Marokem tam a zase zpátky aneb "Opakovaný vtip vede zase do Afriky"
Touhle tupounovinou se dostanete až na úplně hlavní stránku ...	(02.-11.04.2010)

Pátek, 02.04.2010 ... Marocká odysea, úvod do problematiky ...

V brzkém odpoledni béřu baťoh a mažu potupákem na Hungárku.

Vlak EC Hungaria jede, kupodivu, vcelku včas. Ostatně nad hodinu mívá běžně zpoždění jen cca 1x za měsíc, jinak do pěti minut v nadpoloviční většině dnů, pouze každý asi třetí den kolem půl hodiny. To je na ČD značný nadprůměr v dodržování grafikonu. Však jsem se ještě při odchodu z práce díval, od Děčína jela načas, ba dokonce až do Kolína nenabrala významnější sekeru, abych musel použít záložní spoje.

Bratislavským autobusem č. 61 na letisko.

No a tam si tak sedím, čtu, chodím kouřit, dávám si něco na zub.

Ležérně se prokejvu bezpečnostní kontrolou, tam jsou jak navedení s těma liquidama, furt chcou vidět tekutiny, to je nějaká jejich obsese. Nechtěl bych bejt kurýrem ze spermabanky. Ukazuju jim pytlík. Ten nemá s předchozí úvahou nic společného. Neboť jsem si zcela výjimečně nevzal okované kanady, nýbrž pouze pohorky (které ostatně nosím jinak jako kostelové běžně půlku zimy po městě), tím pro mne bezpečnostní prověrka končí, jakož i celá bratislavská epizoda.

Jako starý mazák (můj pátý let dopravákem, tzn. naděje na pátý let s přistáním, při němž budu stále v létadle) se kolébám k letounu, sedám (ani nevím kam), od knihy mne částečně vytrhuje až přistání v Bergamu.

Jdu močit, jako vždy se trefuju na právě uklízený záchod, jdu na druhý pokus močit jinam, při té příležitosti nalézám v útrobách letiště i kapli v suterénu, bohužel zavřenou. Kupuju lístek na MěHroD, jedu do města. Ve vietnamské večerce v černošské čtvrti dokupuju něco na pití na noc a následně mířím do známé kavárny.

První zrada cesty - nejen, že se za barpultem nekoná mi amico Giorgio, vyjma jednoho vychlastaného italského staříka s ďourou do chřtánu jak má Pivouk a jednoho italského pubescenta - všude Japonci. Na obou stranách barik..., ehm, báru. I ten mladík se tam evidentně zatoulal za svou japonskou přítulkyní, s níž se (pokud tato v roli servírky zrovna neobsluhuje) neúnavně cicmá. Chm.

Může to bejt jiná směna, ale vypadá to spíš na anšlus. Mandžusko by mohlo vyprávět. Což o to, kavárna je stále stejně příjemná, japonská obsluha, jak se svojí chabou sluchovou znalostí mohu jen posoudit, hovoří zcela plynně - bohužel pouze italsky. Po kratší nesouvislé divadelní etudě dostávám kafe, následující souboj o čaj už vydá na solidní dvouaktovku. No uvidím, zkusím se tam ještě stavit, ale nevím nevím ...

Před půlnocí mířím potupákem flamendrákem zpátky na aeroporto do Orio al Serio (bergamská verze Šlapanic - přidružená obec spojená místní hromadnou dopravou).

Jdu močit, jako vždy se trefuju na právě uklízený záchod, jdu na druhý pokus močit jinam. Po chvíli okounění rovnou tahám kožu z ufona a lehám ke zdi.

Sobota, 03.04.2010 ... Tanger - Fés ...

Ráno se nekoná ani ono okřídlené bergamské na čtvrtou hodinu ráno: "Signor, signor, tady nemůžete spát, tady se teď bude uklízet." Ochrankář něžně šťouchající do spících postav. Namísto toho tam jezdí maník s pekelným a rachotícím čistícím strojem tak dlouho dokolečka dokola, až všechny spáče probudí a ti znechuceně táhnou sami. Ne tak já. Tedy mne probudil (kupodivu) taktéž, ale mně je to jedině vhod - mám stejnou cestu jako minule, před šestou už mám skotačit u bezpečnostní kontroly. Jdu si vyčistit rýče, dávám kafe a pomalu se odebírám ku létadlu.

Doteď jsem nepřišel ani v nejmenším na to, jak si zajistit kýžené a vysněné místo v letadle u RyanAiru. Pomíjím platbu za "priority boarding", ano, ti dostanou zpravidla dvacet vteřin náskok před zbylou smečkou a mohou se posadit, kam jim libo. Ale jinak - někdy je výhodné být první u počítání při nástupu a půl hodiny tam stát jak jojo. Pak má takový nešťastník možnost skutečně podržet se v čele pelotonu. Jindy zase zákeřně naženou všechny do autobusu a oněch 50 metrů popovezou. Z toho následně tyjí takoví lempli jako já, který co nejdýl sedí a přemítá o nesmrtelnosti chrousta, dveřma se prokolíbá jako poslední, poslední leze do autobusu, první je v letadle, sedí u okna. Ale fakt je to taková hra - a kromě prvního letu je mi to tak nějak hluboce lidsky jedno. Dokud nemusím na stojáka ...

To byl případ třeba teď - já si sedím u okna, vedle mne Maročan Saíd s rodinkou, žena a ďýýýtě. Malé. Relativně snesitelné. Občas si zabečí, ale vod toho je to děcko. Zbytek času chrápe. Ne jak takoví ti spratci, co lícou po palubě a ječej na celej éroplán. S anglicky mluvícím Saídem si chvílema povídáme - začíná mne zrazovat od cesty vlakem do Fézu. Že přestup, složitý, kdesi a cosi. Ať se preventivně podívám na autobus, že to by mohla bejt dobrá alternativa. Pravda je, že vlaky jedou v docela blbý časy - v jedenáct dopoledne, což bych stihl, ale nechce se mi, když se chcu córnót štatlem. Nebo pak v pět odpoledne, ten je ve Fézu zas ovšem až k jedenácté večer. No, uvidím. Šak nehoří.

Jelikož jsem zavrh jedenáctej vlak, mám v Tangeru naopak času dost, ba až jako zas o něco víc, než bych nezbytně potřeboval. Opovrhuju předraženým letištním taxíkem a volím ranní procházku. Jen poprvé vytahuju buzolu a kontroluju směr, jestli jsem se nesplet a jestli si cestu pamatuju dobře - je tam jedna s dvouma odbočkama, přičemž si nepamatuju, že bychom nějakou z nich cestou do města používali. Zkrátka dokud jdu na severozápad, je to furt OK. Nějakej autobus by se dal zastavit už na hlavní silnici, tedy po pár stech metrech. Nicméně jdu necelou hodinku šórem až k obydleným končinám - celej Tanger mocně staví a expanduje, pročež většinu toho času procházíte mezi staveništi. Jak skončí staveniště, je na místě zapadnout do první hospody na kafe. Opodál je i autobusová zastávka (což však zdaleka není nutná proprieta k zastavení autobusu).

Když tak koukám přes kávovou skleničku - některé autobusy mají i nápisy, z nichž bych přibližně poznal, kam jedou. Ne tak ten, jenž jako první přijíždí po tom, co se na zastávku přesunu. Cosi nad čelním sklem napsaného má, nemám nejmenší ponětí, co to znamená. Ptám se průvodčího (je tam řidič, ten řídí, pak průvodčí, ten kasíruje a obsluhuje turniket pro vstup do vozidla), jestli jedou někam do "city centre"? Prej ne. Kdepak. V žádným případě. No nic, pár minut počkám. Autobus se s bafáním rozjede, po pěti metrech zastaví a průvodčí na mne mává: "Mister, mister," a prej jestli jsem nechtěl jet třeba kamsi jako do "centre de la ville"? Tvářím se, že je to sice čára přes rozpočet, ale přesto s nimi pojedu, abych jim udělal radost. Mimochodem, jestli taxi z letiště stojí 100 Dh (tedy krát 2,50 Kč, dvě a půl kila) a drzej čmoud si, ač stojí pod cenovou vyhláškou, neváhá zkusit říct i o sto pade, autobus vyjde na 3,50, což je levnější než potupák v Brně.

Jak už jsem zmínil - tak úplně jsem nepochopil (a nechápu doteď) způsob zastavování autobusu. Kde je zastávka, tam zpravidla zastaví všechny. Jinak sbírá lidi po trase, aniž by ovšem na něj nutně mávali. Na mávnutí obvykle, to ano, ale taky to není zcela nepostradatelné gesto. Stojí tři ženské na chodníku s desetimetrovým rozestupem. Ani se nehnou. Dost dobře byste tam místo nich mohli postavit sádrový trpajzlíky. Autobusák zcela neomylně zastaví u té prostřední, ta si nastoupí, zbylýma dvěma to ani nehne. Leda by to byli pravidelní cestující? Taky možná. Ale co.

Později mi průvodčí ukazuje, že mám vystoupit, touhle ulicí že přijdu na náměstí. Ptám se, jestli na Aprílové náměstí, prej jo. Tak vystupuju. Naznačenou cestou jsem na Aprílovém náměstí "Grand Socco" alias "Place du 9 Avril 1947".

Chvílu se ještě ometám městem, načež zamířím do známé kavárny Zocco Chico. Zrada číslo dvě této výpravy: pan David a jeho žena Fatima jsou kdesi v prdeli. Zaskakuje nějakej chlapík z rodiny, vysvětluje mi příbuzenský vztah, který až tak úplně nechápu. Dávám mátový čaj, nechávám vzkaz, zkusím se stavit v průběhu týdne, pokud se ještě dostanu/dostaneme (což má další "jestli", a sice jestli potkám Canea a Petra) znovu do Tangeru.

Okružní vycházkou mířím dolů k přístavu, zastavuju další autobus plný převážně ženských jedoucích z nákupu.

"Bus station?"

"Ééé-ee?"

"Gare routiére?"

"Ééé-ee?"

Takto pokračujeme ještě chvíli v plodné konverzaci, až se usneseme na čemsi jako "autobus stazione" či kýho čerta. Jo, to by mohlo tak bejt.

Ženské se naší úžasné domluvě chichotají (nebejt účastníkem, smál bych se taky), ukláním se jakoby do publika.

Na autobusáku mne zahaltuje čičmunda hned z první prodejny jízdenek, před kterou jsem se zastavil, neboť měla na výkladu napsáno Fés. Prej kam chci? A já, že do teho Fésu. Jasně, není problém. Ve tři hodiny (je asi půl druhé). "No jo, počkej, ale to je blbý jezdit po Africe s EuroLines," koukám na vývěsku. Né EuroLines, to sice ano, oni pro ně prodávají, ale v rámci Maroka zajišťují dopravu CTM - státní největší dopravce. Tak jo, no. Cena asi 110 Dh plus později nějakých 5 nebo kolik dovozné za batoh. 14:45 přesně mám přijít. A v šest prej máme bejt ve Fésu. To by tak mohlo možná bejt - ačkoli je to 300 km, ale plus mínus po dálnici přímou cestou ... Třikrát se mi čmoud dušuje v různejch obměnách, že 6 p.m., 18:00 a tak všelijak podobně. To by tedy bylo v tomto případě lepší než ten vlak. To by bylo, kdyby bylo ...

Stavuju se na další odpolední kávu, ty jejich malóšky se daj ostatně pít furt. Teda pro takovýho Makaróna nebo Žabožróta je to kafe akorát dle jejich, malý, silný a zpravidla dobrý, já takový ZHN chlastám po čtvrtlitrákách normálně, takže mi nečiní problém si ty jejich dávat průběžně. Po chvíli ke mně na moment přisedá jeden z těch obejdů z předprodeje jízdenek, mluví anglicky, chvíli si nezávazně povídáme. Pak mířím do vedlejší hospody na cosi k jídlu, chlap se zas odkudsi vyrojí, pomůže mi objednat a zase zmizí. Střídmý oběd vypadá jako čtvrt kuřete, hranolky, rejže, kari rejže, pečivo, salát, voda. Ujde. Jeden moment se mi v záhonku u stolu vyrojí malý spratek a snaží se mi vysvětlit, že by se mu tuze líbilo, kdybych mu přenechal svoje jídlo. Než ho stihnu poslat do prdele, všimne si ho obsluha a s řevem ho žene aus.

