Ohře 2009 ... aneb "Z Egeru po Egeru pod Egerberk"*)
Touhle tupounovinou se dostanete až na úplně hlavní stránku ...	(25.07.-02.08.2009)

Sobota, 25.07.2009

Letošní voda. Ou jé. Zas věc, toto.

Štěstí, že já se té pohromě fikaně vyhnul, v lednu zahlásil, že se na nějaké organizování můžu vysrat, jestli někdo chce vodu, ať si ji zorganizuje. A jestli bude chtít účastníky prosté, já se hlásím. Na tomto stanovisku jsem tvrdošíjně vytrval a úspěch se dostavil. Organizace se ujal náš pasáček hlemýžďů Cane, mocně podporován Marťanem, avšak obvykle pouze v teoretické rovině u piva. Reálně to opravdu zůstalo prakticky jen na Caneovi a dobře mu tak.

Já si nechal dát dva dílčí úkoly, obou jsem se zhostil se stoprocentním úspěchem a bez ztráty kytičky:

1) Obstarat kytaru - zakoupil jsem za pár stovek na Aukru postarší Made in PRC, s úžasně plechovým zvukem, sem tam už trochu oťuknutou, aby mi nebylo líto, když mi třeba uplave.
2) Byl jsem jmenován managerem přes provázky, šňůrky, špagátky a lanka. Tedy vysvětlit nováčkům, co jest cukršpagát a proč ho kurva nekupovat. Naopak dokoupit společné koňadry, dokoupit šňůry pletené univerzální (na šňůrky na brejle a přivázání ledačehos). A provázek bílý na přivázání řezů karimatek na sedačky, by tyto netlačily do prdele. Pro příště, až si to zas nebudu pamatovat, připomeňte mi, že ten "pičovské bílé špigótek" je ve skutečnosti "provázek lněný potravinářský". Z tohoto důvodu se prodává, zcela logicky, v papírnictví.

Caneovi se podařilo díky mocné propagaci (a neb nám loni nikdo neskončil v blázinci) zpaktovat asi největší výpravu v dějinách: 15 lidí na vodě (14 kánoe, 1 kajak) + 2 suchozemský personál.

Tedy konkrétně: Cane a Aleš, Kraťas s dcerou Míšanem, já a Ťapinka, Ilicz a jeho přítulkyně Alénka, vobluda Šavla, její kolegyně Maruška s holotou Janičkou a Le(d)ničkou, vobludy Šavly kamarádka Takt鞊avla pro jistotu a odlišení nazývaná Pája, Marťan a Petr na kajaku. Tím pádem jsme historicky poprvé měli na vlastní vodě víc ženskejch, než chlapů. Maskoti výpravy čoklové Andy a Máša a Šavly Alan, polovina komického dua Alí-Belí. Dále Doprovodný Paranoik v těžkém vozidle. Ehm, tedy Těžký Paranoik v doprovodném vozidle. A doprovodný chodec Vlastík. Či též doprovodný kačer (neplést s vodáckým způsobem "na kačera").

Paranoikova etuda byla v poslední době vážněji ohrožena, neboť ...

Zkrátka svého času ode mne Paranoik koupil vozidlo ohníváka Všiváčka, s nímž obratem několikrát nabrumlal do různých pevných či pohyblivých překážek. Vždy však vrátil alespoň do provozuschopného stavu. Až týden před výpravou si diverzně Všiváčka půjčila jeho máma a hitnula betonový sloupek tak pěkně, že z Felicie udělala tříkolku. Paranoik však nelenil a v průběhu onoho týdne zakoupil sobě jinou modrou Felicii kombi, na kapotu hrdě nalepil mohutný nápis "Všiváček II." a mohli jsme vyrazit.

Mám-li ještě objasnit trochu toho Vlastíka, uložil sobě do GPS pristroje množství geo-pokladů podél celého toku, vyrazil o vlak před námi, to, co my jsme jeli po řece, on šel pěšky, u toho hledal ty píčoviny a večer se s náma vždycky sešel v kempu. Aby drapnul Ťapinu za prdel a šli hledat ještě nějaké píčoviny do hluboké noci. Kupodivu ji nikde, bohužel, neztratil a vždy mi ji, k mojí pramalé radosti, vrátil. Ach jo.

První den jsme prakticky strávili cestou. V deset jsme se sešli na nádraží v Brně (brněnská sekce), v 10:10 i Cane a o čtvrt na jedenáct už i Aleš. Vlak měl pěkných dvacet minut zpoždění už na odjezdu, k naší velké radosti, neb v Práglu jsme měli mít na přestup minut dvanáct. Naštěstí ČD nezklamaly a situaci vyřešilo ještě větší zpoždění i toho následného vlaku. Tam jsme se taky setkali s Petrem, jenž do Prahéé dorazil po vlastní ose, a s babincem ze Žďáru. Jestli si dobře pamatuju, četl jsem si ve vlaku jakousi mrzkou kovbojku zakoupenou v trafice. Jako ostatně vždy (jako ostatně vždy četl kovbojku, že se kovbojky kupují v trafice a ne v zelinářství, to je snad jasné tak nějak z principu).

Přestup v Kynšperku.

Ještě jeden přestup v Kynšperku na courák do chebského předměstí Tršnic, kde je taky u mostu kemp invenčního jména "U mostu". Tedy kemp - louka, dvě kadibudky, cosijakostánek pivo-limo. Pitná voda balená, z Lidlu. To bylo jakési předznamenání přístupu celého kraje, kde všechny mocně udivuje, že ne každý tráví celý život na šachtě či v chemičce, že někdo má občas i dovolenou. A že se najdou i tací, teče-li někde řeka, že tuto řeku cíleně vyhledávají a pohybují se kolem ní. Jakoby tam z toho všichni byli hrozně vyvalení a na takovéto situace zhola nepřipravení. Na druhou stranu - už jsem četl i na odborných fórech a dokonce v běžných novinách, že na to "vodáci" velmi žehrají a z důvodu "nedostatečné vybavenosti" např. kempů tam raději nepojedou. Dobře tak. Přinejmenším to eliminuje takové ty vltavské ožralecké tlupy. U nás pouze část ženské populace zčásti píčovala na sporadické osazení sprch, což nám, kteří se myjeme v řece, pokud vůbec, až tak nevadilo, že by byla sprcha pouze v každém druhém kempu. A samozřejmě až na jisté excesy, ke kterým se teprve dostanu.

F kempu "U mostu" u mostu v Tršnicích.

Zkrátka hned v Tršnicích je takový modelový oherský kemp - lehnout je kam, vysrat se je kde, na močení křoví vůkol dost. Za drobný bakšiš dostanete i vodu do volátka a na mytí je řeka.

Jenom ti parchanti tajfun tornádo, co tam furt lítali po kempu a hráli si na indiány ... Ale to jsme ještě předpokládali, že se třeba unaví.

Chce-li člověk požrat, je lepší vyrazit do hospody cca 2 km do hospody Třebeň, silnicí po dešti plnou šneků, kteréžto se snažil Vlastík (za mé částečné podpory) zachraňovat a házet do pole. Tam (v Třebeni, nikoli v poli se šnekama) v příkrém rozporu s přístupem širého okolí, je putyka, kde hospodský nás vida se excitoval a kmital kolem nás jak motorová myš ještě snad hodinu po zavíračce. Vařil, smažil, točil, nosil, obskakoval. Porce obrovské, žrádlo žratelné, ceny nijak přemrštěné. Tohle je jeden z těch příkladů, které lze bez jediného křivého slova doporučit.

Večerní cesta do Třebeně.

Cesta zpátky už probíhala potmě, pročež se co chvíli ozvalo odněkud zlověstné křupnutí pod botou a vzal zasvé nějaký tykadláč, jehož Vlastík nestihl cestou tam eliminovat z vozovky. Šnečí genocida. Jak praví klasik: "Rozšlápnul jsem slizouna nožičkama vobouma. Rozšlápnul jsem slimejše, leží tam a nedejše." Kecal bych, kdybych tvrdil, že mi jich nebylo líto. Když takový podobný chováte doma jako domácí mazlíčky ...

Anžto pršelo a my s Ťapinkou zakoupili sobě nový obrovský stan, přichýlili jsme Vlastíka. To snad bejval i jakýsi zvyk, že do nového obydlí si máte na první noc pozvat na nocleh nějakého bíného žebráka, ne?

Na každý pád ... Ani slovo proti Colemanu Nevadě, ten udělal své, pořád je (až na tu velikost) vynikající a na pěší cesty bude stále v provozu (kdo by tahal tohohle mamuta na hřbetě). Ale takový Husky Bizon 4 je do kempu taková akorát přiměřená výměra. I s Vlastíkem tam bylo pořád mnohem více místa, než v Nevadě bez Vlastíka. Natož pak třeba s Bobešem blahé paměti.

Neděle, 26.07.2009

Vstáváme v nějakou naprosto nekřesťanskou hodinu, snad před devátou. Pijeme kávu. Pokuřujeme. Jíme. Částečně balíme. O půl jedenácté budíme (já osobně hrnkem kafe, teda do ruky, ne do ksichtu) i Canea, neb nám už za hodinu a půl mají dovézt lodě, aby se do té doby exhumoval.

