Trnava u Třebíče 198x
Touhle tupounovinou se dostanete až na úplně hlavní stránku ...	(Někdy v půlce osmdesátých let)

Tuhle před Vánocema jsem seděl u nás v obýváku se spolužákem (ze základky) Butrusem a hloubal nad jeho novým noutbůkem. Přičemž, jakmile jsme téma noutbůk opustili, dostalo se ve chvílích volné konverzace u kávy na staré i nové zážitky a koníčky, přičemž jsme došli k závěru, že já se našich původně společných zálib (foto, elektro) stále držím, Butrus by sice rád, nicméně mu byly nahrazeny manželkou a dětmi. Chm.

Ono to mělo ještě obdobné záchvěvy z historie nepříliš vzdálené, kdy jsem při testu nového zvětšováku vytáhl jeden starý negativ a ... ejhle, Butrus. Tak jsem mu udělal zvětšeninu jeho jakožto parchantíka s jeho tehdejším psékem Ritou, z čehož si Butrus málem kecnul na prdel, poněvadž fotek s tímto čoklíkem má prachbídně málo, jestli vůbec nějakou (a to už nezmiňuju epizodu, kdy jsem našel jeho v mých archivech zapomenutou gramodesku Kernů s věnováním a po pětadvaceti letech mu ji vrátil).

Požádal mne při té příležitosti, že kdybych našel nějaké fotky z oněch dob a měl náladu je převést byť do elektronické podoby, nechť tak učiním a pošlu mu je.

Já zrovna včera scannoval zase jakýsi negativ, tak jsem zalovil v šupleti a na třetí pokus: simsalabim, ejhle, Butrus. Jenže já budu taková svině, že to tu prásknu takhle veřejně, snad se z toho nevyvrátí. A ano, vím, že mám restů jako sviní, stovky a tisíce fotek, voda, Slovensko, ale mně to prostě nedá, já tomuhle tu ranní hodinku upřednostním ...

Oč jde?

Svého času, kdysi, jsme měli chalupu v Trnavě u Třebíče. A Butrusenko tam s námi asi dvakrát nebo třikrát byl na nějaké jarní prázdniny či co. Tohle je jeden z těch případů.

Zabte mne, ale já nějak nejsem schopen za prase identifikovat rok.

Butrus přibyl do naší třídy v roce 1983, dřív to nebylo. Už proto, že podle zastřižení jsem tento negativ vyvolával sám, takže spíš to muselo být až po roce 1985, kdy jsme začali chodit do fotokroužku oba. Navíc - Butrus má na archivním snímku na krku fotoaparát Smena 8M, dřív měl Corinu. A já to mám taky asi ze Smeny 8M, kterou jsem měl až po Smeně Symbol, poněvadž je tam několikrát dvojexpozice (zapomenutý posun filmu), to se Smenou Symbol nešlo. Takže 1986? Tak by to mohlo bejt. Ne, že bych se na kvalitního fotografa pak vyprofiloval nějak záhy (ba dokonce ani dodneška ne), ale tohle jsou opravdu z jednoho úhlu pohledu velmi tristní záběry.

Na druhou stranu: obsahuje to snad všechny myslitelné vady, které se (a vidíte, zrovna právě v tuhle dobu a zrovna zase se Smenou 8M) snažím pracně nasimulovat, byť třeba v o něco kvalitnějším provedení. Kdybych měl ruce tak volšový jak tenkrát (dvojexpozice, rozmazané osoby v pohybu, kompozice jak od dvanáctiletého děcka, aha, tak to škrtám, to bylo od dvanáctiletého děcka), možná bych si mohl dneska těžce děkovat.

Co to tedy je? Většinou "strašně zajímavé záběry" protější louky, kde se dělaly jakési drenáže nebo kanalizace. Butrus, sousedi Holých, u sousedů Holých na dvoře, psi sousedů Holých a kůň náhodně potkaný na silnici.

Zapsáno 05.01.2012, 3:35 ráno.

Louka.	Louka s trubkama. Dvojexpozice. Moc trubek.	Butrus. Zrovna nedávno jsem s kýmsi diskutoval o těchto hrozivých čepicích, co má Butrus na hlavě.	Kůň.
Kůň.	Kůň, zase dvojexpozice. Vpravo naše bejvalá chalupa.	Kůň. Dodneška nevím, co to bylo zač. Ale tenhle záběr mám někde zcela jistě i na papíře.	Nemám ánung.
Anita. Tehdy malej piškot, dítě od Holých.	Asi u Holých.	Pravděpodobně umění. Když ne tenkrát, tak dneska jistě.	Butrus a pes.
Kdosi bez hlavy drží psa, aby pózoval.	Pes.	Butrus si hraje se psem. Z dnešního úhlu pohledu by jeden řekl, že ho pes šuká. Ale možná jenom na moment ztratil balanc.	Pes.
U Holých na dvorku.	Jiní psi u Holých na dvorku.	Jiní psi u Holých na dvorku.	U Holých na dvorku.
U Holých na dvorku.	Oblíbená dnešní varianta "Najdi kočku". Taky bych řekl, že se mi tam přimotal ještě jeden snímek hromady písku navíc, ale jistej si tím nejsem.	Butrus, řekl bych, a Anita, ryzí odhad. Kdesi v Trnavě (za mostkem).	Jana, sestra Anity. Holí měli ještě pak nejstaršího syna Laďu, mého věrného kumpána ve všech lumpárnách (nevím, kde je tento týden), přičemž maminka Holá na něj vždycky z okna volala: "Ladičáku, chceš po čuni?"