Vltava pro otrlé (opět slepejší výprava)
Touhle tupounovinou se dostanete až na úplně hlavní stránku ...	(25.-30.07.2005)

Den první - pondělí, 25.07.2005

Sraz v poledne na parkovišti před hotelem Grand. Přijíždíme my s Ťapinkou, už u trafiky posedává Kraťasova háččice Petruša, přichází Marťan, Pepé, Zuzulka, Lahváček, dvě dvojice Marťanových lidí zovoucích se Radek a Eva plus Martin a Lucie. Nakonec jako poslední přijíždí Kraťas s druhým expedičním vozidlem.

Proč vozidla? Loni jsme měli slepejšů víc, každej v kapse zmrzačenku (ZTP/P alias Zdravotně Těžce Postižený vyžadující Průvodce), to se to pak cestuje vlakem za zlomkovou cenu, to byli z celé výpravy nejdražší psi. Letos maj divokou kartu pouze Pepé a Marťan, tedy jako dva průvodce zdarma si Marťan ze svých známých vybírá neskladnějšího Dlouhýho Martina s Lucií, postavou menší Radek s Evou jsou přiděleni Kraťasovi, já nakládám Lahváčka a Zuzulku a pochopitelně oba maskoty výpravy - naše pséky Anďáka a Mášuchu. O výstroj vlakařů se rovným dílem dělíme mezi obě auta, aby měli cestu co nejjednodušší. Zavazadla ostatně vypadají přiměřeně, krom několika stanů navíc nikdo očividně netáhne příliš zbytečností, snad jen Pepé proti plánu s sebou vláčí kytaru, zjevně už zapomněl, kterak mu loni plula Hamburku vstříc.

Cesta do Vyššího Brodu, kde máme zamluvené lodě, bez zvláštních příhod.

Domlouvám kemp, dává se do deště. Najíždíme auty do prostoru kempu a vysazujeme lid plus veškerou bagáž. V tu chvíli se deštík mění ve slejvák.

Rychle postavit stany a věci naházet do nich - jenže kolik stanů? Já s Ťapinou a psiska máme jeden. Kraťas má společnej s Petrušou. Radek a Eva taky společně, Lucii a Martinovi též jeden. Dál je problém. Pepé trvá na svém bazénku sólo pro sebe, nechávám Ťapinku zázračit s naším wigwamem, konstruuju Pepého legrační průtokáč. Zuzulka též kutá svůj podobný pidistánek. Lahváček s Marťanem mají každý jeden stan, Marťan pro dva, Lahváček menší hangár pro tři až čtyři lidi. Nakonec Marťan kejve na návrh, že se nechá přichýlit od Lahváčka, přičemž Marťanův stan naložíme do auta a odvezeme.

Stany prakticky stojí, déšť chápe, že už nás nenasere, a přestává. Nastupujem s Kraťasem do vozidel a odjíždíme odvézt je do cílové stanice do Boršova, půjčovna lodí tam má pro zákazníky zdarma oplocené (a snad i jakýmsi způsobem hlídané) parkoviště. Marťanův stan pochopitelně zapomínám na tábořišti ve Vyšším Brodě.

Plán jest následující - zatímco my s Kraťasem budeme na okružní jízdě, dorazí do Vyšáku parta z vlaku, my se musíme vrátit oklikou přes Budějovice a dojedem vlastně až jako poslední. S tou oklikou to nakonec nebylo tak žhavé, já sic tušil, že tam v těch končinách je jakejsi železniční propletenec, jenže z elektronickýho jízdního řádu to smysluplně nedostanete. Poradil nám až strejda ajznboňák na nádraží v Boršově: "Klucí, jak chcete, já vám to přes ty Budějice klidně prodám, ale dyž si popojdete tady sedmset metrů vedle do Včelné, tam vede ta trať zpátky na Rybník a Vyšší Brod, v 19:15 tam chytnete ten vlak, co jste s ním chtěli jet z Budějic." Čímž jsme získali hodinku času, kterou jsme smysluplně věnovali návštěvě hospody a večeři ve Včelné. Cestou vlakem Kraťas valí voči z vokýnka na jez v Herbertově a poprvé mu mírně opadává úsměv.

Pak už jen koukáme na tu Sodomu a Gomoru v kempu ve Vyšším Brodě - to, co jsme opouštěli jako normální lidi, změnilo se za tu krátkou chvíli (uznávám, tři a půl hodiny) k nepoznání:

"Hůůů, Egííí, mhám pjét phííív," blábolí mi na uvítanou Ťapinka a dále nesouvisle bublá. Ostatní na tom jsou sic líp, většinou však nikoli o mnoho. Ale plní optimismu a elánu, jak ve světlejších chvilkách rozličnými způsoby prezentují. Dobře tak, ať si ještě užijí.

Já toho mám akorát tak dost, něco po jedenácté zalejzám do stanu, Ťapinka dopíjí šesté pivo, padá taky a něžně mi krká a funí do obličeje. Křehká slečna doktorka. Ako cepelín.

Zbytek navazuje družbu se sousední partou, vtírá se jim k ohni a řve s kytarou do časných ranních hodin. S několika kytarami. Několik různých písniček. Vždy s několika kytarami několik různých písniček naráz. Lehají snad až kolem druhé ranní.

Foto prvního dne ...

Den druhý - úterý, 26.07.2005

Kol páté topoří se ve společném stanu Lahváček a jímá se přebírat proviant. Znovu se chumlá do spacáku. Opět vylézá a přehrabuje batoh. Zase uléhá. A zas. A zas. O půl šesté ho s děsným řevem vyhazuje Marťan z jeho vlastního stanu. Lahváček jat vodáckou netrpělivostí se nervózně šourá okolo ležení až do půl deváté, kdy se postupně budí ostatní členové výpravy, většinou v různém stupni kocoviny. Nebývá to až tak úplně zvykem, ale i přes časnou ranní hodinu jsem z nich nejpoužitelnější.

Po exhumačním kafi či pivu (dle typu závislosti) odchází půlka lidí do půjčovny nafasovat barely, do nichž skládáme věci. U některých to připomíná ležérní balení nákupu do tašky, u jiných řeckořímský zápas v těžké váze, jenom nevím - byl Sisyfos Řek nebo Říman? Spacák, stan, tričko, kraťasy, barel plnej. Našlapat, ať se tam vejdou ještě tenisky. Kde je čepice? Aha, u spacáku, takže vysypat a znovu. A pak ještě dvakrát. Konečně je všechno jakž takž v sudech, krom věcí, jimž až tak nevadí zmoknutí - konzervy apod. - ty jsou v pytlech k přivázání do špice či do zádi pod sedačku. Tedy až na Pepého kytaru, té se případné zmoknutí i přes pytel asi příliš líbit nebude, ale do barelu se bez rozštípání nevleze. Štípat kytaru Pepé nehodlá, i tak má sud plný, má oblečení jak pro regiment. Holt kdyžtak kytara trochu zvlhne.

Vše jest přeneseno sto metrů do loděnice, dostáváme přiděleny lodě, pádla, záchranné vesty - ty si pro všechny případy berou Zuzulka, Lucie a Dlouhej Martin. Podepisuju zápůjční lístek. Lahváček si vzpomíná, že on by též vzal si vestu plovací. Přepisujeme zápůjční lístek. Nakládáme a přivazujeme věci, provázků rozličné kvality je naštěstí dost, jen Pepé s Lahváčkem mají každej celý klubko cukršpagátu, po několika marných pokusech rezignují a fasují si ode mne též pořádné lanko. Vybírám si admirálskou loď, dobře viditelnou, dvoubarevnou - žlutozelenou, abych moh bejt jako vodicí plavidlo pro slepejše. Mno, asi by se byla líp hodila ta červená, ale takhle je zas šance, že když nás začnou už moc srát, pojedeme na žluto, zničehonic se natočíme druhou zelenou stranou a voni ztratěj stopu.

Nastal čas pro "vodácký rychlokurs", z jakéhosi neznámého důvodu jsem byl vybrán za lektora, kupodivu bez větších protestů poslouchají všichni, včetně těch, co na vodě už byli, poučení prý není nikdy dost:

"Tak hele, háček, ten vepředu, to je takovej tažnej motůrek, ten prostě jenom zabírá, dyž je potřeba jet dopředu, brm, brm, furt píchá pádlem do vody jak motorová myš, pokud mu kormidelník nenařídí pauzu. Naproti tomu kormidelník pádluje míň, avšak po každým záběru takdlenc srovná směr. Někdy kormidelník nepádluje vůbec, jenom hen tak drží pádlo ve vodě a drží kurs. Bacha - hlavně nikdy nesmíte mít pádla na stejné straně, jinak dete vokamžitě rypákama do vody. A hlavně - háček maximálně tak hlásí překážky, ale nikdy se nesnaží loď řídit, mělo by to spíš destruktivní efekt, jedinou výjimkou může bejt, když je potřeba fofrová votočka na fleku, když mu kormidelník nařídí zpětnej záběr, čili kontra. Si to tady po vyplutí hlavně hnedka vyzkoušejte. Jo, a pamatujete, jak jsem říkal, že na to, abyste se to naučili, máte devětset metrů, že pak je první jez? Tak to není tak docela pravda."

