižík dokázal, že elektřina dokáže pohánět lokomotivu i v takovýchto podmínkách. Zkušební jízda 01.06.1903, v řádném provozu ještě v červnu toho roku, od roku 1928 po dokončení právě toho mostu protažena až do města.

V praxi to vypadá tak, že koleje vedou jedním jízdním pruhem. U něj je semafor. Když jede vlak z města, mají auta vcelku logicky stop, neboť proti vlaku je pustit nelze. Ale při cestě do města prostě projede vlak a auta jedou týmž pruhem hezky pomalu za ním. Až si toho všimne Evropská Únie, ta se z toho posere. Na začátku mostu je značka nerovnosti s upřesněním: "Podélná nerovnost - žlábek kolejnice 350m". A jelikož jedoucí souprava zasahuje až nad chodník na jedné straně, je na mostě ještě cedule: "Chodci, při jízdě vlaku přejděte na druhou stranu".

Měl jsem to tak prefíkaně načasovaný, že vlak měl vlastně, aby nás moh odvézt do Tábora, nejprve z toho Tábora taky přijet. Takže jsem ho na mostě akorát čapnul.

Ve vlaku je pak náš ústupový manévr vyhodnocen jako geniální strategický tah. Jsem captainem Canem chválen před nastoupenou (přinejmenším v kupé sedící) jednotkou.

Proběhneme napříč přes půlku Tábora a jsme u kempu. U kempu je hospoda "U Boučků". Zvenčí to vypadá jako dost odpudivá čtyřka podle bejvalé stupnice. Zevnitř je dojem o něco málo lepší. Možná jako trochu lepší čtyřka. Hospodský - potetovaná obstarožní gorila nevábného kriminálního vzezření - taktéž příliš důvěry nebudí. Ale ...

Zas to má to ono pověstné "ale". Oni už tam někteří z nás byli a velmi si pochvalovali.

Prý jestli mají něco k jídlu? Když je deset hodin? Jo, možná to chvilku zabere, páč je tam teď sám, ale vynasnaží se. Moc mu to neulehčujeme, to je pravda. Každej si vymejšlí prakticky něco jinýho. Sem tam se snažíme trochu přizpůsobit aspoň třeba v přílohách, ale i to nám jde dost bledě. Zkrátka jak rozjívení parchanti. Tady by se nedalo moc divit, kdyby nám dal na výběr ze dvou tří jídel a jinak na nás hodil krajc vajc. Kdepak. Cokoli si kdo vymyslel, to taky dostal. Včetně třeba fóršpajzu - Gothaje s octem a cibulí. A to byly všelijaký nápady kdečeho s kdečím. Zajel do kuchyně a makal jak motorová myš. Jo - a ceny opravdu toho typu, jakejm se říká lidové. Ukrutný.

Takže to máte tak jako vždycky: hogo fogo hospoda a jedně se tam vytočíte. A pak přijdete do takovéhle skutečně nepříliš vábně vypadající putyky, kde vrchní vypadá, že při náznaku problémů by vás jak mjr. Terazky "oknom vyházal a eště vo vzduchu aj do riti nakopal", kde se nažerete za nemnoho korun k prasknutí. A poněkolikáté zdůrazňuju: ten chlap je super. Od kempu na Suchomelovým vostrově jenom přes most. Zkuste.

Jak PraPetra slíbila, tak udělala - za svitu baterek si sami postavíme stany*⁾ a jdem spát.

*^{) Zas edit: Křivdím, křivdím, křivdím ... Ony PraPetra s Ťapinkou stany postavily. Já tam došpichovával nějaký kolíky, proto se mi to nějak pomotalo, jak jsem tam šmátral potmě v mokré trávě. A jak jsme věci z auta za svitu baterek tahali. Obecně všechny stany z větší části stály.}

Neděle, 01.08.2010 ... Lužnice den devátý a poslední ... Tábor - Brno ...

... aneb "Bratře příslušníku ..."

Jak se pěje v jedné stupidní písničce: "A to je konec kupletu, sláva nazdar výletu." Také by to mohlo bejt: "A to je konec výletu, sláva nazdar kupletu." Nebo tak všelijak podobně. Ale to až odpůledne.

Ráno abysme byli tak před jedenáctou na nádraží. Daleko to není, blízko taky ne. Ráčíme vstát k deváté, posbírat saky, paky i vaky, natáhnót raky, vobót šneky ... dobrá, zabíhám do domovského dialektu, Prahajzli zase hovno ví, vo čem je válka a pro spád děje to má prachbídný význam. Jen poznámka - "vobót šneky" neznamená, že bych se plazil v trávě, lapal plže a nazouval jim botky armydasky.

Jo, vida, armydasky, nějak jsem ve spádu děje opomněl epizodu, kdy Ilicz přišel o jednu botu lodní. Nevím jak*⁾ - rozpadla se mu? Smekla a odplula do dáli? Prostě naráz seděl v trávě zadumaně a mudroval, zda jet poslední včerejší etapu bos. Stát by se mu nic nemělo, zkoupat se cestou z Dobronic (piča, eště teď su nasranej, když si vzpomenu na to kafe, zmrdi) do Bechyně, to už by jeden musel bejt značnej talent. Nebo bejt třeba Leňule, vyzývavě se vystavovat na špici lodi a potkat mne. Metodu jak se dá mne potkat, když se je se mnou už tejden a zrovna se je o dvě kánoe dál, velkoryse zanedbávám.

