Každá oblast má své katastrofy. V Asii sem tam zemětřesení, v Americe tornáda, Afrika má svoje sucho a hladomor. V Antarktidě je kosa a Austrálie má v živé paměti přemnožení králíků a kdoví jaké havěti. I ten Prágl se musel aspoň nechat v létě zatopit. A aby jeden neřekl, že jsou to ňácí pragocentristi, poslali nám do Brna aspoň Vávu(c)Cz na návštěvu.

          Vyhrožovala tím už notně dlouho. Konečně došlo na věc. Váva se přikutálela v pátek dopoledne. Tak jsme byli domluvení. Taky jsme byli domluvení, že se kolem jedenácté staví za mnou do práce, abysme zašli spolu na voběd. Já hlad jak diverzant, v břuchu mi kručelo, Váva nikde. O třičtvrtě na dvanáct jsem to nervově nevydržel a zavolal jí. Ne, škoda, neztratila se, jenom byla v botanické zahradě. Že já strádám, to jí bylo buřt. Zasyčel jsem, že já na oběd jdu, vona ať si koupí třeba párek v rohlíku. A taky, že jo. Já jsem na oběd šel, vona si koupila párek v rohlíku. A přišla si pro mě až potom. I se psem. No, se psem. S tím, čemu vona říká pes - Bertík nebo dokonce Bert - šampión - Albert Roxmawell nebo jak. Taky s ním chodí na výstavy a ten čokl je snad i vyhrává. Ostatní tomu říkají Bestík nebo Zrůdička. Tak přesně s tím. Eště jsem to prásknul v hokně na sextretariátu, tak se tím mohla pochlubit.

          Spolu jsme vyrazili k domovu, k našemu domovu, kde jsme měli spicha se Sluníčkem, abysme kafe popili. Počkali jsme na Ťapinku, až se vrátí z ordinace, a šli nejdřív vyvenčit psy. Všechny. Bestíka do toho počítám taky.

          Další etapa estrády byla, že Váva přivezla těm našim psům kočičky. Gumový. Z takové té (dle etikety a Vávinejch slov) jedlé gumy, latexu. A taky tam bylo napsáno, že jsou "tvarově stálé".

          Haha, jedlý jo, to bylo, ale tvarově stálý? U našich psů? Pche, nenechte se vysmát.

          Měly tvarovou stálost asi tak dvacet minut. Pak z nich zbyla ubohá torza.

Torza tvarově stálých kočiček.	Váva skrz lebeční dutinu údajně tvarově stálé kočičky.

          A bylo. Bylo rozhodnuto. Bylo rozhodnuto, že půjdem pro Záškodníka, Sluníčko katapultujeme z Brna do maminčiny Kitčiny náruče a pak půjdem do hospody. To jsme ještě nevěděli, jak osud a Záškodník karty zamíchaj. Poslední počin doma byl, že tři grácie se chtěly nechat vyfotit společně, prej tak, aby jim to slušelo. Haha.

Tohle má prosím bejt ten normální výraz. Pokus od pokusu se lepší :o)

... ha, a právě teď na mně přišlo děsný spaní a tak budu pokračovat zase zejtra. A máte to.

          Dobře, tak krátký pokračování, abyste zase neřekli, že jsem kecal.

          Sebrali jsme se a šli jsme do hospody. No, vlastně jsme zatím ani tak nešli do krčmy, prozatím spíš pro Záškodníka na bejvalý autobusový nádraží, kam měl přijet. Pak vykopneme Sluníčko směrem ku domovu a my, dospělí, teprv půjdem do hospody. Jenže to mělo několik háčků. Třeba jeden z nich byl ten, že autobus vozící Záškodníky a jinou havěť musí mít zákonitě zpoždění. A taky tento měl. No, nebylo to takový drama, nemrzlo, tak jsme si té čtvrt hodinky počkali, co se budem nervovat? Ale jak s tím Sluníčkem? Usoudili jsme, že je čas na bojovou poradu, takováhle porada je v dané situaci nejlepší "U červenýho hada". A tak jsme šli k "červenýmu hadovi". Soudě podle pingla, hospoda se brzo přejmenuje. Minimálně tam bude figurovat chromej lenochod nebo tak něco. Tam jsme pojali onen (v tu chvíli nám to tak připadlo) geniální nápad zavolat matce Kitce a jednoduše jí stroze oznámit, že si Sluníčko necháváme v Brně. Zavolali, oznámili, nechali. A basta.