"Ufff."

"Vocaď už je to jenom vosumset metrů. Takže máte vosumset metrů, abyste se naučili řídit loď a spicha máme před jezem na levý straně. Ahoj."

Radek s Evou jsou na tom dobře, ti si zkouší i otočky proti proudu a tak všelijak, Dlouhej Martin s Lucií se taky jakž takž chytaj. Kraťasovi s Petrušou sice zatím chybí grif, ale než ho získaj, urve to Kraťas na sílu. Marťan je v pohodičce, uklidňuje háčka Zuzulku a mizej v dáli. Pepému a Lahváčkovi dělá loď neuvěřitelný věci. Háček Lahváček se třepe jako ratlik a nemůže chytnout balanc, Pepé se klepe taky, ten to má ze včerejší vopice. Dohromady dokážou rozkomíhat plavidlo do ukrutných kreací, a to eště nevodrazili vod břehu. Snad se to poddá, de vo zvyk.

Pomalu si zkoušíme řízení a stabilitu, poplouváme k vyšebrodskému jezu před propustí na levé straně kotvíme na vobhlídku. Lahváček se zoufale sápe křovím na břeh a naříká, že přišel v bahně o botu a ponožku. Tak zjišťujeme, že navzdory neustálým každotýdenním opakováním sedí v lodi v nazouvacích pantoflích. Bože, to je materiál. Kdo chce kam, pomozme mu tam, doufám, že se nezmrzačí hned tady, později mu ty boty zkusíme nějako přivázat nebo si vezme druhej den tenisky do vody a po kempu bude šmatlat v pantoflovitejch sandálech.

Vobhlížíme šlajsnu, což je sice nezbytné, na některé to má však značně deprimující účinek. Možná jsem jim neměl dávat číst toho průvodce, zvlášť tu pasáž o vyšším skoku na začátku propusti (ačkoli toho by si asi i všimli), kamenech a mělčinách, silném proudu, zpětných vlnách a vodním válci. Dva vykřičníky a značka nebezpečí.

První se vrhá vstříc zpěněnému jazyku Radek s ječící Evou na špici, není poznat, jestli ona řve nadšením nebo hrůzou, avšak bravurně proletí vlnou a vzápětí kotví kus dál po proudu na ostrůvku uprostřed.

Já to mám snad zakletý. Ne, necvakli jsme se tak dramaticky jako loni, skok, Ťapinka si jenom formálně vykvikla, avšak potom mocně zabrala a už jsme taky z nejhoršího uvnitř, ale při přistávání jsem blbě nasměroval loď na šutr, ta se částečně položila na bok a přes bok se začala valit voda, já hbitě vyskočil, abych odlehčil záď, ovšem Ťapina se mi vykutálela po hlavě do tůňky. No co, loni bylo hůř.

A pak už jedna loď za druhou, Dlouhej Martin a Lucie, Kraťas s Petrušou, dokonce i Pepé neustále se hádající s Lahváčkem, jenž se mu do řízení snaží v rozporu s rychlokursem vnášet vlastní invenci, všichni nabrali trochu vody, leč ustáli to, až ... až na zkušenýho Marťana se Zuzulkou. Ty to smetlo jak brabence z kredence. Osud. Stane se. Ani nijak extra nesoptili.

Následující tři kilometry k jezu v Herbertově jsou relativně svižný úsek, leč bez obzvláštních nástrah. Šutr jak stodola, kterej by musel vidět i slepej, ale přesto na něj Pepého upozorňuju. "Hlavně nic nedělej," nakazuje Pepé háčkovi Lahváčkovi, tento nezvykle poslušně vyndá pádlo z vody, načež Pepé obratně navede loď středem přímo na kámen a převrátí se uprostřed toku. Uplaval jim první cukršpagát, loď zůstala zaklíňená na šutru, tři posádky jsme ji tahali ven, zatímco Pepé plival vodu, jektal zubama a lál Lahváčkovi, že vyndal pádlo z vody a nic nedělal.

Přistání před Herbertovem zpestřila ještě Petruša, která naopak přesně dbala mých příkazů. "Vystup z lodi," děl jsem. Slepě mi důvěřujíc a aniž by si pádlem změřila dostupnost, švihla nohou a zmizela v hlubinách, následovaná Kraťasem a celou na bok překlopenou lodí. I tak lze.

Jez Herbertov je vpodstatě sranda, dřevěnej sešup pro lodi na kraji propusti, sice se na to dá netrefit a vykoledovat si volným pádem déledobější hospitalizaci v Krumlově či Budějicích, případně se dá i spadnout, jak nám předvedla jedna posádka raftu, ale při troše šikovnosti o nic extra nejde, sjet po prkně, pak to ukočírovat v rychlým proudu mezi spoustou kamenů a zastavit až kousek dál, kde se voda trochu zase rozšíří a zklidní. Loni jsem se tam při jednom ze dvou pokusů sice zkoupal a vošklivě si v tom fofru mezi šutrama votlouk nohy, ale to byla moje chyba, nechal jsem si slepýho Romana na kormidle a ani se svou slovní kadencí jsem mu nestíhal v tom kalupu říkat, kam má jet. Pak jsme se při odplouvání eště votočili s Ťapinou vo kameň. Buď musí bejt háček extrémně výřečnej (případ Zuzulky a Marťana), nebo musí holt zadák aspoň přiměřeně vidět. A bacha na ty šutry. Tak jest.

Pepé projevil obavu sjíždět to s háčkem Lahváčkem, přece jenom se bál, aby se voba slepí trefili na tu dřevěnou šupnu. Von je tam sice maník z půjčovny ve žlutým tričku, kerej všecky lodi navádí, ale přece jenom. A také by si moh Lahváček zase začít vymejšlet nějaký zlepšováky. Pročež jsem to jel s Pepém přece jenom já. Ať se Lahváček napřed trochu voťuká, uklidní a přestane se třepat, není nutný si rozbít hubu hned první den, navíc eště neměl ty pořádný boty, a zrovna pod tímdle jezem by byly ukrutně potřeba v případě cvaknutí.

Stalo se nečekané - všichni zvládli bez větších problémů, jenom se, tuším, zase v mezičase kdosi vykoupal při těch manévrech u břehu. Ale to je vlastně fuk, vodu vybírali všichni, vlnka ohodila všechny háčky.

Zrovna Pepému se to nějak extra nezamlouvalo, přece jenom bylo chladno a von zrovna začínal vosychat po tom extempore se šutrem. Nelenil, rozšrouboval barel a převlík se do suchýho prádla.

Občerstvení v kempu "U Tří Veverek" a hned zas dál - tři hodiny na krku, my furt v první čtvrtině dnešní etapy a to je eště před náma Rožmberk.

Zvolna plujem ku Rožmberku, my děláme Pepému s Lahváčkem vodicí loď pár metrů před nima, náhle Ťapina zaječí: "Jéžiš, šutr, vokamžitě zahni kamkoliv." A fakt, metr před náma těsně pod hladinou kameň jako bejk.

Rychlá klička pravou stranou, varuju dozadu: "Bacha, šutr, vokamžitě zahni kamkoliv."

Pepé zahnul leda tak rovně a hbitě si zvopákli svoje kabaretní číslo s převrhnutím uprostřed jinak klidné řeky. Pepé obligátně vynadal Lahváčkovi, postěžoval si na ukrutnou zimnici, znovu otevřel barel a vyhledal již druhou soupravu suchého prádla.

To bylo těsně před Rožmberkem. Ještě jsme dali poradní pauzu:

"Hele, volové, ten jez v Rožmberku, esli si to dobře pamatuju, to by měla bejt celkem pohoda, pozvolnější, bez skoku a zvláštních nástrah. Nedá se tam zastavit a jít se podívat, musí se to jet za pochodu, takže zlomte vaz, ne teda moc doslovně."

Fajn, tak to pak trochu házelo doprava, ale to se nedá považovat za nijak extra fatální chybu.

