Dervišem na Vltavě - foto
Touhle tupounovinou se dostanete až na úplně hlavní stránku ...	(19.-24.07.2004)	... a touhle jenom zpátky na popis expedice.

Den první - pondělí, 19.07.2004

Sraz. Máme skoro všechno. Chybí nám jenom Jola a kytara. Přebejvá nám Roman. Přebytky nevadí. Kytaru na telefonické vyžádání dovezla Pepému jeho stará manželka Maruška, Jola se přiřítila tři minuty před odjezdem vlaku.	Přestup v Jihlavě - Roman, Jola a Ťapina. Ostatní si šli koupit pivo.	Pepé deklamoval: "Nebudu už po cestě pít alkohol. Dám si toliko desítku." A dal. Asi osm. Pak házel z okna takový vizionářský pohledy a vedl poučné řeči. Třeba že jedem ve vlaku.	Marťan a Jola, chudák Marťan, to už věděl, že má Jolu přidělenou do lodi.

Zastávka v Budějicích na jídlo. Rozrostli jsme se o Roba, který přijel z Práglu. Nevím, proč obzvlášť já tam mám takovej nafetovanej výraz. Posléze Jola s Romanem vyrazili operativně na malou procházku. Samozřejmě Jola ztratila hodinky, to jsme ještě ani nevypluli, následně se ztratili celí.		Táhnem jejich krámy na nádraží. Přibíhají opět tři minuty před odjezdem vlaku.

Cílová stanice: Vyšší Brod - Klášter. Vzhůru do kempu, ulágrovat se a počkat na přivezení lodí z půjčovny.

A ještě večer do hospody. Někteří zaražení, někteří vytlemení, ale obecně nálada dobrá. Vůbec v tomto kempu byla nějak vysoká koncentrace optimistů, všichni natěšení, zdravím a humorem kypící.

Den druhý - úterý, 20.07.2004

Čilé ráno, lodě máme, vzhůru do balení.	Ťapina se prsí. Teď nevím, jestli se dme pýchou nad svou baličskou dovedností, nebo právě zjistila, že opalovací krém je vespod.	Pepé a Jola, jak Marťana Jolí společnost na lodi teprve čekala, Pepa už věděl, zač je toho loket, ten s Jolou a její nablblou čubou Talou sdílel stan.	Zatímco ostatní jsou už v čilé činnosti, Roman se teprv ležérně drápe ze stanu. Však žádnej kvalt.

Nejakčnější je Bobeš. S hromadou pádel v náručí skáče jak kozlík ...	... přes Marťana, jenž už deset minut zápolí se spacákem.	Rob - hop sem, hop tam. Mezi tím vším se ve volných momentech pokouším o jakýsi vodácký rychlokurs, teoretické poučení na souši: "Máte asi půl kilometru na to, abyste se naučili ovládat loď. Pak je první jez."

První jez u Vyššího Brodu. Sebekriticky přiznávám, že já su v téhle chvíli už mokrej. S Ťapinou jsme se cvakli okamžitě, sice jsem tvrdil, že jsem jím tím chtěl ukázat tu negativní stránku věci, ale nikdo mi to beztak nevěřil. Tady Marťan s Jolou - naprosto bez problémů. Teoretická příprava udělá své.

Další duo - Rob a Pepa. Rob se akčně noří do vln, nabrali půl lodi vody, ale ustáli to. Nakonec jsem jel ještě jednou s Romanem, taktéž bez problémů. Jenže to mi nikdo nevyfotil.

Á, další jez, tentokrát v Herbertově. Já s Ťapinkou už jsme bezpečně dole (zas mimo záznam). Martin a Jolanta očividně taky ...	... Bobeš a Pepé sice málem minuli ten dřevěnej bazmek a skočili rovnou dolů, nakonec se však srovnali a sjeli bravurně. Jenom nedokázali zastavit a odpluli v dál a dál, v zelené lesy.	A čtvrtý výstup, já s Romanem. No, myslel jsem vždycky, že mám pěknou vyřídilku, jenže v těch šutrech dole, to jsem prostě nezvlád. Takovou kadenci, abych Romanovi vysvětlil, kam má jet, to prostě nemám: "Pravá, pravá, doleva, fofrem kontra a zas pravááááá ..." ááá už jsme se zase koupali. Pro pobavení publika jsme se ještě otočili s Ťapinkou při odplouvání.

