Slovenský Ráj a Pieniny s Bobšem
Touhle tupounovinou se dostanete až na úplně hlavní stránku ...	Den třetí (13.08.2004)	... a touhle jenom zpátky na popis expedice.

Včera ani nekáplo, v noci a nad ránem bouřka jak kráva. Souvislý fialový světlo a proudy vody. No potěš, už je to tady. Střídavě se budíme a usínáme, třeba to přejde. A fakt, že jo. V deset se budíme, déšť řídne, když v jedenáct lezem ze spacáků, je dočista po pršení. Pravda, zataženo, ale neleje. Dáváme něco k snědku, kafe, balíme vodu, Tatranky a pláštěnky a ve dvanáct mne Bobeš už zase táhne do hospody. Prej máme chvílu čas.

Chceme popojet autobusem do už známé vesnice, Spišské Tomášovce, odkud pak půjdem dál. Autobusy kousek od kempu, ze zastávky Hrabušice-Mýto, jedou dva, ve 12:33 a 13:00, vlastně je to jenom jeden, ale v onom mezičase zajíždí do sousední dědiny, Betlanovce, však co bysme se honili? Jo jo, člověk míní, slovenská autobusová doprava mění. Ve 12:50 stojíme na zastávce Mýto, ještě jsme zdáli ten bus viděli, jak si to šine na Betlanovce. Opodál zevluje tlustá Cikánka. Prej jestli čekáme na autobus? Tak to abysme sebou hodili, on sice jede zase 13:00, ale z návsi, a to je kurevsky daleko. Vyrážíme hodně svižnou chůzí, konec už poklusem, autobus nakonec s podivem stíháme. On teda nejede přímo do Tomášoviec, ale staví na rozcestí u osady Arnutovce, dva kiláky po silnici, to je maličkost.

Jsme tam coby dup. Vítá nás volně pod stromem ložený hřbitov s cedulí "Ubytovanie". Fajn, už nikdy nebudu držkovat na nutnost spaní v kempu. Procházíme skrz ves, trochu se jasní, zaháníme pár Cikáňat toužících nás zkásnout o nějaké "cukríky", míříme na Tomášovský Výhľad.

Tomášovský Výhľad, to je taková ohromná skála, kam se drápete ať už z jakékoli strany furt do kopce. Na Výhľadu se rozhlídnete. Pravda, je vidět až do Hrabušic a dolů na Prielom Hornádu a tak vůbec, ale pak lezete zas celej ten krpál dolů, právě až k řece, abyste se zase mohli škrábat hore. Fajn.

Překračujem Hornád a jdeme údolím Bieleho Potoka, ten jsme loni jenom míjeli. Začíná chvilkama poprchat. Berem pláštěnky a jdem furt dál. Jo, hezkej ten Bílej Potok, dobrá polovina se jde po horizontálních dřevěných žebřících a vypadá to tam moc krásně. K tomu přispívá i to, že potkáváme minimum lidí. Možná kvůli té bouřce ráno a dešti teď. Tím líp. Poslední dvě ženský potkáváme v ústí Sokolí Doliny, kam máme vlastně celej ten čas namířeno. Ty dvě vypadly z údolí a tváříc se hodně zvláštně daly se na ústup zpátky. Divné, je to jednosměrka, podle všeho narazily na něco, co se jim muselo ukrutně nelíbit, tak to vzdaly.

Študujem informační tabuli. Aha. To bude asi vono. Převýšení 430 metrů na dvou a půl kilometrech, to je ještě svinštější kopec, než včera. A Závojový Vodopád o výšce 75 metrů, osmdesátimetrová žebříková soustava. Ajajaj. To bude mít zas Rob radost, von ty žebříky tak tuze rád. V ten moment přestalo pršet.

Ale jde to. Ukázkově. Závojový vodopád je něco nádhernýho. Paráda. Tohle by chtělo vidět v podzimních barvách.

Zázračím tam s foťákem, v půlce žebříku se jenom tak zavěsím a fotím hezky vykloněnej, Bobeš mi nadává, že až spadnu a zabiju se, nemám si za ním chodit stěžovat, kolem nás ani noha, no zkrátka to je to pravý labůžo. Několikrát jsme si dali rauchpauzu, fotopauzu a pauzu prostou kochací, i tak jsme šli místo slibovaných dvou hodin s bídou hoďku a půl, ani nám nepřišlo, že by to bylo nějak rychle. A hlavně - celou dolinou sami. Úplně sami. Co víc si přát? Nádhera.

Nahoře zahýbáme doprava, míjíme pramen Veľkého Kyseľa, ano, tam jsme byli včera, též Malá Poľana je nám už dobře známá. Tam si znova fotím myši a dokonce jsem jednu natrapíroval přímo v pytli s odpadkama, potvoru. A dál - vrch Suché Belé a tramtadadá, zcela netradičně Glackou cestou dolů. Zas Glacká cesta. Ale na všem lze najít něco pozitivního. Zas ani noha. Jdeme, klábosíme a najednou jsme dole.

Rob, vcelku rozumně, navrhuje, že dneska hodíme na vaření kakáč a půjdem se najíst do hospody, co je opodál, Koliba, sice tam vařej hnusně, to máme od loňska vyšpekulovaný, ale furt lepší, než se srát s konzervama. Beru. Halušky se slaninou, dle očekávání hnusné. Rob, blbec, zatoužil dát si pivo a nenechal si poradit, že to si může dát u toho našeho stánku.

Rob: "Dal bych si pivo."

Servírka: "Tatran alebo Staroprameň?"

Rob: "Říkám pivo, tedy myslím Staropramen."

Servírka odkvačila a Rob se ťuknul do čela: "Já už vím. Posledně jsem si tady dal ten Tatran a měl jsem k němu, tuším, nějaký výhrady. Jako třeba že byl hnusnej."

Servírka se vrací, druhá přešlapuje s natočeným půllitrem Bobšovi za zádama, ta první se trochu nervózně ptá: "Prepáčte, to pivo ste si želali Tatran?"

"Kdepak, pivo jsem si želal Staropramen."

"A Tatran to nemože byť? Viete, ja som sa pomýlila."

Dělá na Robše zkroušený voči a vyvaluje prsa. Rob se ksichtí kysele, ale nakonec souhlasí: "Tak co teda už? Tak jo, no."

První mrkla, druhá přiskočila, šup konsternovanýmu Bobešovi Tatran: "Páči sa ..."

Se musím držet židle: "Jo, očivivně se mu to páči jak svině, ten je z toho celej posranej."

A málem jo. Pocucává Tatran, šklebí se a nadává jak špaček. A servírka, blbka, né že by se už neukázala, jak každej rozumnej člověk. Kdepak. Za pět minut byla zpátky:

"Chutí vám Tatran."

Rob s notně kyselým rypákem: "Abych pravdu řekl, už jsem pil lepší."

"Ozaj?"

Povídám: "Dovolím si vám to tady od kamaráda přeložit - když říká, že už pil lepší, znamená to nechutí, je to hnusný, nedá se to chlastat. Ozaj."

Už jsme ji neviděli. Akorát se opatrně přiloudal vrchní, zaplatili jsme a šli nebohýmu Bobšovi spravit chuť ... ke stánku. Rob z toho byl paf po zbytek večera: "Dyž vona byla hezká, no, tak jsem jí to chtěl prominout." Za dobrotu k Tatranu.