Paranoik. Těžký.	Šavla, Chlastík, Ťapinka, Marťan, Paranoik.	Maruška a Jana.
Míšánek a Kraťas	Ťapinka	Cane (mimochodem, to je to tričko od firem Klimatex a ČP Leasing, co jsme dostali loni na dračích lodích, takhle dopadlo po vyprání - a to ho má Cane ještě hodně zachovalé; Klimatex a ČP Leasing, vykurvence, prostě nebrat).

Zase jako vždy - každou řeku, v tomto případě Ohři, má obšancovanou jedna půjčovna, v tomto případě Dronte. Ti mají mocnou reklamu všude, v průvodci, na webech, dokonce v České televizi jsem o nich jakýsi pořad viděl. No, nám se vyplatilo nechat si přivézt lodě od BiSportu ze Sázavy. Ale tak je to asi vždycky. BiSport ze Sázavy jsme měli i na Berounce, naproti tomu na Sázavě jsme měli od Honzy z Prahéé. Ale k tomu Dronte se ještě dostanu (mimochodem - když zadáte do Googlu "Dronte", první vám vypadne ta půjčovna, pod ní pak blboun nejapný, i to asi něco značí).

Posádky byly už veskrze rozdělené a zčásti tak, jak jsem je napsal:

- já a Ťapinka a hysterik Anďopes
- Ilicz s Alénkou
- Kraťas s Mišanem
- Cane a Aleš
- Marťan dostal přidělenou Le(d)ničku
- máma Maruška si raději přinechala Janičku
- Šavla a Šavla a smeták Alí
- Petr single na kajaku
- a lotřici čubu Mášuli jsme vždycky vrazili někomu, kdo byl při ruce.

Nafasovali jsme lodě, z fragmentů karimatek a "pičovskýho bílýho špigótku", ehm, tedy samozřejmě "provázku lněného potravinářského" vyrobili podprdelníky, provedli krátkou instruktáž a vodácký rychlokurs: "Takhle se zabírá dopředu, takhle se zatáčí, dozadu to pochopíte časem a zbytek vám dojde cestou."

Rozloučili jsme se s Vlastíkem, jenž vyrazil pěšmo, a s Paranoikem, jenž vyrazil autmo.

Nasedli a jeli.

Většina tak nějak zhruba přímo po proudu. Od břehu ke břehu trochu šněrovaly jen Pavla&Šavla prvních asi dvěstě metrů a Jana s Maruškou jen asi dva dny. Odtam taky pocházel takový celotýdenní refrén, kdy se z vrbiček, z rákosí, zpomezi šutrů a z různých jiných vodáckých pastí ozývalo poloslečnovsky vyčítavě ječivé: "Ma-mi-nó!!" a mateřsky proklínavé: "Ja-ni-nó!!".

	Petr

Vlevo háček Pája a zadnice Šavla, vpravo Jana a na kormidle Maruška.	Ilicz a Alena.	Kraťas a Iva aka Míšan.	Na háku Aleš, za ním ukrytý Cane.

Lenka s Marťanem.	Lenka a na boku ten Cane.	Ťapinka na první zastávce provádí hygienu psovi, neb Anďák měl za nejlepší nápad se ihned vyválet ... no prostě v něčem vyválet. Následně se tváří, jako by se mu děla hrozná křivda. Ale s posraným psem nikdo nepojede.

O kousek dál se u Nebanic dostáváme k další pikantní záležitosti a specifiku Ohře. Na mnoha místech v tisku proběhla v roce 2006 zpráva, že podél celé Ohře jsou coby služba vodákům rozmístěny informační cedule. Zřídil Karlovarský kraj, půjčovna - ehm - Dronte, povodí Ohře. Na tento bohulibý počin zkásli dojného oslíčka ČEZ o 650.000 Kč. Za tři roky na cedulích nelze přečíst takřka nic. Z vody vůbec nic, na 80% ani zblízka zhola nic, za zbytku matně nadpis. S dobrým zrakem. Jo, to musel bejt zas melouch pro výrobce tabulí. A ta logika celé věci ...

Takhle u těch Nebanic zastavíte u louky, vidíte ceduli, ale obrácenou do louky. Tak přistanete, vytaháte lodě z vody na břeh. Koukáte, že jste na pastvině, pomalu vás jdou zkoumat koně. Tohle byla ta zachovalejší tabule - na ní šla přečíst (ovšem až právě na tom břehu, byla otočená textem do louky) dokonce obsáhlá stať, že jste na pastvině, pročež by se tady nemělo radš přistávat a vytahovat lodě na břeh.

Ha ha. Kokoti.

To musel vymejšlet inženýr.

Spoléháme na to, že koně tvrzený plast nežerou, přinejmenším ho nesní moc. Jdeme do hospody, kterou vyžereme do mrtě. Což není takové umění, neboť chvíli po poledni mají posledních pár jídel. Číšník vyjmenuje, my rozeberem. Na každého se dostane, ale už jim tam pak nezbyla ani polívka. Ku cti pikolíkovi budiž řečeno, že aspoň obsluhoval i na zahrádce, ač tam měl napsáno, že se mu do toho nijak dvakrát nechce.

Řeka stále teče aspoň 5 km/h a místy i více, meandruje a proplétá se mezi stromy. Nádherné, leč pro sichr bez podvodního fotoaparátu nefotitelné. Takto pohodlně si doplujeme do Kynšperka.

V Kynšperku je kemp od Dronte. Kupodivu tentokrát ještě docela přijatelný. Pouze v bufiku tam na gábl mají všehovšudy nějakého toho buřta a "Boží jídlo" (neb jak o dané sekané praví Marťan: "Jen Bůh ví, co do toho namleli."). Strategicky zase volíme výsadek do městečka. Tady se naplno ukazuje fatální nepřipravenost. Je tam jakási pizzerie a jakási hospoda kousek od kostela, kde prý dobře vaří. Ale taky tam mají s bídou čtyři stoly a lidi i na stojáka.

Druhá putyka se jmenuje Skleník. Tady začíná varování: jestli se nechcete nasrat, tak si vemte radši konzervu. Copak o to, jídlo poživatelné, dovnitř nás pustili s psama do salónku, kam nám donesli popelníky, ač byl nekuřácký. Ale celé to zkazí přistup personálu. Neochota hraničící s leností, místo omluvy za zapomenutí něčeho kecy typu: "Mám jenom jedny ruce" (a co je mi kurva do toho?), vaří striktně do devíti hodin, ani o minutu dýl. Ač má plnou hospodu a byli by tam ještě tací, co by se taky najedli. Kafe hnusné, "vídeňská káva" nepoživatelná a se zkyslou smetanou.

Vyhráli Ťapinka s Vlastíkem, kteří se snad najedli v nějaké malé pizzerii nebo co.

Vlastíka opět bereme na byt, neboť je sic hezky, ale kolem nedostatek stromů, kam by si zavěsil spací síť.

A poprvé se naplno seznamujeme s "Indiány". K těm přináleželi ti včerejší spratci, kteří celý večer běhali kolem našich stanů se špičatými klacky, a, ač se jim nepodařilo žádnou plachtu prošpikovat, aspoň nám poctivě vykopali většinu kolíků.

Ve skutečnosti je to několik volně sdružených tlup dospělých plus asi dvojnásobný počet harantů ve věkovém rozpalu od 0 od 8 let. Všichni mají jakési indiánské haveloky a všichni jsou motáci.

Vzpomínám si na Bobešovo temné: "To jsou praktikující katolíci, na ty já mám čuch."

Haranti se jmenují Anežka, Matouš, Tadeáš, Lukáš a největší postrach Barborka. Věk 2 roky, řev půl noci. Rodičům je to egal, neboť to, že parchantě řve, to jest vůle Boží.

Pondělí, 27.07.2009

Ťapinka má jídlo.	Vlastík se snaží trochu si vyrovnat pomuchlaný ksicht.	Marťanův tradiční posez. Všimněte si, kolikrát je na fotkách z vody sedící na barelu.

Ostatní jsou po snídani, Paranoik se právě exhumuje.	Lidi.	Pséci.

Nakládáme, vyplouváme.

Ono nás dneska čeká nějakých 19 km, ale jak jsem se už zmínil - až na drobné úseky voleje třeba před jezy řeka pořád teče. Tudíž není kam se hnát. Víceméně se nic závažného neděje. Prostě si plujeme, užíváme si, soulodíme (pro neznalé - opravdu je tam "d").

Blížíme se ke kempu a k provalenému jezu Šabina. Tam je docela příjemný kiosek, kde se dají vohnout i na relativně silné kafe.

Před Šabinou.

Následuje asi první jakés takés oživení. Nízký provalený jez.

Provalený jezík Šabina. Jenom taková lahůdka.

O kus pohodové plavby dál následuje jez u Černého mlýna. Nutno přenést. Opět se potkáváme s jednou částí "indiánů" na raftu.

Vytaháme lodi, přeneseme lodi. Několik prvních naházíme do vody a necháme odplout. Indiáni mají asi naspěch. Popadnou raft, vklíní se doprostředka naší skupiny, zaberou prostředek zídky k nastupování, usadí se do raftu. Jedna piča vezme haranta, uvelebí se v raftu ... a začne kojit. To by vás vomejvali.

