Slovenský Ráj a Pieniny s Bobšem
Touhle tupounovinou se dostanete až na úplně hlavní stránku ...	Den pátý (15.08.2004)	... a touhle jenom zpátky na popis expedice.

Ráno opět po dešti ani památky, je trochu mokro, krůpěje se třpytí na stéblech trávy, vykukuje sluníčko. Po stanu nám lezou slimejši a dovnitř pavouci a jiní pižmouci, který Bobeš, starej arachnofobik, za ohromnýho řevu mydlí čímkoli, co má zrovna po ruce, a následně vyhazuje zas ven. Dáváme kávu, já si fotím tam jakýsi bejlí, necháváme oschnout stan, balíme a míříme ku hradu.

Cikáni u hřbitova neustále rvou brambory, patrně u toho vydrželi celou noc. Asi bude tuhá zima.

Na hradě zakupujem lupeň, domlouváme se, kam si můžem složit bágly, máme asi půl hodinky do prohlídky, tak se rozvalujem na lavičce a jenom tak zevlujem, procházíme se po nádvoří ..."

"Jajajjjaj, ufon!!" zařve zničehonic Bobeš a uskočí, jak dyby šláp na hada.

Ufon? Jakej ufon? Aha, tohle ... Po počátečním leknutí a bližším ohledání docházíme k názoru, že to s velkou pravděpodobností nebude hezkej alien, nýbrž vošklivý dítě. Hubený tělíčko, velká hlavička, vříská a táhnou se mu sliny přes velkou hubu od spodní čelisti k horní. Kdyby pořádně fouknul, moh by svejma žgryndama dělat bublifuk. Kupodivu mu jednotlivý nesouvislý skřeky i částečně rozumíme, ne snad proto, že by měl nějakej ufounskej translátor, nýbrž protože je asi Čech.

Situace se postupně vyjasňuje, von to asi bude ten chlapeček, co tam eště před chvilkou špacíroval s fotoaparátem Zenit, fotil si bez rozmyslu (a jiných drobností jako ostření apod.) každou pičovinu, teď mu došel film a von zjistil, že ho neumí vyměnit. Ještě pikantnější je to tím, že je tam jenom s matkou. Otec je vybavil krátkodosahovou vysílačkou a poslal je na hrad, sám sedí tiše v podhradí a nasává nechutné slovenské škopky.

"Búúúééé, děéélééj ňhécóoo, za chvíli začíná púúóóóhlidkááá ...," skučí a kvílí ufon do komunikátoru.

Leč fotr se k tomu zjevně nemá, vidina opuštění píva a kurevského kopce na tu ruinu ho evidentně moc neláká. No mazec. Dítě je zralý tak na kyslíkovej stan. Po kratší poradě mu radš ten film pomáhám vyměnit, to by nám tam taky mohl takhle výt celou dobu, to by nebylo oč stát.

Přichází slečna sprievodkyňa, konstatujeme, že to je zatím to nejhezčí, co může Spišské Podhradie i s hradom nabídnout. Postupně se dozvídáme, že zřícenina je největší ve střední Evropě, že se pomalu (evidentně opravdu pomalu) opravuje a že nejpravděpodobnější varianta onoho zřícení byla ta, že si to Slováci zapálili sami při výrobě chlastu. Ovšem už ukrutně dávno.

Na věži nám slečna ukazuje okolí:

"Na súsednom vrchu Dreveník bola vyhlásená národná prírodná rezervácia pre ochranu vzácnych druhov flóry a fauny," mávne neurčitě rukou někam směrem ke kopci, kde jsme minulou noc spali.

"A jo," šeptám Robovi, "ta flóra, to bude asi to, co jsme večer zdupávali před stanem."

"Hmm, a ta fauna bude asi ta verbež, co jsem tam ráno po hrstech vraždil."

Není nad informaci v pravý čas.

Individuálně jdem ještě mrknout na kapli, na další nádvoří, uděláme nepovedené skupinové foto a pomalu se šineme zase dolů. No, pěkný, ale dvakrát bych to mít nemusel.

Fotím si hrad ještě odspodu, malí kradoucí Cigoši si myslí, že fotím je (u dalšího snímku už maj pravdu), vypadaj docela rozčileně a dělaj na mne gesta typu "gádžo, my velký karatista, dyk, ty mrtvej". Ha ha.

"Hele, vole, radši je moc nedráždi, co víš, co ti takovej primitiv provede, maj motyky ...," nabádá mne Bobeš. Ten poslední argument zní docela přesvědčivě, tak si hlavní tlupu fotím jen tak od pasu, bez valného zaostření a tak. Snímky kvality nevalné, leč pro ilustraci použitelné - fakt kobylky, hezká měsíční krajina za nima zbejvá.