14:45 stojím znovu u prodejny lupeňů, jakýsi "závodčí" či jaký pomocný persón mi váží ten batoh a vede mne ven k nástupištím. Tady čekat, autobus bude záhy přistaven. Vystřídají se tam dva jiné. Balíková dodávka. V 15:15 skutečně přijíždí autobus. Nastupujeme. Po chvíli přichází vedoucí předprodeje, kontroluje zasedací pořádek a snaží se mi vysvětlit, že sedím špatně - mám lístek na místo číslo 10, které je podle něj přes uličku, jak mi ukazuje na cedulce na sedadle. Krčím rameny a ukazuju mu druhou cedulku, dle níž je sedadlo číslo deset i to moje. Jde pryč. Autobusem prochází prodavač tureckého medu. Pak prodavač brýlí a hodinek. Znovu ten s tou sjetinou míst, znovu se mne pokouší přesadit, znovu bezúspěšně. Několik dalších prodavačů. Do třetice kontrola míst. Už ho mám plné zuby, pročež učiním pohyb, jako bych vstával, nato mi povídá, ať klidně zůstanu sedět. Což bylo celou dobu mým cílem. Příliš nechápu, oč v této hře šlo. V 15:50 konečně vyjíždíme - na druhou autobusovou stanici - u přístavu. Ach jo. Začíná mi být jasné, že jsem sežral hada. Klimatizace chladí, chumlám se do flísky a usínám.

V mezičase zjišťuju, že vedle mne sedí nějaký arabský strejda. Spím dál. Opravdu se probouzím až při zastávce na benzínové stanici. Prý deset minut. Půl hodinky venku vesele pokuřujem.

18:20 odjíždíme z benzínky, ptám se chlapíka vedle mne, kolik kilometrů to může ještě bejt do toho Fésu? Už by to nemělo bejt snad daleko, ne? Cosi povídá snad francouzsky, "deux" cosik. "Twenty?" se ptám. Prej jo. Twenty. Proč jsme dělali zastávku dvacet kiláků před cílem? Ale co už, třeba nařízená. Nebo čekaj dlouhej průjezd městem, tak aby cestující nestrádali. To tam za dvacet minut musíme bejt, pohoda.

18:40 míjíme na dálnici kilometrovník s číslem 66. (Mimochodem - sice úzká dálnice a je třeba troubit při předjíždění, aby předjížděný uhnul až do odstavného pruhu, ale velmi kvalitní povrch, kdepak D1 drnc drnc drnc.)

Teprve teď si všímám, že v autobusu na hodinách je čas 16:40. Že by měli ve Fésu jiný časový pásmo? To je přece blbost, je to přímo na jih od Tangeru. Co to je za čas? Asi z výroby.

19:30 se konečně podle kilometrovníku dostáváme na konec dálnice. Přijde Fés? Nikoliv. Odbočujeme na jinou dálnici.

20:00 (18:00 palubního času) míjíme ceduli Fés - 140 km. Ten dědek vedle mne tím projevem na moji otázku myslel 200, nikoli 20 km, to je mi jasné už delší dobu. A jelikož nechápal, co se ho dál ptám, prostě mi odkejval, aby mi udělal radost. Hajzl.

Většinu cesty za náma sedí dvě haranťata, asi pětiletá holčička, která si s přibývajícím časem stále intenzívněji prozpěvuje až vyřvává, a její starší bratr Šerif, jenž se ji, dokud na to měl sílu, snažil uklidnit. Silečky ho opouštějí. Parchantě ječí. Do toho řidič poslouchá jakýsi ale opravdu úděsný folklór. Jedna skladba má snad třicet minut stabilního kvílení při vozembouchu, do čehož "zpěvačka" jednou co pět minut zařve "habibí". Přestává to bejt k vydržení.

Jo, jiný kraj, jiný mrav, snažím se zuby nehty a opravdu vybuchuju až poblíž Meknésu, kdy se zkurvyspratek za mnou naklonil mezi okno a moji opěrku a začal mi ječet přímo do ucha. To už jsem se i pozvedl a zvučně česky zařval: "Tak todle už, kurva, snad fakt není nutný." Zajímavé, ani jsem netušil, že maj s sebou maminku. Do matky jako když střelí, Šerifa posílá na přední sedadlo a dokáže druhého zmetka velice promptně umlčet. Že mne to nenapadlo dřív?

Ve 22:30 jsme ve Fésu. Neuvěřitelné. Prdel mne bolí až ke krku, v krku mne škrábe od klimatizace, hlava mne bolí od ječení ďýýýtě (ďýýýtě je nesklonné). Mám já tohle zapotřebí? Dobrá, tak autobusy pro zbytek pobytu pokud možno škrtám. Kurva Saíd.

Zkouším se zeptat u pokladen na autobusáku, jestli neví o nějakém přijatelném hotelu poblíž. Prej ven, doprava a tam. Jak daleko? Hned. Vedlejší barák. Hmm. Vyjdu ven, zahnu doprava, tam prodej živé drůbeže. Pak mrtvé drůbeže. O vchod dál ještě pečené mrtvé drůbeže. Trafika a drogerie. Z dalších dveří visí zas už kusy masa. Hotel nikde.

Zas se na mne lepí jakýsi čmoud. Já už poznám podle jejich očí, kdy vám chtěj jenom poradit z dobré vůle (minimum) a kdy vám chtěj poradit, někam vás zatáhnout a pumpnout vás vo prachy. Tenhle je z té druhé skupiny. Co hledám?

"Hotel? Taxi? Hašiš? Pojďte, mister, všechno zařídíme."

"Skákal pes přes voves," opáčím, jak jsem se při poslední návštěvě naučil.

"Hotel. Taxi. Hašiš."

"Nechcu hotel, nechcu taxi, nechcu hašiš. A hlavně se, kurva, nechcu bavit s tebou."

Čeština funguje i podruhé za dnešek skvěle.

Záhy se hlásí od jakéhosi grilu jeden z té první skupiny. Hledáte něco? Hotel? Támhle dolů, třicet metrů, na rohu doprava. Díky. Není zač.

"Ajajajaj," lamentuje černý hoteliér, "una persona? No room. No single."

"Hele, a dvoulůžáky, máš?"

Má. Ale nemůže mi dát za cenu jednolůžáku. Mám toho právě tak akorát dost na to, abych hledal další hotel. Kolik stojí dvojka? Sto fufníků. Davaj. Beru rozmařile celý dvojlůžák, bez štěnic a s ramínkama. Zajdu na večerní kávu. Neboť ve Fésu tedy jsem a nic mne nehoní, zapínám mobilní telefon a nařizuju si na něm budíka až na 11:00, abych se jaksepatří dospal. A je po mně jak po žabě.

Neděle, 04.04.2010 ... Fés - Meknés ...

Jak jsem již uvedl - chrápu v hotelu ve Fezu a nařídil jsem si budíka na 11:00.

V 11:30 skutečně i vstávám.

Bohužel italského času.

Venku je krásných 9:30 a okolní arabárna se pozvolna teprve začíná probouzet.

Jsem totiž pitomec pitomá, hodinky jsem si na letišti posunul, chronometr v mobilu mne nenapad. Aj tak si ovšem připadám vcelku odpočatě, není to tak nejhorší.

Jdu si naproti zas do jiné kavárny na kafe a cigáro, pak se vracím do hotelu, balím batoh a pomalu mířím do města - svoji přítomnost na letišti při příletu Canea a Petra jsem už odpískal, pročež mám do tří hodin, kdy bychom měli mít první pokus o setkání u nádraží, čas pošpacírovat se po medině. Mnoho cestovatelů se už zmiňovalo o místních malých (a jakýmsi způsobem "sdílených") taxících - petit taxi. Čas to vyzkoušet.

Přejdu silnici, kde na opačné straně tři takoví malí červení stojej, dojdu k tomu prvnímu a povídám, že bych byl rád, kdyby mne mohl odvézt k bráně Bab Bou Jeloud.

"Bab Bů-Žalud."

"Ne," odsekne a štěkne po Funésovsku. Mi asi nerozuměl.

"Bab Bů-Žalud."

"Ne. Ne. Běž pryč," přidává i Funésovská gesta.

"Počkej, tak seš taxík, ne?"

"Ne, běž pryč, běž pryč." A furt šermuje rukou, že mám jako vypadnout.

Nedám se odbýt, strkám mu mapu pod nos a ukazuju prstem.

"Aha, Bab Bů-Žalud," zachrčí dle mého skromného názoru přesně stejně jako já, "sedej, jedem."

Vlastně spolu s tím škaredákem včera představují dva z význačných archetypů čmoudů: První berou za své životní poslání zkásnout bělocha vo prachy za každou cenu, přičemž, pokud jim je tento nehodlá dát jen tak - což zpravidla nehodlá, pokusit se mu vnutit nějakou pofiderní službu, o kterou tento nestojí. A jsou dost neodbytní, ačkoli jim nerozumíte, či to přinejmenším vcelku úspěšně předstíráte. Druzí jsou poskytovateli služby, o niž stojíte, nicméně pokud vám nerozumí, snaží se vás poslat do prdele, ačkoli je jim jasné, že by z vás mohli mít prachy. Těma druhejma se nesmíte nechat odradit a těma prvníma nasrat. Mezi nima je samozřejmě ještě celá škála a plejáda vcelku normálních jedinců a obchodníků.

Od brány Bou Jeloud jsem to bral uličkama směrem dolů, tedy přibližně na východ. S jedním prodavačem pláten jsem se zakecal, aniž by mi dokázal sice krásnou, leč pro turistické účely značně nevhodnou, plachetku výměry 20 metrů čtverečních vnutit. Do mešity mne jako nevěřícího psa nepustili, ačkoli jsem si ráno bral čisté ponožky. Špacíruju, fotím. Až jsem se dostal na spodní náměstí, v kavárně poseděl, mátový čaj vypil, obrátil se směrem zpátky do kopce.

Ač jsem to kolem madrásy a mešity Attarine bral křížem krážem, nějak jsem se nedokázal trefit do jednoho patřičného místa - ke koželužnám a barvírnám kůží. Jedna ze stěžejních záležitostí Fésu. Chca nechca, musel jsem se obrátit na škaredáka - s vědomím, že to bude za bakšiš. Ale to jsem prostě chtěl vidět.

Jakmile jsem se dostal zpět do blízkosti mešity a do labyrintu obchůdků s kůží (od náramku po celou krávu), zeptal jsem se jednoho z obchodníků. Ten nelenil a odkudsi vyčaroval jakéhosi vopičáka, ten že mne tam dovede. Tradičně - šel pět kroků přede mnou, neboť neměl akreditaci průvodce, pročež neměl nejmenší zájem, aby ho někde viděl policajt s bílým turistou. To by se mu asi líbilo ze všeho nejmíň. Zastavili jsme před dalším krámkem, kde povolal druhého takového čičmundu, jemuž to tam patřilo. Prošli jsme skrz krámek, přes dva domy, restauraci, další krám, přes dvůr do asi třetího patra. A na terasu.

Smrad, že by jeden pad. Koželužna, no.

Dlužno podotknout, že to byla asi jedna z těch nejlepších vyhlídek, z které je nezřídka foceno do průvodců a podobně.

Prozíravě jsem si předtím rozměnil a nasyslil dost menších bankovek - když mu dáváte drobné, je z toho viditelně nesvůj. Nejmenší marocká bankovka je dvacka (tzn. 50,- Kč), jestli mám za prdelí škaredáky dva, bude to za kilo. Co už? Ten zde "domácí" byl za dvacku vcelku spokojen, ještě aby ne. Ještě se ujišťoval, jestli ten druhý je můj "friend", jestli nemá povolat další, aby mne ho zbavili. Velkoryse jsem ho nezapřel, dovedl mne sem, já jsem s ním spokojen. Zrovna za "frienda" bych ho nepovažoval, ale ano, jde se mnou. Onen původní "průvodce" mne pak nasměroval zpět na hlavní ulici, dostal taky dvacku s lakonickým spíše oznámením než otázkou: "It is enough for you." Chvílu se tvářil, že by o tom dokázal chvíli i diskutovat, něco si zabrebentil, tedy jsem přešel zpět do mateřského jazyka: "Ale di už do prdele, co bys nechtěl?" Kejvnul, že teda jo, že když jinak nedám ... Nedám. Sbalil dvacku a zmizel v davu. Tož tak.

