Tou tupounovinou nahoře se dostanete zpět na titulní stranu

Bitva o Ořechov 2005 60. výročí (22.-23.04.2005)

<<< Zpět na hlavní stránku bitvy

Část 1. - Kolona historických vozidel do centra Brna

V práci jsem to zapích jako pašíka, té chápavější polovině kolegů pravil, že na ně nemám čas, jelikož jedu fotit na Ořechov, těm méně chápavým a vedení jsem se vymluvil, že na ně taktéž nemám čas, jlikož pracuju pro ty první. Votočil jsem se na kramfleku a zahnul kramle. Do Ořechova, do objektu bývalých kasáren.

"Hlídka u brány o tobě bude vědět a nasměruje tě," ujišťoval mne továrišč načálnik Boďa. Což by bylo dozajista milé, přinejmenším v případě, kdy by u zmíněné brány nějaká hlídka byla. Nu vot, ničevó. Mladý voják - hotový kouzelník, projel jsem se celým areálem, zaparkoval a ležérně se vydal hledat nějakej život. Stan a cedulka "Registrace", to by mohlo bejt vono ...

"Válečný reportér Egi se hlásí do služby," stylově halekám na dívčinu za stolkem.

"Aha, no, a co já jako s tím? Dobře mu tak, ne?"

Můj člověk. Správná reakce na nadbytečnou informaci. Takže to očividně taky nebude ta správná hlídka, co by o mně měla vědět. Selhala-li všechna jednání, je načase přejít k pádnějším argumentům. Vytahuju mobilní telefon.

Takto jsem záhy odlapen panem Boďou, vybaven žravenkami a identifikační placičkou a přidělen do vozidla s tím, ať su v pohotovosti, kolona přesně ve 13:00 vyráží. Dál ať se zařídím, jak uznám za vhodný. Dobrá tedy, vydávám se svezen jakýmisi přimotavšími se civilisty na křižovatku, vyfotit si odjezd, s řidičem jsem domluven, že mi zastaví a já nasednu ...

Registrační stan a šrumec okolo.	Kolona se řadí za zdí ...	... každý se na tu událost chystá po svém.

Přesně ve 13:00 skutečně kolona vyjíždí z areálu ...

Přesně ve 13:00 skutečně kolona vyjíždí z areálu, velkoryse mne míjí a pokračuje směrem na Brno. Náklaďáky nikde. Ouha. Regulovčík na křižovatce míní, že náklaďáky na poslední chvíli nikam nejedou. Fajn, tak to jsem teda pěkně v rejži. Nechávám se hlídkou zase popovézt zpátky, jednoduše se fofrově projedu vlastním autem curyk do Brna. Kdepak, náklaďáky se jenom zdržely, v tom "mým" je už třináct "Němců", vlčák a přes celou podlahu Panzerschreck. O ten si taky rozbiju hubu, jak se drápu dovnitř přes zvednutou zadní postranici. To zní divně, že? Tak jak se jmenuje ten zadní dekl? Zadnice? Lezu přes zadnici? To radš polezu přes zadní postranici. Hubu jsem si nabil tak jak tak.

"Moji" "Němci".	Jedem předposlední, za náma už akorát ruskej Zil ...	... nepočítám-li kolem nás kmitající policejní doprovod.

Cesta ubíhá docela dobře, krom fízlů nás doprovází vozidlo České Televize, kameraman hezky odzadu snímá na čtyřproudovce z Modřic kolonu. V tu chvíli vytřeští voči vedle mne sedící důstojník SS a zamumlá:

"Jestli mě uvidí fotr v televizi, tak mě zabije, že jsem nebyl ve škole."

Výstup a seřazení u Hlavního nádraží v Brně. Popravdě - jsou věci, které ani letitý šalinář nevidí na silnici ve městě každej den.

Pěší jednotky se sešikovaly na pochod na náměstí Svobody, Rusové vepředu, Němci druzí, technika za nima.

Německé jednotky mají přelepené hákové kříže na čepicích a ti od SS i jejich výložky, to aby neublížili outlocitu nějakého přecitlivělého kolemjdoucího. Přesto se jim dostává ještě doplňkových instrukcí:

"Chlapi, když budete potřebovat někomu něco ukázat, zvedejte pro jistotu jenom levou ruku, aby nedošlo k nějaké mejlce."

Domorodé obyvatelstvo se tváří vyvaleně, někteří víc, někteří míň, posléze zhruba všem dochází, že jde o nějakou atrakci k výročí osvobození a půjde se vší pravděpodobností o nějakou bžundu. Domorodci jsou nesmírně bystří. Postupně tahaj fotoaparáty a jdou poslušně zevlovat.

Hezké. Tuze hezké. Barvitě si vzpomínám, jak na podzim 1997 se na Svoboďáku zřítil vnitřek jakýhosi baráku, zrovna dva dny předtím, kdy jsme tam měli mít vojenskou přísahu. Přišel statik, od plic se zasmál a jakýkoli pochodování po náměstí jedním škrtem pera zatrh. Dům už asi spravili. Jednotky pochodují na nejhlavnější náměstí v Brně ...

Jednotky pochodují na nejhlavnější náměstí v Brně následovány motorizovanou kolonou vozidel. Dělo pod morovým sloupem, džípy, motorky, náklaďáky, aj ňákej ten transportér by se našel. Řadí se, dirigovány svými veliteli. Posléze zjišťují, že se tam za prvé nevejdou, za druhé stojej blbě na slunku. To by se mi, jako fotografovi i líbilo, dotčeným už patrně míň. Pročež si střihnou mazácké kolečko a seřadí se ještě jednou, do stínu. Divákům lze lehce nakukat, že šlo o parádu pro ně.