Jez Černý mlýn.

Následně se už blížíme ku Sokolovu (myšleno Sokolov, nikoli Sokolovo).

Začátek Sokolova.	Ilicz dělá pičov..., ehm, holubičku.

Už prakticky na druhém konci Sokolova je poslední zpestření dne - jez Královské Poříčí. Zase rozbouraný, vlastně jenom takové drncáky po šutrech. V singlu by se to dalo sjet za cenu mírných útrap lodi a někteří to tak i dělají. My to radš přenesem, až na Ilicze, který si to sjet chce. A taky uvázne na šutrech, krčí rameny ... no a prostě tak vůbec.

Přijíždíme do kempu "U Barona" za Sokolovem, v Královském Poříčí. Těžký Paranoik tradičně alespoň zčásti už postavil stany.

V kempu jsou čtyři "Toiky", ve vedlejší budově za náspem pak normální záchod (zato i s papírem) a sprcha. A korejtko s pitnou vodou (taktéž za tím náspem a silnicí). Přímo v kempu je kiosek, kde nemají nic k jídlu, v budově u hajzlu je jakýsi druhý kiosek, kde také nemají nic k jídlu. Zato je u kempu jakýsi kačák, kde se dá i vykoupat, jak někteří i činí.

Marťan též hrdě razí ku kačáku, notných deset minut však otálí, nežli si pytel namočí.

Většina výpravy razí do hospody do vesnice. Vyjma Ťapinky a Vlastíka, ani jdou lovit krabičky. A vyjma mne - mně se hned zpočátku nechtělo, řekl jsem si, že si napřed dám TPF (Trenčianský Párok s Fazuľou) s medvídkem (obrázek na plechovce, nikoli integrální součást konzervy). Pak se budu chvíli válet, číst si kovbojku, především však naladím cestovní radiopřijímač á 45,- Kč a vyslechnu předpověď počasí.

Daří se mi 75% předsevzatých věcí. Ohřeju a sežeru "Trenčák", chvíli se válím a zázračím s rádiem. Na jeden z prvních pokusů se mi hned podařilo naladit rádio Impuls, kde je obšírná předpověď o půl osmé. Potvrzuje se tak to, co říkal Paranoik, jenž to vyčetl v noutbuku, který má s sebou pro pracovní účely - od Německa postupuje cca 100 km široká dešťová fronta, pročež má v noci chcát, dopoledne hnusně až pršlavo, odpoledne se má začít vyčasovat. Jediný problém, na který narážím, jest ten, že jsme se nějak zakecali a nakonec jsem si od Paranoika nevzal klíče od auta. V autě je obal, v obalu kytara ... a kovbojka. Vytáhnu si tedy kožu z ufona před stan, ještě chvíli poslouchám tentokrát Český rozhlas, pak jdu procházkou za ostatníma do té hospody.

Památník v Královském Poříčí věnovaný rodákům padlým v I. světové válce - v německé císařské armádě. Inu, Sudety.

Naši milovaní indiáni s uječeným potratem Barborkou táboří hned vedle nás. Oni nás mají asi rádi. Zmrdi.

Úterý, 28.07.2009

Jelikož opravdu v noci prší a ráno je nic moc, nikterak nespěcháme se vstáváním. Tedy ještě více nikterak, než jindy. Tedy úplně přesně: jak kdo.

Takovému Iliczovi do dvou dorána vyřvávají za stanem dospělí od "indiánů", od sedmi ráno parchanti. Vše kulminuje asi v devět, kdy spratci mlátí klacky do rozdělaného ohně a umně tak Iliczovi s Alénkou metají žhavé uhlíky na stan. Ilicz se sápe ze stanu a dí k jejich dospělým, že v okamžiku, kdy se mu v tropiku objeví jediná dírka, nejen, že po nich bude požadovat nemálo peněz, ale především jim zbije veškeré haranty na jednu hromadu. Jak psy. V čemž Ilicz pochopitelně lhal. Psa on by nikdy nebil.

Kterási pitcha z jejich tlupy se tázavě kouká a ptá se Ilicze:

"Proč jezdíte na vodu, když nemáte rád lidi?" zjevně vedena takovou tou zcestnou myšlénkou, že děti musí mít každý rád. Samozřejmě na čelném místě zvláště pak jejich děti.

"Lidi," dí ilicz, "LIDI já rád mám !!"

Alčina ranní etuda. Ženské jsou prostě divné.

Před polednem je kolem nás už takřka prázdno. I my už pomalu balíme.	Prakticky sbalený Marťan sedí, zcela netradičně, na barelu. Alenka se stále zabývá jeb..., ehm, kosmetkou.	Nikoli všichni na tom jsou však takto - pohled na stan tria Maruška, Jana a Lenka.

Takřka prázdný kemp.	To je přesně ten moment, kdy se drápe ze stanu Cane a pomalu začíná pít svoji ranní kávu.	Též čerstvě exhumovaný Petr.

Nakládka první části proviantu.	Těžký Paranoik jako logistik.	Dosoušení a balení stanů.

Mimo jiné vzhledem k počasí Cane stanovil dnešní etapu na nějakých hubených 10 km do Lokte. Počasí se umoudřuje, vyplouváme.

54 metrů vysoký most před Starým Sedlem.

První zpestření nás čeká vlastně až kousíček před Loktem - zase takový nevysoký stupeň, ale s pěknou vlnkou.

Cane s Alešem - dle mého soudu tak tak. To jim můžete říkat třeba stokrát: "Nechytat se boků, nechytat se boků, nechytat se boků." Ale je to marný, je to marný, je to marný.

Jirka Kraťas s ječící (neb mírně zvlhlou) Ivuš.

Petr na kajaku a Ilicz s Alčou, obojí bez ztráty kytičky.

"Ja-ni-nó!!" a "Ma-mi-nó!!". Posuďte sami.

Já s "Ťa-pi-nó!!". Taky si trochu opláchla, holka, taky.

Marťan s Leňulí. Jejich ohromnou výhodou je Marťanova stabilita - ten hluboký ponor. Jinak, jak se tak koukám na Lenku, byli taky adepti na menší cvaknutí.

Paradoxně prvním z celé výpravy, kdo se udělal, byl Petr. Furt tam zevloval pod jízkem na kajaku a čumerákoval, až naráz plaval, aniž by kdo z nás (včetně jeho) věděl, jak k tomu došlo.		A na závěr ještě jednou já s Šavlou Pájou.

O kus dál hospoda Formanka a čas na oběd. Dalo sa. Akorát se tam prej ztrácí věci z lodí (ne-li celé lodě), pročež jsme se s Kraťasem prostřídali v hospodě a na patrole.

Pséci bivakující v hospodě - Anďák nahřívající si kosti a Mášenka v boudičce.

Pak už jenom nenáročně proplout Loktem - ačkoli je to vesměs volej před jezem, zase je to tak s bídou kilometřík.

A ta panorámata ...

Další nesjízdný jez, Horní jez v Lokti, další přenášení. Kdyby vás někoho zajímalo, jak se ryby, co spadnou z jezu, dostanou zase nahoru, tady je to krásně vyvedeno. Sice se asi nadřou, ale možnost mají. Sjíždět se to nesmí. Navíc to prý vypadá mírumilovně, ale dá se tam docela dobře si vomlátit držku vo stěny.

Míšan s Kraťasem pod jezem. To je veget.	Ani když už musí zabrat, nesundá Iva nohy z přídě.	Vstříc poslednímu půlkilometru dne.

Dolní jez na konci Lokte. Sjet se nedá, vylézt se nedá, nutno chytit loď za koňadru a spustit dolů.

Ještě jednou to koníčkování.	A Ťapinčin prý "fotografický pokus". Moc by mne zajímalo, jestli jí teda vyšel nebo ne.

Zase se projevila ta imbecilita některých "vodáků". Nějak se nás sešlo víc nad jezem, někteří prostě stáhli loď dolů, nasedli a odjeli. Jiní také spustili loď, nasedli ... a potřebovali počkat na někoho, spravovat si boty, lovit z barelu svačinu ...

Ilicz jedné skupině vynadal do tupých hovad. Já jsem smířlivě vkročil do řeky a přes kameny pomáhal některým nasměrovat loď do proudu a odjet. Pravda, aniž by některá tupá hovada odjet chtěla. Nechtěla, nechtěla, musela.

Když jsem o pár fotek zpátky psal "Vstříc poslednímu půlkilometru dne", to jsem si v tu chvíli skutečně myslel (ne u psaní, ale na té vodě). Jenom jsem netušil, že ne všichni jsou srozuměni s itinerářem. Oni měli totiž poodplout od toho Dolního jezu a po dvou stech metrech u mostu zastavit. I cedule tam byla. Asi formátu A4 a zarostlá v roští. Inu, kemp "vodáckého centra" Dronte.

