Tou tupounovinou nahoře se dostanete zpět na titulní stranu

Egi parašutistou   ... aneb první seskok (06.05.2006)

Jsem si tak nějak říkal už delší dobu, že by to chtělo nějaký zpestření. Cožpak vo to, ono se pořád něco děje, ale to je tak do zblbnutí dokola: práce, doma, počítače, počasí, auto, motocykl, sem tam čundr - všichni mne všude serou a chystaj mi různý nástrahy, ale v zásadě jedna středně velká nuda.

Poslední dobou to funguje následovně - ona zpestření v různejch formách mi nemalou měrou chystaj přátelé slepejši. To si dycky nějakej šlepec zamane, stanoví si svůj "velikej a celoživotní sen", tento je mi předestřen jako výzva čili čelenž a na mně potom je, abych vykoumesoval realizaci. Takhle to bylo s akcí "Slepejš vodní", takhle to bylo s akcí "Slepejš motorový". A teď prej nastal čas na operaci s krycím názvem "Slepejš paradesantní". Dost možná jsem jim nahrál i já svým teoretizováním a jen se toho někdo chyt. Dneska už je to jedno. Ale to je tak vždycky - oni si vymyslej nějakou skopičinu, do níž mne uvrtaj, já se to musím naučit a pak jim poskytovat metodické vedení.

Já už svýho času s myšlenkou na parašutismus koketoval, dokonce jsem se jednou i do kursu přihlásil, jenže pak kvůli nedostatku času jsem toho zase musel nechat, všehovšudy jsem se dozvěděl částečně popis padáku a několikero organizačních záležitostí. Naštěstí jsem se tehdá zdekoval dřív, než jsem stihl něco zaplatit. To by mne bylo nasralo i víc.

Do třetice mi vrtala hlavou historka, kterak si na jakési akci od "Kamsenanáshrabete?" Ondra Pitrýsek přefík žílu, já mu dělal v rámci první pomoci tlakovej obvaz a kdosi se mne ptal, kde že jsem se takovou věc naučil. Popravdě jsem odvětil, že na to mám kurs. "No jo, pičo, ty máš taky na všechno kurs," děl dotyčný (nevím, snad to byl Miminko Majkl nebo Mára Špagin, to je pro teď už irelevantní). Jsem se bránil, že to né, že třeba na padák kurs žádnej nemám, tedy aspoň doposud, ale že s tím hodlám ostatně taky něco udělat.

Tak jak tak jsem si stanovil skákání s padákem jako jednu ze stěžejních priorit pro letošní jaro, ač slepejši se toho přenáramně chytli a byli by mne hnali do letadla ještě v mrazech. Žádný takový. Ale na úrovni teoretických úvah jsem na tom skutečně pracoval někdy od listopadu.

Přičemž jednoho hnusného zimního dne při každoměsíční cestě od holiče potkal jsem kdesi v kavárně pana starého známého Kombajna. Už ani nevím, jak na to došla řeč a kdo si s tím začal, každopádně Kombajn při zmínce o padáku se zachyt drápkem a prý by to on taky někdy rád zkusil. Tehdy jsem (dle něj) vypustil osudovou větu: "A co ti brání?" a následně mu rozmetal všechny chabé výmluvy. Fajn, tak to už bysme byli dva. Bude nás víc, nebude nám krušno nic.

Pídil jsem se po informacích na internetu a dokonce jsem s brněnským paraklubem navázal předběžnou a nezávaznou mailovou komunikaci, pak však přispěchala na pomoc Kachně s tím, že nejlepší je mít svýho privátního instruktora, přičemž ona jednoho zná, neboť pod jeho metodickým vedením byla taktéž školena.

Dalo by se říct, že nám všechno hrálo do ruky, neboť postupem konverzace jsme se prokousali i k faktu, že instruktora Honzu znám i já, že bydlíval na Lesné a že je to můj skorospolužák ze základky. Nevím, proč mě cosi pudí furt mu říkat Honzíku, když je o rok nebo dva starší a i v parašutismu je ten erudovanější, kterýmu bychom měli vzdávat tu povinnou úctu. Každopádně se stal naším instruktorem Honzík, cca pětatřicet let.