Občerstvovací zastávka v kempu "U Tří Veverek". Tradiční rozdělení - já fotím, kormidelníci Marťan, Roman a Pepa jsou zádumčiví, Ťapina poctivě študuje mapu a zbylí háčci, Bobeš s Jolou, z toho mají prdel, holaj duša.

Před námi Rožmberk, čas na další pauzu. Rob si frajersky kouří za jízdy, Pepa plný optimismu organizuje parkování lodí.

Průjezd Rožmberkem. Nic zvláštního, jeden pohodový jez, ovšem nedalo se u něj přistát, musel se jet "z voleje". Jenom Roman musel nad šlajsnou počkat, držet se zdi u silnice a počkat, než k němu dobrodím a sjedu to zase s ním. Nikdo se necvak. Jenom se mi konečně zželelo Romana, kterej to bral místama po břehu, a přešel jsem na styl "kačer na provázku", navázal jsem si ho na třímetrovou šňůru a rovnal mu tím aspoň příď.

Poslední zastávka dne, musíme počkat na Martina s Jolou, kteří se v tomto úseku dokázali dvakrát udělat na klidné vodě. Šutry.	A skvělý kemp "Pod Čeřínem" nedaleko Zátoně. Dobrá, pár vymáchání, ale jinak všichni vcelku ve zdraví. Pepé s Robem se necvakli doposud vůbec. Jola jde evidentně do sebe, slintá do piva a radš moc nemluví.

Den třetí - středa, 21.07.2004

Jola žehlí včerejší problémy se sjížděním rovné vody, pečuje o kormidelníka s příkladnou péčí. Tím ze sebe dělá hodnou, aby se zapomnělo na noční epizodu, kdy její praštěná čuba vrčela, štěkala a nechtěla pustit Pepu do jeho vlastního stanu.	V noci se strhla velká bouřka. Já s Ťap a Robert s Martinem, ti na tom byli dobře. Roman vcelku přežil. Pepovi a Jole déšť krutě prověřil kvalitu stanu za tři stovky z Tesca. Vylejvali vodu, ani nemuseli sedět na lodi.	Ostatní na lodi seděli, teda zatím na převrácené, popíjeli kafe, někteří ranní pivo a já běhal a snažil se to hejno sehnat dohromady. Povedlo se. K polednímu jsme vypluli.

Ťapina vyvalená na přídi, vzadu "kačer" Roman, pohoda. Sraz jsme si dali v první hospodě za kempem. Až na Jolu s Marťanem, kteří ji minuli, jsme se tam i sešli. Copak Marťan, ten nevidí, ale Jola si uvázané kanárkově žluté lodi všimnout mohla. Každopádně pak na nás měli skvělou pifku.

Papírny Větřní a dlouhá retardérka. Vypadá děsně, ve skutečnosti je to pohoda, kormidelník drží směr, háček jenom vyčkává a radš se do ničeho nemíchá. A naráz jste dole. Já s Ťapinou jako první.	Krásná povltavská krajina.

Následovali Martin a Jola, ...	... Martin hlídá loď, Jola drží psy, ...	... Ťap fotí, Rob a Pepa jedou, ...	... nakonec zas já s Romanem. Klasická organizace.

Pár kiláků dál - jez u Papouščí skály.	Ještě do hospody na občerstvení.	Vypadá to děsně, ale zas se to dá dát na pohodu. Vpravo (z tohoto pohledu vlevo) je šlajsna, najet tam napřímo a dole v šikmém zabaláku háček bere vší silou na pravé straně.	Tak jsme to udělali zas s Ťapinou jako předjezdci a vysvětlili to ostatním. Jak ve filmu - ti, kdo právě nejedou, sedí nebo stojí na stěně propusti a vyhlíží další odvážnou posádku.