Každopádně čtyři lodi jsme zastavili a jali se (Ilicz po silnici, já s Alčou po cestě a pak vodou) pronásledovat ty první tři, jež upluly do dáli. Vlastní kemp byl naštěstí jen nějakých 400 metrů daleko a oni tam zastavili - tedy proto, neboť doprovodný chodec Vlastík tam už čekal, houpal se v síti a naštěstí na ně zařval. Původní myšlenka byla "burlaci na Ohři", že prázdné lodě vytáhneme zpátky k tomu prvnímu výlezu, kde se daly uskladnit. Nakonec jsme naopak nechali přijet ty zbylé dolů, vysmýkali je do kopce po kládách a hodili do kopřiv.

Teď jsme teprve viděli, kde to jsme.

Vodácké centrum Dronte. A jejich tábořiště. Kterým se v televizi chlubí. Piča blesk.

Jeden chemickej hajzl. Údajně pitná voda - z barelu. Spaní na písku na šutrech. Retardovaná baba v kanceláři, kde musel Cane na její kalkulačce spočítat, kolik to má stát, aby si následně mohl ještě sám vypsat účtenku. Bez jakéhokoliv občerstvení nebo čehokoliv dalšího. No hnus. A jestli se nepletu, tak zase nejdražší na řece.

A vedle nás - indiáni a Barborka. Kurva.

Výhodu to mělo jedinou - Vlastík našel dva požehnané sloupky a pověsil si mezi ně síť, že na šutrech on spát nebude. Tím líp pro nás, hehe. Zde demonstruje funkci sítě Alešovi.

A hospoda "U řetězu" v Lokti. Svým příchodem jsme dokázali ztrojnásobit obsazenost restaurace. Jelikož bylo o něco později a měli už kuchyň, neb již nikoho nečekali, mimo provoz, chabější výběr jídel. Zato však mnohonásobně vyváženo nadšenou, ochotnou a velmi rychlou a příjemnou obsluhou - a to šlo prosím o zaměstnance, ne o majitele.

Středa, 29.07.2009

Třetí den výpravy je prý kritický a má být věnován alespoň zčásti odpočinku. My máme kritické dny všechny, pročež si můžeme klidně naordinovat odpočinkový den kterýkoliv. I byť by to pátý byl. Pro ten případ byl odhlasován (dříve, než mohl být Canem nařízen) návrh dopoledne navštívit hrad Loket a odpoledne sjet pouze krátkou etapu do Karlovarlí.

Ranní (ale jako fakt ranní, kolem půl deváté snad) drápání ze stanů. Vidíte, o čem jsem hovořil včera, na jakém úžasném podkladu spíme. Slabší nátury si ještě v polospánku čistí zuby (kdepak umývárna v kempu Dronte v Lokti), silnější slabší nátury k tomu používají i místní "pitnou" vodu z barelu.

Slepejš Marťan v tématickém tričku "Slepý strážce".	Goetheho socha v Lokti. Prý tam skutečně i byl, a to tak, že dokonce opakovaně. Inu, Sudety.	Loket.	Hospoda "U řetězu", ta naše včerejší, velmi dobrá.

Loket.	Loket.	Loket.	Loket.

Loket.	Loket.	Loket.	Loket.

Hrad umožňuje prohlídku s průvodcem ve stanovené hodiny nebo bez něj kdykoliv. Jelikož je to hrad vpodstatě napůl vybydlený. I proto volíme variantu bez průvodce. Ale i tak si neváhají, vykurvenci, říct o další prachy za fotografování. Zaplatíte do veřejné státní památky vstup a ještě chtěj další poplatek za focení. V tomhle je zlatá třeba taková Francie, tam taková píčovina nikoho nenapadne - když jednou zaplatíš (a ještě bez průvodce), foť si, co chceš. Inu, Česko.

Příchod k čórtovu hrádu.

Vnitřek čórtova hrádu.

Expozice hrnků a porculánovejch panďuláků.

Pohled na most, pod kterým jsme včera pluli.	Chodba.	Lékárna.

Expozice zbraní a tam velkolepý nápad - pištol s bajonetem. Budu muset vykoumat, jestli se nedá něco takovýho napasovat na mojeho milášška.		Vypadá to jako kamenné cecky nebo dílo ožralého zedníka. Ve skutečnosti jde o nějaké odkryté pozůstatky románského nebo kýhošlaka zdiva.

Ošklivá šlechtična na obraze. Oni ti šlechticové většinou vypadali jak z obludária, jak se furt šukali navzájem. Tahle nejni výjimkou.	Jídelna. Nebo zasedačka. Nebo obojí.		Kaple.

Nádvoří s pranýřem.

Na nádvoří jedna z místních "legend" - na šutru přibouchanej panďulák, kterej má velký ... plnovous, na který se mu má šahat. Na vous jo, na kyj ne. Fakt píšu kyj s "k". Na pyj už vůbec ne. Dle vysvětlující tabulky je to další způsob, jak z návštěvníků vyrazit ještě nějaké prachy.

Velmi obsáhlou část od nádvoří po několik pater dolů zabírá kriminál, kterej fungoval ještě do roku 1948. Ačkoli to zazdívání, píchání žhavejma železama a věšení za krk na hák se prej datuje z doby dřívější. Zvláště působivé pro děti. Škoda, že sem naši milovaní indiáni nevzali Barborku.

Inu holt fešáckej kriminál.

Další legenda a jeden z hitů zbytku výpravy - Strakakál:

"Strakakal - Střapatý mužíček, který drží v jedné ruce knihu a ve druhé hřeben. Chodí po hradě a vyhledává rozcuchané návštěvníky, zvláště děti. Najde-li takové rozcuchané děti, udeří je knihou do zad a hřebenem je učeše. Podle pověsti proto, aby všichni dbali upraveného vzhledu."

Výroba takové pověsti musela jistě stát nejednu flašku tvrdýho. Při představě, jak se tam šourá takovej potrat s jedním prstem přibitým laťákem k rameni a chce někoho mrdnout knihou a pak ho česat, nevím, jestli poslední dobou málo nefetuju, aby mi to přišlo nějakým způsobem obohacující. Vzpomenu-li z dětských let na slavné bitvy zeměpisnými atlasy a nezřídkavé následné pěstní odplaty, asi by se Strakakál, narazit na takto zoceleného spratka, nadál nemilého překvapení. Dost možná by se i postrakakál.

Strakakál. Moc by mne zajímalo, jestli je ta smažka vymejšlející takovéto pověsti za to i placená.

Výhled z krimu.			Ještě jednou nádvoří a hranatá veža (to je to vzadu za Alenou).

Drak Šarkán. Pro návštěvníky hovořící česky i slovensky je to "Drak Drak" alebo "Šarkán Šarkán". Takto mi říkal vždycky v autě Jano, záklaďák ze slovenského Ministerstva Obrany, jenž tam měl na starost náš systém od "KamSeNaNásHrabete?": "Veď jazdíš ako šarkán."

Prevét alias výsernice, v modernější terminologii hajzl. Tedy ze zdi vytrčený výklenek s dírou rovnou ven do hradního příkopu. Vzpomenu-li na kemp vodáckého centra Dronte, oni v tom Lokťu se k sociálním zařízením mají dodneška trochu laxně.

Výhled z věže (ano, ten most je tady už naposledy).

Veža.		Zpátky na nádvoří - studňa.

Pohled z druhé strany mostu (proti slunku) ...			... a loupeživý nájezd do "naší" hospody na něco k jídlu před další cestou.

Jelikož měla následovat jedna z nejhezčích, přitom ovšem krátká (10 km) a k pojebaným zádům šetrná etapa, prohodili jsme se na zbývající část dne s Paranoikem. Tedy přeskládali poněkud složitěji. Čert vem panorámata, mně nebude proti srsti si od té smečky na chvílu odpočinout, nafasoval jsem klíče a doklady od naloženého auta. Paranoik byl posazen do naší kánoe na háček, Ťapinka zocelená slepejší výpravou na Moravě se ujala kormidla.

Ťapinka s Těžkým Paranoikem na lodi a Svatošské skály.

Hospoda po cestě.		Hompací most.

Sraz jsme měli v kempu - před Karlovejma Varama, vlastně je to už předměstí Doubí, tam je fotbalové hřiště Liapor, u něj na nevyužité trávě kolem čutálistického placu kemp (na vodě vpravo po podplutí drátů vysokého napětí). Prostě je hřiště, kolem něj natažená páska, aby tam lidi nelezli, cestička a několik metrů pro stany.

Vynalezl jsem tam pana kempaře, ten obratem zahodil všechno, co držel v rukách, a šel mi ukazovat. Vpodstatě od hajzlů u jedné brány, přes sprchy bez dalšího krmení mincema (jen s prosbou o dodržení cca pěti minut), hospodu, první stanovej plac, druhej stanovej plac, sem možno složit lodě, neb zahrádkáři píčují, když jim je necháte přímo u břehu, ohniště máte tady, dřevo vlastní nebo teda bohužel koupit, jenom prosím, do tohodle kontejneru pak hažte vodpadky jenom v zavázanejch pytlích, bo jinak já to musím vybírat a lítaj na mne vosy a jiné sviňárny. Vyčerpávající prohlídka a resumé, ať si postavíme stany, kde nám libo, zaplatíme, až budeme mít čas. V hospodě teplá jídla, pivo, limo (teda pivo limo už studené), na první (a později i na ty další) pohled velmi příjemné.

