Slovenský Ráj a Pieniny s Bobšem
Touhle tupounovinou se dostanete až na úplně hlavní stránku ...	Den první (11.08.2004)	... a touhle jenom zpátky na popis expedice.

S Robem jsme se ukázkově před devátou večer (ještě 10.08.2004) sešli v Brně před Hlavním nádražím, dokonce měl ještě fóra, pročež zakoupil sobě pivo a mně dvě plechovky téhož, pouze nealko. Že aby nám cesta uběhla, abychom netrpěli vedrem a dehydratací. Pomalu se na večer ochlazovalo, považoval jsem to jen za řečnický obrat o opilecký úhybný manévr. Výjimečně nekecal. Přijel vlak. Naše vagóny nikde. Ty teprve připojili. Vagóny, který hezky stály celej den na sluníčku. Tuze velká dobrota.

Nakonec jsme měli všehovšudy obyčejné místenky, seďací, do kuřáku. Naštěstí jsme byli ve voze skoro sami. Žádnej vopruzák bez místenek se nám do kupé nenakvindoval. Gastarbeiteři a uřvaní tůristi využívají k přesunům spíš víkend. Pohodlně jsme se natáhli, přetrpěli hodinu v Přerově, než nás připojili k dalšímu vlaku, a spokojeně dokonce i usnuli. Jenom si matně vybavuju, jak jsem ze spaní furt někomu podával tu občanku, tu jízdenku, to jak se střídali různí kontrolóři a revizóři.

Budí mne až Bobešův dotaz:

"Hele, kdy tam vlastně máme bejt?"

"Klídek, až vo třičtvrtě, chvílu po, nech mě chrápat."

"Myslíš o třičtvrtě na šest?"

"Jo, pět padesát dva. Dáš pokoj?"

"No, já se jenom ptám, že je pět čtyřicet sedm."

A kurva. To byl fofr. Vesele rozložení přes celý kupé, támhle bágl, támhle boty, herberk jak po výbuchu. Sotva jsme se jakž takž obuli a posbírali věci na záda a do náruče, už vlak brzdil ve Spišské Nové Vsi. To je takový okresní město na východním Slovensku, že se jmenuje "Ves", tím se nenechte mást, město to je. Okresní.

Koupili jsme si jízdenky pár stanic osobákem zpátky, čímž jsme získali drobné na podojení kafomatu. Tradice. Každej rok (už podruhý) postáváme před nádražím ve Spišské Nové Vsi a pijem kafe.

Osobákem zpátky že popojedem do Vydrníku, to je nedaleko další vesnice, Hrabušic, tam je zase kemp, kde si necháme věci a rovnou někam vyrazíme, když jsme tak hezky odpočatí. Ve vlaku bylo taky dost místa, aspoň dvě stanice do Spišských Tomášovců. Tam se nahrnula dovnitř grupa místních Cikánů, jak jsem pochopil, sběračů plodů. Vozej se vlakem tam a zpět mezi Košicema a Popradem, každej kýbl, pikslu od Primalexu nebo dětskou vaničku, kde je napadne, vystoupí, nasbírají maliny nebo borůvky, ty pak na trhu prodají a maj na chlast. Kdyby si radš koupili mejdlo, to byl panečku smrad. Už vím, odkud pochází rčení "smradlavej Cikán". Jestli mne chce nějakej z těch jejich milovníků pranýřovat, ať si jede na Spiš čuchnout, na ten odér dlouho nezapomene. Eště, že jsme brzo vystupovali.

Bez zvláštních událostí jsme došli do Hrabušic a následně ke kempu, tam jsme se domluvili na úschovu batohů, zjistili, že za hodinku jede autobus, čímž nám vyšel i čas na kafe, a tím busem jsme popojeli na "Pílu", čili k ústí doliny Piecky. Ty už známe, ale stačilo popojít půl hodinky ještě dál a stáli jsme pod tiesňavou Veľký Sokol, kde jsme ještě nebyli. Až doteď teda. Stejně tak se na Pílu dá dojít z kempu pěšky, podél Velkej Bielej Vody, jenomže zas - tama jsme šli loni dokonce dvakrát, to je zbytečně projitej čas. Jenomže se ukázalo, jaká je to chyba. Snad celej autobus napadlo to samý, těch dalších několik desítek lidí nevím, co k tomu přivedlo. Každopádně jsme si koupili "lístky do lesa" a jali se proplétat mezi několika obrovskejma organizovanejma skupinama tůristů a tůristů-gerontů.

Zvlášť ti důchodci byli takoví akční. Hrnuli se vpřed, hlava nehlava, trochu to připomínalo běh veteránů, na slabší kusy se ohledy nebraly. Chceš čůrat? Tak tady a teď, pak nás dožeň. My jdeme po cestě, za lopuchem důchodka, dřepí, močí, poulí oči, dvě další jí dělaj zeď, řek by fotbalista. Jak byly takový hubený, šlachovitý, nedokrmený dík nízkejm důchodům, celkem se to jevilo jako hodně průhledná zeď. No nic moc estetickej pohled. Po chvíli jsme to vzdali, vyhlásili rauchpauzu a nechali je oddusat do dáli.

O kus dál zas jakási švihlá parta ...