Vymotal jsem se z mediny, nahoře před Bů-Žalud si dal zase kafe, načež už byl čas tak akorát vyrazit ku nádraží na schůzku s Canem a Petrem.

Chyt jsem si zase taxíka. Jo, ten minulý přes půl města stál asi 12 Dh, tenhle na nádr 8,50. Vcelku fajn doprava. A konečně jsem pochopil, jak to vlastně funguje. Najdu volný taxík, domluvím se, nastoupím. Řidič zapne taxametr. O kus dál nás zastaví Arab, zeptá se (pokud to není dost jasné ze směru), kam jedem, pokud mu to zčásti vyhovuje, řekne si svoje přání a přisedne. Řidič mu zapne další pásmo na taxametru. Takhle tam má až tři nezávislé okruhy, každému to měří zvlášť. Vysadí prvního pasažéra, pokračuje s dalším. A tak dále. Vynikající systém.

Ve tři hodiny plus mínus minuta jsem byl u nádraží. Načež slyším mocný pokřik "Egííííí", vzápětí i vidím - dvě postavičky jak ze žurnálu. Humoristického. Ne, že bych jezdil po takovýchto čundrech zrovna v kvádru, ale přecejenom ty tepláky od VietCongů ... No dobrá, jako bychom inžinýry neznali, že?

Samozřejmě to neměli tak jednoduché, už mi chtěli vypisovat KTZ (někdy mylně nazývanou SMS), že to nestihli a přijdou tedy až na další sraz v pět hodin. Cane měl na hodinkách zimní nebo jaký to vlastně čas. Prostě 16:00. Nebyli schopni se dopočítat oněch posunů. Že půlku průčelí nádraží zaujímaly mnohametrové nástěnné ozdobné hodiny, netřeba podotýkat. Ale pamětliv své ranní epizody s budíkem jsem si z nich ani moc nedělal vrtuli.

Chlapci vyjevili své plány - projet fšechno. To je tak na každý den jedno město. Teď (za asi hodinku to mělo jet) popojedem do Meknésu, pak Rabat, Casablanca, Marrákeš. Tanger a znovu Fés. Mno, já bych zedvě klidně vynechal, ale je to vlastně prapůvodně jejich výprava a já jsem jen přidružený člen. A ostatně - je mi to celkem jedno. Chtěj se projet, tak se projedem. Coby ne?

Koupili jsme lístky do Meknésu, sedli si zase před nádražím na obrubník, klábosili. Pokuřovali. Aj jsme nějakou svačinku malou vytáhli, já Tatranku, inžové to, co si přivezli ze Španělska. Vyřítil se na nás nějaký ochrankář. Prý: "Vy tady jíte?" My, že jo. Pak je všechno v nejlepším pořádku prej. Hmm.

Vlak. Zlí jazykové fakt nekecali, když tvrdili, že marocké vlaky jsou na africké poměry dosti luxusní. Upřímně - nevyznám se až tak v afrických železničních poměrech, ale aby laskavý čtenář pochopil, jsou tak o 50% lepší, než České Dráhy. Což třeba v evropském měřítku není žádné umění. Ale očekával jsem ledacos, ovšem tohle bylo opravdu výtečné. Ano, jízdenka na těch 60 kiláků stojí stovku na naše plus mínus. Nádherné, opravdu nádherné nádraží. U vchodu na perón stojí nebo sedí na štokrdleti opět osožák. Pouští jen s jízdenkou. Obejdové a somráci se nepřipouští. Dobrá, tentokrát (poprvé a naposled) jsme měli ten problém, že vlak byl nadrcnutý jako svině, pročež jsme strávili přes půl hodiny na chodbičce, jak ostatně pamatuju v říjnu z Bratislavy do Brna v ÉCéčku. Stejný vagón, stejný nával, stejné dvacetiminutové zpoždění. Normálka.

Meknés je malé půlmilionové městečko. Prošli jsme se pěšky od nádraží asi třicet minut do starého centra.

Podle Caneova průvodce tam někde hned zkraje měl být doporučený hotel Regina. Byl. Stál pěkně za hovno. 70 Dh na osobu, jakýsi kutloch temný, vlhké deky, to neklapne. S díky odmítáme.

Hned vedle je ještě horší ruina - hotel Agadir. Avšak za standardních 50 na člověka, labyrintem schodišťátek do blíže neurčeného patra mezi druhým a čtvrtým, dvě dvojpostele. Sice má na recepci napsaný poplatek za sprchu, pro nás však prý v ceně. Pokoj se sprchou. Na chodbě. Záchod kdesi jako odbočka ze schodiště - na jednom schodu uděláte úkrok vlevo do dveří. Když jsem tam večer šel, chvíli jsem tápal a marně hledal světlo, ačkoli žárovka tam matně byla vidět. Drahnou dobu mi zabralo, než jsem našel vypínač. Zvenčí našikmo v horním rohu futer bych ho fakt nehledal.

Jdem se projít ještě do města a vyhledat něco k požrání. Petr rozvíjí teorie, že je třeba se stravovat tam, kde je dostatek, ne-li vůbec nejvíc, lidí. Tam "se to točí", jídlo není staré a zkažené. Takto nás neomylně zatáhne na zahrádku restaurace na jednom z hlavních náměstí - asi nejdražší putyka široko daleko. A v okamžiku, kdy se usadíme, praví, ať si teda něco dáme, on se podívá, počká, co to s náma udělá, kdyžtak si pak dá něco taky. Na což už ovšem nedojde, neboť se vyskytne pracovní problém, Petr dvacet minut řeší po telefonu, následně uchopí noutbuk a jde do internetové kavárny. No Ichyl. Fakt.

A s tím spím v posteli - Caneovi jsme nechali tu druhou, kratší. Když si lehne našikmo, bude to mít akorát. Ačkoli se Cane myje. Nemám to ale prej prozrazovat.

Ale to je z neděle tak nějak vpodstatě všechno.

Pondělí, 05.04.2010 ... Meknés - Rabat ...

Ráno mne budí dost hrůzostrašné zvuky. Po několika minutách naslouchání té domnělé kotoučové brusce zjišťuju, že to si Petr čistí zuby. Sice je to zhusta jeho nejvyšší stupeň hygieny, ale má v něm alespoň zanícení (což v tomto případě není totéž, co zánět). Po chabé čtvrthodině jej to naštěstí přestává bavit, bere noutbuk, odchází do internetové kavárny pracovat. S Canem spokojeně spíme dál.

Už mnou po ránu docela cloumá kašel a rýma. Ještě po návratu mi nikdo nechce věřit, že jsem se v Africe nachladil. No jo, no.

Po nezbytné kávě si za světla prohlížíme slavnou bránu Bab el-Mansour. Chceme k mauzoleu Moulaye Ismaila, sultána z přelomu 17.-18. století, který z Fésu přesunul hlavní město právě do Meknésu. Pověstný svou drsnou vládou, které padlo za oběť pár tisícovek čmoudíků, nicméně stále oblíben. Údajně našukal přes 800 haranťat. Jakmile Meknés zrušilo zemětřesení, jeho vnuk udělal místo nové výstavby hlavní město v Marrákeši. Pak se divte, že je tam každá vesnice s přívlastkem "královská". Jo, ale to mauzoleum ...

Jelikož průchodů v opevnění je trochu více, když něco nevíš, zeptej se příslušníka SNB. Takto se nám podaří víceméně omylem najít služebnu turistické policie, ochotný strejda v uniformě béře bundu a vysílačku a vede nás skoro až tam.

Vcelku celé mauzoleum je mešita s rakví uprostřed. Kupodivu můžeme dovnitř i coby nevěřící psi. Jen je nám taktně připomenuto, že bychom měli obětovat drobák do kasičky ku Alláhově slávě. Jestli je Moulay v rakvi nebo ne, to blíže nezkoumáme. Vystavenej jako Lenin není. Ale prej tam snad je. Věříme.

Procházíme medinu a židovské město, oklikou přes náměstí se vracíme do nákupních křivolakých uliček, ještě jsme lstivě zavlečeni do madrásy Bou Inania a už víceméně opravdu omylem do muzea Dar Jamaď, které původně mylně považujeme za hotel. Chystá se tam nějaká novinářská výstava, jak nám ochotně vysvětluje jakýsi místní žurnálista. Kolega. Podrobnosti nechápeme.

Později toho dne bereme taxíka a jedeme na nádraží. Poté, co se třikrát ujistíme, že taxíkář chápe, na které nádraží potřebujem odvézt, hrdě nás zaveze na to druhé. Ano, bližší, ano, ten vlak tam stejně zastavuje. Chtěl nám udělat radost. Nedáme se a kážeme mu nádraží hlavní. Chápe, ani moc nenadává. Co by taky nadával, když platíme, byť stále v řádech desetikorun.

Po včerejší zkušenosti srabíme a kupujeme do Rabatu první třídu. Což už je ovšem nářez. Klimačka samozřejmostí (na mé nachlazení vynikající věc), plyšová pohodlná sedadla, místa víc, než v české jedničce. Retard alias zpoždění chabých 15 minut, což je jako nic. Mírný zmatek způsobíme nelogickým požadavkem na číslování vagónů, kdy mylně předpokládáme, že 1. vagón je první, zatímco 2. vagón by měl být druhý. Kolektivně s kohortou místních směsí asi pěti jazyků se dobíráme pravdy, přepouštíme místa právoplatným držitelům, omlouváme se a odcházíme do prvního vagónu číslo 2 na ta naše. Hlavně, že ten kunda průvodčí zas na naše dotazy a ukazování lístků kejval jak houpací kůň.

Trochu nás v Rabatu rozhodí po průjezdu městem zastavení v tunelu. Aha, to stojíme v tunelu před nádražím. Až po chvíli zjišťujeme, že stojíme v tunelu ZA nádražím. První vagóny se prostě nevešly na perón otevřený, vystupujem v tunelu, abychom nepřejeli až do Casablanky.

Ehm, už je mi to trapné, ale dáváme si kávu, koukáme do mapy, určujeme směr, podle mojí buzoly a Caneova kompasu se přesvědčujeme, že směr je správný, jdeme pár set metrů k medině. Hned za hradbami je hotel, bohužel plný. Naproti je jiný, kde mají místo. Třílůžák, obligátních 50 Dh na osobu. A světová třída ...

Normálně ty hotýlkové pokoje sestávají z několika postelí, občas židle, možná stolek, umejvadlo. V těch lepších skříň, v takovém případě i ramínka. Záchod na chodbě (tedy za dveřmi, ne přímo na chodbě), někdy turecký, někdy evropský, někdy oba. Sprcha tamtéž, tedy v separátní odbočce z chodby, někdy doslova tamtéž - turecký hajzl s dírou do země, nad tím sprcha. V každém případě se Arabák dušuje, že "hot shower", "comfort" a "very warm", přičemž v 50% případů ke sprše vede jenom jedna trubka a sprcha má jen modrý kohoutek. Folklór.

Nicméně v Rabatu se rozhodli vybudovat extratřídu hotel se sociálním zařízením na každém pokoji.

Kterémužto účelu obětovali vestavěné skříně.

Ano, vykutali svislou díru, osadili rourou odpadní, do skříně zabudovali záchod sedací, splachovací, splachující. Dobrá, tak se tam při svojí výšce a pavoučích nohách mám trochu problém poskládat, ale to je vcelku běžné, na takové trampoty jsem zvyklý. Jistě, mohli do pokoje pro takový případ umístit skříň jinou, aby si bylo kam odložit věci. Ale drsný tůrista staví ponožky do rohu a zbytek svršků klidně rozloží na podlahu od dveří k posteli, však my, chlapi, to známe nezřídka i z domova.

Co jim lze ovšem mít kapku za zlé, že jaksi už nedošlo na světlo na tomto "záchodě" (ačkoli je na zdi vypínač a nefunkční zásuvka, chybí onen "protikus" uvnitř). Pročež se tam nasoukáte, poskládáte ... a buď serete potmě (pakli vám jdou ty dveře zavřít a netrčí vám koleno ven), případně sedíte a konáte potřebu ve skříni otevřené, takto můžete konverzovat se zbytkem osazenstva pokoje.

Velkolepé.

Petr pronáší památnou větu a leitmotiv zbytku expedice: "Dyž voni dycky něco nedomyslej ..."

Má pravdu. Snaha o kvalitu je často zcela očividná, ale obvykle se cosi jaksi nepovede. Ovšem člověk se aspoň pobaví.

