Neděle, 27.07.2003

<< Zpět na přehled dní

Vzbudili jsme se, sebrali věci a vystoupili. Co taky už jiného ve Spišské Nové Vsi? Teda, co už taky jiného v okresním městě jménem Spišská Nová Ves? Vlastně ano, ještě jsme zavčasu vyhrabali z kapes slovenské drobné z předchozích výprav, vyloudili z automatu kafe, koupili si jízdenky na dvě zastávky zpátky do Spišských Tomášoviec a doslechli se z nádražního rozhlasu, že osobák dvě zastávky zpátky do Spišských Tomášoviec má půl hodiny zpoždění.

Nakonec jsme se dvě zastávky zpátky do Spišských Tomášoviec dohrabali a dali se na cestu. Pro první den jsem zvolil takovou mírnou, vycházkovou trasu, Čingov - Prielom Hornádu - Hrabušice, na zahřátí. Abysme se nepřetrénovali.

Z vesnice jsme odbočili na "východisko značených turistických trás" Čingov, zapíchli jsme to na pasece hned za kempem a gurmánsky posnídali. Též kafe jsme uvařili, tentokrát né automatovou žbrundu, nýbrž pořádné.

Odtam jsme sešli dolů k vodě, tam je nutno zaplatit týdenní vstupné 50,- Sk do lesa, to je také slovenské špecifikúm, a pak pořád podél řeky, údolím Hornádu, jenom sem tam pro zpestření nějaké tie reťaze, rebríky a stúpačky.

To je prosím vsupenka do lesa. Ještě aspoň, že integrální, leč odtržitelnou součástí je ten pohled.

A takyže jo. Nic moc extra náročnýho. Až po první reťaze, rebríky a stúpačky se šlo jupajda tralala. Eliška občas udělala sólový únik a zmizela vepředu, Ťapinka teda sic vepředu nemizela, ale šla celkem vesele, Robert také vepředu nemizel, leč ten nešel ani vesele, jelikož ho chytal jakýsi břuchabol, navíc měl ten pupek staženej báglem, báglem novým, ke všemu špatně poskládaným, zkrátka táhnul na hřbetě takové asi dvacetikilové chrastítko. A já jsem hopkal mezi nima a líčil jim, že prídú tie reťaze, rebríky a stúpačky, že to bude žůžo romantika, hic jak sviňa, my na skále na stúpačkách a pod náma dravý Hornád.

Přišlo to. Hic jak kráva, my na skále na stúpačkách a pod náma dravý Hornád. Já je povzbuzoval: "Chcípáci, lezete jak lemry, pojďte, bude to eště lepší." Ťap si trochu zaexcelovala, když na druhé sérii stúpaček přišel malilinkatej převis a ona se odmítala dál hnout, čímž zašpuntovala celé údolí a zablokovala okolojdoucí výpravy francouzských důchodkyň o berlích a rodin s pětiletými dětmi. Nakonec, po mé intervenci, se milostivě hnula, přestala hysterčit a blábolila, že si šáhla kamsi, asi na dno nebo kam, že překonala sama sebe a teď už je tak dobrá, jak ty francouzský důchodkyně o berlích a ty pětiletý děti. Bobeš se omezil na konstatování, že to je drsný a on je taky drsnej a všecky reťaze, rebríky a stúpačky přeleze, Překližka neříkala na kvalitu a náročnost cesty nic, ona teda neříkala vůbec nic a jaksi taky už nikam sólově neunikala. Maximálně jednou za čtvrt hodiny zamumlala: "Sprchu. Chcu sprchu." Prej že je horko a kdesi cosi. Uklidňoval jsem ji, podle předpovědi zajtra bude búrka. Ne. Překližka chtěla sprchu klasickou, z vodovodní trubky, v kempu. Jedině tak.

Doploužili jsme se na Podlesok. Necelejch třináct kilometrů. Ti tři vypadali, jak kdyby se právě vrátili z válečnýho tažení a že jsou v tažení posledním. Nebo jak kdyby si střihli maratón. Prostě byli paf. Vyvalili se ke stánku s občerstvením a mne poslali prozkoumat kemp, jak je to tam s tou sprchou. Herdek, myslel jsem, že to rozchodili, a voni né. Ještě jsem chtěl vsadit na jejich hamižnost a doufal, že je odradí cena, celých 150,- Sk za každou dvojici se stanem a noc, leč Překližka se nechala slyšet, že kilo pade by dala jenom za samotnou sprchu, co držkuju, jdeme tam. Chcípáci. Zaplatili jsme dvě noci, koupili meloun, postavili stany, hráli kočku a i do hospody jsme si zašli.

Jenom jsem musel celej večer poslouchat, co že jsem to vymyslel za likvidační cestu, učiněnej pochod smrti, na úvod, takový drama, hrůza, děs, běs. Trochu mě uspokojilo, že sprchy byly sice v ceně, ovšem tekla z nich jen studená voda, já, otrlý tramp, který se v půlce sezóny nesprchuje, já si počkám na zajtrajší búrku, mohl jsem se jim aspoň pošklebovat.

A šežrali jsme půl melouna a šli spát.

Glgáme kafe před nádražím ve Spišské Nové Vsi	Bobeš nabírá vodu a Egi mu radí.	Kam všude se dá umístit inzerát, prý: "Predám kozy..."
Spišské Tomášovce	Snídaně v trávě. Teda na jehličí. Na pasece.	Ťapinka si nasadila protisluneční brejle a šátek proti potu a vypadala jak taková ta ošklivá hajzlová mucha.
Tady sedí dvě kozenky a vybíraj vstupný, inu, miestné slovenské špecifikúm.	První most přes Hornád.	Motejl. U Hornádu.

Biely potok, přítok Hornádu.	Chcípáci ještě jdou, ještě netuší, co je čeká dál.
Prielom Hornádu, je to po vlně veder ňáký vyschlý.

Reťaze, rebríky a stúpačky, tuze krásná věc. Ťapina dělá špunt.
Bílá kytka.	Řetězový most u Letanovského mlejna, o kousek dál na nás číhala smečka žebravejch Cikánů.	Pod tou skálou, kde proud řeky syčí, tam jsme si dali oběd. A házeli žabky.
Zákrut řeky.	Bobš s Překližkou čučej do mapy, jak kdyby tomu rozuměli.	Most pod Kláštorskou dolinou.
	Zase jedny reťaze, rebríky a stúpačky, v pozadí francouzská důchodkyně o berli.

Zdechláci vyvalení před kempem u stánku s pivem. Bobešův útrpný výraz.
V kempu. Máme meloun. Lemry polehávaj, já pobíhám a fotím.	Výhrůžně se tyčím nad ležící Ťapinou a snažím se ji přesvědčit, že je třeba jít do hospody. Leží na zádech, fotí si mě a nechává mě přísahat, že do hospody to není dál, než padesát metrů. Haha, sežrala to, bylo to sedmdesát.

<< Zpět na přehled dní

Pokud mi (nedej Bože) něco chcete a nestačí vám na to ta slavná "Návštěvní kniha", občas mě můžete zastihnout na ICQ pod nickem "Egi" a číslem 54411361 (teď ), občas mě také můžete natrapírovat třeba na XChatu, zcela netradičně pod nickem "Egi" (momentálně teda ).

Hmm, teď mě tak napadá, nebo mi prostě napište: michal.eger@centrum.cz