Mezitím to děcka sjíždí na pneumatice. Rob s Pepém se rovnají nad šlajsnou, doposud se ani nenamočili, Pepé ještě deklamuje: "Tohle sjedem jak malinu, rozumíš, jenom si tady ještě namočím čepici" ...	... a už berou bokem vodu, pouští pádla, jdou kýlem nahoru. Pepa byl první, kdo říkal, že do lodi je potřeba vzít si aspoň sandály. Jenže se mu je nechtělo hledat, vzal si jenom nazouváky, ty mu ovšem obratem uplavaly, teď se plácá ve vodě a haleká: "Boty, chytej boty." "Nemůžu, chytám loď," dí Bobeš a proud ho nese ku Praze. Házím foťák do trávy a ač původně suchej, vrhám se do vody, chytat jim věci. Je 17:24, podvečer, za rohem je kemp.

Martin plus Jola, ukázkově, přesně dle mých pokynů. Stejně tak potom já s Romanem. Už mám těch přestupů dost. Ještě štěstí, že má večer přijet Bača, budem všichni po dvojicích, v deblech.

V kempu v Českém Krumlově jsme rozbili ležení a šli se podívat do města, podojit nějakej bankomat a obhlídnout ze břehu, co nás tam čeká zítra. Ono je v Krumlově celkem pět jezů, z toho tři splavný. Kupříkladu u prvního se nedá přistát, ten jsme zkoukli ze břehu, teď zíráme na další retardérku pod kostelem.

Večerní uličky a náměstí v Českém Krumlově.

A nábřeží plné restaurací a kaváren.

Zaparkovali jsme v hospodě na normální jídlo jednou po čase. Sedí s náma další kolega vodák. Pokud by se někdo nemohl dopočítat, tak nám chybí Pepa, ten na cosi šlápl pod tím jezem, jak mu uplavaly boty, noha ho bolela a jít nemohl.

Den čtvrtý - čtvrtek, 22.07.2004

Ráno. Pepovi se noha zhoršila, jel jsem s ním taxíkem do nemocnice, tam mu odhalili počínající infekci, nohu mu rozřezali, zafačovali, předepsali dvoje antibiotika a poslali ho štandopéde domů.	Čekáme na Baču na autobusovém nádraží a Pepa zkoumá hodinky. Ty se mu zastavily, jak se včera cvakli. 17:24. To je taky nápad - vzít si na vodu slepecké hodinky s odklápěcím sklíčkem.	Bača přijel. Leč všichni v deblech nebudeme. Pepa jede domů.	Autobusové nádraží. Teda Pepé se ještě svezl s náma opět taxíkem do kempu, tam si pobalil menší část věcí (tu větší tam pozapomínal) a odjel.

Dík tomuto zpoždění vyplouváme až někdy ve dvě. Bača je odpočatý, tak jsme ho uvrtali do singlu, s Romanem jede Robeš. Geniální nápad - Rob, kterej neumí kormidlovat, sedí na kormidle, nevidomej Roman, kterej má hlásit šutry, jež ovšem nevidí, ten je na špici. I kdyby je viděl, Bobeš jim stejně nevyhne. No však oni si poradí.		První jez, hned za kempem, ten je potřeba přenést.

Krumlov za dne. Mezitím byl ještě jeden jez, Rob s Romanem se potřebovali sehrát i v plavání, pročež se operativně hned cvakli, Martin s Jolou při přistání. Čuba se jim vrtěla v lodi, jak nabrali vodu, ztratili stabilitu, ťukli do nás u břehu a já jsem se dotknul jejich špice. Už byli bruchom hore.

Tohle je ten jez, co jsme obhlíželi v noci. Já s Ťapi už jsme vpořádku dole, Bačasi troufl v singlu a sjel to na pohodu ...	... Bobeš a Roman taktéž ...	... Jola a Martin jakbysmet.	Posledně jmenovaní rovnou pokračují.

Roman s Robem zastavili a vylejvají trochu vody.	Já si fotím scenérii s kostelem a jezem.

Po chvíli pokračujeme. Však je to kousek, sraz máme za zátočinou, další jez, a sice "U Jelení Lávky". Tady jsou na břehu vidět ty kavárničky a lidi, jak pozorují vodáky. Zpětně mi to přijde jako nějaký oddychový program, tahle srandovní retardérka jim za pozorování snad ani nestála.