Jenom auta tam musej maximálně zajet, vyložit a zas vypadnout, parkovat venku. To je výmysl města jako majitele, strejda to má jen v pronájmu a tohle byla výslovná podmínka. Ani slovo proti. Já tam ani nezajížděl, zaparkoval jsem za plotem, vytahal stany, bágly si pak vezmeme skupinově každej sám sobě si.

Vybral jsem místo za brankou hostí, pod stromem. Postavil jsem našeho velkoplošného mamuta. Pak další tři stany. Zbylé tři jsem složil jenom nahrubo a začal dělat škatule škatule. Jeden z těch již (jak jsem se mylně domníval) finálně stojících jsem zase odkolíkoval a do škatulat jej zahrnul. Víte, jak funguje samonosný stan, ne? Kdepak stará, sice dobrá, ale už trochu technologicky překonaná áčka, co jsme kdysi v Pionýru stavěli na čas, aby nás vedoucí nějak zabavili. Ano, nejlepší tříčlenné týmy se v rozbalení, postavení, složení a zabalení pohybovaly snad kolem tří minut. Jakmile jste však vytáhli několik klíčových kolíků, rozpadlo se vám to na prvočinitele, stáli-li jste venku. Leželi-li jste uvnitř a bylo vám vytaženo několik klíčových kolíků, rozpadlo se vám to na prvočinitele na hlavu. Klasickej dnešní stan rozhodíte po louce, ztopoříte ohebné tyčky a napasujete do rohů, nacvakáte na to háčky vnitřního stanu. Přes to hodíte tropiko, přivážete a obvykle zase přichytíte v těch rozích. Tím máte hrubou stavbu hotovou, avšak ještě stále můžete celým stanem šíbovat. Přikolíkovat lze například až po dešti, už jsem taky spal jenom ve stanu bez kolíků sakumprásk (ač s nimi je to samozřejmě mnohem lepší). Tak takto jsem poponášel ony čtyři tak dlouho, až jsem vytvořil jakousi takřka uzavřenou podkovu s malinkatým náměstíčkem. Konečně jednou jsme byli někde natolik včas (a ten kemp ještě není tak profláknutý), aby bylo dostatek místa a neměli jsme každej stan pohozenej jinde.

Jakmile jsem zapíchnul poslední kolík ... přijeli zvyjebení indiáni s Barborkou.

A které místo se jim, pochopitelně, nejvíc zalíbilo? Samozřejmě, přímo vedle nás.

Jestliže já jsem stáhl celý kompaktní celek ke kraji a nechal uličku, aby se kolem dalo procházet, roztáhli se vyhryzové po celé šířce tak, aby každý, kdo šel z našeho ramene (nešlo jen o nás) kamkoliv do útrob kempu, musel přes střed jejich ležení a přitom packat o jejich vařiče, křesílka, stoly a zpičené parchanty, pokud tito páska nepáska zrovna skupinově nedusali po hřišti.

Opravdu existují celá společenství, na kterých bych genocidium neshledával závadným.

Naznal jsem, že si radš nechám v kiosku natankovat kafe do kemílku a pudu čučet na vodu, než na ty potraty. Jenže sotva se ploužím s kelímkem od hospody, do brány borců vbíhá pasáček hlemýžďů Cane, mává na mne a ptá se, jestli jsou tam dobře? Ne asi ...

Vpodvečer na dvě skupinky vyrážíme na prohlídku města KarloVarlí.

Ulice.	Tatík Masaryk, co vypadá úplně jako Lenin. Možná úlitba početné ruské enklávě ve Varech.	Lázeňské oplatky, čerstvé, ještě teplé.

Jakýsi pyj a hotel Thermal.		Kalendář z kfítek. Moc by mne zajímalo, jestli mají přímo zahradníka s funkcí "obraceč kalendáře", který přijde vždycky ráno s lopatičkou, vyrejpe datum staré, pár zdechlin vyhodí na kompost, pár přidá a vyskládá datum nové.

Na hotel Thermal si vzpomínám, tam byla kdysi máti v lázních po jakési operaci či čem (tak rok 1998 nebo 99). Hrozně nadšená z toho byla, neboť tam byl prej hrozně úžasnej výtah, hrozně úžasná televize a do bazénu se jezdilo lanovkou na protější kopec nebo kýho čerta. My s Kraťasem jsme tam jezdili zase na servis od KamSeNaNásHrabete (stejně jako všude kolem - Mostecká uhelná, Severočeské doly a chomutovská nemocnice). Kraťas tam ještě ke všemu sloužil u chemiků na vojně. Takto jsme si naplánovali servisní výjezd tak, abychom máti odvezli aspoň větší kufr, aby se s ním nemusela vláčet vlakem. Přičemž se při předjíždění Kraťas otřel o jakéhosi zbrklíka v nové Mazdě Xedos. Škoda na našem služebním Formanu (zrcátko a škrábanec přes dvoje dveře) cca tisíc korun, škoda na Xedosu (zrcátko a škrábanac přes dvoje dveře) pětatřicet tisíc. Dle zákona sice na vině Kraťas,za piču tam byl ovšem onen Mazďák. Pět a půl hodiny jsme čekali na policajty v dešti. Moc velká zábava.

Šiml a vyžranej bařtipán v cylindru. Kýč.	Jakási slovutná pošta či co. V popředí Arabáci, druhá největší klientela sudetských lázní.	Hotel Thermal.	Prý snad památník obětí komunistů nebo co. Provedením s hadrem přes rypák asi zase dobře na šulínka pro početnou arabskou komunitu.

Pan bezďák u hotelu Thermal. Poslední fotka dne, neb pak mi nenávratně skapaly baterky a tím, jak jsme se přehazovali s Paranoikem, zapomněl jsem si, dylina, vzít náhradní.

Prošli jsme si kolonádu (abychom na konci zjistili, že na té půlce s prameny je zákaz vstupu se psy, hehe), prošli jsme se zpátky, stavili jsme se na zmrzlinu, v klidu jsme počkali na autobus. Autobus přijel, my nastoupili, těsně před zavřením dveří doběhli i Chlastík s Ťapinkou, z čehož ta druhá jmenovaná měla po zbytek večera málem smrt.

Co se incidentu s bateriemi týče, projevilo se v plném rozsahu, jak je důležité míti Paranoika. Tedy minimálně na Ohři. On sice chvílemi pracoval v autě na noutbuku a měl za tím účelem i jakýsi měnič na 220 V, čímž dokázal sem tam třeba nějaký telefon nebo GPS přinabít. Leč jako bývalý KarloVarlo obyvatel, kdy tam žije ještě značná část jeho rodiny, vybral do dvou igelitek veškerá dostupná elektrická zařízení či baterie i s případnými nabíječkami (přičemž jako starý technik několik nabíječek doplnil z vlastních zdrojů), na noc odvezl na dva kilometry vzdálené rodinné sídlo, kde jimi opíchal všechny dostupné zásuvky. Při dnešních cenách elektřiny nezbývá, než doufat, že Paranoikovi jsou přinejmenším uhlobaroni.

Po ten zbytek večera jsme se navečeřeli v kempu, aby obratem dorazila i druhá půlka, jež šla později proto, že večeřela napřed.

Alespoň jsme se konečně sesedli u kytary a zapěli si cos do noty. Tedy alespoň ostatní tomu tak říkali - že jsem zpíval. Nechme je při tom.

Čtvrtek, 30.07.2009

Vlastíkova ranní úprava itineráře.	Šavlina ranní úprava naší čubky Mášuši.	Kraťasova ranní úprava ... ehm, Kraťase. To už musí jednoho vážně bavit.

V kempu v hospůdce/kiosku měli mít ranní koblejžky. Což by po čase byl vynikající nápad. Ale nejdřív se někde trochu zadrh dědek, pak jestli se jim nějak zadrh pekař či kýho čerta ... Zkrátka furt nic a furt nic. Spředli jsme plán - za mostem by měl bejt hypersuper Glogloglóbus. Jak jsem tak jel autem, přišlo mi to fakt přímo za mostem. Půl kiláku? Tak nějak. Takto tvrdil i Těžký Paranoik, dlouholetý obyvatel KarloVarlí, nežli pro tašky nabitých baterií na rodinné sídlo vyrazil. Po ránu nabuzené hyperaktivní křídlo Ilicz a Alča se nabídli, že tam dojdou. K čemuž si přibrali snad Marušku, jestli se moc nepletu. A v devět odešli.

Kemp, jak jsem popisoval - hřiště a na volných místech stany.	Naše tentokrát konečně uzavřené ležení.	Ranní čekání na snídani. Hádejte, kde sedí Marťan?	Kolem půl jedenácté začínalo být čekání mírně zdlouhavější, pročež jsem anektoval Vlastíkovu síť ve stínu.

Nákupčí se vracejí již po jedenácté. Reálná vzdálenost byla dva kilometry. Tam. A dva zpátky. Ani tak nechápu, co jim na tom trvalo přes dvě hodiny, avšak za donos bychom měli být vděčni. Indiáni balí svoje rozlezlé ležení a svoje rozjívené parchantéros a odplouvají. S gustem vychutnáváme chvíli klidu, poté balíme taky, naloďujeme, vyplouváme.

