Slovenský Ráj a Pieniny s Bobšem
Touhle tupounovinou se dostanete až na úplně hlavní stránku ...	Den druhý (12.08.2004)	... a touhle jenom zpátky na popis expedice.

Ráno se budím, mám ten pocit, že relativně brzo. Brzo je relativní pojem. Rob už dávno sedí před stanem, vaří kafe a čte noviny, který stihnul mezitím koupit. Je nějak hnusně aktivní. Jakmile zpozoruje, že nespím, což se dá zjistit lehce, jelikož ze stanu se vyvalí oblak dýmu od ranního cigárka, hned mi mává plátkem před nosem:

"Hele, vole, vidíš to? To jsou horoskopy, že by se jeden posral. Já se mám prej věnovat emocím, boť tak najdu harmóniu, zatímco ty, když partner nebude s něčím souhlasit, máš prejsť k účinnejším metódám. No kurva, to mám pocit, že si s tebou zase dneska cosi zobnu."

Jdu si vyčistit zuby a na hajzlu u umejvadla se dávám do řeči s nějakým Slovákem, už ani nevím, proč.

Ještě u polívky preventivně študujeme předpověď počasí, možná, čistě teoreticky, by mohla přijít nějaká ta přeháňka. Čert věř rosničkářům, to tvrdili loni taky, vraj preháňka, mokli jsme tejden jak kokoti a furt se to ne a ne přehnat. Pro sichr balíme pláštěnky a vyrážíme zas do terénu. Tentokrát skrz část Prielomu Hornádu, pak Kláštorskou Roklinou a pokud zbyde čas, tak na Veľký Kyseľ.

Ježišmarjá, psza krew, cholera, to je zase dílo. Poláci objevili Slovenskej Ráj. No nazdar. Už loni se tady jich pár ochomejtalo, to jsme taky zjistili, proč se říká, že "přijel polskej zájezd". Standardní polskej zájezd rovná se dva autobusy, osmdesát lidí a dvě jeptišky nebo jeden kněz. To je asi takovej směnnej kurs, dvě ku jednomu. A těchdlenc zájezdů je tady očividně několik naráz. Jak je zmerčíte před sebou, to se na to můžete rovnou radši vysrat a jít jinam. Visí na stupačkách nebo žebřících a fotí se. Táta a skála. Táta sleze, převezme foťák - máma a skála. Pak máma a táta a skála. Záleží na tom, kolik maj dětí - děti a skála, děti a táta a skála, děti a máma a skála. Případně ještě děti a máma a táta a skála. To už je fotí někdo druhej z jejich výpravy. Jenomže i ten má s sebou celou rodinu, jak jsou zblblí tou náboženskou propagandou, každej má fakáňat osm, to je na kulku do palice. Obejít se to nedá, bordel to dělá, fakt, jít radš jinam, kdyby to šlo, takhle jsme se brodili skrz ně.

Další interesantní partičku jsme potkali o kus dál, dva mládežníci s dvouma nanynkama, uřícení jak koně. Jeden týpek mává pohlednicí:

"Hele, vy vypadáte, že to tady znáte, tady někde prej má být hospoda?"

"Jo, puč mi mapu, ti to ukážu."

A von mi furt cpe pod rypák tu čumkartu. Aha, tak to je jasný. Von žádnou mapu nemá, jenom tu pohlednici, která byla jako příloha té vstupenky do Národného Parku. Boha, to je vemeno. Ale dobře mu tak:

"Tak koukej, teď jste tady, za chvíli budete u visuté lávky, tam odbočuje Kláštorská Roklina rovnou nahoru, tou když se vydáte, to je slabej kilák a půl, jste na Kláštorisku a tam je hospoda, bacha, drahá jak sviňa. Vede tam žlutá i zelená značka, vidíš? Tak běžte radši po té zelené, žlutá jde bokem, ta zelená je hezčí, vodopády a tak. My tam jdem pak taky, třeba se ještě potkáme."

"No, asi nepotkáme, možná leda nahoře, my máme hroznou chuť na pivo."

