Výňatek z deníku:

Sobota, 04.10.2003

Ošklivé dopoledne. Prší na mne. Ležím v bahně. Po šíji mi stéká pramínek vody. Od země jde chlad. Upírám pohled na protější terénní vlnu. Snažím se proniknout zrakem podrost. Někde tam budou ...

Mám dobrou střeleckou pozici, hromada kamení s průzorem, kryt stromem. Už ho vidím, kus vlevo, až skoro na louce. Neví o mně. Přikrčen se pohybuje otevřeným prostorem, mylně si myslí, že to dokáže. Jak to bylo? Až uvidíte bělmo jejich očí? Dvacet metrů. Patnáct metrů. Deset. Dvě rány v rychlém sledu, na hrudník a na hlavu, čisté zásahy. Zleva, z vedlejšího palebného místa jde taky dávka. Ale tohohle jsem dostal já. Je tam ještě jeden, za křovím. Občas vykoukne a pošle pár ran naším směrem. Má dobrou mušku, kdyby měl tak lepší výhled, bylo by po nás. Střely vydávají ten svůj nenapodobitelný zvuk, rozráží trávu, jedna se zarývá kousek ode mne do hlíny. Ale tamten nemůže nic víc, my nemůžem na něho, ale on nemůže dopředu, musel by z úkrytu, přes ten otevřený terén, to by byla sebevražda. Je tam přibitý, tady stačí jeden, aby kryl tuto stranu. Domlouvám se se sousedem, ano, on tento post udrží.

Mizerný déšť. Copak to nikdy nepřestane? Co tady vlastně hledám? Plížím se na druhé křídlo, tam je slabé místo. Proč, hrome, zase já? Slabé místo, ale klid. Zase vyčkávat. Ze všech stran se ozývá střelba. Támhle se pohnula větev. Silueta. Mířím a posílám pár výstřelů. Silueta mizí za stromem. Minul jsem. Opětuje palbu. Zase patová situace. Já pět ran, ten druhý taky, jenže jemu přichází posily. Aspoň pršet kdyby přestalo, plivu kolem sebe písek. Nepřestávám střílet, jak se dostane blíž, je to se mnou špatné. Volám na ostatní, mám tu kontakt, odpor. Nic. Obrana v tomto sektoru prořídla a útok zpátky nemůže. Mají mě docela dobře v kleštích, už nemůžu vystrčit ani hlavu. Ještě aspoň chvíli se udržet. Snažím se ze všech sil udržet je tam, kde jsou, ale nejde to. Už mi zbývá vždycky jen vystrčit hlaveň a nazdařbůh poslat pár ran. Munice mám snad dost. Není to nic platné. Jeden je za vlnou, druzí ho kryjí palbou. Je blíž. Slyším praskání větviček přímo nad sebou. Ještě jeden výstřel, druhý, třetí ...

A mám ji, přímý zásah do holeně, hloupá smrt. Ale to už tak v paintballu chodí.

Ale že jsme se s kolegáčkama od "Kam se na nás hrabete?" dobře jsme se vyřádili, v lese je to zase něco jiného, než v budově. Fakt akorát ten déšť byl na obtíž, ale aspoň to přidalo víc zdání reality. Pravda, rozložení sil nebylo až tak optimální, proti nám byl hodně silný tým, profíci s automaty, prvních pár kol byl spíš masakr než hra. Učiněná poprava. Start, pár kroků a je po vás, ani nevíte, odkud to přilétlo. Minimálně dvě hry byl celej "Červenej tým" spíš mrtvej než živej.

Posléze se to trochu zlepšilo, stačilo si zvyknout na terén a jejich taktiku. Někomu víc vyhovoval útok, mně třeba obrana, pár skvělých zásahů se mi povedlo - třeba za jednu hru jsem vypálil jenom dvakrát, ale tím jsem zlikvidoval dva ty "samopalníky". Jeden byl za stromem a já se jaksi náhodou dostal za něho. Paf a byl kaput. Ani mě neviděl. A díky tomu tam poslali zálohu. Na to stejné místo, mně přímo před hlaveň. Osud. S jiným při další hře to bylo těžší, ten byl nějakejch dvacet metrů, za stromem. Tam jsem ho musel udržet a zneškodnit. Snad třicet ran mě to stálo, než jsem ho dostal. Pak jsem se ale snažil pohnout o kousek dopředu. Toho vlevo jsem neviděl. Ale ta dávka šikmo do zad byla festovní. No jo, zase osud, tentokrát pro mne.

Vyblbli jsme se jak malí kluci. Nakonec i pršet přestalo.

Tím je řečeno asi tak vše. Od chlapáků z PaintballClubu jsem získal fotky, které sem dávám tak, jak byly. Jak jsem dostal, tak předávám. Jenom jsem je trochu prohnal kompresí, stejně to nemělo valnej efekt, jsou i tak děsně velký, kolem 100 kB jedna, ale s tím už nic nenadělám, aby to bylo koukatelný. Holt banda pikolíků v maskáčích skotačících si v trávě a listí, kdo se trochu vyzná v principu JPEG souborů, ví, proč tomu tak je.

Beztak u drtivé většiny lidí nevím, kdo to je, a to ani u známých, proto se i maskáčům (ač různých vzorů) říká uniforma, všichni v tom vypadají přibližně stejně, když si ještě narazí na ksicht ochrannou masku, víte prdlajs. Kdyby se někdo poznal, ať mi dá vědět.

A upozornění, pokud by někdo chtěl nějakou tu fotku odsud šlohnout, klíďo může, jen ať tam dole zachová (nebo i vylepší kompresí zmršenej) nápis www.paintballclub.cz a dá k tomu odkaz na tyto stránky, je to přání autora, my, odbordelníci, tomu říkáme "kopyrajt", tak je to třeba co? Tak je to třeba respektovat.

Pokud mi (nedej Bože) něco chcete a nestačí vám na to ta slavná "Návštěvní kniha", občas mě můžete zastihnout na ICQ pod nickem "Egi" a číslem 54411361 (teď ), občas mě také můžete natrapírovat třeba na XChatu, zcela netradičně pod nickem "Egi" (momentálně teda ).

Hmm, teď mě tak napadá, nebo mi prostě napište: michal.eger@centrum.cz