"Pepé, nehodláš to jet s tím prádlem takhle rozloženým, že ne?" tázal se ještě Lahváček svého kormidelníka, kterýžto si sušil dva komplety oblečení volně poházené v prostoru celé lodi.

"Kdepak," odtušil Pepé a odrazil od břehu, aniž by se myšlenkou nějak dále zabýval.

Čili vjel na jez s lodí připomínající plovoucí sušák. To mu vydrželo od horní hrany jezu přesně ke zpětné vlně, jedno mocné "šplouch" a prádlo bylo odklizeno. Nevím, jestli dál zavadili o stěnu, jestli se pokoušeli Pepého svršky chytat či co, každopádně však opět skončili sic už bez prádla, zato znovu kýlem hore. To se tak někdo má.

Lahváček si vyslech další plejádu lamentací a další plavba toho dne až do kempu Pod Čeřínem poblíž Zátoně se obešla už bez incidentů. Eště aby taky ne. Dokonce sluníčko vylezlo a i Pepé začal zvolna osychat a tím pádem i jihnout.

Jihnutí ho přešlo v momentě, kdy v kempu otevřel barel a zjistil, že neustálým rozšroubováváním a zašroubováváním obohaceným o převracení lodě podařilo se mu trhnout víko přes závit, dovnitř natekla voda a tiše si mu v útrobách zavazadla šplouše.

Pepé ždímá spacák.

Pepé ždímá futrál od kytary (ta kupodivu pořád hraje).

Pepé stojí mezi stromy a srandovně štěrchá jakousi krabičkou - tak zjišťuju, že má s sebou vzdor varováním a svým zkušenostem i mobilní telefon. Tedy - měl. Prý aby mohl volat Svojí Staré Manželce Marušce. A jestli já jsem jim neříkal, ať si takový krámy neberou, že já s sebou cestovní telefon vezmu a budu ho mít v příručním lodním pytli? Tedy lovím z pytle aparát, Pepé volá Marušce a sděluje, že má asi vybitou baterii (ten jeho telefon, nikoli Maruška). Což je ostatně pravda, několik hodin ve vodě neustojí ani akumulátor vyvinutej NASA, hehe.

Marťan zatím staví vlastní stan a Lahváčkovi výhrůžně opakuje, že nikoli, opravdu s ním nebude sdílet příbytek, nenechá se zase budit. Lahváček naznává, že po dvaceti kilometrech na vodě se se svým obrovským hangárem pachtit nebude, už je hezky, lehne si pod širák jako starý zálesák.

Pepému je eště furt šoufl po včerejší pařbě a po koupání, naštěstí mu jakžtakž osychá spacák, půjčuju mu tričko, svetr a kalhoty se záplatama se srandovníma slonama na kolenách, mokrý pozůstatek jeho svršků (cca polovinu, zbytek mu splách jez v Rožmberku) rozvěšujem po stromech a šňůrách okolo, Pepé uléhá k regeneraci (to je jako odpočinek, né nějaká ženská) a zbytek se jde alespoň mírně rekreovat do hospody. Nikdo tomu moc nedává a vzápětí se trousíme spát.

Foto druhého dne ...

Den třetí - středa, 27.07.2005

Lahváček se od čtyř ráno šourá kolem stanů a cosi si mumlá. Už na ty pantofle začínám bejt alergickej. Ššš - klap - ššš - klap. S vypětím všech sil se mi daří zase usnout. Ráno je ale Lahváček jako rybička, narozdíl od Pepého a Marťana, který jeho šourání a mumlání budilo. No jestli si ten Marťan tím stanem pomoh?

Snídáme, pijem kafe, fotíme se u cedule kempu.

A následně balíme.

Pepé skuhrá, že mu většina věcí nestihla uschnout, co s nima, von, nebožák, má dělat? Přesněji řečeno - uschly mu dvoje trencle, plavky a jedno tričko plus ten spacák už navečer, zbytek je furt vlhkej.

Dávám mu svůj poslední plonkovní igelitovej pytel:

"Dobrá, tak si to narvi do pytle, to celý zabal do barelu, hoď to do lodi a můžem jet."

Dá se říct, že to vcelku pochopil ...

Dá se říct, že to pochopil, tedy s výjimkou té epizody o tom barelu - vzal pytel, hodil do něj věci, popad barel a odnes do lodi. Pytel nechal v kempu Pod Čeřínem, což ovšem zjistil až navečer. Každopádně tímto vtipným tahem přišel o zbytek garderóby, zbylo mu to jedno tričko, dvoje trenky, plavky a dvě čepice, který po zbytek doby střídavě v nejneuvěřitelnějších momentech ztrácí a opět záhadně nalézá. Svoje Pepému zapůjčené svršky jsem mu prozíravě zase šluknul a zabalil k sobě, aby je ještě někde nepotratil. Jako bych to byl tušil.

Dvě lodi - Radka a Dlouhýho Martina - si daly voraz, že si ještě skočej na pivo, pak nás doženou, proto jsem potřetí od večera zopakoval itinerář: přislíbil jsem po včerejším delším záběru oddechovou etapu, všehovšudy nějakejch třináct kilometrů, většinu doby klidná voda přecházející až ve volej, bacha, hned kilák vod kempu dva betonový prahy přes koryto, po cirka pěti kilometrech hospoda na levým břehu, kdyby jich tam bylo víc, tak se jmenuje "Na Pískárně", pak zase lážo plážo až k papírnám ve Větřní, tam po pravé straně žůžová dlouhá šlajsna - retardérka, pak zas klid až před další jez, tam vpravo vobčerstvení, sjetí jezu - to je jez Konopa čili též "U Papouščí skály" a půl kiláku za zátočinou už je krumlovskej kemp. Jednoduché.

Dík těm dvěma opozdilejm posádkám se mne vyptávalo jenom sedum lidí:

"Kdy už tam budem?"

"Jak je to eště daleko?"

"Jak rychle teď asi jedeme?"

"Po které straně to je?"

"Kudy se jede ta šlajsna?"

Plus deset dalších votázek, to všechno každej dvakrát, kromě Ťapiny a Pepého. Ťapina si cosi huhlala na přídi, to je mi celkem fuk, tu stejně neslyším (bohužel ani v potřebných okamžicích, ale klady nesporně převyšují), Pepé se pro jistotu takřka na všechno zeptal třikrát. Na něco čtyřikrát. Jak ve školce. Jak ve školce pro retardy. Nebo jak u blbejch, což se ostatně nevylučuje.

Do toho se Pepé stíhá ještě celou dobu hádat s Lahváčkem, padesát procent času oprávněně, druhou půlku z principu, aby si nevodvyk. Když už mě brní uši, vymejšlím úhybnej manévr - dělám jim vodicí loď, proto mám tu dvoubarevnou, prostě jedu šikmo vlevo před nima a voni se orientují podle toho žlutýho z jejich pohledu vepředu. Dostávám spásnej nápad: prudce křižuju na pravou stranu, najednou je šikmo před nima loď zelená, finta vychází a Pepé s Lahváčkem mizí v dáli. Kdybych bejval byl tak blbej a vybral si tu celou červenou, tak jednoduchý bych to neměl.

Přistáli jsme na občerstvení "Na Pískárně". Po čase dorazili i Radek s Evou a Dlouhej Martin s Lucií. Divili se, že nás nemůžou najít. Možná proto, že se usadili ve vedlejší hospodě "U Vikinga". Ach jo, že já se vůbec snažím ...

Retardérku u Větřní sjeli všichni naprosto v pohodě. Tam taky většinou není co zkazit, je to dlouhá pozvolná propusť snad ještě s gumovejma pásama na dně, tam se to pomaloučku šine, háček se dloube v nose a kormidelník jenom drží směr. Ačkoli jsem viděl jednu z lodí, která se uprostřed šlajsny převrátila na bok a jeli držkama po betonu. Nám se nic takovýho nestalo. Jenom Marťan si trošku špatně najel a krapet si vodřel ruku vo stěnu a Pepému Lahváček do toho zase začal vnášet invenci, nasměroval loď na stranu, trochu se tam vomlátili a pod jezem málem pomlátili. Nic extra.

Ani ti "potřební" tam letos nebyli, jakej byl hic. Jenom jedna tlupa tábořící pod mostem, zrovna se staří snažili jednoho malýho Cigoše v řece umejt, to bylo jak souboj s chobotnicí a ten řev byl slyšet ještě půl kiláku daleko. Copak Cikáni a hygiena.