Hehe, to si myslíte vy. Kdybys měl na pohledu vrstevnice, blbečku, myslím si, ono by tě to machrování přešlo. Jen ať si jdou. My s Robem zas zastavujem a kouříme, než se kolem nás trochu vylidní. Pomohlo to, aspoň na chvíli. U lávky ovšem narážíme na čtyřicet Poláků s jeptiškou v hábitu a bagančatech. A jéje, to znamená, že druhá půlka je jich přinejlepším rovnou v Kláštorské. Tak fofrem, než se i tihle dají do pohybu.

Berem to hlava nehlava, skoro úprkem, má to bejt asi hodinová cesta, stíháme to za čtyřicet minut. Rob, pamětliv horoskopu, chvílema metelí tak, že ho musím krotit. Cestou míjíme tu skvadru s pohlednicí, koukaj nějak divně. Ale já jim nelhal, jo, je to kilák a půl, jenom to má 241 metrů převýšení. Však se neptal, tak co?

Kupodivu druhou půlku polskýho zájezdu, tedy dalších čtyřicet osob s druhou jeptiškou, potkáváme až nahoře na Kláštorisku. Tam ať se staví třeba na hlavu. Horší starosti nám dělá hromada českejch malejch smradů, taky evidentně skautíků, kteří se přede mnou zkouší množit ve frontě u stánku, kam jsem byl Robem vyslán pro pivo a kofolu. Pomáhá až pár českých jadrných nadávek, které je bratr vedoucí určitě neučil. Haranti vyklízí pole a zůstávají tam jenom ti, co už tam stáli.

Občerstvujem se a jdeme dál na Veľký Kyseľ. Davy řídnou. To je dobře. Je to dáno tím, že Kláštorisko je pro většinu výprav takový Alamo, maj to na celej den, tam se s bídou vydrápou, daj si jedno pivo za 40,- Sk a belhaj se zase dolů. Kdežto na Kyseľ musíte ještě dál a dál a vejš a vejš. Nad síly průměrně shnilého tůristy. Semo tamo se najde člobrd, ale je jich opravdu pár, snad ještě u Obrovského vodopádu, na kterým není nic moc vidět, jelikož se nejde dostat pod něj, koukáte jenom shora, i ti nejotrlejší pak měknou a jdou Malým Kyseľem, kdežto Velkým lezem jenom my a míjíme se s jedním snesitelným až příjemným Polákem. Celkem pěkný.

Až nahoře narážíme na českou bandu u pramene, dobíráme vodu a jdeme dál. Vylejzáme na rozcestí u Malé Poľany, tama jsme šli už včera, tentokrát si dáváme pauzu přímo tady, zas pozorujem myš. Jsou ňáký voprsklý. Jenomže milou myš nám vyplašila ona banda, která si sice původně spletla cestu, avšak nakonec se zorientovali, jsou nám v patách a dělaj kravál. Za vrchem Suché Belé si začínaj zpívat. Jdou nám na nervy. Stejně tak nám jde na nervy Glacká cesta, šli jsme tama několikrát loni plus včera, hmm, žádný terno.

U rozcestníku Pod Vtačím Hrbom těch hejkalů máme právě tak dost. Sedáme a dáváme jim čtvrt hodiny náskok, dokud jejich zpěv neutichne v dáli, snad už je nepotkáme. Místo toho se k nám přidává česká rodinka, tata a dva synátoři, jeden probírá s Robem problematiku mobilních telefonů a vůbec nám to líp ubíhá.

Do kempu přícházíme hezky utahaní a propocení. Jdem do potravin "U Arabely" pozeptat se na mejdlo. Maj hajzlpapír a vložky, jestli chcem mejdlo, musíme do trafiky. Logické.

Sprchujem se, a né, že né. Jo, i já, neprší, nekoupu se v řece, mizérie, koupání pod sprchou je pro paďoury. Ale co naplat?

Hlavně, že jsme celou dobu táhli pláštěnky. Ani nekáplo. Tak zas na chvílu do krčmy a spát.