Expedice Pobaltí 2002 / deník čtvrtek – 18.07.2002

 

          Probouzím se na podlaze vagónu. Ne, neopil jsem se a neupadl, ustlal jsem si tam záměrně. Je skoro sedm hodin a vlak brzdí. Je to už cílová stanice – Suwalki. Jelikož to dál nejede, v klidu se balíme a vystupujem. Asi za půl hodiny pokračujeme opět courákem do Śeštokai, přes hranice, nikdo se nás na nic neptá, akorát přijde sympatická asi čtyřicátnice, internacionálně, nedefinovaným jazykem pronese cosi jako: „Kontrol“, dá nám do pasu štempl a zmizí. Venku jsou vidět zbytky zátarasů z ostnatých drátů. Strejda si dělá výpisky z mé mapy a já podřimuju. Ťapinka taky (podřimuje nebo čte, výpisky nedělá).

          Vystoupili jsme a dovolená začala přesně tak, jako všechny předtím. byli jsme v díře, kde nebylo kde vyměnit peníze. Další vlak jel až někdy odpoledne (1x denně jim tam připadá právě tak akorát). A to bychom přijeli do Vilniusu až někdy večer se stejným problémem jako včera ve Varšavě. Z památek prd a nemít kde přespat. Tak jsem zavelela: „ Na Kaunas, Vávro, na Kaunas!“ (Chtěl jsem jí vsugerovat, ať jde třeba do pr..., neakceptovala.) Tedy směrem na Kaunas, ale protože je to přes 60 km, byli jsme ochotni spokojit se s první větším městem, kde bude aspoň směnárna. Tím městem se ukázala být Kalvarija. Celkem výstižný název vzhledem k cestě, která tam vede. Když máte před sebou 18. terénní vlnu, tak už si myslíte, že za ní musí být něco vidět. A ono je. 19. terénní vlna.

          Takže se šinem do Kalvarije, „kalvárie“ ta cesta opravdu je, bágly těžké, popruhy tlačí, nezvyk. Klasický první den. Zítra to bude lepší. Navíc já mám problém, jak jsem zas nějak zhubnul, bederní pás mě příšerně tlačí do boků a do kostrče, naštěstí Ťapinka furt chce pauzy, tak jsem si taky jednu prosadil a urobil zlepšovák, vyložil si vnitřek opasku párem vlněných ponožek, hned je to měkčí a líp se jde. Cestou mě pořád napadaly dvě písničky: „ ... pustinou se táhneš jako dromedár ...“ a „Od rána šlapu silnici už kilometrů pár, auto už nejmíň tisící mi do plic žene žár ...“. Jo, se stopováním to tady asi bude blbý, když zkusím mávnout na auto, maník čumí jak vejr. Ale krajina je tu pěkná, aspoň zatím, asi by se tomu řeklo „mírně zvlněná rovina“, což je z hlediska geometrického blbost, ale turista asi bude vědět, co to je. Trochu mi to připomíná okolí Znojma, někde tak u Miroslavi – mírný kopečky nahoru a dolů.

          Při jedné pauze se k nám přimotal nějakej místní zachránce a začal do nás klavírovat, že když budem takhle spát, někdo nás okrade. My jsme mu nemohli vysvětlit, že nespíme. Ale byl správnej. Prý bychom mohli spát u něj, ať se nezlobím, že jsme na první pohled vzdělaní a on má jen učňák, že vypil něco piva (trochu to poznat teda bylo, i když zase žádný drama), ovšem zase furt chtěl startovat „mašínu“ a někam nás odvézt. Jo, a měl i jméno, které ale nedokážu reprodukovat – něco na způsob Sangausor.

          Do Kalvarije jsme ještě s několika pauzami došli, na poště jsem se zeptal, kde „děňgi obměníť“, poslali mě do banky, ta vypadala sice zavřeně, ale nebyla. Vyměnil jsem 50,- US$, teď máme v kapse asi 170,- Lt (3,50 za dolar). Zatím se prima domluvíme rusko-polsko-anglicky. Občas to míchám i neúmyslně.

          Dalším cílem nám byla hospoda čili „baras“, ve které se momentálně nacházíme a čekáme na odbourání kyseliny mléčné ve svalové hmotě aerobní cestou přes kyselinu pyrohroznovou až na konečné produkty CO2 a H2O, příčemž doplňujeme zásobu ATP. Něco nejasného? Prostě čekáme, až nás přestanou bolet nohy a chlastáme kafe s colou (Egi s minerálkou).

----------

          Zaplatili jsme za ty dvě kafe, minerálku a Coca-Colu asi 5,30 Lt. Pak jsme se šli projít po městečku. Bágly jsme si nechali v tom báru, za 5,- Lt nám je mile rádi pohlídají. No, stejný jako úschovna.

Zjistili jsme, že ráno jedou autobusy do Marijampolé co chvíli. Dali jsme si ještě jedno kafe a minerálku. Teda já. Ťapinka prý by si dala džus a minerálku. Nebo raději kakao nebo capuccino nebo tak něco. Dost dlouho jsme si počkali, dívčině se vedle nahrnulo hafo lidí a evidentně nepodporovala multitasking, čili zpracování více úloh najednou. Když jsem ji konečně nahnal, že teda se bude něco nám nosit na stůl, vyrazil jsem z ní to „kapučíno“ a vodu pro Ťap a pro mne kafe a vodu. Ťapinka se začala shánět po džusu. Ona totiž chtěla prý všechny tři věci najednou. To jsem nepochopil, ale obratem jí to zatrhl. Zaplatili jsme ještě 5,70 Lt a šli.

          Vypadli jsme kousek za městečko a lehli pár metrů od silnice. Teda až po „poblífce“. Z noci vím jenom, že jsem si lehl, pronesl: „Funíš mi do ksichtu“, otočil se na druhý bok a byl tuhej jak biftek.