Taktéž následuje veget až pod "Papouščí skálu". Tam to mělo bejt napínavější - loni si tam Pepé zmasil tu nohu, propíchnul si chodidlo, ve špitále nafasoval antibiotika a jel domů, ačkoli jako jez je to relativně sranda. Prej: "Tohle sjedem jak malinu, rozumíš, jenom si namočím čepici ...," pak hukot vody a zespodu už jenom zoufalý: "Boty, chytej boty." "Nemůžu, vole, chytám loď."

Nejsu pověrčivej, ale čepici (resp. klobouk) jsem si namočil dostatečně dopředu, hned za papírnama.

"Tak Ťapi, dem jim to zas ukázat?"

"Se ví."

Ukázali jsme jim - jak se to dělat nemá, chachá. V tomdle případě vůbec netuším, co jsme udělali blbě, prej jsme jeli moc prostředkem a měli jsme to vzít radš víc vlevo, pche, no tak jsme se trošku zkoupali, beztak to bylo první pořádný naše cvaknutí. Ale těch keců, co jsme si vyslechli, zvlášť vod těch, co se eště neudělali. Počkejte, holenkové, vono na vás taky dojde.

Všichni ostatní s grácií - a nonšalancí, ač se u toho obvykle divně tvářili a házeli všelijaké grimasy.

Naposled zůstal Pepé. Prej to s Lahváčkem nejede, že to je tuze vo hubu. Popravdě Lahváček se do toho taky nijak extra nehrnul. Dobrá, sjedu si to eště s Pepou, ale naposledy. A hezky na háku, ať si to kormidluje, beztak se divím, že ho to nadšení pro jízdu se mnou nepřešlo, když viděl mne s Ťapinkou. Jenom si pro sichr pučil záchrannou vestu.

"Vydej instrukce, dyž seš ten kormidelník."

"Naveď mě doprostřed, vyndej pádlo z vody, zalehni a čekej. Nic nedělej. Maximálně kdybys viděl, že letíme moc na ty šutry, tak zakontruj."

Gut. Dobrá, dobrá, kousek doprava, jednou zaberem, srovnej si příď ... skok, vlna ... šutry přímo přede mnou, mocnej kontrazáběr ... a už se kácíme z lodi.

Pepé poučen chytá nejdřív pádlo, boty má tentokrát pořádný, ale jak má tu pitomou vestu, nemůže zabrzdit, valí v sedě korytem a jak svírá pádlo na hrudi, s tou plešatou hlavou a splihlým kšiltem vypadá jak splávek. Lodi se jenom formálně drží a sviští si to korytem Labi vstříc. S pomocí ostatních ze břehu zastavujem, vylejváme vodu a jsme terčem posměchu. Pepé vylejvá vodu z hodinek, čímž zjišťuji, že si přes všechna varování vzal zase slepecký hodinky s odklápěcím sklíčkem. Na vodu tuze chytré. Ale nic zas tak zlýho, tak tam pár dní bude mít jako memento 17:08, vony pak vyschnou a zase se rozejdou.

Bez příhod už dojíždíme do kempu Nové Spolí v Českým Krumlově, kupodivu nacházíme místo na druhé terase nad kempem, stavíme stany kromě Lahváčka, který prej bude zase nocovat pod širákem. Marťan mu preventivně vyhrožuje, že jak se bude šourat kolem a mumlat, dostane do držky. Pepé zjišťuje ztrátu ráno opomenutých svršků, převrací všechny stany a proviant, nakonec se spokojuje zase s mým tričkem, svetrem a gaťama se slonama.

Jdeme na procházku do města - vočíhnout si jezy na zítřek a nakrmit se do hospody, kterou jsme objevili loni.

Nakonec je to naopak: nejdřív hospoda a pak až obhlídka a město. V hospodě se chováme relativně slušně, jenom jsme krapet změnili zasedací pořádek asi deseti lidem, než se nám je podařilo popřesazovat tak, abychom se dostali k pořádnýmu dlouhýmu stolu pro celou naši grupu. Že psi rozlili vodu z misky, servírka na tom uklouzla a hodila masku na kachličkách, za to my už přece nemůžem, no ne?

Do města jdem až za tmy, jezy spíš tušíme, než vidíme. Taky dobře, vono to potmě nevypadá tak zle, slepé části výpravy je to beztak jedno a ti vostatní aspoň nemaj důvod střečkovat.

Nakonec se rozdělujem na několik skupin - Pepé potřebuje urgentně pivo. I kvarteto Radek, Eva, Lucie a Dlouhej Martin potřebují pivo a jdou to prozíravě sondovat do nějaké drahé kavárny. Pepé se nechává směrovat k hospodě, kterou jsme viděli cestou, stejně si huhlá, že beztak budou mít už zavřeno. Zavřeno nemají, mají plno. Pepé mizí v útrobách a lemtá pivo, ostatní stojí na chodníku a čekají na něj.

Pepému slibujem další pivo v kempu, sice nám nevěří a neustále spřádá spiklenecké teorie, kterak mu zavřou bufet v kempu před nosem, nakonec ovšem rezignuje, ve slabší chvilce mu dochází, že na něj čekat nebudeme donekonečna a sám do kempu s bídou trefí. Cestou mumlá, že ta hospoda bude stejně zavřená. Že branka do kempu bude zavřená. Že nám určitě někdo udělal něco se stanama. Pro velký úspěch to všechno opakuje několikrát, času na to má dost. Jak má ten nedostatek zrakovejch podnětů - slepej a eště potmě, kompenzuje si to takto. Jde, spřádá katastrofický spiklenecký vize proti své osobě a polohlasem si to huhlá. Taky moc fajn společník na cestu, hehe.

Branka byla otevřená, hospoda byla otevřená, stany v nejlepším pořádku. Pepé si dal pivo, padáme jak komáři.

V noci už slyším jenom jakousi partu, kterak se vrací ve dvě hodiny z hospody a mudrují, kde se tam vzalo tolik stanů? Asi odcházeli dost brzo odpoledne, podle toho taky vypadaj. Zakopávaj vo nějakou postavu a míní, že je to hezkej chlapeček, že by ho měli osouložit, že by se ráno určitě divil. Dle všeho jde o Lahváčka, ale hezkej? No, voni jsou zas pěkně ožralí. Ze soulože proto sejde, opilci chcípou někde v útrobách svých stanů.

Naproti tomu Lahváček ožívá, opět se šourá kempem a mumlá ...

Foto třetího dne ...

Den čtvrtý - čtvrtek, 28.07.2005

Až ráno zjišťuju, oč o všechno jsem přišel - Lahváčkovo extempore. Já pamatuju jenom jeho šourání: Ššš - klap - ššš - klap. Kurva, už se leknu každýho zvuku pantoflí. Jenže to ještě v danou chvíli nevím, že se v noci kolem půl čtvrté připlížil k našemu stanu a zamumlal: "Egi, spíš? Je průser." Egi spal, čili mu něco takovýho bylo buřt. Ťapinka to sice zaslechla, ale ona nebyla tázána, tak radši spořádaně držela hubu. To ji mám pěkně vycvičenou, co? Následně se kempem ochomejtla policejní hlídka a po komsi žádala doklady.

Lahváček propadl domnění, že rozkrývá nějaký gang vykradačů stanů, že je spatřil a oni jdou teď po něm. Podotýkám, že je skoro nevidomej. Vyburcovaní fízli dle mýho chvílu zevlovali kolem kempu, jedinou hemžící se postavičku odlovili, řekli si, že je vodák pěkně našrot a šli si zase po svým. Lahváček sice nepil (nebo jenom minimálně), ale i já bych se podle takových blábolů přiklonil k tomu, že ji má jak z praku.

Lahváček nám to ráno líčil, každýmu děsně tajuplně a úplně jinak, uvedený obrázek je průsečík jednotlivých vyprávění. Shodli jsme se na tom, že na něj budeme muset dát bacha, protože mu z toho asi už šibe.

Vyměnili jsme v půjčovně Marťana a Zuzulky loď. Teklo jim tam. První den to nebylo tak zřetelný, prostě si i oni mysleli, že někde na jezu nabrali, ale ve středu i na klidných úsecích jim tam hladina povážlivě stoupala, po ohledání jsme došli k závěru, že má Marťan povolenou sedačku. A jak je postavy hraničního typu mezi větším vepříkem a menším hrochem a naproti tomu Zuzáč jak za groš kudla, visí Zuza prakticky v luftě a Marťan má sedačku zaraženou až pod hladinou, pod čárou ponoru. Jednoduše mu tam kolem těch šroubků valí voda. Bez námitek jim navalili relativně zánovní světlezelenou loď, že si tamtu vopravěj, dotáhnou a vnutěj nějakýmu jinýmu nešťastníkovi.