Zadání znělo jasně - základní výcvik a samostatný seskok. Tandem je pro děcka. To umí každej, nechat se někde přivázat jak mončičák, nechat to někoho voddřít a jenom se kochat. A i v případě, že se začne ve dveřích letadla cukat, je s ním prostě vyskočeno. Přece mu zaplacený prachy nebudou vracet. Kdepak, když si mám nabít čenich, tak sám. Proto i nerad jezdím jako spolujezdec třeba na motorce, na lodi musím okupovat kormidlo, zkrátka ovládat ten konkrétní pekelný stroj, na němž momentálně závisí můj kejhák.

Čas "Č" nastal někdy začátkem nebo v půlce dubna, kdy se mírně oteplilo.

Sdělil jsem šéfové, že pracovat můžu kdykoli, ale právě pro nejbližší tejdny je před volbama nutno si otužit tělo i ducha sportem. Načež mne šéfová chválila a snad mne dávala i líným kolegům za příklad, tedy přesně do doby, než jsem začal mluvit o letadle a padáku. Pak už jenom lakonicky konstatovala, že jak se před těma volbama zabiju, přijde mi eště dát pár facek. Což jsem ovšem absolutně neměl v úmyslu - né to s těma fackama, ale zabíjet se jsem se nehodlal.

Ano, zasvěcení o tom věděli, pár chytřejších (zdravím pana Těžkého Paranoika) se dovtípilo, jinak jsem s tím jako s jednou z mála záležitostí až tak nemachroval, jelikož zasvěceně hovořit dokážu pouze o věcech, o kterých vím alespoň pověstné zblo. Což nebyl tento případ. Tak jsem byl hezky zticha a tutlal si to pod pokličkou jako překvápko. Nemusím taky vykecat dycky všecko.

Ale ano, přiznávám - kvůli tomuhle jsem byl na EKG, proto jsem sháněl lyžařský brejle, ano, tohle bylo to instruktážní video, jež jsme sledovali s Kombajnem u Honzy doma. A proto jsem posledních několik týdnů nic pořádně nestíhal a všechno zbytné odkládal na později.

Jednou až dvakrát tejdně teoretická a tréninková část na letišti na Slatině a do zblbnutí a do preciznosti pilovat těch několik málo nezbytných úkonů.

Ono to moc jinak asi ani nejde. Vyskočit z letadla (potažmo z trenažéru - z trupu vraku na špalkách) tak, abych si o dvéře neurazil palici, někde se něčím nezachytil nebo prostě nezpůsobil nějakou katastrofu na palubě. Doskočit z výšky asi dvou metrů (což odpovídá dopadu na padáku), aniž by si jeden polámal hnáty. Seznámit se se základama řízení a přistávání a popsat si a na videu ukázat všechny možné závady na padáku.

Odhodit hlavní a otevřít záložní padák v případě problému, velmi důležitá věc, pilovat do zpitomění. Relativně triviální záležitost, vytrhnout jedno lanko pravou rukou, jedno levou, v tomto pořadí a cca s vteřinovou prodlevou. Ač v praxi se s tím asi těžko setkáme - sám Honza odhazoval hlavní padák z 1200 nebo 1300 seskoků úhrnem jednou. Ale čert nikdy nespí. Právě proto to musí člověku přejít do krve jako nic jinýho, neboť vezmete-li v úvahu, že jakožto začátečníci to máme z kilometrové výšky k zemi cca třicet až čtyřicet sekund (a to je jen hrubý odhad), není skutečně v případě závady čas na hrdinství ani na skopičiny.

Tak jsme se bavili až do soboty, kdy po čase "Č" nastal den "D" a místo "M" čili Prostějov. Na rozdíl od brněnskýho letiště je tam mnohem větší klid, nevede prostředkem silnice, je stejný místo startu jako dopadu a vůbec - takhle nám bylo nakázáno a šmitec.