Mírně špatně zvolené obeplutí jednoho z ostrůvků. Tohle rameno končilo na mělčině. Háčci do vody a vyprošťovat.	Pouze kormidelníci-ťunťové (viz např. Marťan) vystupují do vody také a sami dokonce tlačí loď. Degradoval bych je, kdyby nevážili metrák.

První jez "smrťák" na začátku Varů: Tuhnice. Někteří ho i sjíždí. Možná proto, že vypadá vcelku srandovně. Jenže podle informací stačí o nějakých pět centimetrů vody na koruně víc, vizáž zůstane vcelku stejná, ale celé podjezí se změní v mnohametrový vracák, který stále stahuje zpátky pod jez. S tímhle mám už jednu hodně negativní zkušenost a nehodlám se do žádných hazardů pouštět.

Zato se můžeme alespoň částečně zahojit U Solivárny, tj. asi o tři kilometry dál. Obecně je na Ohři těch vůbec sjízdných jezů a jízků jako šafránu, i potom vypadají zhruba následovně. Ale zaplať Pánbůh a Komunistická strana Československa aspoň za to.

Já s Ťapinkou.		Kraťas s Míšanem.

Vlastní jez U Solivárny. Doporučuje se sjíždět vpravo v levé části, tedy tu dělicí zeď budete mít po pravé ruce. Tak praví zdravý rozum, vodácký průvodce i pan bezďák s paní bezďákovou na břehu. Sem tam drncnete vo šutr, ale nepojedete prdelí po šutrech celou dobu, jak ti jelimani před náma.		Řazení nad jezem.

Marťan s Léňou.	Marťanovo těžiště se nezapře, Leňule občas sotva dosahuje pádýlkem do vody.

Aleš s Canem. To jim můžete říkat třeba stokrát dokola: "Nechytat se boků, nechytat se boků, nechytat se boků." Ale je to marný, je to marný, je to marný.

Petr sólista kajakář.

Ilicz s Alčou.	A zase - chňap se za borty.	Ale aspoň poslouží jako vlnolam.

Jája a Pája docela ukázkově ...	... ale zase jedno drncnutí, a už maj z toho kyvadlo.	Tentokrát to ještě ustály.

Maruška s Janou uzavírají peloton - taky na pohodu.

Opouštíme Karlovy Vary a vstříc světlým zítřkům.

Následuje ve zbytku dne několik peřejnatých úseků. Jak už jsem se zmiňoval - to nejlepší se bohužel nedá fotit, pokud člověk nemá pro sichr potápěčský fotoaparát. Ale mám pocit, že to bylo tady v těch místech (nebo plus mínus den), kdy Marťan dokázal najet na dvacet centimetrů z vody lezoucí obrovský plochý šutr tak parádně, že Lenku zvedl do výšky přes metr. Necvakli se. Inu, Marťanova stabilita.

Před námi je ale hlavně s úžasným zaujetím všude popisovaná peřej Hubertus se slalomovou dráhou (od 17 do 19 hodin nelze prý splouvat, vyhrazeno pro sportovní slalomáře). U toho je buď na levé straně kemp s kioskem nebo na pravé penzion, jenž je údajně "zaměřen na trochu jinou klientelu a vodáci nejsou příliš vítaní". I prd, velebnosti. Proti jiným dalším je to slabý odvárek. Ano, vevnitř načančáno a rezervováno pro hosty penzionu a organizované zájezdy, ale terasa, slunečníky, několik jídel a docela solidně kmitající obsluha. Žádné ofrňování nad mokrými hastroši a čekání na zazobané Vepře se zdaleka nekonalo.

Celkový dojem z hospody kazila jen výprava "našich" "indiánů" s jejich chamradí. To už je fakt hen ten oný stalking, pyčo.

Peřej Hubertus se slalomovou dráhou.

Ťapinka naříká, že přistát jsme měli na druhé straně, neb tam je ukrytá pič..., ehm, tedy "keška". Posléze ode mne (můj nápad) béře nepromokavý pytel a hrdě se vrhá do brodění vlnami, aby tam těsně u protějšího břehu zahučela až po kozy.

A zase - sjíždění a (chabé pokusy o) slalomování. Já to tady nebudu rozepisovat, však těch lidí nepřibylo:

Ona to nakonec až taková divočina, aby se na to musely pět takové árie, zase možná není. Jo, řeka zúžená na pár metrů, tudíž hloubka a díky spádu i pěkný švunk. Čtyři nebo kolik pěkných zabaláků. Ale když to má člověk jenom projet rovně, tak je to takový houp-houp ... a to je celý. Hezký, ale že bych se na to příště musel tři dny těšit (nebo jako jiní se tři dny bát), hmm ...

Z roští u cesty se noří Plastík a jak labuťák natahuje krk ku protějšímu břehu. A dumá, jak se dostat na druhou stranu k té ukryté GPS krabičce, co Ťapinka předtím, neutopit navigační pristroj ani sebe, a přitom nebejt za paďoura. Nakonec rezignuje na tu nejméně stěžejní část, je za paďoura a sedá k Iliczovi a Alči na porcelán a nechává se na druhý břeh převézt suchou nohou (vyjma mokrých kolen).

Vlastík jako geokačer plavený, Ilicz s Alenou jako ti "Šároni".

O kus dál další šutrovitý úsek a ... První cvaknutí výpravy !!!

Šavla & Šavla se vyhnuly jednomu kameni, druhému ... a třetí vzaly bokem. A nepomohla jim prý ani moje rada - místo odklánění a zápasení se ke grymlu naklonit. Neboť měly jednu ze špic zapasovanou do zbylého kamení tak šikovně, že jim jakékoliv vrtění bylo houby platné. Nabraly vodu a dosedly na dno. Já Ťapinku a Cane svého Aleše jsme nasměrovali do roští a šli zachraňovat. Šavla Pája byla vyslána ke břehu s věcma, které by neměly dlít ve vodě příliš dlouho, Šavla Šavla s náma páčila loď. Tam teprve se pozná síla vody, kdy jsme tu loď tři nemohli dostat ven.

Dobře, ale uvědomte si - první cvaknutí šestý den výpravy, pátý den plavby.

Kupodivu psék Alan koukal sice chvíli vyjeveně, ale žádné vážnější trauma neutrpěl, naopak se do vylité lodi sápal jako první. Možná částečně nelibě nesl, že mu uplavala miska na vodu (ano, někteří psi i uprostřed řeky mají v lodi svoji misku s vodou). Když to nebylo třeba pádlo ...

Cestou na nás několikrát ze silnice mává Vlastík.

Stavujeme se v pověstné hospodě U Dvořáků, už je pomalu sedm hodin, tak dáváme jenom malé občerstvení.

Přichází Vlastík. Ťapinka nebo kdo poznamenává: "Tý vole, to přece néni možný, aby to byl furt ten stejnej. Vono jich snad musí bejt víc."

Velice pozitivní událost: V místním minikempu staví indiáni i se zpičenou vřeštící Barborkou stany. Tím rychleji balíme a mizíme pryč.

O pár set metrů dál nás čeká jez Dubina, šutrovitý, ale pro zadáky sjízdný. Háčci se projdou sto metrů po blátivé cestičce. Furt lepší, než to po ní nosit nebo si navečer máchat nohy při koníčkování. Já jedu dvakrát, jednou místo Pavly a Pavly, které mají pro dnešek zážitků dost, druhý to vzdává Marťan, bo v pomalu přicházejícím šeru už docela draka vidí, a nechává to na Aleně, ať si to taky užije.

Před námi je poslední několikakilometrový úsek peřejí - Kyselka (a mj. pramen Mattoni, nepřál bych vám to ochutnat v originále). Ano, taky by ta scenérie stála za fotku. Ale ony stojí za fotku i ty peřeje - místy až WWII, docela kvapík, několik pěkných jazyků. Opravdu asi jeden z nejlepších a nejživějších úseků.

Do Radošova přijíždíme, až slunko zapadá.

Ujeli jsme taky nějakých 22 km nebo kolik.

Vedle nás jsou zase děti. Ovšem jakýsi dětský domov. Čtyři dospělí, asi dvanáct nebo čtrnáct nebo kolik děcek, z toho tak půlka Cikáňat - na to, že jich je v populaci nějakých dle odhadů 2-4%, tak docela solidní zastoupení. Avšak děcka jsou v tom nevinně. Ba naopak - celá skupinka je takřka tichá, slušná, vynikající kempoví sousedi. Po Barborce balzám na nervy.

Mně se zase nechce do hospody, válím se u stanu, posléze oddílu z dětského domova půjčuju kytaru, nakonec to končí uložením dětí ke spaní, naším přesunem k jejich ohni a nějakou chvíli společným posezením.

Pátek, 31.07.2009

Jak jsem byl správně v komentářích poučen, zapomněl jsem na jednu zásadní věc - přírůstek o jednoho člena výpravy. Ne, skutečně jsme nepřichýlili nějakého bezďáka, ani jsme se nerozmnožili díky poměrně hojnému zastoupení a vyrovnanému počtu vilných samců a svolných samic (nebo to přinejmenším nebylo ještě patrné na této etapě).