Mohli jsme vyplout.

"Kolik je tam dneska jezů?"

"Kterej se přenáší?"

"Kudy se přenáší?"

"Kterej je ten strašnej?"

"Jak je to dneska daleko?"

Ach jo.

Přenáší se hned ten první jez, kousíček za kempem. Může se i koníčkovat (spouštět na špagátě alias koňadře) při levým břehu, ale já prostě rozhod přenos po pravým. Až na Radka a Evu, ti si to spouštěli kvůli osvěžení, aby byli hezky pořádně mokří hned vod začátku.

Avšak ani přenášením po břehu nezůstane člověk tak docela suchej. Měli jsme přenesený lodi a já se to chystal vyfotit, když ze zatarasené šlajsny na mne začaly lítat lodi a lidi. A materiál - pádla, věci, slabší jedinci. S Dlouhým Martinem jsme se odvážně vrhli do vln a začali rachitické pitomečky a jejich výstroj chytat a strkat je ke břehu.

"Co jste dělali pitomci?"

"Ou jes, jes."

"To vidím, že je tam jez, ale ten se nejezdí, magoři."

Až se káraná postavička vynořila pořádně, zjistil jsem, že peskuju nějakýho nebohýho černocha a že buď na to musím jinak, nebo ho nasměrovat k pobřežnímu křoví a z vody si vylovit nějakou jinou oběť. Obětí bylo dost, pročež jsem hmátl po dvou dívčinách zmítajících se v proudu tak suverénně, až z jejich erudovaného topení se bylo jasně patrné, že jde o nějaké jejich průvodkyně - česky mluvící. Poté, co se nám je podařilo dostrkat jakž takž všechny ke břehu, zkusil jsem jim ještě stručně vyložit následující úsek o dalších třech jezech, jak moc si to vzali k srdci, to nevím, na tom dalším už se máchali zas, ale to ostatně skoro všichni.

"Senk jů very mač."

"No, nemáš zač. Hlavně si někde nerozbite hubu, telata. Šak se eště potkáme, mám ten dojem, hehe."

A takyže jo. Von ten další jez není pořádně vidět, nejde u něj zastavit a jít si ho vočíhnout, musí se hezky za pochodu. Loni se nám tam zráchaly dvě lodi ze čtyř, padesát procent, ale tentokrát zafungovala větší voda.

"Ťapi, zas jim to ukážem, pokáď možno né tak jak včéra u Papoucha, hehe. Pepé, drž se za náma," udělil jsem poslední instrukce, Pepé s Lahváčkem upnuli zbytky zraku na mourovatou zelenožlutou skvrnu před nima a hurá do propusti.

Šplouch, mocná vlna oblila (ve smyslu zalila, nikoli ozvracela) Ťapinku, dobrou třetinu lodi jsme nabrali, ale vypadá to, že držíme. Tři metry od zpětného válce, čtyři, pět. Loď přestává zběsile tancovat, jenom jsme se na hraně nějaké vlny přetočili čumákem zpátky. Snažím se to srovnat a nasměrovat špicí po proudu, aby nás boční náraz eště nepřevrátil, na přídi prská mokrej pes Anďák a mokrá Ťapina, volám na ni, ať zabere, já to beru zpět, nejde to a nejde, motáme se pod splavem jak hovno pod splavem. Rozhoduju naopak - Ťapinka vší silou kontra, já to urvu dopředu.

Šlajs - proletěla kolem nás loď kýlem vzhůru, Pepé se drží zádi a Lahváček se vznáší ve vestě opodál. Bžuuum, další loď bez posádky sledovaná zpovzdálí pěti metrů kraulujícíma Radkem a Evou. Šplích, čuba Máša běhá po kýlu lodi obráceném k nebesům, prská vodu na Kraťase s Petrušou, kteří loví pádla. Marťan se Zuzulkou a Dlouhej Martin s Lucií nejinak.

Tak tohle je frajeřina a odplata za včerejší potupu u Papouščí skály. Já z dosahu jazyků toho vodního válce nakonec dokázal vymanévrovat a jsme jediná loď, která to ustála. Nabrali jsme, ale necvakli se. Kromě nás snad ještě dvě lodi z dalších dvou nebo tří skupin. Uf, tomu říkám stoupající ego. Jenže já vím, co nás čeká dál ...

Druhej jez je sranda, nízká pomalá retardérka pod kostelem, taky nutno jet prakticky přímo z chodu. Avšak ani vyfocený to nemám, a sice díky čoklovi, kterej vprostřed propusti naznal, že se nenechá znova ošplíchnout vlnou a počal vystupovat za jízdy, Ťapina ho táhla za vocas za lodí, čímž mi dělali antikormidlo, než ho naboxovala zpátky na příď a konsolidovala, byli jsme už dost daleko. No nic ...

Však před náma - Jelení Lávka. Jez u Jelení Lávky. Moc velká dobrota.

Už zdáli vidíte hrozen lodí u břehu, postávající zachmuřené vodáky na břehu. Pět posádek lovících převržené lodě z mělčiny pod jezem. A tůristy. Megatunu a tři prdele zevlujících a topícíma se vodákama kochajících se tůristů naprosto všude - pod zámkem (myšleno stavba, nikoli za katrem), na lávce, v kavárnách na břehu. Taková jako realityšou.

Von je ten jez docela svižnej, středně vysokej, ale relativně krátká a široká šlajsna. To by možná až tak nevadilo, jenomže po pravé straně jsou tam pod vodou šutry, je potřeba jet tak v levé třetině, ale díky tomu vlítnete to zabaláku pod jezem našikmo, čímž se situace stává nevyzpytatelnou. Cokoli nafukovacího sjede bez nejmenších problémů, možná Pálavy, nafukovací kánoe, mívají občas to zpestření, že se zlomí v půli, cvaknou hlavama o sebe, ale pak pokračují vesele dál. Jenom pro klasické kánoe to mívá zpravidla fatální následky - tedy převržení čili cvak. Loni jsem to jel třikrát, jelikož vysrabili všichni kormidelníci, dokonce jsem to napotřetí s ječící ležící Jolou i udržel, čímž jsem sklidil mocný potlesk - jako další dvě posádky z dobrejch čtyřiceti nebo padesáti, kterým se podařilo nepřevrhnout. Nejlepší jsou ti, co naberou plnou loď vody a zvolna kus za jezem dosednou na dno, seděj po prsa ve vodě, ale s vyvalenejma vočima eště chvílu tak srandovně hrabou pádlíčkem do vody, než jim dojde, že to už asi nevytáhnou. Letos asi zase díky vyššímu stavu vody byla na pohled úspěšnost větší, tak každá desátá loď.

Někdo tvrdí, že jedině v singlu - bez člobrda na přídi. Jiní, že v deblu, ale bez věcí. Další zase naopak s co největší zátěží. Osobně se domnívám, že jde o dvacet procent šikovnosti a osmdesát štěstí, zbytek je zhola fuk. No, a já už měl to štěstí loni ...

Rozhodli jsme se pro rychlou smrt - s věcima a basta. Máme všecko přivázaný, tak jakýpak s tím sraní.

Chvilkama se rozhodne několik lidí nad jezem naráz, pak vznikají i menší skrumáže, kličkujete mezi loďma, jez vás vtahuje, zpátky to moc nejde, pokud zaberete dozadu, zase vás někdo předjede.

"Červená Vydra, čekáte ještě? Dobře, díky. Pálava? Fajn, tak plavte, teda né, jakože můžete jet. Colorado, řadíme se za vás ..."

A jsme na řadě ...

S Ťapinkou nás to smetlo zase jako papírový čertíky, za náma Kraťas a Petruša - projeli. Zas jak my o dva jezy zpátky - nabrali fest, ale projeli. Bohužel ani jedno nemáme pořádně vyfocený, jelikož jsem svěřil foťák Lucii. Ona je vášnivá fotografka. Pročež tam mám krásný záběr číhosi pivního kelímku s mou siluetou v pozadí a Kraťase a Petruši hlavy s detailním záběrem vývařiště pod jezem, hehe.

Necukl nikdo - ale krom jmenovaných se koupali všichni. Radka s Evou to hodilo doprava a hnalo podél levé zdi až kamsi dál a dál, taktak se jim vůbec podařilo zastavit eště v Krumlově. Lucie a Dlouhej Martin - o jejich pádu nevím zhola nic, ač jsem je Luciiným fotoaparátem fotil, možná to posléze ze snímků bude patrné. Já to vnímal tak: najíždí do propusti a rovnají se k pravé zdi - cvaknutí závěrky - už uprostřed jezu plavou, bez zjevné příčiny, naštěstí se převalili na pravou stranu a nejeli hubama po betónu.