Jeden z ruských velitelů vybírá menší jednotku, která bude posléze v okolních vesnicích dělat čestnou stráž u pomníků, a secvičuje s nimi. Avšak naráží ...	... naráží přinejmenším na pravého a nefalšovaného válečného hrdinu a veterána z východní fronty, tento se chápe příležitosti ...	... a velitelovy pušky, takto vybaven jme se jej učit, kterak se při podobných příležitostech správně velí a jak s puškou předpisově provést cvik "Na pléčo".	Kolorit tomu dodává klustá Cikor..., ehm, pardon, obézní Rómka, jež cítí touhu do všeho se sr..., eh, tedy montovat, dělá tam virvál a nelze se jí zbavit.	"Vidíš, synku? Pár tisíc kilometrů v zákopech a budeš frajer jako já."

Následuje rozchod. Majitelé a provozovatelé techniky postávají u svých strojů a ochotně podávají komentáře zájemcům o ně (o ty komentáře), přičemž zároveň dávají pozor na zájemce o ně (o ty stroje). Ostatní postávají, producírují se mezi lidmi, občerstvují se, konverzují a všemožně pečují o zvědavou veřejnost, veškerá tato činnost vede ke zvýšení zájmu, což jest ostatně záměrem.

Každý má svou metodu, jak si zjednat cestu davem. Zprofanované "s dovolením" používá pouze trapný civilista.	Postávání, posedávání, polehávání. Jedním slovem - exhibování.			Já to takhle zpětně nepoznám, ale buď je to jeho stroj a on dumá, co ještě vylepšit, nebo je to motorka protivníkova a voják kouká, co by se z toho dalo okopírovat.

V občerstvování se daly vystopovat osobité přístupy:

Někteří mají zásoby vlastní.	Trochu jinak to pojal Wehrmacht a zrekvíroval vokýnko u Mekdonalda.			Rusové jsou však na toto učenliví. I vot, moróženoje.

Největší plezír měly ale z celé předváděčky, tradičně a pochopitelně, haranťata:

Třeba houpačka z děla.		Tohodle vodlitka zase posadili do ruského terénního vozidla. Šklebák chvíli zadumaně koukal na palubní desku, načež konstatoval: "To je bubý, to nemá uádijo."		Tak todle je fakt poslední místo, kde bych hledal ztracenej tenisák.

Atakdále, atakdále:

Si to snad užili aktéři i veřejnost. Pokud to nalákalo pár lidí na zítřejší bitvu, tím líp.			"Pane majore, byl byste tak laskav a vysvětlil tuhle Šarikovi, že to fakt není jeho balónek, nýbrž můj fotoaparát?"

K dovršení nalezla ruská průzkumná četa v davu několikero originál ruských ďévušek, turistek. Se ví, že to bylo něco pro ně, tedy pro oboje. Dívčiny zareagovaly podobně jako onen Kolja v tom filmu, když viděl ruskej prápor: "Éto naš, krasnyj." V tu ranu byly holky v džípu, hoši zase celí zblblí jim aj kvéry pučili, dobrá, aspoň se ujistili, že zbraň je "zajištěna a nenabita". Jinak by to mohlo bejt docela vo kejhák, páč ďévušky to držely jak prase kost voháněly se tím jak metlou. Atrakce odpoledne.

Už to vidim v živejch barvách, jak budou holky v Moskvě machrovat, že viděly takovou zajímavou zem kdesi za Běloruskem, kde běžně vystavujou na ulici jejich techniku a vojáky a z ampliónu pouštěj ruský budovatelský, hehe.

Němci se pokoušeli do nich Rusům vrtat, ale ti je vzali pěkně u huby, "Tak to né, soudruzi Němci, to jsme si nedomluvili, koukejte si najít nějaký svoje Brunhildy."

Začalo se schylovat k odjezdu. Tady nastal krapet problém, když některý stroje nechtěly chytit. Johoho, já to znám i od Simsóna, ten jak vychladne do vlažna, to je pěkná pakárna. A to nemusí bejt ani šedesát let starej ...

Mrzuté.	Nechytá, sviň, co?	Dobrá rada nad zlato.

Chytla. Aspoň tahle. Vlastně všechny, až ... až na jednu. Ale jelikož motocykl s přívěsným vozíkem může být vlečen jakožto vlečené vozidlo, byl takto obratem přiháknut za náklaďák a mohlo se vyrazit. Trochu paradoxně působil fakt, že se jednalo o motocykl s ruskou posádkou, zatímco vlečné vozidlo bylo ryze německé. Pročež se z korby ozývaly glosy jako:

"No to je úroveň, si vlečem vlastního Rusáka na bitvu."

"Ale že se drží, Ivan, co? A ne a ne ho setřást."

Sranda musí bejt. A těm dvěma kačerům na špagátě jednoduše nezbylo nic jinýho, než dávat majzla na cestu, usmívat se a dělat, že to patří do scénáře. Hehe.

Z korby jsem měl takovej docela omezenej výhled, čili jsou následující snímky mírně monotematické:

Zil i s externím navigátorem.	Heršpice s policejním doprovodem. Ten se činil, fofrově vykázal každýho zmrdíka, kterej se pokoušel nasomrovat do kolony.	Tuším u hřbitova, Špilberk v pozadí. Toho nahoře na Zilu tam mají asi na přeštípávání snížených trolejí.	A výpadovka směrem na Rajhrad.

Pokračování zanedlouho ...