Jdeme na večeři do nedaleké hospody, kde si dáváme polívku zvanou místními gurmány harira a kuřecí tadjin - to stejné, co včera, ačkoli je to něco zcela jiného.

Večerní procházka nás vede kolem majáku na atlantickém pobřeží, do Kasbahu, odtam fotíme noční snímky Hasanovy věže na druhém konci města, skrz naskrz ztichlou částí mediny (docela rozdíl oproti jiným městům, ale tady je opravdu k půlnoci klid, hlavní město), abychom vylezli z opevnění ven, zorientovali se a zapadli zpátky k hotelu tou stejnou bránou, kterou jsme šli večer. Brát to zkratkou, to bychom taky mohli nocovat někde v průjezdu.

Úterý, 06.04.2010 ... Rabat - Casablanca ...

Kde že to jsme? Aha, v Rabatu ...

Vstáváme, provádíme jakousi formální hygienu, postupně chodíme srát - do skříně.

Poté se jaksi pobalíme a jdeme stejnou cestou jako včera - přes starou čtvrť, snídáme jakési buchty, kolem hřbitova dolů k majáku, podél atlantického pobřeží nahoru ke kasbahu a do přilehlých uliček bílých domů s modrou podezdívkou. Pevnost se jmenuje Oudadova, stejně jako její nejznámější brána. Oudada byl zas jakýsi místní hero kolem 12. století.

Následně to béřem medinou zpátky a skrz novější části k Hasanově věži. To je takovej štekl čnící z prostranství, zdáli to vypadá jako samoúčelné. Ve skutečnosti to byl minaret (původně též 12. století) tehdá druhé největší mešity na světě. Měří padesát metrů. Původně to mělo být k osmdesáti, ale když zemřel stavitel, ostatní na to hodili bobek. A zbytek mešity jim pak v půlce 18. století složilo zemětřesení, zbylo náměstí posázené sloupy. Nicméně je to jedna z nejznámějších dominant Rabatu a Maroka vůbec.

Ještě před vlezem do areálu nás prudí takové ty potulné henovačky, či jak to říct. Ženštiny s injekční stříkačkou s onou sračkou, co vám jaksi podráždí pigmenty (doplňte mne, jestli o tom sajrajtu víte někdo víc), takže po oloupání toho blata vám zůstane hnědý obrázek na patřičné části těla - po omezenou dobu. Posíláme je do prdele, avšak nejpomalejší článek výpravy Cane není v zahánění dostatečně agilní, nechá se ochočeně uchopit za ruku a udělat si "free" vzorek, za nějž však ohava následně požaduje alespoň drobnou platbu, řekněme tak 20 Dh. Cane znovu neumí situaci rychle řešit a snad chce dokonce rozměňovat či co. "Esli chceš bejt velkorysej, dej jí pětku, hlavně ju už pošli do hajzlu," radím. Jak to nakonec dopadlo, to netuším, já se věnuju focení věže z podhledu.

Poté se věnujeme prohlídce areálu - sloupové náměstí, věž. A ještě k tomu mauzoleum Mohameda V., prvního krále nezávislého Maroka.

Do toho potřebuju jednu takovou epizodu namáčknout. Jak s oblibou čtu dedektývky od Jaroslava Velinského alias Kapitána Kida, tu poslední jsem si (ač jsem mlsně brousil kolem knihovničky) půl roku usyslil pro nějakou podobnou příležitost na větší expedici. Dávám Caneovi do ruky foťák a nechávám se fotit před vežou, přičemž simuluju čtení. Tedy dávám Caneovi do ruky foťák, usazuju Petra na zem coby figuranta, vysvětluju Caneovi základy práce se zrcadlovkou a kompozicí snímku, vyháním Petra, nechávám se fotit před vežou, přičemž simuluju čtení. Náhodou je na tohle Cane vcelku chápavý (však jde o techniku a on je arciinženýr), pročež na nějaký třetí čtvrtý pokus získávám sérii snímků přesně podle představy. Dlužno pochválit.

Béřeme taxíka a necháváme se popovézt ke královskému paláci - tedy lépe řečeno komplexu.

Ve skutečnosti jde o areál tak kilometr a půl na kilometr. Zahrady, prostranství, vlastní palác, několik ulic obytných (snad nějakých vysokých činitelů). Zvenčí po zuby ozbrojené stráže, uvnitř decentně ozbrojené stráže.

Kupodivu není problém se vstupem a nedělají na nás žádné kožíšky, jen je potřeba u brány policajtovi odevzdat doklady. Tím se dočasně rozcházíme s Petrem, jemuž paranoia velí nedat pas z ruky. V jednom směru to lze pochopit, kdejakému obejdovi se pas rozhodně nedává, na druhou stranu bych argument, že uniformovaní jedinci bývají největší zločinci, zrovna v Maroku u královského paláce považoval za mírně přehnaný. My s Canem tedy poldovi pasy s klidem necháváme a jdem se kouknout dovnitř. Nicméně je to asi ten důvod, kdy i při vpodstatě tomto jediném omezení není uvnitř jediný jiný turista.

Jak už jsem uvedl - areál jako svině, avšak boží klid. Můžete si stát uprostřed silnice a fotit dle libosti, než k vám přijede to jediné auto toho půl kilometru od brány, máte času dost. Jen taková příjemná procházka. Král tam má vlastní mešitu, ty zahrady jsem už zmiňoval, starobylá děla (pro okrasu) a končíme před oním palácem. Tam se nás ujímá jakýsi místní pracovník - mladý klučina v dlouhém tradičním hábitu - a vysvětluje nám velmi zevrubně historii: palác nechal postavit minulý král Hasan II., tedy syn zmíněného Mohameda V. (co má to mauzoleum) a otec dnešního Mohameda VI. Ten dnešní tam už nepřebývá, bydlí jinde, sem chodí jenom úřadovat. To bych si vcelku taky nechal líbit. Maníkovi děkujem a dáváme si k dobru ještě pár snímečků. Jenom od brány do paláce jsme zahaltováni v uctivé vzdálenosti černým strejdou v saku a kravatě - jakože fajn, mistr, tam stačí, blíž nechodit. Já na to, jestli "piča" si můžu udělat, on, že "piča" kolik chci, ale držet dištanc. Oukej.

Doklady u brány komplexu nám pan policajt vrací zcela bez problémů, vyzvedáváme si Petra a mažeme na nedaleké nádraží, kde stíháme vlak asi minutu před odjezdem. Čímž si zapomínáme koupit i pohledy, kurva. Hlavně, že čmoud prodávající občerstvení před nádrem si nezapomene dát na vodu a pišingr tísňovou přirážku. Jenže tu vodu potřebujem. Alláh aby ho potrestal.

Celkově se dá Rabat shrnout jako moderní město, nijakých extra moc památek a takového toho echt ducha tam nenajdete, za krátkou odpočinkovou otočku ale rozhodně stojí.

Popojíždíme do Casablancy, což je bídných necelých 100 km, vpodstatě lokální vlak, druhá třída, asi jako trochu luxusnější City Elephant z Berouna. Jezdí to na nádraží Casa Port, tedy k přístavu, odkud je to pár kroků do mediny. Cestou si dáváme obligátní kávu, asi nejhnusnější a zároveň nejdražší v Maroku. Až budete v Casablance, vyhněte se kavárnám po levé straně bulváru od přístavu nahoru. Ble. Hnus.

Jelikož už máme vcelku osvědčený způsob ubytování, noříme se do okrajových částí mediny a rozhlížíme se, kde najdeme nápis "Hotel".

Avšak zas už kolem skotačí jakýsi přičmoudlý čulibrk a chce nás někam táhnout. Chlapci zastávají strategii, že se podíváme, když se nám to nebude líbit, tak odejdeme. Božínku ...

Čmoud nás dovláčí za dva rohy, kde je na malém plácku takových hotelů šest nebo sedm, strká nás do jednoho z nich, rve do nás báchorky o tom, jak je to jeho rodina. Pajzlík je to snesitelný, za přijatelných 120 Dh pro všechny, nicméně naháněč, jak jsem předpokládal, loudí bakšiš. Neboť se Cane s Petrem kroutí, že nemají drobné, hrdě přechází na eura, přičemž z nich snad po jednom euru vymáčkne. Já mu vysvětluju, že když je to rodina, ať si řekne příbuznejm, nakonec z útrob kapes vykouzlím dva dirhamy s tím, že víc nemám, nedám, obchod končím. Tak. Ještě nás chce smýkat kamsi do restaurace, ať kličkujeme, jak kličkujeme, furt hopká kolem nás, za dvě ulice přecházíme na moje metody a jeho prostě už zcela jasně a explicitně posíláme, jak je naším dobrým zvykem, znovu do prdele.

Nacházíme si ale velice příjemné bistro, kde se za levný peníz dobře najíme (kuřecí tadjin, ale pro změnu s párečky a vejci). Velice obětaví a hovorní maníci, nadšení, že si můžou poklábosit.

Mimo jiné dochází i na otázky, co máme za sportovce? Nechápou ani Jirku Dopitu (olympijský vítěz a 3x mistr světa), jehož autogramovou kartičku mám coby záložku v knize v kapse. Trochu neochotně a možná kašírovaně připouštějí, že slyšeli jména jako Hašek a Jágr, leč je vidět, že tam tomu hokeji moc nedávaj. Sáblíkovou raději ani nezmiňujeme. Chytají se až na Céh, Rosiky a Nedvéd. O fotbalu zase my víme pramálo, ale aspoň mírně zamlžit snad můžem.

Naproti tomu, jak se ubíráme soumrakem k Hasanově mešitě, před jinou hospodou stojí několik chlapíků. Odkud jste? Španělé? Ne. Italové? Ne. Hmm ... Němci? Ne. Švédi? Ne - schválně, kolik ještě znáte států? Po chvíli se nechá poddat. "Ček? Čekoslovekija? Jés, futból, Nedvéd, gůd." No vida. Zapisujem si, že Nedvéd je kapacita.

Procházíme se kolem té Hasanovy mešity - to je v současnosti třetí největší na světě (po Mekce a Medině snad), dokončená v 90. letech, postavil Hasan II., ten otec dnešního krále. Obrovskej kostolík, to je fakt. Však za 800 milionů dolarů to nebude žádná kůlna, že? Z minaretu v noci svítí zelený laserový paprsek směrem na Mekku - aby ti, kteří zrovna nejdou do svatostánku, neměli problém zjistit, kterým směrem maj mlátit hlavou o zem.

Jdeme znovu na kafe a čekáme právě na úplné setmění, abychom si mohli udělat pár nočních snímků. V kavárně zrovna běží fotbalový přenos nějakých dvou významných týmů, takových těch, co o nich my tři nic bližšího nevíme, ale jelikož víme, že existují, musí být velmi významné - něco jako Manchester versus Barcelona nebo tak něco. My sedíme, koukáme na mešitu a hašišem zkouřené zoufalce, po každém gólu některý z hostů vyběhne nás zevrubně informovat (tedy nás a přilehlé dvě ulice).

Vyfotíme noční mešitu, chytnem taxíka. Taxíkář chce prachy mimo taxametr, posíláme ho do hajzlu a jedem jiným. Máme menší potíž najít ten hotel, sice ho máme vyfocený, Hotel des Amis. Hotel u přátel? Mohlo by to tak bejt? Což mi evokuje film "Drž hubu", jak tam Depardieu všem vtlouká do hlavy, že je Quentin, Quentin z Montargis. A s Jeanem Reno čili Rubym chce mít hospodu. "U dvou přátel" by se jmenovala. Tak my máme Hotel des Amis, jenom, kurva, nevíme, kde. Když nevíte kde, prd vám pomůže i buzola. No, prošli jsme patřičný sektor a zeptat se museli jen už asi dvě ulice.

Tohle je třeba zrovna ten případ, kdy maj sprchu společně s tureckým záchodem. I tak se mejeme (jestli se nepletu, tak já a Cane), chvíli čtem, poté jdeme spát navzdory řvoucí tlupě čmoudů pod okny.

Středa, 07.04.2010 ... Casablanca - Marrákesh ...