          Teda né jako úplně basta, jenom basta s necháváním Sluníčka. Naopak, večer tím právě začal. Vydali jsme se vlčit do Legendy. Na jídlo, něco dobrýho k pití a na sraz s Howadoorem. Též XChatového závisláka MikeFlye tam pod nějakou záminkou nalákali.

          Jak to dopadlo, posuďte sami:

Záškodníkovi připnula Váva kramlík s kočičkou, zčásti aby vypadal jako idiot, z druhé části, aby nás MikeFly poznal, jelikož nás neznal.	Pak to Záškodníkovi zase šlohla a s velkou pompou to dala Mikovi, teda až konečně mu prozradila, že vona je vona, napřed dělala drahoty a zkoušela, jestli z Mika na sebe nevytáhne nějakou pomluvu.	Nevytáhla, tak se sama nabonzovala, aby ho chudáka netrápila.
Čekání na Howadoora (přišel včas, my jsme tam byli brzo) jsme si krátili všelijak. Třeba mi Váva šlohla foťák a pak nás nutila dělat pitomý ksichty, jako že se tváříme vážně.	Ovšem pak se dostavil Viktor zvaný Howadoor, což byla událost numero uno. Přišel, nesměle zahuhňal, že je teda Viktor zvaný Howadoor, objednal si první kafe s rumem a když viděl, jak si všichni vypalujeme zobáky, vyloudil z kohosi cigáro, že chce taky vypadat světácky.	Howa se usadil mezi Vávu a Ťapinu, kde měl narafičené místo. U obou měl prej drobný vroubky. No, žádný velký maso se nekonalo, chvílu do něho hučely jak do bolavé nohy, ale vobě dvě to přešlo vcelku záhy, Vava ho dokonce podarovala taky kramlíkem s nějakým turem, asi jako že je vůl.

          Konečně jsme se dostali k tomu, abysme se najedli. Všichni moudře studovali jídelní lístky, nakonec si stejně dala většina mou oblíbenou "Kouzelníkovu směs", jenom kromě Vávy a Sluníčka, ty jsou rozmlsaný a myslely si, jak na to vyzrají, když si dají nivu v bramboráku (ta první) nebo jakejsi zeleninovej salát (ta druhá). Mno, všichni jsme do sebe ty porce nacpali, až na zmiňovanou Vávu, vo jejíž polovinu jídla jsme se s Viktorem byli nucení šábnout, a kromě Sluníčka, jejíž lebedu už dojel jenom Viktor. Já už měl dost.

Zátiší s přežraným Howadoorem, ten se napráskl, že mu i brejle byly těsný.	Leč pár škopíků to záhy spravilo.
Sluníčkovy mimické etudy - jak si v hospodě čistit nehty a jak ze sebe dělat retardanta a požadovat pak slevu.

          Což bylo asi tak všechno. Žádný Howadooří demonstrativní grandiózní mlčení se nekonalo, ale pravda, že na Vávinu kadenci neměl. Přesto se občas i ke slovu dostal.

          Šli jsme na rozjezd. Mylně jsem si myslel, že nám to jede kolem třičtvrtě a Viktorovi chvílu před náma (ne po nás, jak mylně blekotá Ťap) z půlkovýho rozjezdu na druhou stranu, do Bystrca. Nejelo. Musel s náma na nádraží na jedničku.

          Dorazili jsme domů a zkoumali, jaký překvapení nám pejsci přichystali. Vladěna měla pořád starost, jestli jí ti naši nesežrali Zrůdičku, nebo mu přinejmenším nevokousali fousy, to je to jediný, co se na něm vystavuje. Řev a štěkot jsme slyšeli až do přízemí, ale ať jsme počítali z kterékoli strany, psi byli furt tři, dokonce Bestík i s fousama.

          Psy jsme vyvenčili a před spaním chvílu klábosili a požírali Ťapibuchty.

          O divadlo se nám trochu netradičně nestaralo Sluníčko ani Váva, nýbrž opět dvojice čoklů - Anďoš a Bestík. Vzpomínáte, jak to bylo s tím vzájemným dokazováním dominance loni? Tak letos taky nezklamali.

A bylo to zase totéž - furt dokola - velkej malýmu, malej velkýmu ...

A pak už jsem postavil jenom tu Vávu ke zdi, ale o tom ještě zase příště.

Ach jo, tak to dopisuju s ohromným zpožděním. Já vím, Bohumile, já vím, ale co už nadělám?

Pokusím se to maximálně zestručnit. Dílem proto, že se obšírně rozkecávat o něčem čtrnáct dní starým je vcelku blbost, dílem proto, že si to prostě nepamatuju.

