Zpět na soupis dnů		Zpět na titulní stranu
Expedice Pobaltí 2002 / deník středa – 17.07.2002
<< Předchozí den	Fotky tohoto dne		Následující den >>

          A tak jsme vyrazili. Po složitých přípravách a nákupech, pojišťování se a jiných činnostech, balení nevyjímaje, nastal kýžený okamžik. Dokonce jsme se ani nepohádali, pouze Ťapinka předváděla předcestovní horečku a chodila furt na záchod.

          Ještě jsem skočil na poštu, kde jsem prý měl uloženou veledůležitou zásilku, z níž se vyklubal zapalovač od jakési soutěže, a nakoupit jídlo na cestu. Před Billou jsem potkal kamaráda Pivouka, který se strašně divil, že ještě nejsme pryč, v Bille pak ex-kolegu Vaška, který se tomu divil ještě víc. Pak jsme se pobalili, rozloučili se s pesany a šli na autobus. V něm jsme opět potkali Pivouka, divil se zas.

          Kliďánko jsme dojeli na nádraží, courákem do Břeclavi, i přípoj na Ostravu a Warszawu jsme stihli naprosto krásně. Vypudili jsme z našich míst u okna nějaké Slováky a fičeli.

To ještě cesta probíhala bez problémů až na rozhovory typu:

Egi: „Dva rohlíky k tak velkýmu sýru? To by se ‘Kóšišce’ líbilo, já ti dám, já ti nakopu prdel.“

nebo já: „Mám hlad.“

Egi: „Nemáš a do deseti do večera mít nebudeš. Jo a na záchod se ti taky chtít nebude.“

          Na hranicích přišel maník a polsky zablekotal něco v tom smyslu, že je jakási kontrola. Sáhl jsem po pasu, ale podíval se jen zdálky a zeptal se: „Pani ma takže česki pas?“ „Jo.“ „Do widzenia.“ a byl pryč. Ťap pravila: „To je dobrý, příště si mě dej do přepravky jako kóšišku a nemusíš za mě ani platit.“ Ale pak přišel další, tomu se Ťapinka zdála asi podezřelá, tak si ji zapsal, ale dal nám aspoň razítko. Za hranicemi povídám: „Ťapi, jsme v Polsku.“ a ona projevila radost slovy: „A kurva!“ No a ve Varšavě nastala teprv sranda.

V 10 večer nám měl jet vlak až do Vilniusu, zbývalo jenom dokoupit místenku. Jenže Egi to pojal tak trochu po svém. 1. fronta – obyčejná pokladna. Tam ho poslali k mezinárodní. (Ťapinka si to prý myslela, ale nechtěla mi to říct.) 2. fronta – informace u mezinárodní pokladny a nevinně položená otázka kolik že stojí místenka. Baba neví. (aneb podali mi informaci, že tam jsou jen informace, když chci informaci o ceně, musím ke kase) 3. fronta – přímo mezinárodní pokladna, tam si počkal, až si několik lidí koupí patrně cestu kolem světa, a stejná otázka – místenky k sezení jsou vyprodané a ještě se dozvěděl nějakou astronomickou částku, snad 30 US$, ženská si asi myslela, že to chce i s jízdenkou. 4. fronta – napadlo ho zeptat se ještě na lehátkovou místenku, ale vyprodané jsou i ty.

          Při dalších pokusech jsem narazil na českého strejdu, který chtěl totéž, z jiné baby jsme vypáčili, že lehátko, když už jízdenku máme, stojí jenom 38,- Zl, ale jak již napsala Ťapinka, na dnešek fakt a skutečně a opravdu nemá. Strejda to měl naštěstí v merku, že v tom případě jede v jednu ráno nějakej courák do Suwalki, pak pojedem tam. S tím jsme se spokojili a šli na kafe. Teda – prošli jsme půl Varšavy, abysme našli hezkou levnou kavárnu s dobrým kafem. Vyměnili jsme si 10 US$ á 3,90 Zl, teď tu sedíme na zahrádce, pijeme slabý kafe bez cukru, dražší než přímo na nádraží a svorně nadáváme.

----------

          Vrátili jsme se oklikou na nádraží, cestou jsme se porozhlédli okolo, dokonce jsme našli nějaké patrně význačné náměstí – tak soudím z toho, že se jmenovalo náměstí „Konstytucji“ nebo jak. Chvíli jsme poseděli v parku před nádražím (tam byl zas „Teater dramatyczny), jak Ťapce začala být zima, přesunuli jsme se do čekárny, takové té opravdové, plné boveráků a houmlesů. Jeden na vedlejší lavici furt vydával zvuky, jak kdyby mě chtěl poblejt, druhej, extrémní seděl opodál, ten klíďo vytáhl ptáka a vsedě se vymočil na podlahu. Ten byl fakt dobrej, jenom ta loužička nějak tekla k mému báglu, musel jsem ho dát jinam, pak ale přišla bába a setřela to. Ještě se o zpestření postarali místní fízli, kteří přišli vágusy budit a než s touto činností dospěli na konec čekárny, ti první už zase chrápali.

Asi o čtvrt na dvě jsme se zvedli a šli na perón. Vlak měl asi čtvrt hodiny zpoždění, celkem maličkost, srazili jsme se s naším známým strejdou, jelikož jsme byli sami tři v kupé, po chvíli přesouvání jsme se nakonec uložili – strejda na jedno sedadlo nadél, Ťapinka na druhé, já si dal pod sebe spacák a natáhl se na zem. Drncá mi to pod hlavou, jestli to někdo zkusil, ví, jak jsou vagóny hlučný, když máte hlavu přímo na zemi.

Závěrečný poznatek dne: Egi neumí hledat nástupiště, pokladny, podchody, odpadkové koše. Odůvodňuje to tím, že mu to nemyslí, ale přesto chce dělat vůdce smečky, jelikož ten myslet nemusí.