Obměna ranního scénáře - Petr si sice drhne zuby svým hovadným čtvrhodinovým hlučným způsobem, že by mrtvého probudil, nicméně posléze mizí v uličkách Casablancy a vrací se za čtvrt hodiny ostříhán. Že by mu to extra pomohlo či uškodilo, se říct nedá. Drobnou faunu v jeho pohlavním porostu jsem po zbytek doby nezkoumal, nicméně také se snažil nenocovat příliš blízko něj.

Po obligátní kávě se proplétáme obligátními uličkami znovu směrem k Hasanově mešitě, podívat se tam za denního světla. Cestou Cane dostává chuť na mandle (ejhle, vida, teď při spisování si taky skočím do kuchyně z pytlíčku si odsypat), čímž dokáže zablokovat stánek s plodinami a kořením na několik minut. Až spojené úsilí tří čmoudů jej odtam dostává, když mu prodávají požadované peckovice za dumpingovou cenu a pro jistotu jej vyprovází až na nejbližší roh, aby se nevrátil ještě pro něco.

Mešitu obcházíme, fotíme, pojímáme nápad nakouknout dovnitř. Avšak jsme opět zcela nemilosrdně (možná dle vietnamských tepláků a vágusáckého vzezření mých parťáků) rozkryti coby nevěřící psi a připuštěni maximálně na práh. Na druhou stranu nebude EU v RB OSN pranýřována za plynový útok, kdyby se Petr zul (já s Canem jsme se včera sprchovali). Leč je nám strážci svatyně bez skrupulí dovoleno strčit dovnitř ruku a oblýskat si tam pár snímků interiéru.

To je vpodstatě vše, co jsme chtěli až tak v Casablance vidět. To je také město moderního štýlu (zvláště se vyznačuje drtivou většinou staveb v "koloniální bílé", jak mi se zpožděním dochází, může to souviset s názvem - Casa Blanca), nějak nás nenapadá, proč se tam extra dále zdržovat.

Chytáme taxík, necháváme se odvézt na velké nádraží - Casa Voyageurs, odkud jezdí dálkové vlaky. Poprvé řidič začíná politikařit i za bílého dne - jak zjišťujeme, občas přepadne na extra dlouhé trase řidiče chandra, že při plném obsazení vozidla jednou výpravou nemůže brát další nesouvisející pasažéry, kterým by taxametr účtoval jízdu zvlášť, pročež se pokouší dohodnout platbu mimo. Výhodné je v takovém případě už sedět uvnitř, přinejhorším na něj zavoláte policajta. Ale zpravidla i tak se lze domluvit, tenhle začal na čtyřiceti, my na taxametrové ceně, nakonec jsme se dohodli na 25 Dh, přičemž odhadem takových 16 nebo 18 by to dost možná stálo tak jak tak. Záleží na tom, jak je drzý on a nakolik jste ochotni na jeho hru přistoupit.

Prvně si za rohem od nádraží dáváme oběd - čtvrt kuřete (opět přichází ke slovu můj bloček s už z Meknésu předkreslenou cifrou 1/4 a jakýmsi neumělým piktogramem krákoše), hranolky, pečivo, vodu. Levné, dobré.

Obejdujeme okolo a snažíme se někde sehnat nějaký ten pohled, o nichž jsme celý den plamenně hovořili a nakonec na ně zapomněli jak na smrť.

Dáváme si kávu a při odchodu z kavárny pozorujeme asi nejdramatičtější dopravní incident za celý pobyt.

Možná už jsem zmiňoval - jezdí se v Maroku, jak to jde. Pruhy na silnici slouží jako orientační vodící čáry, reálně může jet vedle sebe tolik vozidel, kolik se vejde mezi chodníky (jsou-li v daném místě jaké). Rychlost a většina značek valně nezajímá nikoho. Světla jsou pojímána jako dobře míněná rada, zelená znamená volno, červená dát si pozor, jestli nic nejede ze strany, pak také volno. Většina respektuje jednosměrky, a to až k nějakým závratným odhadem tak 85 procentům (osobně bych tipoval, že jsou líní v případě potřeby vycouvávat). Základním agregátem každého motorového vozidla je klakson - troubí se pořád a na všechno, zatroubení může znamenat cokoli: od nadávky, výčitky, upozornění až po pozdrav. Troubit lze při vyžadování přednosti stejně, jako při jejím dávání. Možná mají Maročané nějaké sluchové specifikum, kdy se pomocí klaksonů domluví. Úplně v duchu vidím toho čmouda, jak si jde kupovat ten nový vůz (potažmo většinou nový starý vůz): přijde do autosalónu (autobazaru), usadí se do vyhlídnutého povozu a vyzkouší ... jak to troubí. Zbytek jsou okrajové záležitosti. Haldy mrtvých jsme nikde neviděli, polovina vozového parku Maroka je ovšem v tak žalostném stavu, že nelze zjistit, jakou měrou se podílel zub času a jakou tato dopravní řízená zvyková anarchie.

Ale skutečně před kavárnou se odehrává drama - přičmoudlý strejda zvrhnul v křižovatce dvou vedlejších a nepříliš frekventovaných ulic z dvoukoláku obrovské plato malých ananasových melounů. Na to jsou i klaksony krátké, kalamitu pomáhají odstraňovat chodci i řidiči. Většinou hrnou plodiny zpět strejdovi na vozejk. Neb už máme batohy na zádech, alespoň mu přikopáváme (šouráček nohou, ne penalta) kusy, které se zatoulaly až k našemu stolu a přilehlému obrubníku.

Na jízdu do Marrákeše béřeme po počátečních panikách už zase hrdě 2. vozovou třídu. Prostorný vagón typu EC (jen je v něm více místa), slabší chvilky má klimatizace, která začíná fungovat až v půlce bezmála čtyřhodinové cesty. Čili to nepředstihuje ČD o dvě délky, ale jen o jednu.

Celou dobu mám mírnou potíž: v práci mám dvě kolegyně - sběratelky cukrů. Balených. Neptejte se mne na smysl, přišla s tím snad nějaká hérka či jiná komediantka, možná dokonce Holina Obrowská neb podobná kreatura, zkrátka se v tom shlédly a sbírají cukry. Já normálně dělám to, že si občas po práci skočím třeba do hospody U Šušňa na kafe, vedócího mám už vycvičenýho, že ví, že piju hořký kafe, ale cukr mi k němu stejně dycky dá - já ho sbalím do kapsy, syslím si v kanclu a sypu si to do odpoledních čajů, čímž mi odpadá potřeba chodit cukr kupovat. Na cestách cukry sbírám také, ale pro ty dvě kolektorky. Vždy po dvou. A neváhám dva vyžadovat. Shrábnu, uložím do obálky, popíšu původ. Sem tam někoho hecnu, aby jim na cestách exotických šluknul někde taky. Znáte to možná taky - vy mně posíláte někteří pohlednice, sem tam z někoho vypadne třeba starý fotoaparát a tak. Každému, co jeho jest. V Maroku je problém, že většinou dávají k hrnku na talířek kostky. Na počet projetých štací mám žalostně hubenou cukrologickou sekci v batohu. Pročež si ve vlaku Casablanca - Marrakesh objednávám kafe od maníků s občerstvovacím vozeykem, aniž bych na ně (na ně jako na to kafe, nikoli na maníky) měl chuť. Popravdě je značně hnusné. Uvádím takto v menší úžas dva Marokánce sedící na protějších dvou sedadlech, když si vyžádám dva cukry, vypiju hořké hnusné kafe a cukry schovám do kapsy. Aspoň maj o čem přemejšlet.

V Marrákeši vystupujeme, jdeme znovu na kávu (uvědomte si, že od toho humusu z vlaku jsou to dvě hodiny a od poslední pořádné čtyři), jako vždy se přebaluju (podklady Casablancy schovat do batohu, podklady Marrákeše vytáhnout ze složky a umístit do granátové kapsy).

Petra s noutbukem necháváme chvíli v kavárně krást wifi signál a pracovat, s Canem se vracíme na nádraží. Poté, co jsme probrali všechna pro a proti, kupujeme lístky do Tangeru. Asi takhle - mně už se tam ani tak moc nechtělo. Vidina harcování přes půl Maroka na sever někam, kde už jsem byl tři dny zpátky, pak ještě zase na jih do Fésu, kde už to také znám, i jsem notnou chvíli váhal, zda to podstoupit, či zůstat v Marrákeši a důsledně si to proslídit tam. Nakonec se rozhoduju utratit drahné prachy dokonce za lůžkový lístek a partu netrhat, neboť i cesta může být cíl. Tedy zakupujeme sobě na příští den 3 ks jízdenek lůžkových do Tangeru, po 350 Dh (přes 800 Kč), a sice do tří různých kupé. Zvykem je kupovat dva a více dní dopředu, teď už nemají tři pohromadě. Berem. Cane s Petrem snují plány, kterak čmoudy ve vagónu možná přeskládáme. Ha ha. Už to vidím v živejch barvách. Ale nějak to půjde. A lůžkový vlak marockých železnic si nemůžu nechat ujít.

Odcházíme hledat ubytování. Nějak jsme přešli stanoviště taxíků, bylo-li tam jaké, volíme tedy za Petrova notného skuhrání, to jsem měl pocit, že je větší tůrista, procházku dobré dva nebo tři kilometry do středu mediny, do sektoru kolem hlavního náměstí Jamaâ El Fna. Velitelem hledání je jmenován Cane, poněvadž už jsme zapomněli na hotel dle jeho průvodce v Meknésu. Nebo lépe řečeno: jeho průvodce udává v tomto případě jen sektor zhruba jižně od náměstí, raději nejmenuje. Tam něco najdem.

Trpělivě odmítáme nabídky šmejdů a vytrvale je posíláme stále znovu a znovu do hajzlu. Zatímco já mám v oblibě klasické: "Skákal pes přes voves", Cane vzal za hlavní univerzální odpověď: "Jasně, vole, šla Nanynka do zelí". Do toho se jako refrén přidává Petrovo: "Kdy už tam budem? Měli jsme jet taxíkem." Snad jeden ryze důvěryhodný Marokán k nám přistoupil v momentě, kdy jsme se jenom kvůli čemusi na moment zastavili, zaslechl útržek hovoru, kdovíjak vydedukoval, pravil, že jestli hledáme náměstí, musíme takhle podél zdi a potom támhle doleva, a aniž by o čemkoliv dalším hovořil, šel si zase po svém.

Petr kamsi odbíhá, s Canem na něj čekáme, Cane si zapaluje cigaretu. Přichází pan somrák a v několika jazycích cigaretu vyžaduje. Cane krčí rameny a vlídně a rozvážně svým charakteristickým stylem k němu hovoří: "Ale jo, já chápu, že chceš cigaretu. A to dokonce tuhle konkrétní cigaretu. Ale já ti ji prostě nedám." Vida, ani bych byl neřekl, že somrák umí česky. Prostě se otočil a odešel.

V prostoru jižně od náměstí je opravdu několik menších hotelů, tentokrát chtějí teda už v tom našem 200 Dh za trojlůžák, což znamená zhruba 165 čechokocourkokreditů na jednoho. Sto metrů od hlavního náměstí, v centru jedné z hlavních turistických lokalit. Berem.

Procházíme se bulvárem, v malé hospůdce dáváme večeři, ehm, kuřecí tadjin. Ovšem přes veškerá ukazování na kuře a trojí ujišťování, že požadujeme v tadjinu "poulet", tzn. právě to kuře, dostáváme "tadjin de poulet", ovšem bez kuřecího, zato s hovězím. Vcelku trefně podotýká Petr, že "Tadjin" se do češtiny překládá zhruba jakožto "Überraschung".

Míříme ještě kouknout na večerní Jamaâ El Fna, osvětlené desítky stánků s džusem z čerstvých pomerančů (a spřízněných plodů), vyhýbáme se uřvaným zhašišovaným Berberům, somrujícím prachy za mlácení do jakýchsi bubnů (lze vidět i na České a v přilehlém okolí). Cane má opici. Tedy jakýsi pouliční hastroš přišel s opicí na řetázku, posadil ji Caneovi na záda, za prachy nechal vyfotografovat.

Petr jde spát, my si dáváme ještě na hlavní třídě thé de menthe, v hotelu větráme (Petrovy výpary), jdeme se sprchovat (narozdíl od Petra, jenž spoléhá na větrání). Stoupám po schodech podle návodu recepčního do druhého patra, v šeru po dvou obkrouženích terasy nalézám v rohu bojler a proti němu otevřené dveře. Výborně, ve volně přístupných dveřích naproti bojleru musí být sprcha. Našmátrám potmě vypínač, rožnu, vkročím ... a koukám na spícího Maročana. Ne tedy, že by Maročan spal ve sprše, nýbrž bojler je naproti pokoji Maročana, kterýžto spí při otevřených dveřích. Asi taky nenašel sprchu. Ta je zcela logicky o patro výš (nikoli v druhém patře, ale dvě patra nad naším prvním).