Tak kde jsem to skončil? Jo, aha, postavil jsem Vávu ke zdi. A vyfotil. A proč jsem postavil Vávu ke zdi a proč ji vyfotil? Jelikož chtěla druhej den vlakem cestovati, Kartu Z neměla, tuze moc peněz by platila. Tak jsem její fotku ořízl, vytiskl a mohla si jít vyřizovat.

Ale to nebylo tak hned.

Nejdřív jsme pochopitelně vstali. A pojedli. Ťapinka s Vávou vařily. Ťapinka kuře, Váva poblífku. Moc poblífky a moc dobré, čočkové. Tu Egíček tuze rád. Tu poblífku, čočkovou. Teda Vávu taky, ale ta jest nejedlá (dle mykologického slovníku - nejedlé = hořké, tuhé a jinak nepoživatelné). Ona umí být i jedovatá. Ale ne moc. A když je nejedlá, už nevadí, že je jedovatá, stejně ju nežeru.

Takže jsme vstali, psi si ještě zadokazovali dominanci, takovej malej grupík, a vyrazili jsme do města.

Bez Ťapinky a našich psů, Ťapinka byla tůze unavená, tak se šla natáhnout, pak se ještě musela učit, my jsme unavení nebyli, ani učit jsme se nemuseli, tedy hrrr na šalinu. Aby se za Bestíka nemuselo platit, vložili jsme jej do zavazadla. Aby se pak nemuselo platit za to zavazadlo, umístili jsme jej tak, aby nepřekáželo.

A my se Záškodníkem jsme šli do hospody za MikeFlyem a jeho parťákem (boha, jak ten se zas jmenoval?), Váva se Sluníčkem to protáhly až na Nádraží, kde si Váva vyřídila úžasnou Kartu Z s úžasnou fotkou z mojí tiskárny. Sluníčko si tam vyzvedlo nějaký věci v úschovně a jak jinak, došly za náma do hospody.

Vávina dokonalá Karta Z s mnou vytvořenou dokonalou fotkou. To, že má jakejsi zmuchlanej ksicht, to není věc fotografa, to buď plastickej chirurg, nebo zručný grafik - retušér.

Váva nakopala macešsky chuďátko Bestíka pod stůl a vrhla se na konzumaci alkoholu, aby se jí otupily smysly a líp se jí cestovalo. Beztak ten vlak v té Ostravě končil.		Sluníčko se tváří jako sluníčko (furt to zní líp, než že se ksichtí jako obvykle).
Naopak jako obvykle se tváří MikeFly i jeho kolega ...	... a taky Záškodník. Tohle je prej nejnormálnější výraz.	Setrvali jsme tak dlouho, dokud Váva nebyla dostatečně připravena na cestu.

Záškodník se zdekoval dřív, MikeFly + 1 zůstali v hospodě a Sluníčko pokračovalo v krasojízdě na Zvonařku, autobusové nádraží. Jenom mně to nedalo a šel jsem se přesvědčit, že Váva skutečně odjela.

Trochu jsem ji ještě vyvedl z míry, když jsem přistoupil k pokladně a tvrdošíjně požadoval "vstupenku na nástupiště". To zírala jak vrana. Jako kdyby v životě neslyšela o "vstupence na nástupiště" alias "perónce". Pravda, ten šulda v pokladně zíral úplně stejně. Ale byl jsem připravenej se s ním i pohádat. Minule mi bába tvrdila, že za čtyři roky v pokladně to slyší poprvé. A co má bejt? Podle Kapitoly V SPPO ji mít musím, je uvedena i v bodě B.1 v Ceníku smluvních poplatků v TR-10, ba naopak, perónku nemít, to bych mohl zaplatit i pokutu v ceně 100,- Kč podle bodu A.16a tohotéž dokumentu.

Tak jsem si ještě překontroloval, že Váva i s Bestíkem jsou skutečně v čudeli a šel taky dom.

A úúúúž jede ...		... to je kus Bestíka na sedadle odloženýho. Né, néni to žádný umění, to je fakt blbě udělaná fotka, ale co taky chcete z nástupiště oknem, že jo?

A to je fšecko !!!

Jo, eště vod Záškodníka jsem dostal brašničku na foťák k opasku:

A teď už je to fakt fšecko !!!

Pokud mi (nedej Bože) něco chcete a nestačí vám na to ta slavná "Návštěvní kniha", občas mě můžete zastihnout na ICQ pod nickem "Egi" a číslem 54411361 (teď ), občas mě také můžete natrapírovat třeba na XChatu, zcela netradičně pod nickem "Egi" (momentálně teda ).

Hmm, teď mě tak napadá, nebo mi prostě napište: michal.eger@centrum.cz