I jsem kvůli tomu byl schopen a ochoten vstávat ráno v šest. Už podruhý takovej nekřesťanskej sobotní ranní čas v tomto roce.

Sestava - já, Kombajn, Ťapinka (fotografka), Marťan (kameraman a vočumoválista, aby věděl, do čeho jde), Honza a Tomáš (další ač už trochu pokročilejší žák).

V Prostějově jsme si nejprv absolvovali přezkoušení od staršího instruktora Jirky, dostali a všelijak si poupravili výstroj, padáky, vysílačky, ještě několik poučení a dobrých rad a už jsme byli pomalu naháněni do letadla Antonov AN-2.

Dlužno podotknout, že ani já a ani Kombajn jsme vlastně ještě pořádně nikdy v letadle neseděli. Nějak nebyl důvod ani příležitost. Na druhou stranu je jistě milé nastupovat poprvé do letadla s padákem, rozhodně dodá víc důvěry, než nějaká plovací vesta pod sedadlem.

Nebyli jsme tam, pochopitelně, sami. Spolu s námi tam seděli ještě dva další začátečníci a několik už těch "svéprávných", pročež let probíhal asi tak, že tři maníci naznali, že teď je ta pravá doba, koukli na výškoměry, jestli jim ukazují všem stejně kolem osmi set metrů, první otevřel dveře, udělali hop, hop, hop, kdosi poblíž za nima zavřel a bylo nás o tři míň. Aha.

Jenže druhá štace - 1200 metrů - jsme byli my.

Musím uznat, že ten pocit v těch dveřích je nepopsatelnej. Já, kterej nikdy ničemu nedůvěřuje a všechno musí mít dvakrát posichrovaný, se naráz mám spolehnout na nějakej kus hadru a pár špagátů?

Ale to jsem si měl rozmyslet dřív, že jo? Takže první pokyn, stojím ve dveřích, jak jsme se to učili ...

Nedívat se dolů, koukat před sebe, předat výtažnou šňůru instruktorovi, nechat si celej ten batoh ještě jednou překontrolovat, zkřížit ruce, abych se někde nezamotal, chytit se za ramena, počkat na signál ... vztyčený palec ... odraz ...

Srdce v krku ...

Já se musel hodně nutit, abych si připomněl, jak si odpočítat tři vteřiny ...

Zhoupnutí. Rozmotat dva tři závity na popruzích a koukám nahoru, vrchlík vypadá funkčně, tahám za řídící šňůry, abych se ubezpečil, že jsou funkční i krajní kanály ...

A ve vysílačce slyším staršího instruktora Jirku z pozemní kontroly: "Zelená, zelená, vítám tě ve vzduchu, máš skvěle nafouknutý padák, drž řídící šňůry a v klidu si ho vyzkoušej ovládat."

V danou chvíli popravdě to nejmilejší, co jsem mohl slyšet.

"Zelená, zelená, toč o devadesát stupňů doprava, doprava, zelená doprava, výborně, bílá, bílá, doleva, levá, levá," to znamená, že i Kombajn s bílým padákem už je venku a Jirka ho navádí, "zelená, zelená, doprava, doprava, bílá, bílá, povol, povol ..."

Pravda, jednou mi musel jeden pokyn zopakovat čtyřikrát, protože jsem zrovna fotil. Sice mi říkali, že napoprvé nebudu mít na focení myšlenky, ale já měl. No co už, když mám ten foťák v kapse? Aspoň jeden snímeček ...

Jediná věc, kterou z nás nepochopil ani jeden - proč Jirka do vysílačky občas kromě "Zelená" a "Bílá" hlásí "Zelená dvě" a "Bílá eso"? Ale svorně jsme to považovali za nějakou hantýrku, snad volací znak, a souhlasně jsme to oba s Kombajnem ignorovali. Prostě jak se éterem mihla "Zelená" (a je jedno jestli dvě nebo kolik) nebo "Bílá" (eso, filek, všecko fuk), tahali jsme za špagáty dle pokynů. Čemu nerozumím, toho si nevšímám. A to jsem na ten vrchlík koukal, jestli z něj někde nevisí něco urvaného nebo zamotaného, přepočítával kanály a šňůry. Že je tam vyšitá hovadská dvojka (a u Kombajna logo "Esso") přes půl padáku, toho jsem si prostě nevšiml. Já nevěděl, že ji tam mám hledat.