Jdeme spát.

Čtvrtek, 08.04.2010 ... Marrákesh ...

Já se kdysi v Rumunsku Ťapince velmi smál, neboť při jednom noclehu v hotýlku ke konci druhého týdne výpravy vyprodukovala ... teď nevím, jestli to mám psát ... no dobře, tak já to teda napíšum, slabší nátury a Ťapinka prominou ... vyprodukovala hovno konzistencí odpovídající zhruba korku, které nešlo spláchnout ani druhý den jakýmikoliv přívaly vody.

Hele, já v tom budu ještě chvíli pokračovat, tak slabší nátury nechť přelistují pár odstavců.

Možná to někteří znáte, jak tělo po pár dnech najede na expediční režim, nepravidelný přísun obskurní stravy, pročež se snaží vyždímat z toho, co to dá. Zpracovat naprosto všechno zpracovatelné, vyloučit jenom skutečně nestravitelný a nevyužitelný zbytek. Někomu to jde i vpodstatě ovládat. Řekne se "čundr", tělo řekne "a jéje" a přehodí veksl. Takto s sebou já na víkendové až čtyřdenní výpravy nemusím kupříkladu prakticky tahat toaletní papír, neboť si ten nepatrný zbytek jako správný hospodář dotáhnu zpravidla až domů.

Smál jsem se, Ťapince, smál ...

V Marrákeši po ránu, chtiv využít evropský model záchoda, vytvořil jsem produkt, jenž neprošel odpadním esíčkem. Hmm ... asi jako byste uřízli plus mínus třicet čísel gumového policejního obuchu a zkusili ho spláchnout do hajzlu. A takové vynálezy, jako WC zvon nebo WC štětka či obdobný WC špichovák, do Marrákeše ještě nedorazily. Inu, nechť si pokojská pohraje. Při sdílených toaletách o počtu 2 ks na patro nemůže ani prstíčkem ukazovat. Osud.

Dobrá, dost fekálních historek, slabší nátury se mohou zase připojit ...

O Marrákeši ani nevím, co souhrnného říct.

To se musí vidět. Tohle je zase "město v červené". Tam je všechno v cihlové barvě - aniž by to ovšem byly holé cihly, je to poctivě barvou natřená fasáda. Ale všude. Nevím, jestli tam maj takovej písek kolem v poušti, nebo jak na to přišli, ale působí to úžasně. Nějak jsme moc nedali konkrétním památkám, spíš jsme nasávali atmosféru (nemyslím čuchem, ten je potřeba místy, jako všude v těchto končinách) spíš potlačovat a upozaďovat. Ale Marrákeš má jakési takové všeobjímající kouzlo, a to říkám bez prdele. Jestli bych měl s mírným předstihem udělat takový žebříček, tak aniž bych chtěl některému místu ublížit, v mé soukromé hitparádě vedou Fés a Marrákeš s Tangerem v těsném závěsu za nimi. Zhruba tak.

My se znovu pohroužili do spleti uliček mediny.

Petr si na jakémsi plácku zamanul, že si koupí arabskou zimní (tedy jaké nosí teď ve dvaceti stupních) pletenou čepici. Ta se mu totiž bude ohromně hodit, když jezdí v zimě na kole. Pod helmičku. Vybíral cosi podobného zmijovce, to jsme mu zavrhli, že tu si může koupit i v Česku a lepčí, pak takovou nicneříkající, až jsme mu natvrdo naordinovali takovou echt domorodou. Usmlouval patřičně cenu, aby bádal ještě tři ulice, načež naznal, že jsme zlí, že v ní bude vypadat jak kokot. Nebude, bude na ní mít tu helmu, ne?

Cournuli jsme se kolem mešity Koutoubia z 12. století (dominanta západně od Jamaâ El Fna), prošli kolem několika bran, královského paláce, zabředli do uliček mellahu - židovské čtvrti.

Někde v mezidobí se Petr vytasil ještě s tůristickým bílým síťovaným kloboukem, neb na v Casablance ostříhané lbi mu nechtěl držet jeho maskáčový z armyshopu. Vietnamské tepláky tím sice nepřerazil, ale pokud stál v davu a byl vidět jen od ramen nahoru, alespoň připomínal sice divného, leč přece jenom člověka.

Ono takhle zkráceně to vypadá skoro nezáživně, reálně to byla většina dne, avšak v tomhle případě jde spíš skutečně o tu "atmošku". Stačilo sedět hodinu v kavárničce na ulici a jen tak zevlovat. Uvidíte na fotkách.

Zjistili jsme, kam až sahá obchodní duch Maročanů. Pošta. Číslovací systém, jen v těch už dříve zmíněných prapodivných jazycích (francouzština a jiné kuriozity), ať loudíme lístek, jaký loudíme lístek, pod čas v řádu hodin to nevypadá. Čekající obsypali i přilehlé schody a obrubníky, z každé skupiny se vždy vydělí jeden dobrovolník a jde zkouknout displej. Nicméně na rohu pošty stojí Berber a prodává známky s mírnou zaokrouhlovací přirážkou (do Evropy 7.80, on to solí za 10).

Večeříme za rohem od náměstí i hotelu (vlastně v souběžné ulici), obligátní čtvrtku pouleta grilovaného a všechny ty přílohy okolo. Pak už se ubíráme taxíkem k nádraží, na kafe a před devátou na vlak do Tangeru.

Ze stěhování v rámci vagónu nebude asi zhola nic. Rozlézáme se do určených kupé, každý do jiného.

Zatímco Petr má v kupé arabskou rodinku a Cane fetoše z Holandska (nebo naopak nebo tak nějak prostě podobně, zkrátka není oč stát), já jsem v kupé sám. Zajímavé. To mi tam někoho asi doobsadí až cestou? Beru polohu ležícího střelce a konečně tahám druhou knihu - právě tu od Jaroslava Velinského alias Kapitána Kida. Tu, s níž už jsem se dvakrát fotil, ačkoli šlo doposud jen o šméčko na Kida, neboť mne ani při mém zápalu pro takto hodnotnou literaturu nelze považovat za debila, jenž by seděl na nejdůležitějším náměstí před nejdůležitější mešitou v Casablance a na prudkém slunku a větru od moře si obsáhle četl, že?

Těsně před odjezdem vlaku se chodbičkou rozléhá dusot a zbytek čtyřmístného kupé obsazují další tři osoby. Ženského pohlaví. Studentky. Cosi zabručím, z polohy ležmo natažením ruky pomůžu srovnat neustále se kácející kufry, koukám na to nadělení, zda by z toho něco nekoukalo. Jak to tak hodnotím, dvě velmi povedené, jedna o poznání méně. Ty dvě hezké jsou Rusky, ta špatnější Angličanka. To už tak bejvá.

Mne ten můj knihomolismus stejně jednou zničí.

Nelžu, fakt si povětšinou převážně čtu, namísto abych blíže zkoumal ty dary náhle spadlé z ... ehm ... z rezervačního systému marockých železnic. Víc než do prádla si beztak odkládat nehodlají. Dobrá, uznávám, kdyby si pěkně řekly ... ále, to nic, to jsou jen takové kecy vzhledem k věku a stavu rozkladu po týdnu na cestách.

Nicméně poté, co po půlhodině jízdy promluvím zvučnou ruštinou, ty dvě Moskvanky z horního bidla málem spadnou.

Pátek, 09.04.2010 ... Tanger - Fés ...

Ráno přijíždíme do Tangeru. 7:45 by každého slušného člověka zabilo. Zaplaťalláh za výcvik z popradského šnelcuku.

Na druhou stranu - Tanger máme v plánu jenom probrouzdat a nocovat až ve Fésu, jelikož oproti našemu běžnému vstávání mezi desátou a jedenáctou máme několik hodin k dobru a přesně nám to takto zapadne do schématu cesty.

Tentokrát se dá první kavárna za nádražím považovat opravdu za ranní kávu.

Já to mám jednoduché, moje "kafé noár" chápou vesměs všude. Petr dává mátový čaj a buchtu, bit je Cane, který už poněkolikáté zplakává nad svojí hubou zpovykanou.

"Kafé olé", dí tento (čímž myslí 'café au lait', čili kafé s mlíkem).

Pikolík mluví kupodivu vcelku solidně anglicky, pročež spolu zabředávají do hlubší konverzace směřující ke zjištění, jaké olé by si pán představoval. Jestli jako teplé olé nebo studené olé. Cane vcelku dle očekávání míní do teplého kafé teplé olé, avšak obšírnou diskusí zamluvili tu původní ideu. Cane finálně stvrzuje teplé mléko, pročež dostává sklenici teplého olé, bohužel však bez toho kafé. Reklamujeme, náprava bezproblémová.

Béřem tágo do města a já je vpodstatě provádím.

Oproti poslední návštěvě před týdnem je velmi bohatou vlajkoslávou vyzdobeno Grand Socco, jinak též náměstí 9. dubna. Možná v souvislosti s dnešním datem. Odkudsi zpoza zdi policejní prefektury či čeho zaznívá kutálka. Jdeme to prozkoumat. Zjišťujeme, že se jedná o opravdu nějakou slavnost k onomu výročí nezávislosti, jak nám potvrzuje místní fízl. "Independence day. Yes, mister." Tážeme se, zda možno shlédnout i pro nevěřící psy. Možno. Také piču možno (take picture possible). Zabíráme si výhodné místo před davem v podřepu a čekáme, co se bude dít. Je 9:30, možná něco přes, praporečníci u stožáru čekají s nachystanou vlajkou. To bude na desátou.

10:00, nic se neděje. Nastoupení vojáci, policie, městská policie, hasiči. Hudba občas zahraje. Stahují se další a další příchozí, máme co dělat, abychom si ubránili výhled, a to i proti babce na kriplkáře. 10:15. Nic. Držeč vlajky a tahač za špagát stále v pozoru. 10:30. Nic. Začínám být malověrný: "Hele, jak je znám, voni jsou schopní tady bejt narychtovaní na poledne."

Ptáme se příslušníka SNB, what time will the show begin?

"Twelve o'clock, mister. High noon." Já bysem, kurva, moh bejt věštec.

Hákujeme estrádu a jdeme do pryč.

Chvíli postáváme v parku za nádvořím a protahujeme si ztuhlé údy (o nohách hovořím, dobytci). Přidává se k nám sice otravák, ale slušně vypadající a dobrý dojem budící. Hovoří anglicky, chce chvíli konverzovat, pochopitelně po nedlouhé době přechází k líčení svého úžasného krámku s výtečným zbožím - deky, koberce, suvenýry, fšecko. Pojďte, pobesedujeme, z terasy se rozhlédneme, čaj popijeme. Nicméně opravdu nepůsobí tím většinovým zlodějským dojmem. Za krátkou dobu se to naučíte rozlišovat podle pohledu. Usnášíme se - zajdem s ním a uvidíme. Poslat ho do prdele můžem vždycky, v tom máme už bohatou praxi. Má-li fakt terasu, uděláme fotku tangerských střech. A nějaký drobný suvenýr nás nezabije, oproti mému minulému obžerství (byť panem tlustým Chochem neprávem kritizovanému) velmi střídmě, ale nějaký ten drek je potřeba z cest dotáhnout, krom Petrových dvou pohlavních pokrývek (čepice a klobouku) a sem tam nějakého možná pohledu nemáme ještě nic.

Nahaněč nás táhne do centra mediny a opravdu zastavuje před jakýmsi krámkem. V přízemí suvenýry a drobnosti od přívěsků na krk po kytaru. Smýká nás po schodech do patra, prvního, druhého. Ve třetím se přidává další - očividně hlavní - kšeftman. Hned ze startu i jeho ujišťujeme, že si rozhodně nekoupíme koberec, tím méně pak kůži z velblouda. Pokračujeme snad do pátého poschodí. Cestou vyzvídají, jaký máme rádi čaj. Že mátový, to je jasné, ale jestli sladký nebo ne. Sladký. Odesílají poskoka pro čaj a vedou nás na terasu, kde se chlubí, jaký mají pěkný výhled na své pěkné město. Chválíme. Vypadá to celé jako doopravdy - a ono to možná doopravdy i je: mně se výhled líbí, já mu ho pochválím, není důvod, aby alespoň v této části hry nebyl potěšen.