U Jelení Lávky - to bylo jiný žrádlo. Uvítací scéna - několik lodí kýlem vzhůru a plný břehy krvechtivých tůristů. Jo, a mimochodem zámek. Jez včetně šlajsny vypadá monstrózně, pravda, dá se to sjet i na prámu, raftu nebo čemkoli, co je nafukovací či má vyšší stabilitu. Všechny kanoe krom asi tří výjimek končily beznadějně převrhnutím nebo potopením. Nejlepší byli ti, co nabrali plnou loď vody, dosedli na dno a ještě zblblí ze setrvačnosti máchali tak srandovně pádýlkama, ač seděli po prsa ve vodě. Vykládáme věci a do všech kormidelníků (kromě mne) se dal strach. Bača si loď přenesl, pravil, že nás někde počká a zmizel. Jedinej sebevražednej kormidelník, ochotnej to jet, jsem já. Tedy rovnou třikrát. Paráda. Dle všeho je třeba brát to zhruba v levé třetině, pod jezem jsou vpravo šutry.

Nejdřív s Ťapinkou, hezky vlevo ...	... teď zabrat ...	... Ťapina se odvážně noří do vln. Nabrali jsme půl lodi vody, dvě zhoupnutí ještě vyrovnali ...	... ale neustáli to. No co, mám ještě dva pokusy.

Napodruhé s Romanem, tam jsme šli hned do vzduchu ...	... a z něj následně, pochopitelně, do vody.	Ke břehu a pro poslední loď.	Napotřetí jsem to s Jolou sjel. Začala ječet a celou dobu ležela. Možná proto. Sklidili jsme ovace čumilů, leč na fotce to nemám, poněvadž Rob mi na můj pokyn právě fotil zámek. Chm.

Ten poslední z Krumlova nestojí ani za zmínku, to je jenom schod a ještě protržený. Za městem jsme po přestálém vypětí udělali soulodí a několik kilometrů pluli stylem "utržená salaš".

Vlastně až k další hospodě. Tam jsme se potkali s Bačou a Jolí čuba Tala tam ňákejm lidem prokousla nafukovací balón.

Poslední zpestření dne - jez před kempem ve Zlaté Koruně.	Rob a Roman. Ošplíchla je velká vlna, Roman prská: "To už jsme se mohli klidně cvaknout, beztak su celej mokrej."	Rob je kamarád. Najel na šutry asi jako já s Ťap v Herbertově ááá šup, už byli dnem nahoru. "Tak teď seš teprve mokrej. Následně se udělal ještě Bača a jedna cizí loď. My s Ťapinou jeli tentokrát až nakonec. Krásný pohled - vyhoupnete se ze šlajsny a tam tři lodi bruchom hore.

Den pátý - pátek, 23.07.2004

Někdo vystavuje na odiv tetování, někdo vyvinutou muskulaturu. Bača ničím z toho neoplývá, pročež vyvaluje jenom pivní cíchu a jizvu po dvojitým bypassu.	Balení. Nevím, jestli se mi to jen nezdálo, ale přišlo mi, že vždycky jsme kolem sebe měli největší mrdník my.		Kemp ve Zlaté Koruně, teď už vylidněný, večer to tam stejně jako v Krumlově byla hlava na hlavě, tedy stan na stanu. Zajímavé bylo pozorovat ostatní, jak ve Vyšším Brodě byli všichni zdraví a plní elánu, cestou přibývali různě zafačované postavičky, rány zamatlané zeleným Novikovem, dokonce sem tam někdo o berlích.

Máša a Anďák, ti nic nebalí, ti jenom čekají, co zase bude. Vodomilná Máša s nadšením, Andy rezignovaně.		Moje skvělé sandály sešněrované provázkama. Tři dny vody jim moc dobře neudělaly. A to jsou prej plážové.

Konečně vyplouváme. Naproti na klášteře odbíjí poledne.

Cesta příjemně ubíhá. Jsme už líní a plujeme zase v soulodí.	Dohání nás Bača a dožaduje se "kačera". Po chvíli zdráhání jsem mu nakonec vyhověl ...	... jenže von, sviňa, narozdíl od Romana předtím, okamžitě přestal pádlovat i řídit. Musel jsem ho párkrát ošplíchnout vodou.