Krásně nás takto Jirka naváděl přesně na místo, kde nás chtěl mít (ač jsem se jednu chvíli viděl v budově nebo na střeše některýho zaparkovanýho auta). Důležitý je mu věřit. Ale taky se mezitím řídit tím, co jsme se učili. Když mi udává směr, to neznamená, že nemám v patřičné chvíli i brzdit. Aspoň jsem si takto nekec na prdel jako pan Kombajn, hehe. Na jeho obranu nutno podotknout, že přes všechnu péči se chybička vloudila - zapomněli mu zkalibrovat (vynulovat) výškoměr.

Já dosed měkce, lehce, jako baletka. Vypustit vrchlík. Přitáhnout jednu řídičku. Smotat špagáty, sbalit plachtu do náručí. To už se ke mně seběhli Honza, Jirka i Tomáš (Honza byl dávno na zemi, ač vyskakoval z letadla až po nás), třásli mi rukou a pronášeli projevy, že mne jako vítají mezi parašutisty. Následně se odebrali přivítat na zem právě žuchajícího Kombajna, zatímco já se zmuchlaným plátnem v náručí upaloval k balicím stolům.

Ale jo, to by šlo, to se poddá. Ukrutně se mi to líbilo.

Zatím nešpekuluju nad tím, co s nově nabytou dovedností dál. Však ta dovednost taky stojí zatím jen tak za chabou zmínku, spíš se můžu chlubit pocity. Další skoky to bude chtít pilovat a pilovat, tak, abych tohle zvládl i bez pomoci v rádiu naprosto perfektně, následně můžu teprve dumat, co s tím podniknu.

Na co jsem zíral, jak někdo (ač několikanásobný mistr světa) dokáže ve skocích na přesnost přistání v kilometrové výšce vyskočit z letadla a na padáku přistát na vyznačený místo o velikosti pětikoruny.

Pro sobotu by to stačilo, pokračování příště, řekněme tak za měsíc. Takovej zážitek se musí taky trochu strávit.

Dali jsme s Kombajnem po vítězném doutníčku a brali se k domovu.

Až mi bylo líto Tomáše. Ten si ani neskočil, neboť se zvedl vítr a byly přerušené lety - s výhledem na zbytek dne (však taky pak snad někde nedaleko se i vichřice prohnala). Příště mu musíme na oplátku my dát přednost.

Ranní Tatranka.		Pečlivě ustrojit.
Marťan, kameraman.	Dostali jsme padáka.
Připraveni a kupodivu stále s elánem. Jde se na to.		Mocný stroj Antonov AN-2.
A tady někde to máme zpečetěné.		Honza pohodlně rozvalený na schůdku u pilotní kabiny.	Kombajn v očekávání.
A pak že jsou autoportréty jen narcistická ničemnost.	Pohled z okýnka na Prostějov.	A to už je ono - tam někde uprostřed je malá zelená tečka, což jsem já.	Kombajn (bílá) a Honza (na duhovým padáku).
Já.	Moje foto z výšky cca 800 metrů, to už mi jde padák ovládat, tak si můžu i hrát. Ta šmouha dole, to jsou moje maskáče.	Já.	Kombajn.
Já.	Kombajn.	Vítej dole.	Kombajnův boj s padákem po přistání.
Impozantní snímek, z toho nadšení přímo tryská.	Což však není konec, stejně pečlivě a opatrně je nutno se odstrojit.
Padák znovu zabalit.	Tomáš, na kterého se se seskokem nedostalo.	Vítězný doutníček.	Kombajn laškující s hluchým leteckým psem.
	PARAŠUTISTÉ !!!