Marťan se Zuzulkou šli vokamžitě. Pepé chvílu dělal kožíšky, bál se, aby mu něco neuplavalo, pak si uvědomil, že už prakticky nic nemá, nakonec kejvnul, posadil se za Lahváčka, najel do propusti. Proletěli vlnou a drželi. Nakláněli se, ale drželi. Nechtěli do vody, nechtěli. Ale museli. Hehe.

Pepé dožduchal loď k protilehlé písčině a otázal se, cože je to za onou metr osmdesát vysokou zdí? Prej hospoda, když pude vokolo tohodle baráku ... To už Pepé neslyšel. Jak zvěděl, že hospoda (rovná se potažmo pivo), vyjel po stěně jak ještěrka a po prodělaném šoku už ho tam cpal. Kdo by to do důchodce řek? Mezitím jsme dopravili pár zbylých lodí uvízlých na protilehlém břehu, vylili vodu a pokusili se rozcvičit si drobné šrámy. Dokonce i jednu vejpůl přeraženou kánoi jsme tam zhlédli, ano, i takto se tam dá zmasit loď.

Dál už to byla pohoda, ještě jeden provalený jez - jenom takovej zhoupák, pak jsme dali souloď na pět kilometrů až do další občerstvovny a potom znovu, sražená plavidla, háčci drželi boky lodí, já držel směr, maximálně v pár nejostřejších zákrutech a peřejkách mi na druhé straně pomoh Marťan.

Lahváček cestou teoretizuje, že by příští den chtěl víc pádlovat. Slibuju mu, že pokud projeví zájem, uvážu mu loď na lano a může pádlovat celý dopoledne.

Dál už to byla pohoda, jak jsem řek, až ... až před Zlatou Korunu. Tam na nás hezky spořádaně čekal poslední jez toho dne - a taky poslední pořádný za celou výpravu. Na pohled nic moc, ale dole je pořádnej zabalák, to je pěknej atak na stabilitu. My první čtyři lodi jsme to přežili mokře, ale jinak bez ztráty kytičky, z opozdilců Lucie a Dlouhýho Martina a Evy s Radkem se jedni vykoupali, ani nevím, kteří.

Před kempem hejrupáci opravovali most, cosi tam zatloukali jakýmsi obrovským bucharem, a řeka byla do půlky zatarasená a nasměrovaná do tímto vytvořené větší peřeje vlevo. Pepé s Lahváčkem vyrazili iniciativně dopředu, aby záhy zjistili, že je nemá kdo vést, štandopéde si to našněrovali ke břehu, tam vyskočili do vody a zakotvili. Ostatní se máchat a vystupovat do vody nehodlali, avšak jinak se tam zastavit nedalo. Zkoušel jsem na ně zavolat, ať se nás drží, to ovšem v tom kraválu nemohli slyšet, já jen mezi dvěma úderama bucharu zaslech cosi o totální nesjízdnosti - pak už jsme se všechny ostatní lodě kolem nich prošmejkli a relativně bezproblémově kritický úsek sjeli. Ti dva tam zevlovali eště pět minut, kdy už jsme vázali kánoe u břehu a vykládali bagáž. Takhle by tam mohli stát do soudnýho dne. Poslal jsem pro ně Ťapinku na most, přesně ve chvíli, kdy tam v mokrejch botách došmajdala, rozhodli se ti dva, že to nějak dopadne a dopluli k nám. Jelikož nedovedli zastavit, vystoupili za jízdy do řeky, však už to měli nacvičený. A Ťapinka se aspoň určitě ráda prošla.

Našli jsme sice stísněný, ale přece jenom jakýs takýs prostor na stany, Ťapinka se ještě pohádala s jakýmsi chlapem, když tam ukotvila psy a jala se jej pudit, že tam to už je vykolíkovaný pro nás. Asi se chlap domníval, že si tam Ťapinka krom stanu hodlá postavit i psí výběh. Pročež jsme museli stavěcí četu posílit o dalších osm lidí, pak dal pokoj a svůj jeden stan si postavil kdesi v bažině vedle.

Přesně by se to bývalo vešlo, přesně do momentu, než se Lahváček zamyslel a usoudil, že v takovým vedru si postaví stan taky. A bryskně vybalil svůj přístřešek o výměře menšího mamuta. O výměře sic menšího, leč notně rozkročenýho mamuta. Ať jsme to poměřovali jakkoli, s tím se jednoduše nevešel, aniž by někomu cizímu zatarasil vchod. To nám posloužilo jako vhodná záminka, jak Lahváčka odseparovat o dvě brázdy dál, pokud se bude zase šourat, ššš - klap - ššš - klap, ať taky jednou sere někoho jinýho. Ačkoli dost možná, že lehne do stanu a usne jak baryn, ovšem na to se spolíhat rozhodně nedalo.

Manuály naštěstí bušení bucharem úderem osmé přestalo bavit, vydali jsme se přes most do hospody na nějaký zase pořádnější jídlo.

Lahváček začal naslouchat hovorům a dedukovat si z nich vlastní závěry. Kupříkladu čtyři vodačky u sousedního stolu si prohlížely šrámy a domlouvaly se na vlak na příští den, Lahváček ovšem byl toho mínění, že patří k onomu gangu vykradačů stanů a jdou po něm. Taktéž parta u druhého sousedního stolu ho chtěla zlikvidovat. Dlouhej Martin se jej (Lahváčka, nikoli ten sousední stůl) snažil přesvědčit, že jde o fabulace a perzekuční bludy, Lahváček to sic uznal, avšak záhy rozšířil rádius svých pronásledovatelů o další dvě skupinky. Začínalo to být na pováženou.

Dlouhej Martin si ho tak nějak samovolně vzal na starost, v kempu ho odvedl až do stanu a počkal, až lehne. Jak byl hic, my měli rozepnutý tropiko a i pootevřenej stan, za chvílu vidím ve svitu hvězd, jak se mi Lahváček zase za chvílu kinklá před stanem. Ššš - klap - ššš - klap a do toho se kejve jako starej Brůna. Ještě chvíli mi tam simuloval perpentykl, poté se odšoural směrem ke svému příbytku. Neklamně kolem naší plachty, ani při svém zraku ten stan nemohl přejít.

Co dělal zbytek doby, to netuším, ale ve čtyři ráno cestou na záchod jej odlovil Radek na cestě uprostřed kempu, jak se tam klepe částečně ze zvyku, částečně zimou, kejvá se ze strany na stranu a blábolí, že si byl pro cosi doma. Na to, že to měl asi dvěstěpadesát kilometrů tam a stejně zase zpátky, ani nevypadal zas až tak strašně. Radek však nedbal jeho halucinací, vytáhl z pelechu Dlouhýho Martina a společně Lahváčka zase naboxovali do jeho stanu. Jak dlouho tam pak vydržel, to nikdo neví.

Foto čtvrtého dne ...

Den pátý - pátek, 29.07.2005

Ráno mne budí Ťapinka s pokřikem, že prší. S pokřikem, že prší, zarejvá mi loket mezi lopatky, promptně zapíná stan. Asi nějaká lokální přeháňka, o stan vedle rozhodně nepršelo, já taky žádnej déšť neslyšel a stan je kromě rosy suchej. Možná je to vod Lahváčka nakažlivý.

Ostatně Lahváček - déře se k lodi a proklamuje Pepému, že ho dneska utopí. Manifestuje to se svojí zarputilou grimasou, nedá se z toho poznat, jestli to míní jako výhrůžku či konstatování svých schopností, taktéž zda mluví sám za sebe, či za něj hovoří jeho nová kamarádka - psychóza. Vůbec je takřka jistý, že mu už jeblo, jenom eště nevíme, jakýho je to rozsahu a co eště je schopnej provést.

Všechny burcuju k neuvěřitelnému výkonu, do pěti, do pěti, musíme v doupěti v Boršově vrátit lodě, pročež neuvěřitelně už před desátou začínáme balit, před náma je dvacet kiláků dlouhej úsek sic tekoucí, avšak nijak extra dravé vody, když vyjedeme dostatečně včas, budeme moct soulodit prakticky až do Boršova. Je zas hic jak u vopic, s nějakým extra pádlováním bych to neviděl nijak dramaticky dneska. Úchvatné - 10:30 nakládáme.

"Kolik je tam dneska jezů?"

"Jak je to dneska daleko?"

"Kdy budeme soulodit?"

"Kde bude hospoda?"

"Kdy už tam budem?"

