Slovenský Ráj a Pieniny s Bobšem
Touhle tupounovinou se dostanete až na úplně hlavní stránku ...	Den čtvrtý (14.08.2004)	... a touhle jenom zpátky na popis expedice.

No jo, popršelo, ráno se vzbudíme a všichni v prdeli. Půlka kempu vzala dráhu. Srabíci. Ačkoli až tak se jim divit taky nejde, sami dobře víme od loňska, že jak ve Slovenským Ráju zaprší, je to tak na dva tejdny. Ostatně vypadáme taktéž jako úprkající, avšak ze zcela jiného důvodu - prošli jsme si, co jsme měli v plánu, teď je čas změnit vzduch.

Rob už druhej rok prudí se Spišským Hradem, tedy nejdřív tam, následně na Pieniny.

Popíjíme ranní kafe, pomalu balíme. V okamžiku, kdy odkolíkujeme stan a stáhnem tropiko, zafouká mocnej vítr a honím stan o dobrejch padesát metrů dál. Přivázat ho na špagátek, dal by se pouštět jako drak. Eště chvílu si tam s tím hraju, je ale čas vypadnout na vlak.

Procházíme pomalu Hrabušice. Fotím si fialovej domeček. To asi jak tam ti Cikáni sbíraj ty borůvky do pikslí od Primalexu, tak to některej omylem narval do plné. Další fotka jsou šatny na místním fotbalovým hřišti, tam jsme kdysi spali na jakýmsi soustředění fotokroužku nebo elektrokroužku, v roce 1986, když jsem tam byl poprvé. Ještě divnej barák, co vypadá jak poslepovanej z televizí, náves, kde nám tlustá Cikora - nadháněčka od nějakýho penziónu - nabízí ubytování (to brzo), míříme směrem na Vydrník na nádraží.

Vlak jede zhruba včas, pochopitelně je plnej Cikánů s borůvkama a malinama. Fantastický. Každej má tu pikslu od barvy, kýbl, dětskou vaničku nebo něco, vozej se tam a zpátky, sbíraj lesní plody, ty pak prodávaj ve Spišské Nové Vsi před supermarketem, aby měli na chlast. De facto výměnný obchod. Prvobytně pospolná společnost. Evidentně jsou tak na úrovni Kromaňonců nebo Neandrtálců - sběr lesních plodů a lov drobných živočichů.

Ve Spišské Nové dokupujem nějaký zásoby, Rob si kupuje z nepochopitelných důvodů ručník, bohatě svačíme, čekáme na autobus do Levoči.

Bobeš kdesi v paměti vyhrabal a neustále dokola recituje básničku, něco ve smyslu:

"Aj okolo Levoči,
tam sa voda točí.
Bobeš v kempu za úplňku
do té vody močí.

Aj okolo Levoči,
tam sa točí voda,
za veřejné pohoršení
dal jsem kilo - škoda."

Levoču jenom projedem, vlastně hodinku se poválíme zas na autobusovým nádraží, dáme další svačinku a pokračujem na Spišské Podhradie.

A tam - hupky dupky hnedle do hospody. Celej den jsme lážo plážo strávili přesunem, teď je třeba doplnit tekutiny, počkat, až se trochu zešeří. Hrad vidíme, je na kopci, zajdem někam na sousední kopec, abysme nebyli moc na ráně, tedy není kam se hnát.

Ledva se smráklo, vydáváme se na klikatou cestu, klikatou né kvůli konzumaci, nýbrž proto, že se v těch křivejch uličkách občas krapet zamotáme. Konečně jsme u hřbitova, tam je parkoviště pro autobusy a šipka ku hradu. Domlouváme se, že dojdem tak do půlky svahu, tam to vypadá na odbočující cestu, po ní zahnem a půjdem tak dlouho, až nebudeme z hradu na dohled. Bobeš sice střečkuje, že tam snad zahlídl cedulku oznamující přírodní rezervaci, ale co by tam dělala, že?

Za hřbitovní zdí, tedy zvenku, nás překvapuje čilej ruch na poli.

"Co to je?" ptám se asi blbě, "noční šichta při žních?"

"Spíš to vypadá na kurevsky organizovanej polní pych," dí Rob.

A fakt že jo, v matném osvětlení hodně vzdálených lamp se za námi otáčí jenom bělma očí, zbytek světlo pohlcuje, no richtik, Cigoši kradou brambory. Těch je tam jak kobylek. Na té noční fotce to tak není vidět, sem tam se tam ale jasně rýsuje postavička.

Odbočujem, šlapem, šlapem, jedno místo se nám nelíbí kvůli sklonu, druhý je zas vidět z hradu, to teda nepotřebujem, aby na nás z věže ráno první tůristi čuměli, jak se sápem ze spacáků. Dál, dál, dál, konečně nacházíme příhodnej flek. Trochu udusat trávu, postavit stan, dát si jídlo a kafe a zalézt.

Ve vzduchu je cítit voda, povídám Bobšovi, že bude asi chcát.

"Chcát budu tak já, z těch piv a kafe, ale jestli myslíš počasí, tak asi těžko. Dyk ty kobylky a cvrčci řvou jak pominutý, před deštěm by to bylo zticha, ne?"

"Omyl, ony mlknou, až začne pršet. To když taková kobylka dostane pecku kapkou, tak popadá dech a chvílu drží hubu nebo nohy nebo čím to ty skřeky vyluzuje. Ale před deštěm né."

Robovi se to furt jakosi nezdá. Jde preventivně ještě močit. V tu ránu začíná slejvák jako prase. A je po kobylčím řevu.