Abych objasnil - ve většině tiesňav jdete místy regulérně řekou, po šutrech, sem tam visíte na skalce nad vodou. Pro informaci - Veľký Sokol jsme zvolili nikoli náhodou, na rozcvičku je jako stvořený, ano, má sice převýšení 291 metrů, ale snad na šesti kilometrech, takovej lážo plážo kaňónek. Ale na terénu a konstituci břehu to nic nemění.

Takhle jednou spadá skála až do vody. Musíte ručkovat po kořenech, přidržovat se mizerných zpuchřelých dřev, nohy se vám smekají do vody. Vylezu si nahoru, že si vyfotím Roba z nadhledu, jak se tam bude pinožit. Vyfotil. Ale než jsem zas stih sešplhat dolů, už tam byla jakási parta mládežníků se svinskou spoustou harantů. "Opatrně, počkej, já si tě vyfotím." A visí. Visí. Ani se nehne. "Štěpáne, drrrž se." Další malej zmrdík. Visí jak přibitej. Asi neumí zpracovat víc instrukcí najednou. Drží se, ale odmítá se hejbat. A já stojím nad ním a nemůžu přes něho dolů, ledaže bych ho skopnul do vody, jenomže to by mne ti ostatní ukamenovali. No co, dám cigáro, však buď se vzchopí a sleze sám, nebo spadne, jednou jistě. Celá ta banda tupců pooddusala dál.

"Kurva, co to je za vemena?" dím já. "Bych to tak tipoval na skauty, to jsou taky takoví kokoti."

"Hmm hmm, spíš praktikující katolíci, na to já mám čuch," povídá Bobeš.

Asi měl pravdu. Skautíci by měli stejnokroje a praporky. Ty jména, Štěpán, Šimon a jiné úchylné názvy pro šklebáky, to by dalo za pravdu Robovi.

Zdárně jsme absolvovali všechny kaskády a vodopády, pravda, sem tam jsme si museli počkat, až tupohlaví tůristi vyklidí pole, ti jsou schopní tam s fotoaparátem onanovat u jednoho žebříku deset minut a fotit se navzájem, což o to, taky se sem tam vyfotíme, ale tak, abychom nikomu nepřekáželi. A většinou chci mít třeba i vodopád bez stáda uřvanejch blbů. Ale zas jsme nikam nespěchali.

Už to vypadalo, že jsme skoro nahoře, skalní průrva přešla v normální mírný kopeček. Roba to zmátlo:

"Hele, pamatuješ loni? Vždycky vodopády a tak a pak ten svinskej prudkej závěrečnej stoupák nahoru, eště dobře, že tady není."

O padesát metrů dál cesta uhnula a před náma se skvěl svinskej prudkej závěrečnej stoupák nahoru. Ble.

Vylezli jsme vlastně pod Malou Poľanou, ještě kus za bývalou horární, v půlce Glacké cesty. Směrem ke kempu, na Podlesok, jsme míjeli vrch Suché Belé, tam je přístřešek, kde jsme dali chvíli voraz, přičemž jsme pozorovali voprsklýho myše. Fakt - klasická přírodní myš, zblblá z těch lidí, už se ani nebála a vesele si sbírala odpadky kolem pytlů. Třeba ohryzek - myšák vždycky přiběhl, poponesl si ho blíž k doupěti a zase zajel pod list, aby se přece jen podíval, jestli po něm někdo nebo něco nejde. Když zjistil, že vzduch je čistej, zase šup a popones ho další metr. Druhej myš na něj měl ale zálusk taky, ještě se o něj za vydatného pištění poprali. Skvělé.

Na závěr jsme seběhli poslední částí Glacké cesty dolů. To je takovej prudkej krpál, místy po vymletejch kořenech, no když si nevodděláte nohy cestou nahoru, tak tady zaručeně. Bohužel se moc jinudy jít nedá.

V kempu jsme rozbili stan, najedli se, dali kafe, načež Rob zavětřil a neomylně vyrazil k hospodě. Však jsme měli zaslouženo. Loni tam ještě byly jenom slunečníky a stánek, stánek zůstal, ale plácek před ním zastřešili. Milé pro případ, že by zas začlo lejt, ačkoli to na to nevypadalo. Jak tak sedíme, přišouraly se dvě ženštiny neurčitého věku a učitelského vzezření, jestli u našeho stolu není místo? Bylo. Jenom se nám nelíbili ti tři rozjívení zrzaví parchanti, co to zpovzdálí pozorovali. V tom bych neviděl nic dobrýho, taktéž nic zajímavého na takové společnosti neshledal ani Bobeš, který je včas taky zmerčil, laskavě jim pokynul rukou, ať se klidně posadí, jenom jestli jim nevadí, že strašně děsně ukrutně moc kouříme? A vybafnul ohromnej oblak dýmu. Učitelky se zarazily a šly prudit jinam. Jo jo, dobrej tah. U vedlejšího stolu nějací mládežníci neprozřetelně prozradili, že jo, ty dvě židle jsou volný, a hopla, už tam měli i dvě matky, tři uřvaný rozdováděný parchanty a jako bonus eště nějakýho divnýho chlapa. Když se do hospody dostavila i ta jebnutá banda z rána s posraným Štěpánem, radši jsme vyklidili pole a šli chrápat, dospat tu minulou noc.