Ještě se tak trochu rozhlížíme po Spišském Podhradí, jak tam mají doslovně ty Potěmkinovy vesnice, přímo u autobusové zastávky stojí aspoň dva domy, co maj jenom přední stěnu. Za ní nic. Střecha nic, sem tam z toho raší jakýsi křoví.

Hodláme se jedním vrzem přesunout na ty Pieniny, zjišťujem, že autobus do Levoče jede asi za hodinu, pročež sedáme do naší včera vyzkoušené hospůdky. Po ulici jde Cikán a vláčí na řeťazu vzpouzejícího se psa. V tu ránu se vymrští chlap od sousedního stolu a jme se Cigoše pronásledovat, že to je jeho pes a že vraj mu ho ukradol, bere mobil a chce volat polícajty. Hnusnej rasista, to maj Cikáni žrát celou zimu jenom brambory? Ani kousek masa jim nedopřeje? Mizej nám oba za rohem, tak konec historky neznáme.

Přijíždí autobus, nasedáme, vystupujem v Levoči na první zastávce a jen se tak formálně projdem přes střed města. Hezký městečko, aspoň hradby a náměstí. Boční uličky už jsou takový, ehm, no, asi jako v Brně slavná Divišova Kolonie, ale i tak je to romantika. Inu, východ.

Sedáme na další autobus, tentokrát do Popradu, odkud tušíme, že se nejsnáze dostaneme dál na sever.

Mno, tušíme, tušíme, ale nevíme. Brejlíme tam do jízdních neřádů a moc moudří z toho nejsme. Sice tam maj okýnko s informacema, jenže u něj napsáno:

"Nežiadajte iné informácie, len odchody autobusov!" to by jeden ještě pochopil, že na autobusovým nádraží se nebudu ptát na cenu ropy na světové burze.

"Nežiadajte informácie prístupné na tabuli," upřesňuje druhá cedulka. Když se v nich někdo nemůže zorientovat, má si patrně nasrat.

A beztak majú "Pre nemoc zatvorené", čili je vyřešeno. Spoléháme na úsudek a nacházíme jakejsi spoj asi za hodinu přes Kežmarok na Čiervený Kláštor.

V mezičase okouníme po nádraží, až padnu do oka jakejmsi vojákům - záklaďákům, kterejm se líbí moje český armádní maskáče. Dáváme se do řeči, zjišťuju, že jeden je Čech odkudsi od Plzně. Dostal slovenský občanství, asi se tam přiženil či co, tedy zatímco doma měl kliďánko modrou knížku, tady šup a už je v Popradu u protiletadlovců. Hehe. A pak se má člověk ženit, ne?

Po čase skutečně jede onen autobus, nasedáme a frčíme přes Kežmarok, konečně aspoň vím, kde to vůbec je, dál a dál, přes jakejsi ohromnej hřeben, Spišskú Starú Ves a až do Čierveného Kláštora. Pieniny jsou zase národný park, proto se ptáme řidiče na kemp, ten moudře kejvá hlavou a vysazuje nás kdesi v prdeli. Jo, cosi o kempu tam píšou, prej pár kilometrů dál. Vracíme se asi půl kiláku a tam je ten, co jsme viděli na mapě, přímo u kláštera.

Postavíme stan a jdeme na Bobšových večerních pět kousků do hospody.

Jakmile se vrátíme ke stanu, vidíme, že u nedalekýho ohniště pohořívá takovej ohníček chcípáček, u něj se choulí tři postavy. Jdem jenom mrknout, koho to máme za sousedy, jedna z postav se vztyčí do závratné výšky svých 170 cm, počká, až se mu ustálí obraz, taky je pěkně líznutej, ukáže na mne prstem a zahalasí:

"Teba znám."

Aha?

"Teba znám z hajzlu z Hrabušíc."

Eh. Až po delší nesouvislé konverzaci se vyjasňuje, že to je jakejsi chlapík, se kterým jsem se dal asi na tři minuty do řeči v kempu v Hrabušicích při umejvání ešusů. Aha, asi su docela snadno zapamatovatelnej.

Prej se takový shledání musí jít zapít, no, já se tvářím docela skepticky, ale Bobšo je ve svým živlu, mocně přitaká, hned se začíná družit a už upalujeme zpátky do hospody. Tam se zatím přesunula parta ukrutně divnejch a uřvanejch Pražáků s kytarou, hrají, mužská část začíná tančit. Výhradně mužská. To jako spolu. Postupně do svých kreací zatahují i naše spřátelené Slováky a i Bobeše, Bobeš tančí s Čobolom Mirom a vypadá, ehm, no, divně. Polka, valčík, rokenrol, nakonec i kazačok. Mně se podařilo získat relativně bezpečný post, v momentě, kdy se jim kytarista ožral do bezvědomí, zbyla kytara na mne.

Takováto veselá zábava nám vydržela asi do tří do rána.

Ještě štěstí, že máme na zejtřek naplánovanej odpočinkovej aklimatizační den.