Dobře, tak zas až tak úchvatné to není. Pomalu začínám uvažovat, kde vzít pilník? Trochu přibrousit pádlo a ...

V komunikaci přecházím na úsečné povely. Příklad:

Část cesty berou psici Mášu Marťan se Zuzulkou. Voni jsou ti psi takoví putovní. Až je to votravný, ale zase v klidnějších pasážích slouží jako maskoti a hýčkaní miláčci výpravy, přinejmenším jsem rozkázal, že pro koho nebudou naši čokli miláčci, tomu rozbiju hubu. Jo, takže Marťan se Zuzulkou ...

Stojím po pás ve vodě, držím dvě lodě, takhle si to rýmuju. Ťapinka navrhuje Zuze: "Hele, možná bys neměla mít tu Mášu na vodítku."

"Když vona se mi takhle líp drží."

"To sice jo, ale když se někde převrátíte, zůstane ti viset za krk pod lodí."

"Já vím, však se nesmíme převrátit."

"Jenomže to nevíš, jestli se nepřevrátíte."

"Já už jsem o tom taky uvažovala."

"To je dobře, asi bude lepší, když ji odvážeš."

"Já ji odvážu, jak bude kousek klidné vody."

"Abyste se mezitím nepřevrátili."

Furt stojím ve vodě, ryby mi žužlaj nohy, proud mi chladí koule. Dobrý tři minuty je pozoruju jak na tenise - extra dlouhá výměna. Výsledek v nedohlednu. To bysme tady taky mohli bejt do poledne, v těch pět máme vodevzdávat lodi a je to dvacet kiláků. Vyvalím voči a striktně pravím:

"Kurva, vodvaž teho čokla."

Klap, karabinka zazvonila a je to. Pche, takhle se na ně musí na všecky, na holotu.

Jedem. Po pár stech metrech srážíme formaci a soulodíme. Já na levým krajním kormidle, řídím celou souloď, v případě potřeby dám pokyn Marťanovi na druhém křídle, aby zabral tak či onak, když je třeba vytáhnout celý útvar z nějaké prudší šlamastyky. Šutry hlásí na levé pozorovatelně Ťapinka, na pravé Zuzulka. Paradoxně nejvíc návodných připomínek k řízení má Pepé na zádi jedné prostředních lodí - bez možnosti cokoli ovlivnit - a Lahváček na jeho špici. Oba slepí jak patrony a s vodáckýma výsledkama připomínajícíma spíš výcvik plavců či adeptů na ponorku. Dokonce se u toho dokážou spolu pohádat. Famózní. Pepé po každým mým zavrčení naštěstí zmlkne, bacit ho nemůžu, musím mít pádlo ve vodě, Lahváčka zezadu tím pádlem kropím, čímž chladím i Ťapince záda. Prskaj voba.

Zastávka v hospodě "U Maringotky". Přirážíme ke břehu, Marťan krouží kolem Lahváčka a nabízí mu pomoc při vytažení špice lodi na břeh, ten ale s díky odmítá:

"Netřep sa, tady si to vytáhnu sám."

Pochopitelně jedinej, kdo už se zase klepe, je Lahváček. Asi takovej ten zákon akce a reakce, jako dítěti ve vlaku nevysvětlíte, že ty stromy neběží dozadu.

Hospoda "U Maringotky". Je tam na louce - tramtadadá - maringotka. A pod přístřeškem klavír. Pepé, jakožto učitel hudby ve výslužbě, usedá na pařez a na klavír hraje, následně také Lucie usedá na pařez a na klavír hraje, aniž by kdy byla učitel hudby. Zajímavé.

Též tam mají pivo a limo a placky. Občerstvujem se a shodujem se, že to byla poslední zastávka, dál už jedem v kuse. Ještě všechny posádky krom Pepého a Lahváčka vylejvaj našplíchanou vodu z lodí a můžeme pokračovat.

Pepé s Lahváčkem razí chvilku napřed, libujem si, jakej je to božskej klid, když furt nehejkaj a nehádaj se ve formaci. Ouha, oni za zatáčkou kotví u břehu a čekaj na nás.

"Poďte, budem potichu, třeba si nás nevšimnou."

Nakonec se nám jich zželelo, upozornili jsme na sebe a přijali je mezi nás, amplióny. To se odpoutává Kraťas s Petrušou a razí dopředu na průzkum. Radek s Evou a Dlouhej Marťan s Lucií mají zvláštní souloď kousek za náma.

Asi kilometr nebo dva před Boršovem rozpouštíme tvar a započínáme malý experiment - Dlouhej Martin si mění na lodi místo s Lucií a hlavně já s Ťapinkou. Ťapinka bude kormidlovati, hehe, to jsem žádostiv. To už tady bylo loni. Ale kupodivu, letos jí to jde o poznání líp, dokonce sem tam dokáže udržet směr, jenom nesmím pádlovat. Což mi ostatně tak moc nevadí, šprajcuju si pádlo za hlavu a sluním se. To se zase nelíbí Ťapince, pročež volíme kompromis. Kdybych zabral, loď okamžitě přetočím na stranu, musím tedy pádlovat, avšak zhruba stejnou silou jako Ťapinka. Pročež vždycky plácnu pádlem do lodi a nechám ho volně splývat dozadu. Vytáhnu, natáhnu, plácnu, jednou rukou pustím, nechám ... To nám to jde.

Před náma je poslední provalenej jez - von je to takovej třicet čtyřicet centimetrů zhoupák s pár většíma vlnama, ale co je ve vodáckém průvodci psáno, to je dáno. Jez a basta. Ujišťuju se, že Ťapinka si věří natolik, aby to projela na kormidle. Věří. Navádím ji do středu vodního jazyka, tedy já navádím, ona se snaží, výsledek nevalný, pomáhám jí krapet srovnat, seč mi to pozice na háku umožňuje, abychom se do toho vůbec trefili, nakonec Ťapinka mocně s vypětím sil přitáhne a proletíme sic při pravým kraji, ale aspoň ne přes šutry. Pak už hrdinně drží směr, rozkrojí první vlnu, druhou vlnu, naberem vodu a omočíme psa. Toť vše - Ťapinka sjela jez jakožto kormidelnice. Byť srandovní, ale sjela.

Kolem nás se vozejvá vopičí řev, ani nevím kde - jestli před náma nebo za náma, rezonuje celým údolím, každopádně značí, že i Pepé s Lahváčkem provalenej jez projeli a teď se zase dohadují, co mají dělat dál a kdo může za tu vodu v lodi. Na chvilku zastavujem u břehu, sem tam někdo vychrstne pár kelímků, Pepé s Lahváčkem mají v lodi dobrejch patnáct centimetrů, valnou část mají nasyslenou už od rána, u hospody nevylejvali, Pepé zuří a laje Lahváčkovi, ten s bohorovným klidem namítá, že je to jen voda a je jí jenom troška, skoro sucho. Pepé už je zralej tak na kyslíkovej stan a nebejt zásahu shůry (mojeho), poslal Lahváčka na zbytek cesty pěšky.

Však už je to jenom pár desítek metrů k jezu s elektrárnou, všichni jednoduše přenášíme po břehu, s výjimkou Evy a Radka, jež koníčkují přes hranu jezu, čímž si ještě jednou vykoledují plnou loď vody. Kdo chce kam ...

Kotvíme u kempu kolem půl čtvrté, vykládáme všechny věci, vydávám pokyn vysypat barely, ať je můžem spolu s lodima vrátit. Skoro všichni vysypávají barely. Lahváčkovi ještě dvakrát opakuju požadavek, i Lahváček následně vysypává barel, do něj dává ku vrácení záchrannou vestu, což sděluje Pepému.

Na místě zanecháváme většinu háčků stavět stany a hlídat ten náš herberk, zbytek výpravy jede vrátit lodě. Pepé nemůže najít Lahváčkovu vestu, pročež ho cvičně znovu proklíná a slibuje mu muka pekelná. Vestu následně lovím z barelu, vše tedy vpořádku vracíme, vyzvedáváme z parkoviště auta a béřem se jimi zpátky ku kempu. 16:00. Tak to jsem je jednou vyhysterčil k výkonu i předčasnému, sám nemohu tomu pověřit.

Zvolna se po skupinkách odebíráme do vsi do hospody na návsi, zabíráme největší stůl a na to pivo se slejzáme jak švábi na pivo.

Obsluha vázne. Ony servírky kmitají jak o život, ale tak nějak bezúčelně, spíš jako by byly puzeny z místa na místo nějakou neuchopitelnou silou. Časem se však poživatiny k nám také dostanou.