Nicméně známe případy, kdy nějaký Lojza (vlastním jménem Pepé) se na triviálním jezu vyvalil, "Boty, chytej boty", "Nemůžu, vole, chytám loď", šlápl na cosi, zarazil si do nohy cizí těleso, plavbu nedokončil, poněvadž byl zanícen. Noha zanícen, ne pro plavbu zanícen. Cizí těleso mu vyhnilo až za dva tejdny, přičemž jako bonus mu MUDři diagnostikovali pakostnici čili dnu (doteď nevím, co to je), protože o cizím tělese v útrobách nohy nevěděli a hádali, co by to tak mohlo bejt. Zkráceně: jezdit v lodi bez bot je pičovina.

Iliczovi jsem půjčil svoje památeční armydasky. Ocenil je v lodi, ocenil je na souši. I v oné kokotské putyce v Dobronicích. Při cestě půldruha kilometru od řeky na jižní okraj Bechyně, po zjištění, že kemp "Netanjahu", při cestě půldruha kilometru na severovýchodní okraj Bechyně ku nádraží, ve finále šórem přes půl Tábora vod nádru ke kempu (takřka 2 km) mne za moji velkorysost a předzásobenost výzbrojí a výstrojí navrhoval na blahořečení. Ano, jít to bosky, to by byl pěknej voser.

Mimochodem: hned takhle po ránu mi Ilicz armydasky vrací, jen ať mi zase nadále překážej v batohu, on už má suché boty vycasnované ze své bagáže. No jo, no.

*^{) Eště edit: Ilicz o kristusku přišel při visení na házečce v průběhu sjíždění jezu "Trochu blíž k tomu trsu trávy ...".}

Mažem přes město na nádraží v opačném gardu než včera. Chvála PraPetře, že po bechyňské peripetii zůstala (a ano, s Ťapinkou postavily ty stany, jak jsem jim u minulého zápisku mylně upřel), nevycukala se a neodjela už večer do Prahéé, jak měla původně cukání ("vyhážu vám to na louku a jedu do prdele"). Tedy máme opět bagáž vezenou a nemusíme se s tím smýkat sami.

Pro nás a pro PraPetru obzvláště tvoří zpestření jakýsi cyklo...cosi závod napříč Táborem, díky čemuž je PraPetřin oblíbený pekelný systém jednosměrek obohacen ještě o pekelnější systém uzavírek. Město je prošněrováno páskami vymezujícími závodní trať a důmyslným způsobem okolíkováno zákazy vjezdů, na což dozírají veškeré dostupné Policie včetně vojenské.

Mezi vším tím rumrajchem se proplétají dva čičmundové ve středověkých vohozech propagující jakousi á-la husitskou kultůrní akci, přičemž letáček vnucují i jednomu tamo zevlujícímu policajtovi se slovy: "Bratře příslušníku ...".

K nádraží se ve finále lze dostat i motorovým vozidlem pod bedlivým dozorem právě již zmíněné VP. Najet na parkoviště před budovou, opustit vyhrazeným koridorem. I idiot by to pochopil. Při čekání se potisící přesvědčujeme, že -li by něco pochopil i idiot, nepochopí to blonďatá piča, ana si vyšukala velké černé BMW. Svým výstupem nám zpříjemňuje čas. Vojenský policajt vysvětluje nadmíru trpělivě. Nakonec jí šeptá cosi do okýnka. Jak kunda vymajzla (ano, vyhrazeným koridorem), tipoval bych na výhrůžku zastřelením na místě pro výstrahu.

Béřeme od přijezdivší PraPetry naše zavazadla a loučíme se. Tímto prosím laskavé čtenáře, aby mi připomněli: kdyby mne někdo lámal, ať někam vezmu kytaru, která pak bude celej tejden zavazet v doprovodném vozidle, zatímco sestava místo posezení např. u ohně bude stále lemplovat po hospodách, nechť takového člena kopnu do prdele. S rozběhem.

Pojíždíme do Veselí nad Lužnicí, kde máme hodinu a půl čas na oběd v nádražce.

Ještě se tak škrábu na hlavě a dumám, zda by nebylo moudré zakoupit sobě místenky, přeci jenom - do Brna je cesta dlouhá, kdo nevěří, ten je trouba. Věří všichni kromě Aleše, jemuž přijde sedm pětek za čtyři hodiny sezení jako nehorázná drahota. On je ještě pořád zaseknut na té předvčerejší myšlénce: "Já mám tu průkazku ..."

Nápad se v praxi osvědčil, šnelcuk vod Plzně a Budějc není narvanej k prasknutí, ale v každým kupé sedí takoví tři čtyři lidi. V tom našem konkrétně tři. Zamáváme jim místenkou a ženem je aus. Lakotný Kozlík Aleš hřeší na naši převahu 7 místenek na 8 míst a sápe se k nám do kupé. Měli jsme tam jednoho z těch původních pasažérů podržet a Aleša nechat stát na chodbičce. Ale jsme velkorysí.

Cane mne podruhé za čtyřiadvacet hodin chválí před nastoupenou ... před celým coupé. Cane je poslední dobou nějaký chvályrozdavačný.

No a to už je fakt všechno. Do Brna se nič zvláštneho nestálo.

Další rok, další vodácká výprava za náma. Zhodnocení: támhle už se to trhá. Díky všem zúčastněným. Momentálně budu sice rád, když o jakékoli vodě pár tejdnů neuslyším, ale znáte to ... v dubnu už zas začne člověku cukat ...