Ženy, vedeny mateřskými a profesními (veterinářky a jejich rodinné příslušnice) pudy v kempu v Karlovejch Varech ulovily kotě. Toulavé. Černé. Bezprizorné (tedy do té doby). Vlastně už ve středu navečer, -li mne paměť nešálí. Odchytily, prohlédly, zda neskape ještě do víkendu. Formálně se poptaly okolo, zda kotě někdo nepostrádá. Na půl huby. Cizím jazykem. Na opuštěném úseku břehu řeky. A pro jistotu ještě do odhlučněného barelu. Jelikož se nikdo nepřiznal, kotě anektovaly do smečky a nekompromisně přidělily: ty ještě nemáš kočku? Jak je to možné? Tady ji máš. Šťastným výhercem byl tentokrát Ilicz. Chvíli ještě prosebně koukal, neb já jako jeho vpodstatě domácí mám nad jeho domácími mazlíčky právo veta, avšak zcela v souladu se smlouvou uzavřenou jsem kývl s tím, že drobné zvířectvo se schvaluje. A tak má Ilicz kočku pracovního jména Saze. Nápadité.

Kočce byly z obvazu vyrobeny šráky jak na pinčla a z přebytečného cukršpagátu (inu, Žďár) vodítko. Z papundeklové krabice boudička. A psi byli pro nadměrnou zvědavost dočasně přemístěni od Ilicze na druhý konec ležení.

Kotě bylo vcelku spokojené do doby, než bylo i s krabicí umístěno do Paranoikova auta. Z jeho (myšleno Paranoikova, nikoli kotěte) následkem šoku zmateného vyprávění jsem pochopil jen zhruba tolik, že od momentu nastartování motoru až do následujícího kempu a postavení stanů kočka mňančela, cca třikrát za cestu jako bonus vlezla pod brzdový pedál. Hlavně, že si rozuměli.

Takto už Ilicz v kempu v Radošově s novým domácím miláčkem.			A pséci sedící u diagonálně opačné skupiny stanů a přemýšlející, jak se Iliczovi a především jeho domácímu miláčkovi dostat na kobylku.

Ráno v kempu v Radošově. Marťan na barelu, ostatní protahující ztuhlé údy (včetně žen).

Jez Radošov přímo u kempu - další z pověstných zdejších smrťáků (proto ty záchranné kruhy) a místní lidová přetvořivost ohledně cedulek.

Tento den byl taky docela peřejnatější a živější úsek. Zde několik těch klidnějších míst, kde se jeden nebojí vytáhnout foťák.

Alešovi a Caneovi se pravděpodobně nevyplatilo jejich věčné chytání se za boky. Vzali bokem šutr a natekla jim do lodi voda. Vylezli, naznali, že "to možná pojede", znovu usedli a zahrabali se až na dno. Takové to tradiční - sedí po prsa ve vodě, kýlem na dně, a zkouší hrabat pádýlkem, jestli by to přece jenom nejelo. No, nejelo. Vytahovali jsme a vylejvali.

Pták. Popelavý. Prej volavka. Popelavá.

Hospoda "Ve mlýně". Relativně snesitelná obsluha i sortiment. Jen kdyby se člověk měl řídit všemi jejich nápisy, šel by do hospody sám a nejlépe nahatej. Ale "nanuky nejsou, ani čokoládové" bylo jedním z hitů zbytku cesty.

Hned pod mlejnem je právě přestavovaný jez, momentálně spíš peřej, dál se střídají peřejky a klidnější úseky, prostě pohodová plavba až skoro k další hospodové zastávce. Skoro.

Jelikož jsme chtěli chvíli přistát, podívat se do mapy, požrat nějakou Tatranku nebo něco tak, zastavili jsme u jedné proluky mezi rákosím a vyhodili část lodí na břeh. Kus před námi, takových šest metrů od vody, byla cedule: "Soukromý pozemek, zákaz stanování". No, tak tam nepolezem a stanovat tam taky nebudem, to dá rozum. Jenom Ilicz naznal, že se mu chce močit v množství větším než malém, pročež by se jako jediný mohl na onom místě vyčůrat. Za tím účelem poodešel o kus dál, k rákosí, notně daleko od oné linie soukromého pozemku.

Leč Ilicz míní ...

Z patra přilehlého baráku začal hýkat dědek cosi ve smyslu: "Tady není žádnej záchod, co tam děláš? Pakuj se odtud ..."

Ilicz chvíli koukal na šuldu (myšleno na pyje už vytaženého z kalhot), pak na druhého šuldu (v okně), nějakou dobu kalkuloval, ale jelikož dědek furt řval, péro schoval a močení přeci jen ještě o chvíli odložil. Dědkovi to však nestačilo a vyjekával svoje pravdy a nadávky dál.

"My si jako tykáme?" opáčil velmi nevrle Ilicz, "tak zalez, nikdo ti nic nedělá."

Což dědek navzdory zdravému rozumu neměl v úmyslu. Naopak vyletěl, i s ohyzdnou babicí se přihnal k nám ke břehu a pokračoval v přednášce:

"Já to tady všechno platím a seču. Tady to mám celý pronajatý."

"Si tě, myslím, prověříme na katastru," navrhl temně Kraťas.

"Ceduli máte támhle, tam vám nikdo neleze, tak co pořád máte? Z vody to vidět není a až jsme na břehu, je to už málo platný, to by pochopil i debil," mínila Ťapina, přičemž intonací přijala za svůj dědkův styl.

"Ceduli mám támhle, jenomže tady furt někdo přistává s loděma a chodí tady, je to moje, já to seču, já to platím ..."

"Kdybyste nebyl blbej," pokoušel jsem se já stále ještě o smířlivější tón, ač už taky trochu ve varu, "tak byste si dal ceduli až na břeh s tím, že je tady zákaz přistávání lodí a zákaz vstupu, páč je to soukromej pozemek. Včas, viditelně a zřetelně formulovat. Pak by tady nikdo včetně nás s loďma nepřistával a nechodil."

"Ale já tady mám ceduli, je to moje, já to platím, já to seču ..."

"Právě cedule je až támhle, z vody vidět není, taky je na ní psaný jenom stanování," ostatní furt unisono. Přičemž už první tahali lodě do vody, nasedali a vyplouvali.

"Tady nemáte co vystupovat, já to tady mám pronajatý, já to seču, já to platím ..."

"Di do prdele," rozhodl konečně Ilicz.

Nato dědek stižen náhlým amokem vyrazil směrem k jejich (poslední na břehu) lodi s řevem: "Já ti do toho udělám díru."

Tak jsem, jak už jsem byl po kotníky ve vodě, uchopil pádlo v jedné třetině délky jako delší obušek, udělal zase krok na břeh a zařval: "Chceš se prát? Tak pojď."

To se dědkovi nezamlouvalo, zase couvl a uchýlil se k pískání: "Já zavolám policii. Na vás. Policii. Zavolám."

"Jéžiš, šak tys je eště nezavolal? Tos měl dřív, nežs vylez z té ruiny, oni by si s tebou už poradili, nerváku. Šup, šup, šup, už tady měli dávno bejt. Si myslíš, že tady na ně budem čekat věčnost, hňupe? Kdyby něco, jsme naproti v hospodě."

A takto jsme sešoupli poslední Iliczovu loď do vody, nasedli a odpluli kilometr po proudu do další hospody na kafe, přičemž jsme dědka na pokraji zhroucení ponechali ještě bublat na břehu. Jak vy k my, tak my k vy.

Když budete mít cestu okolo, dědek se, debil, nepoučí a nebude tam mít ceduli na břehu, můžete se mu tam třeba vysrat: Tady to máte zakresleno.

Za nás se mu tam jenom v nestřežené chvíli vysrala Mášenka (což je pes, kdo by nevěděl). Dobře mu tak. Kdyby neprudil, byli bychom dávno pryč a ona by si to jako dobrá hospodářka odnesla někam jinam. A ne, opravdu nás nenapadlo to sbírat ...

Další hospoda, hotel Agara. Orientováno spíš na Vepře, ale vodáky nezhrdnou. Kafe ultrasuperbídné, zbytek fajn.

Ty scenérie, ty scenérie ...

Navečer jsme zakotvili v Perštejně. Hned těsně (ale opravdu přímo) za mostem je na pravém břehu penzion, za penzionem zahrada na stany. Snad poprvé na Ohři, co nějak skutečně evidují hosty - oproti účtence byly vydány lepicí pásky na ruku, jak se používají na různých akcích, bez nich byl vstup na zahradu zakázán. Jinde se k tomu měli, pravda, o hodně laxněji. Nějaké visačky na stany jsme nezaregistrovali, opravdové počítání osob taky ne. Jiný kraj, jiný mrav, každý svého štěstí strojvůdcem. "U Barona", tuším, jsme spali úplně zadarmo, protože napřed tam nebyl jeden patřičný chlap, pak druhý patřičný chlap, nakonec prej nemáme platit vůbec, protože si večer aspoň hezky pokecali s Těžkým Paranoikem. No, já Paranoika neznat a on se zjevit u mne v kempu, taky položím peněženku na lavku a zdrhám. To jsem ale odbočil ...

Prostě malá zahrada na stany, s evidencí osob. Nic špatného v tom nespatřuju, aby to tak nevyznělo. Hospoda hned v baráku, záchody rovněž, zbytek nevím, nepotřeboval jsem.