Lahváček je taky puzen. U vedlejšího stolu zasedá místní buňka kolchozníků, strejci v montérkách a s pivními ksichty. Co jsem při příchodu zaslech, baví se o omítkách. Co přibít na zeď a jak to potom nahodit, aby to pokud možno drželo. V Lahváčkově rozjitřené mysli se už ovšem opět domlouvají na něho a hodlají jej zlikvidovat. Postupně se spiknutí rozšiřuje, přidávají se k nim další a další stoly, rodinná výprava vlevo a vodácká parta vpravo. Po chvíli po něm jde už i obsluha u výčepu. Učiněná štvanice a lovci Lahváčků.

Mezitím vítáme návštěvu - tetu Alloru s Bobšem a paní Dentovou s Arthurem Dentem . První jmenovaná se druhým jmenovaným jeli ke třetí jmenované a čtvrtému jmenovanému na návštěvu. Zavolal jsem tedy s dostatečným předstihem první jmenované, nechť vybudí druhého jmenovaného, tento uzme pár nepotřebných svršků ze svého nepřeberně bohatého šatníku (vím o čem mluvím, jsem ty jeho všivý zkurvený hadry několikrát stěhoval) a za pomocí třetí jmenované a čtvrtého jmenovaného dovezou to Pepému, neboť on poté, co mu uplavaly prakticky veškeré svršky a zbyly pouze spodky, vypadá v mejch gatích se slonama poněkud zvláštně. Zhruba jako debil. Což se dá snést ve vodáckejch kempech nebo v hospodě někde v Boršově, avšak na cestu do Brna by možná ocenil něco estetičtějšího a po tejdenní výpravě už taky i čistějšího. Tedy tak učinili - Bobeš vybral jedny v rozkroku prodřené džíny (říkám celou dobu, že se nemá furt škrábat na koulích) a tričko s nápisem, že "Statutární město Kladno vás vítá" či co, toto zabalil do igelitky a s potměšilým výrazem věnoval Pepému. Dlužno podotknout, že na pohled i přes drobné výhrady jako nápis o Kladně či ventilační díra na vajcách byly darované svršky stále o sto procent lepší než ty mnou zapůjčené.

Po drobné šarvátce (mezi sebou) nás opouští Lahváček v doprovodu Lucie, Dlouhýho Martina, Radka a Evy, tedy je tímto doprovodem víceméně (spíš více, než méně) vyveden a odveden, anžto se do svých hlasů zaposlouchal natolik, až usoudil, že nejlepší obrana je útok a své potenciální vrahy se jal v lokále pacifikovat.

I my jsme časem dopili a odebrali se zpět do kempu, kde jsme se se zbytkem výpravy opět v kempovní putyce spojili, s výjimkou Lahváčka, jenž byl uložen. Dlouhej Martin, kterej na Lahváčkovi pracoval iniciativně už předtím, nastoupil na něj s válečnou lstí - nakukal mu, že je nějakej velkej major vod děsně tajnýho útvaru policie, že jako Lahváčka monitorujou, o jeho trablech a pronásledovatelích věděj a maj za úkol ho chránit. Pročež jej z okolních lesů a houštin sleduje celá jednotka, zaměřují ho lokátorama a satelitem a budou ho pozorovat dnem a hlavně nocí, by mu nikdo nezkřivil ni vlas. Pouze mu musí implementovat čip, to kvůli tomu satelitu, aby bylo lze ho kvalitně zaměřit. Lahváček mu ve svém stavu todle všecko sežral i s navijákem, následně též sežral kdovíkde vzatý dva prášky na nervy (já nic takovýho v lékárničce tuty neměl), že jakože je to ten čip. Čip na něj měl evidentně uklidňující účinek, neboť Lahváček padl jako švestka podťatá a bylo po něm (né docela, jenom dočasně).

Jenomže co s ním? Pokud bude takhle vyšilovat i zejtra, je to tak na vokamžitej příjem do blázince, což se jevilo jako nejpravděpodobnější varianta. Dřív, než ublíží sobě nebo někomu vokolo. Ale uvidíme, ráno moudřejší večera.

Tak nějak tak.

Foto pátého dne ...

Den šestý - sobota, 30.07.2005

Vstali jsme tak nějak přiměřeně, aby se stih vodjezd.

Ráno bylo vopravdu moudřejší večera - Lahváček se po "čipu" dvanáct hodin vyspal a probudil se aspoň dočasně zpátky v realitě. Na cestu dobrý, přinejmenším by mi nemusel blbnout v autě, ovšem z dlouhodobé perspektivy je to vachrlatý. Nuž uvidíme.

Pepé zkusil Bobšovy gatě. Byly mu malý. Do té doby jsem měl Bobeša za klusťocha. Pokaď ty kalhoty nedal Pepému právě proto, že i jemu byly malý, má v tom klusťošství eště rezervy. Konejšili jsme Pepého, ať to tak nechá, že to je dobrý, když bude mít rozepnutýho punta, že už si oného nenachladí, beztak tam má vespod lochnu jak prase. Nedal se, džíny zase zabalil a hmátl opět po mejch kalhotách se slonama. V rozčilení si zacuckoval tu šňůrku v pase tak, že mu to čtyři lidi pomáhali rozvázat, nakonec se to povedlo až Lucii, orálně, tedy zubama.

Lucii, Dlouhýho Martina, Pepého a Marťana jsem odvez do Budějovic na nádraží a vysadil je ku jejich velké radosti přímo před nádražní krčmou, Pepého a Marťana prakticky bez věcí, odhlídněmež od faktu, že Pepé už měl minimum věcí tak jak tak, ty si nechali v autě jakožto vezenou výstroj. Lucie s Dlouhým Martinem vzali sobě svůj herberk s sebou, jelikož od vlaku spěchali rovnou na nějakou oslavu. Takovej stan a tejdenní špinavý prádlo se na oslavě dozajista hodí.

Ostatní se rozdělili stejně jako při cestě tam, já měl tedy sebe, psy, Ťapinku, Zuzulku a Lahváčka. Ještě dvakrát jsme se cestou spojili s Kraťasovou posádkou (Petruša, Eva, Radek) na občerstvení, abychom se následně u Velkýho Meziřící definitivně rozloučili a jeli každej po své ose.

Rozvez jsem Zuzulku a Ťapinku a úplně na závěr odvez Pepému a Marťanovi jejich saky-paky do hospody Eržiky.

V mezičase jsem ovšem odvez Lahváčka domů a předal ho rodičům. Těm jsem dopodrobna vylíčil situaci a průběh, byli už dost zděšení, jelikož od Lahváčka jim chodily průběžně všeliké prapodivné zprávy. Zvěděl jsem, jak to bylo v onom kempu, kde Lahváček dle svého mínění rozkrýval onen gang vykradačů stanů - on to totiž v jakémsi hnutí mysli napsal včetně souřadnic mámě jakožto KTZ (někdy mylně nazývanou SMS), ta, polekaná, mu zkoušela obratem (bavíme se někdy o třetí ráno) zavolat, avšak Lahváček temně zasyčel pouze: "Už je pozdě. Nemůžu mluvit. Jdou po mně." Ty fízly do kempu poslala ona, což se jí ostatně po takové zprávě a rozhovoru nelze divit.

Nemyslel jsem to tak, že bych si stěžoval, i Lahváček byl se mnou zajedno, že žalovat se nemá, ale hlásit by se to mělo. Momentálně byl docela v obraze, avšak nebylo jasné, jaké to bude mít trvání. Dle všeho toho bylo na něj za poslední dobu trochu víc a voda na něj zapůsobila jako jakýsi spouštěč, adrenalin, nebezpečí, protřepat, nemíchat. Pokud by se dostal znova do svýho mešuge paranoidního stavu, bylo by dobrý, aby o tom věděl eště někdo z nejbližších, v takovým případě by si asi těžko uvědomil, že to jsou jenom perzekuční bludy.

V neděli už byl v šaškecu. Asi to přišlo dost rychle.

Není to k smíchu a asi si z něho nedělejte prdel, prostě mu jeblo, dle vyjádření vodborníků snad přechodně a léčitelně.

Jenom já už si připadám na výpravách jak likvidační četa. Zažil jsem už přesekaný žíly, šlachy, několikanásobný zlomeniny, u spratka na táboře sekerou rozseknutou hlavu (naštěstí povrchově), infarkt, když z nás vedoucího Pinďu na táboře škráblo, ba aj, bohužel, smrtelné úrazy. Ale že by někomu z nás takdle sofort mrdlo, tak to sem eště nežral ...

Co bude příště?

Foto šestého dne ...