Pijeme čaj a chvíli si jen tak opravdu povídáme. Nutno ocenit umění obchodníka, s jakou nenuceností přešel k nabízení. Hadr. Pěkný, prý přírodní, modrý. Kdyby se nám nelíbil modrý, tak stejný typ má v zelené, červené, oranžové. Moc krát moc metrů. Lze využít jako přehoz na postel, na gauč. Deku na pláž, oděv, složený podprdelník, závěs, dekoraci. Na všechno. Ženy nás zulíbají, když takový hadr domů dosmýkáme. Za nemnoho tisíc peněz. Znovu ujišťujeme, že hadr nezakoupíme, je tuze krásný, ale příliš velký. Ukazuje, kterak sbalit do malého balíčku. I tak je na naše příruční zavazadla velký. Nabízí několik koberců, abychom viděli, co znamená velký. Pak koberce malé, abychom měli jasno, že koberec může být i malý, přičemž je sbalený zhruba stejného objemu, jako původní hadr. Platební karty přijímají, zásilkovou službou do Evropy zašlou. Není problém. Poněkolikáté, avšak velmi obšírně, důsledně, nezvratně a v jeho zájmu, aby to všechno nemusel zase skládat, dáváme jasně na srozuměnou, že ne - koberec ani závěs neberem. Avšak máme jasný zájem o suvenýr do kapsy (či přinejhorším do kapsy batohu), jak deklarujeme celou dobu, a šprtáme je oba zpět do přízemí. Co se má stát, staň se.

Já vím přesně, chci malou čajovou konvičku pro Ťapouše, dokonce jsem ji tam i viděl. Chvíli jakože znuděně bloumáme přízemím krámku. Tuhle se podíváme, támhle vezmem cosi do ruky a znechuceně odfrkneme. Kouknu na konvičku. Kramář odhaduje a říká cenu. Já se chytám za srdce. Opakuje. Směju se. Jste lišák, šok jste mi způsobil málem, přitom žertujete. Co? Já a žertovat? Pane, kvalitní zboží. Tohle? Škrtám mu dvě nuly. Chytá se za srdce on - pane, hovořte se mnou uctivě, urážíte moje zboží, pak s vámi nemohu jednat seriózně. Já? Co urážím? Za víc to nestojí, ale že jsme si tak hezky popovídali, možná bych přidal ... Domlouváme se tradičně asi na čtvrtině ceny, tradičně je to stále několikanásobek reálné hodnoty. Já to beru tak, ať má pan čmoud radost, on vysvětluje mým kumpánům, že jsem "very hard man", že na takový bejt odkázanej, tak přijde na buben. Ha ha, zloděju.

Ovšem pozor: very hard man, to jsme s ním teprv začali. Jako nejlepší a geniální obchodní stratég se projevil v tento moment - byť zcela mimoděk - Cane.

Znáte ho - brzda, želvička, pasáček hlemýžďů. Jako dobrý šachista vezme do ruky přenosné dřevěné šachy. Žádná ruční výroba, ale líbivá krabička, dřevění panďuláci. Jako vzpomínka dobré. Kramář zbystří a jme se vychvalovat výtečnost této sady. A prý za 500 Dh (cca 1250 Kč) by mohly být Caneovy. Skvělá cena. Takové jinde nekoupíte.

Cane se snaží objasnit, že se mu zdají šachy drahé, že on má málo peněz, pročež několikráte zopakuje "malé mnoho" ("little many").

Arab prohlásí, že jsme výjimeční zákazníci a sleví na 450.

Cane skloní hlavu, čímž neznalému pozorovateli evokuje dojem, že přemýšlí. Ve skutečnosti se nachází na hranici katalepsie - má pauzu, vidinu snížení ceny ještě nezpracoval.

Pan čmoud to však bere jako povzbuzení a snižuje na mimořádnou nabídku - 400. Považte, pane, výtečné šachy.

Jelikož Cane nejeví známky životních funkcí, jde obchodník ještě dál. A dál. A dál. Dostává se do varu. Mává Caneovi dřevěnou krabičkou se šachovnicí před očima (a mylně se domnívá, že jeho počínání má jakýsi smysl). Přechází na smlouvání sám se sebou. Rve si zbytky vlasů. Nakonec sám sebe uhádá na 100 Dh.

Cane se probere ze strnulosti: "Za stovku? Šachy? To bych mohl. Ale mám jenom devadesát."

Konsternovanému Arabovi nasype do dlaně umolousané bankovky a bez náznaku vzrušení, aniž by již věděl, jaká transakce se v uplynulých pěti minutách odehrávala, převezme z obchodníkových zkoprnělých rukou šachy, poděkuje a strčí si je do batohu.

Dobrá. Máme to vyřešeno. Canea budeme používat jako nákupčího.

Rýsuje se před námi jiná potíž. Je pátek, což je u muslimů svátek. Něco jako naše sobota. V poledne vosram na prácu. A ještě maj svátek jakože fakt svátek. Pročež úderem dvanácté je na ulicích takřka mrtvo. Hmm, to jsme nějak neodhadli.

Ani na druhý pokus teda nevidím známé Davida a Fatimu v kavárně Zocco Chico, neb ta je tentokrát zašpérovaná komplet. Obědváme v jakési špeluňce uprostřed probíhajících stavebních úprav. Vzpomínám si na kavárnu dole u přístavu. Domorodá, dobrý kafe, minule jsem tam byl jedinej bílej (tentokrát je tam jeden k obrazu marockému domestikovaný běloch). Takový echt. Zajdem tam.

Přikvačí ke mně takovej křivohubej tatrman a prej: "Do you remember me?"

Eh? Místní buzík? Prej jsem od něj chtěl koupit tričko. Já, že "hmm". Ale že je mu líto, že tak velký černý neměli. Jo moment, počkej, ty seš ten z toho krámku tady o tři baráky vedle? V kopcu? Jak jste měli jenom malý modrý tričko a nakonec jsem tam koupil ženě šátek? Prej jo. A mocně mne zdraví a přeje nám spoustu všeho možnýho dobrýho. My mu taky. Vida, pěkné.

Cane s Petrem se chtějí vykoupat. Tak jdeme.

Dvacet stupňů, vichr, malá písečná bouře na pláži. Hroši se koupou a skotačí ve vlnách. Pravda, asi jediní v Tangeru a přilehlém okolí. Místní koukají poněkud nedůvěřivě. I plážoví somráci, kteří po dobu písečné smršti nezměnili působiště, zapomínají žebrat a zírají. Pro Petra je to jedna z mála příležitostí k důslednějšímu umytí, Cane, ačkoli to prý nemám říkat a už vůbec ne psát, abych mu nepokazil image, pouze rozvíjí svoji relativně nedávno nabytou čistotnost. Fakt, s Canem se dá vydržet i v nepříliš dobře větrané budově.

Po tomto velkolepém nápadu máme písek naprosto všude. V kapsách, ve fotopotřebách, v knihách, v oblečení. Nevěřili byste, jak dokáže písek nalezlý mezi stránky knihy "nafouknout" její tloušťku. Tak pičovský nápad neměl nikdo za celou zbylou dobu.

Lámeme ještě jeden čaj v původní kavárně a poté se taxíkem pomalu přesouváme zpět na nádraží. Co už taky v Tangeru, kde je všecko zašpérované? Taxíkář zkouší zase chytračit, necháváme mu něco nad limit, tak přiměřeně. Padesát korun za cestu, aby neřek. Jak byla svýho času v Brně oblíbená zábava harantů vožení se na šalině na spřáhle, cestou pozorujeme dva malé čmoudy visící na zadních dveřích před námi jedoucího kamionu. Petr s Canem si je fotí, parchantíci si toho všimnou a počnou se čílit - čímž se dostávají do labilního bodu: mávat odmítavě ručičkama a dělat bububu výhrůžná gesta, nebo se udržet na jedoucím návěsu? Chvíli se sázíme, jestli bude motiv dalšího snímku krvavý šrám na kapotě. Bohužel není. Na křižovatce se s kamionem loučíme a, zatímco my pokračujeme ku nádraží, tento odváží parchantíky směrem na Ceutu, Tetouan nebo kamsi ku Alžíru. Možná se ještě někdy vrátí. Jó, dlužno podotknout, že cesty na nákladních vlacích bývávaly podobná loterie.

S chabým hodinovým zpožděním s přestupem v Sidi Kacem přejíždíme do Fésu. Jak už jsem možná poznamenal: oni těch tratí nemají zas tolik (a snad všechny klíčové jsme stihli projet), zpoždění je relativně běžná věc, ale nikdo si z něj nic moc nedělá, v přestupních uzlech na sebe vlaky počkají (čímž ovšem naberou zpoždění komplet všechny). Kam míříte, tam se ovšem dostanete.

Taxíkáři na štaflu zkoušej zase politikařit a padají z nich při vidině tří tůristů nehorázné cifry. Až k smíchu by to bylo. 50 Dh za cestu do mediny. To museli asi spadnout vodkaďsi, nejspíše na hlavu. Necháváme je tam stát (některé pravděpodobně s takovým přístupem pro zbytek noci), projdem se dvě ulice, mávnem na taxíka projíždějícího. Usadíme se a ze zadního sedadla se ozve sborové: "Taxaméter." Řidič si málem prst zláme, neboť sám už mačkal tlačítko. Jedeme za obligátních cca 15 Dh (noční sazba), snad mu i na dvacku necháváme dýško. U brány ve "večerce" ještě utratíme pár peněz za tašku žrádla na večer a ráno.

Zhrdli mojí blešárnou slynoucí honosným názvem "Hotel Rex", což byl ten první hotýlek ve Fésu, u autobusového nádraží. Pravda, bylo by to poněkud z ruky. Prý pohledáme na kraji mediny, přesunout se můžeme vždycky.

Problém je, že čmoudi nás nehodlaj nechat jenom tak pohledávat. Hned za bránou k nám skotačí otravák a chce nás někam vláčet. Hašišák na první pohled. Dredy, pletaná červeno-žluto-zelená čepice, taková ta echt smažka, nevím, jak to líp popsat. Hotél, jasně, zná hotél, otec má hotél, zařídíme, ubytujeme. Já s Canem hlasujeme pro krátký proces se škareďákem, Petr zase v záchvatu své trudnomyslnosti ("kde co jinýho najdem? podíváme se s ním. třeba to nebude tak hrozný. fňuk") zavile trvá na následování fetoše. Tento nám ještě vypráví cestou, že to je jeho poslání pomáhat lidem: "Peace, understand, love," opakuje pořád do zblbnutí. Zatím taktně mlčí o tom, že bude chtít prachy na další hašiš. Nepříliš ochotně se podvolujeme Petrově poraženecké náladě. Dobrá, podíváme, uvidíme, přinejhorším drobný bakšiš obětujeme. Přece se ještě nebudeme hádat mezi sebou? Vyhrazujeme si právo na krátký proces v okamžiku, kdy otraváka budeme mít dost.

Což přichází relativně záhy. Fetoš nás vláčí kolem jednoho hotelu, obsazeno. Druhý penzion - taky obsazeno. Kdo by to byl čekal? Možná to měl v merku předem. Nakonec se dobouchává kamsi do obytného domu, že tam nás určitě nechají přespat. Pravíme, že a dost. Proč prý? Nelíbí se nám to. Tak že najdeme hotel. Tos už říkal. Dvakrát. Ale teď nám určitě najde. Otec má asi celou síť. Takový Ahmed Hilton místní. Ne. Díky, snažil ses, nevyšlo ti to, game over, gudbáj.

Smažka vysvětluje, že bychom mu měli něco zaplatit. Příliš nechápe, že nemáme zač. V brlohu se nocovat nebude, platit se nic nebude, nic se s tebou už hledat taky nebude. Sbohem.

Odcházíme potemnělou medinou za fetošova křiku: "Hříšní lidé!! Lakomí lidé!!" a pak už sklouzává jen do monotónního: "Fuck you!!" a obdobných přátelských frází. Nedá mi to, abych mu nepřipomněl: "Peace, vole, love, chápeš? Love." Smažák fuckuje a spílá nám na čtyři bloky okolo. Ze tmy se za námi otáčí bělma Arabů. Velmi zábavný večer.