Vlastík ku spánku připraven. Nenechte se zmýlit, v tom živým plotě je eště železná trubka.		Posezení pod stromem.	Alči ruka, na ní páska, pod ní Saze.

Aleš.	Maruška.	Lenka.	Hospoda.

Petr a Šavla.	Míšan a kočka Saze (ano, jiná fotka byla ostřejší, ale tu mi Míšan kategoricky zakázala publikovat, neboť se na ní tvářila, ehm, nepřipraveně).	Kočka Saze to má pro dnešek vyřešeno.

A ještě později večer jsme byli přizváni druhou partou dolů na břeh k ohni, neboť oni měli oheň a slivovici, my kytaru. Což se vcelku vydařilo, tedy krom Aleše, jenž se zbombil takovým způsobem, že si chtěl prohlížet cizí vodačky (jako slepej pochopitelně rukama) a následně musel bejt za použití menšího násilí odvlečen nahoru do zahrady a tam pohozen alespoň půlkou postavy do stanu. Jinak bez valných zvláštních událostí.

Sobota, 01.08.2009

Na sobotu nás čekal jen poslední 7 km úsek z Perštejna do Klášterce, abychom se nemuseli honit, když jsme měli odevzdat v časném odpoledni lodě.

Ohniště, kde jsme večer vybřeskovali s tou druhou partou, a postupné naloďování.		Penzion Betty z vody.

A tak asi nejzajímavější epizodou denní plavby bylo přetahování hned prvního jezu ještě v Perštejně - nedá se to sjet, nedá se to nikudy přenést, nedá se tam ani pořádně přistát.

Náhon nad jezem vezme docela solidní část vody, pročež níž to drncá o šutry a místy je potřeba přejít i na vodní turistiku ...

O kus dál ... "Ma-mi-nó" Maruška se koupe a sápe se Iliczovi s Alénkou na záď, tedy na záď lodi ...		... aby se pak jala drápat na loď svoji domovskou, uprostřed hluboké vody, div "Ja-ni-nó" nezvrhne.

Zatímco ostatní trpělivě čekají, až je to přestane bavit.		Mokrá čubka (tedy mám na mysli to zrzavý čtyřnohý). Při jaké příležitosti snímek vznikl, to už si, žel, nepamatuju. Jestli Maruška cloumnula s lodí a Mášena spadla, nebo jestli spadla jenom tak, jak je jejím zvykem.

A pak už je tu začátek Klášterce, pohled na zámek a paneláky. S trochou šikovnosti a výběru úhlu se to dá zabrat i tak, že paneláky skoro nejsou vidět.

No a pomalu jsme byli u kempu "U jezu", tedy u jezu. Což by byl prakticky závěr plavební etapy. Jak už jsem zmiňoval někde v průběhu - cesta klidná a pohodová, voda pořád teče, zrasit se tam není moc kde. Za celou dobu se nám tedy cvakly pouhé dvě lodi. Pokud ovšem nepočítám Marťana, který právě tady u toho jezu seznal, že je třeba "pokřtít" háčka Lenku, poodplul od mola, mocnou silou se chytil za boky lodi a hozením špekem na stranu loď zvrhnul.

Horší byla následující záležitost ...

Neboť jsme opravdu lodě vrátili v časném odpoledni, začala se sbírat rebelie. Žďárandy všechny spojeným kvokáním cosi takového kalkulovaly už předem - co takhle zdrhnout a v neděli dřepět doma? Postupně se k tomu začali přidávat další. Aleš, Petr. Míšan s Kraťasem v závěsu. Alénka, vláčejíc za sebou Ilicze a kočku. Nevím, na koho jsem zapomněl, ale naráz prostě všichni v prdeli. Po chvíli rozmýšlení byl tedy velkoryse i Paranoik propuštěn. To byl takový dost chmurný závěr. Ani společnou finální fotku nemáme. Bylo by milo, kdyby příště, až se řekne "do neděle", znamenalo to "do neděle". Ačkoli šlo vpodstatě o kosmetickou kaňku, byla to trapárna (a to nežehrám ani na to, že nám zbylým se pak ta cesta zbytečně prodražila).

Paranoik se Všiváčkem II. jedoucí též do prdele.

Vlastně zbylo nás pět: Vlastík, Ťapinka, Cane, Marťan a já. Ťapinka s Vlastíkem měli naplánovan ještě sběr geopičovin, já s Canem a Marťanem jsme zašli na obhlídku města a nádraží.

A hlavně zjistit, lze-li se na nádraží dostat nějak rozumně, tj. bez obcházení k mostu a tři kilometry s bagáží a psama přes celý Klášterec. No - ne.

Zámek, zámecká zahrada, fontánka, duha nad ní.

Došli jsme i k železničnímu mostu, jestli není možné použít servisní lávku. Přece jenom ten most začíná kousek za kempem. Vylezl jsem na klášterecké straně pod most a vydal se na druhou stranu podél potrubí. Tam lávka ovšem končí vysoko nad vodou na pilíři. Prostě jednocestná. Inu, Klášterec. A chodit po mostě zase s bagáží a psama, když po něm stále duní náklaďáky a rychlíky, to nám taky nepřišlo jako nejlepší nápad. Jízdní řády MHD chybějící nebo nepochopitelné, posléze vypátráno, buď dvě hodiny sedět na nádraží nebo přijet MHD pět minut po odjezdu rychlíku na Prahu. Klášterec.

Železniční most, servisní lávka, po které se nedá přejít.

Kostel, náměstí, radnice a tak.

Sešli jsme se zase všichni dohromady a začali hledat hospodu. S jídlem. Velkoryse jsme minuli dvě bistra u nádraží i vietcongy u autoservisu. Přece tam musí bejt normální putyka.

Další oříšek. Hospody buď zavřené nebo bez jídla. Prázdniny, sobota, odpoledne. Klášterec.

Nakonec se nám podařilo jednu vypátrat asi po hodině.

V jídelním lístku figurovaly mezi přílohami "arabské brambory".

"Prosím vás, ty arabské brambory, to je co?"

"To jsou jako šťouchané, ovšem se šunkou."

"Aha, hmm, to jako s normální šunkou? Opravdickou? Vepřovou?"

"Samozřejmě, s opravdickou vepřovou."

"Jo. Rozumím. Arabské brambory, šťouchané, se šunkou vepřovou. Mimochodem - vy už jste někdy viděli Araba jíst vepřové?"

Hospoda, arabské brambory s vepřovou šunkou.

Vyřešili jsme i tu dopravu. Cestou nám to navrhovali i místní. Po Klášterci se prostě jezdí taxíkem. Dokonce tam mají jakési šestimístné "taxi-maxi" (bohužel šestimístné bez kufru na bágly). Ale i tak jsme se pomocí mobilních telefonů spojili s uváděnou taxislužbou (alespoň mají bezplatnou linku) a dohodli, že nás ráno v dobu "D" vyzvednou dvěma vozidly u kempu, po stovce jedno.

Pohled ze zámecké zahrady k jezu (a ke kempu).		Zámecká zahrada, torzo výpravy.

Neděle, 02.08.2009

Ráno jsme vstali patřičně včas, sbalili stany a odebrali se čekat před kemp na "tágo". Abychom následně zjistili, že na nás taxíkář, zcela pochopitelně, zapomněl. Nicméně po telefonické urgenci se jeho kolega vyjádřil zčásti nelichotivě o špatné interní komunikaci, avšak obratem sebral dalšího a přijeli pro nás během několika minut. Měli jsme dostatečného fóra, tudíž nás to ni v nejmenším nerozhodilo. Ba dokonce se dá takřka říct, že jsme s něčím podobným i počítali. Tedy doprava z kempu na nádraží pro pět lidí s plnou výbavou a dvěma čokly, 200,- Kč.

Zakoupili jsme jízdenky, přikoupili něco zásob jídla v místním koloniálu, cos sežrali a vypili v nádražním bufiku. A sedli do vlaku ...

Ve vlaku si - tradičně - čtu kovbojku. Já vlastně ani nevím, proč to dělám. Obvykle je tam chudý a utlačovaný rančer, desperáti, zápletka, desperáti chtějí vyhnat chudého a utlačovaného rančera, on je však lstí přemůže, svůj ranč zachrání a nádavkem opíchá nejsličnější rančerku v kraji. Snad v jedné z těch tří, co jsem měl na vodě, opíchal hlavní hrdina zcela překvapivě dočista jinou hrdinku. Člověk do toho kouká, aby se nenudil, příliš intelektuální námahy nemusí vyvinout, když přeskočí dvě stránky, nic moc se nestane. A nejde-li o stranu 32, 33 nebo 47, taky čtenář nepřijde o žádnou klíčovou událost.

"... Randy pokrčil rameny a zahnal šedáka do ohrady. I Jeff tam přihnal svého koně. Sedlo hodil na tyč, Randyho rovněž a pak vzal jeho ranec."

Chudák Randy. Být hozen na tyči a ještě bez sedla ...

*) Ohře = německy Eger, Cheb = německy Eger, Egerberk = zřícenina nad Kláštercem nad Ohří.