Soulodí. Vpředu tři psi ...	... a vytlemení háčkové, ...	... Martin a já ležérně udržujem směr. O Baču se nestaráme, však ho máme na špagátě. Maximální aktivitu jeví Bača v peřejkách, to má nejvíc napilno rozšroubovávat barel a tahat suchý prádlo.	Když už mne bolela prdel, klidně jsem se k tomu postavil. Jola to kvitovala slovy: "Egi, ty vypadáš jako ten, no, ten Šáron." Pravda, něco do sebe to mělo, vzadu kostlivej Cháron, vpředu trojhlavej Kerberos.

Jole se začalo chtít ukrutně čůrat. Nedala si vysvětlit, že za chvílu bude kemp se záchodem, uprosila nás, ať zastavíme na mělčině, sedla do vody a konala. Tala jí asistovala, říkám, že je to blbej pes. Kemp byl o dvěstě metrů dál, přímo za zatáčkou.

To je von, ten kemp. Dáváme jídlo ...

... a chvílu oddych.		Spadlo pár kapek. Poučen z výpravy do Polska jsem vytáhnul pláštěnku. Sice jsem byl za idiota, ale výsledek se dostavil - okamžitě pršet přestalo.	Tapinka z dlouhé chvíle vylejvá vodu ze všech lodí.

Další pauza, ta se stala osudnou Bobešovi. Oni se předtím popřehazovali, Bača jel s Robem a Roman sám na singlu, a bez kačera. Jenže tady přišel zas na řadu kalvados. Říkali jsme - nedávejte to Bačovi, to teprv uvidíte, jenže Bob se nechal uprosit.

Naše loď chvíli parkuje, necháváme ostatní předjet, ...	... já si fotím scenérii.	Míjí nás Bača s Bobšem. Rob vzadu maká jak barevnej, Bača suší pádlo.	Po několika výtkách se opře do pádlování a přetáčí loď sem a tam. "Já pádluju do foroty."

Pak už nás čekal jenom jeden přenášecí jez a kemp v Boršově. Někdo staví, ten, kdo si zasloužil, leží. Třeba já, dle pohledu přes nohy. Ale neplatí to tak docela, Jola leží taky, aniž by měla jakoukoli zásluhu. A Bača místo práce stojí jak hydrant. Na tom posledním jezu, když se ho Rob s Martinem pokusili přinutit k práci: "Běž pomoct nosit ty lodě," Bača jenom dotčeně opáčil: "Cože? Nosit lodě? Já, kardiak?" Bez další dávky kalvadosu by se byl nehnu. Teď stojí a kouří. Nulová aktivita, nepočítám-li spřádání plánů na výsadek do hospody. Veš v kožichu.

Povyhazovali jsme zničené oblečení a jiný proviant, mimo jiné moje boty v instantní podobě. Poslední dny fungovaly tak, že jsem si nazul ten sešpagátkovanej postroj a pod to si nasunul podrážky. Geniální. A to stály kdysi v Rumunsku 60000 lei. Celý asi tři dolary.

Večerní výsadek do Boršova ...

... do hospody. Jola s Talou udělala zase ostudu s kníratým chlapem a šla se projít, avšak ostatní byli spokojení. Vysmátí, že jsme to přežili, vrátili lodě a poztráceli jenom jedno pádlo, Pepého a uplavalo nám jen pár nepodstatných věcí, kupříkladu Pepův spacák. Najedli jsme se, sepsali pro sichr pár nejlepších citátů ...

... já si ofotil jízdní řády a šli jsme zpátky do kempu.

Večerní usalašování. Bača má též srandovní stan za tři stovky z Tesca. Blíží se bouřka.

Den šestý - sobota, 24.07.2004

Bača ráno vylil vodu ze stanu a opět si lehl, by mohl skuhrat, že má malý stan a na nohy mu táhne.	Ostatní se pomalu dávají do balení.	Andy je spokojenej, že už nevidí lodě, důležitě monitoruje dění v kempu.	Ještě tak kdyby byl vo kapánek větší.

Rozloučení. Ten maník je Tonda z druhé party, se kterou jsme se pořád míjeli a potkávali.	Už stojíme na zastávce MHD a čekáme na bus do Budějovic. Chybí jenom Jola, ta zapomněla košík na čubu v kempu, tak mazala zpátky. Bohužel to stihla.

V autobusu.

A následně ve vlaku. Ta divná budka, to už je Havlíčkův Brod. A vlastně už jsme doma.