Vymotáme se do okrajových uliček a začínáme znovu. Jdem si po svém asi minutu, než máme dalšího otraváka na krku. "Mister, penzion, guest house. Matka pravila: Synu, běž a přiveď hosty." Jasně, pičo, vy ste tady všici příbuzní. Petr trvá na tom, že jest třeba škaredáka následovat, zkouknout, ohodnotit, případně se ubytovat. Pitchus. ("kde co jinýho najdem? podíváme se s ním. třeba to nebude tak hrozný. fňuk")

Tenhle otravák má několik nesporných výhod - není v toxickém rauši, obstojně hovoří anglicky. Jasně deklaruje, že nejde o hotel, ale o ubytování na privátě (ba dokonce možná načerno, po čemž nám ovšem prd je), je to zas jeden z těch, co maj relativně upřímnej pohled. On sám prý nic nechce, pro matku to dělá (dobře, v tomhle bych mu až tak nevěřil). A jmenuje se Kelim.

Kdesi v temném průjezdu buší klepadlem na dveře. Otvírá nám stará Berberka. Nahaněč nás táhne dovnitř a ukazuje: nádvoří. Nahoře v patře, odkud se ozývají hlasy, jsou ubytovaní nějací Angličané. Ať se jich jdeme zeptat, jak se jim tam líbí. Tady nocuje pán z Belgie, ukazuje na hromadu dek venku na dvoře. Zajímavé.

Ale jo, mají tam pokoj s několika postelema. Koupelnu se sprchou (i teplou) a evropský záchod, z nám nabízeného pokoje je tam dokonce separátní vchod - jinak je to pochopitelně společné. Když jdete z pokoje, zaboucháte, jestli tam nikdo není. Pak nesmíte zapomenout zastrčit závoru od dvora. A zas pak v pokoji, aby vám nikdo z koupelny nevlez dovnitř. Průchoďák. Jelikož je všech mnoho vstupů do pokoje (pokud nejsou tajné dveře v podlaze) zajistitelných, nakonec kejvnem. 60 Dh na osobu, baba je docela hamižná. Ale co zas chcete teď už před půlnocí ve fézské medině? Dostává 180 Dh a ještě oroduje za drobný bakšiš pro Kelima. Nic nechtěl, nic nedostal, ani necek. Dáváme mu dvacku, držel dekórum ...

Chvíli sedíme na dvoře, jíme, kouříme. Následně se myjeme (někteří, hádejte kteří), chlapci obratem tuhnou. Já si ještě čtu dedektývku od Kapitána Kida.

Kolem třičtvrtě na jednu bouchání na dveře. Domácí. Šermuje rukama a zvučnou berberštinou se mi snaží vysvětlit s největší pravděpodobností cosi v tom smyslu, že u ní nebývá až tak zvykem hluboko do noci vysvěcovat a pálit její drahocennou elektřinu kvůli četbě, byť napínavé a hodnotné. Ukazuje na žárovku a berbentí (to je totéž, co brebentit, akorát berbersky). Já kývu hlavou a česky s úsměvem povídám: "Áno, tuze dobrá žárovka, děkuju za optání, velmi dobře se při ní čte." Stejně anglicky nerozumí. Dvakrát scénku zopakujeme, roztáhnu hubu ještě o něco rozjařeněji, popřeju dobrou noc a zavřu jí před nosem. Ještě dvě minuty tam funí.

Ale když šlo v tej knize vo vraždu ...

Sobota, 10.04.2010 ... Fés - Pisa ...

S Petrem sedíme po ránu v křeslech na dvoře u berberské domácí, snídáme, čekáme na Canea, jemuž dáváme ještě pár minut.

Po chvíli se z našeho pokoje ozve zabušení na dveře průchoďákové koupelny, bouchnutí dveří, naštelování několika závor do patřičných poloh (všechny vchody do koupelny uzavřeny), následně pak zevnitř obrovské prdnutí. Petr s bídou pohne obočím a suše konstatuje: "Chrobák vstal." Znají se inu dlouho.

Pro mne je to den poslední, odpoledne mažu na letiště a mizím do Evropy, inžinýři váží, že by mohli si zapamatovat cestu a přespat i další noc. Záhy chápeme averzi domácí k četbě - nejen, že neumí anglicky, ona neumí ani číst. Ani psát. Pohrdá vnucovanou tužkou a blokem a ukazuje na cedulky na domě: Opište si to sami. Prachy rozeznává podle barev. Petr se jí snaží vysvětlit, že když noc pro tři stála 180, noc pro dva musí zákonitě stát 120. Nabízí jí červenou a fialovou bankovku. Baba chce dvě červený. Dvě stovky. Petr krčí rameny, schovává jí před očima všechny peníze do kapsy. Berberka slevuje - stačí červená a zelená, 150 Dh. Jo, pro dva je to dycky dražší než pro tři.

Procházíme skrz staré město, zas už to tady znám, tedy můžu držet směr a sem tam utrousit moudro.

Cane si zakupuje čepičku (takovej poloviční fez) s obrázkama palem a snad bembloudů, abych nekazil partu, přikupuju jednu s výšivkama mešit. Teď konečně zapadáme mezi místní. A jsme sexuálně přitažliví pro ženy - vypadáme jak čuráci.

Sem tam ještě nějaký suvenýr každý, něco, co se vejde tak nejlíp do kapsy (smůlu má Marťan, který vždycky loudí plechovku místního piva, tady prostě pivo nemaj).

Jeden krámkař prý, odkud jsme? Tradiční otázka, tradiční odpověď. Z Česka.

"Kamoš."

"I'm sorry, I don't understand arabic."

"That's czech - like a friend. Kamoš."

Ty vole. Ještě zná asi tři slova a další čtyři polsky. Kamoš je jeho nejoblíbenější, dokud se mne nezeptá, kolik bych teda dal maximálně podle svýho za jakousi píčovinu, když se mi nelíbí jeho cena. Mu to řeknu. "No, no, no. This price - no kamoš." Nakonec se domluvíme, už zase kamoš. Abych pak zjistil, že za rohem má druhej vetešník stejnou kokoťárnu za třetinu v pevnejch taxách. Inu tak.

Proplouváme až dolů pod kopec, v kavárně, kde už jsem taky svého času byl, dáváme kávu a čaj. Přidávám pár rad pro zbytek dne, kde ještě, co ještě, děláme skupinové foto a pomalu se loučíme.

Zatímco inžové se hrouží zpět do mediny, já beru taxi a mířím do pryč - nejprve k nádraží, vedle nádraží pak jezdí (plus mínus po půlhodině a za 3,50 Dh) autobus číslo 16 na letiště.

Před letištní budovou si uvědomuju, že mám furt na palici tu srandovní hučičku. Tak se chápu telefonu, teda toho bych se chápal tak jako tak, a píšu Ťapince KTZ (někdy mylně nazývanou SMS), kterou bych pochopitelně psal taky tak jako tak, ale zkrátka, když mám hučičku, píšu: "Sedím na letišti ve Fezu ve fezu a pomalu mířím do piči do Pisy."

Já jsem někdy tak vtipný.

Ovšem jak napsal, tak udělal. Na..., sakra, jak se to řekne? Palubu má letadlo taky, ale nalodit to asi nebude. Pravděpodobně jsem nastoupil.

Mírně mne vyděsí jenom jedno postavo z palubního personálu, záměrně uvádím střední rod, neboť ono to vypadá jako jedinec uprchlý z travesty show velmi nevalné úrovně. Buď je to velmi ošklivá ženská nebo velmi ošklivý chlap. Na každý pád to má sukni, aniž by to muselo nutně co znamenat, a jmenovku s nápisem Heidi, což možná naopak vysvětluje mnohé. Zkrátka RyanAir má asi nějakou antidiskriminační směrnici, tohle bych spíš hledal někde v podzemních kolektorech při opravách kabelů. Vypadá to, že by to vysokonapěťáky s přehledem štípalo zubama. Zajímavé je, že jak se to Heidi prochází letounem tam a zpátky, na palubě není ani jeden rozšklíbený enfant. Spratci seděj, ani nedutaj.

Vůbec to všechno jde jaksi šejdrem. Letušky vypadající jak špatní stevardi, stevardi vypadající jak špatné letušky, v Pise u pisoárů přebalovací pult na haranťata ... civilizace jde do hajzlu.

A vůbec celá Pisa za piču stojí.

"Signor, signor, je jedna hodina ráno, letiště se zavírá," vytrhuje mne od čtení policajt.

"Promiňte, můžete mluvit anglicky?"

"Já ale mluvím anglicky."

"Pak se omlouvám, ale nerozumím - tato část letiště se zavírá?"

"Nikoli."

"Nezavírá? Vy mi jdete říct, že se tato část letiště nezavírá?"

"Nezavírá. Zavírá se letiště. Celé letiště. Úplně celé letiště, až do čtyř hodin do rána."

Já to samozřejmě vím, neboť moje předcestovní příprava byla dostatečně obšírná. Ale líbí se mi, jak nervózně přešlapuje a snaží se dívat jinam.

"Vidíte, já něco takového četl na internetu. Ale považoval jsem to za vtip. Chacha, řekněte, kde by byli schopní na noc zavřít mezinárodní letiště?"

"V Pise. Velice se omlouvám."

Chudák malej, kroutil se jak žoužel.

Dokonce jsem pochytil kdesi na netu trik - někde za rohem by měla být fízlárna, kde se dá lehnout před ní na lavičku, přímo pod kamerou, aspoň člověka nikdo nevočóruje. Ale jak jsem tak zevloval po venku, dal jsem se do řeči se študentem z Masačusets (študuje v Londýně, na vejlet na Sardinii), se strejdou z Modeny (city, fabrika, Ferrari, vrrm-vrrrrm, na dovolenou na kanáry) a s kočénkou z Myšigenu (z Fézu, koncertní vystoupení, terrible, do Germánie a pak domů, tam maj hamburgery a chlast, bůůů). Nakonec jsme tam prokdákali celou noc.

Neděle, 11.04.2010 ... Domů ...

Měl jsem vizi, jak se fantasticky dospím v létadle do Bratislavy.

Není tam tentokrát ani žádné strašidlo, posádka v prostoru pro cestující sestává převážně z eléva Ricarda, takový zabržděný méďa, při bezpečnostním poučení, zatímco hlas ze záznamu už popisuje plovací vesty (opět na trase Pisa - Bratislava nesmírně užitečná věc), Ricardo ještě tvrdošíjně mává rukama k nouzovým východům, funí, heká, cesta od zádě k čumáku při stoupání pro něj znamená očividně turistický výšlap, nepomáhá ani sundání saka. Na něj dohlíží jakási drmola, ženština neurčitého věku, u níž se nepozná, jestli mluví italsky nebo anglicky. Low cost crew. Když dají konečně pokoj, plním svoje plány a zalamuju špónu ...

... přesně v tu chvíli se v přední části letounu za mohutného zvukového doprovodu monstrózně poblije Ital. Konečně chápu, proč mají tři řady vepředu a tři vzadu vyhrazené - asi pro takovéto příležitosti. Makarón se choulí, vrhne si do bundy složené na klíně. Prchají ti, co sedí vedle něj. On chvíli zkoumá produkty, z čehož zvrací přes celou svoji řadu. Prchá široké okolí.

Zřejmě to doprovázejí nelibé pachy, já nevím, zaplaťpánbůh za africké nachlazení, mně se dělá zle až v okamžiku, kdy se to nějaká slovenská soudružka snaží přerazit intimsprejem.

Vcelku v pořádku pak stíhám v Blavě šnelcuk do Břeclavi a Vindobonu do Brna.

Přece si na ten kousek nebudu eště kupovat flašku vody, míním v Bratislavě, žízeň nemám, co se s vodou budu vláčet, ještě kvůli tomu rozměňovat.

Ve Vindoboně mne schvátí klimatizace. Eště po následující tejden mi nikdo nebude věřit, že jsem se fakt takhle svinsky nachladil v Africe. Kašlu, nedá mi to pokoj.

Nic naplat, musím se vypravit do jídelňáku pro flašku minerálky, za 2.70 É, tedy čtyřikrát dražší než benzín. To je aspoň služba Českých Drah.

Neb již dva měsíce slynu šalinkartou, sedám na potupák a jedu domů.

To bysme jako měli.

<<< Hotovo. >>>