Expedice Pobaltí 2002 / deník sobota – 20.07.2002

 

 

          Ráno jsme nejdřív shodili stan, abychom neprovokovali případné kontrolory dodržování zákazu stanování, najedli se, pobalili a vydali se zpět do města – autobusem na nádraží. Na louce se jenom poblíž přimotali dva maníci, kteří se mě, zatímco Ťapi si odskočila k vodě, ptali, jestli jsem Usáma bin Ládin nebo turista. Řekl jsem jim, že Usáma na výletě, a bylo.

          No vlastně mi bylo divné, že se tam ráno nikdo nekoupe, ale jak jsem si odskočila k té vodě, tak jsem to zjistila. Byla úplně zelená. Nakonec ale můj koupací chtíč převážil a vydala jsem se na průzkum, jestli to za zátočinou není lepší. A bylo. Řasy, ale ne sinice. Tak jsem se vyčvachtala a cestou zpátky potkala ženskou, která se s tím nepárala a vlezla rovnou do toho nejzelenějšího. Rybičky k snídani mi nějak nesedly a Egi zas měl kecy, že Ťapinka nežere a Ťapinka harant rozmazlenej, zkrátka nic novýho.

          V 11:40 nám jel vlak do Vilniusu. Předtím, poněvadž tam nikde nebyla voda, Ťapinka vymyslela, že by skočila balenou vodu koupit, kdyby si teda zároveň mohla koupit zase ten ovocný kefír. Milostivě jsem jí to povolil, ať koupí i mně. Vrátila se pět minut před odjezdem vlaku a jala se kefírem štěrchat, že ho jako bude teď pít. Zařval jsem na ni tak, že jí chudince strnula ruka uprostřed jednoho „štěrchnutí“.

          Ale do vlaku jsme vlezli v pohodě, tam ten kefír vypili a jeli do Vilniusu. Jo, to nám ještě platila ta jízdenka z Brna. Nejdřív jsme dali batohy do úschovny (á 2,- Lt)  a na autobusovém nádraží jsem se zeptal, kde jsou turistické informace. Dívčina mi dala přesnou adresu, že je to asi pět zastávek trolejbusem 5 nebo 7. Po čtyřech zastávkách jsme zjistili, že jsme právě za koncem té ulice, co hledáme, tak jsme vylezli a dali se po ní zpátky. Jednu zastávku, druhou. (Mělo to být  na adrese Pylimo 42 a my jsme byli u Pylimo 8. Pak jsme s hrůzou zjistili, že číslo tady nenáleží jednomu domu, ale nějaké blíže neurčené skupině bloků – no prostě dálka až hrůza.) V půlce cesty ke třetí jsme stáli před tím barákem na lístečku. Bylo tam knihkupectví. Ovšem za rohem byly zase aerolinie. Zopakoval jsem si svůj včerejší trik a ten (jak jinak) opět vyšel. Dokonce jsem z děvčice vyrazil celého malého průvodce.

          První věc na pořadu dne však byly nikoli památky, ale kafe na náměstí. To se zase ukázalo jako prozíravý nápad, poněvadž se v tu chvíli přihnala vydatná sprcha. Kafe bylo sice drahý (6,50 Lt dohromady), ale po čertech dobrý. A déšť pročistil vzduch, tak hurá na prohlídku města. Vilnius mě fakt uchvátil. Krásné město, snad ještě o kousek hezčí, než Kaunas. Jenom nahoře na zřícenině hradu chtěli dost vysoký vstupný, dost vysoký, když člověk uváží, že pod tou desetimetrovou věží je výhled na město lautr stejný, jako nahoře na ní.

          O zbytku památek se moc rozepisovat nebudu, je to (snad) na fotkách a v průvodci. Prostě tady by mělo stačit, když napíšu, že je to město nádherné, čisté a vcelku moderní. Sice jsme potkali asi dvě žebravé děti a dva boveráky, ale stačí jim říct „Ne“ a dají pokoj (narozdíl od takové Ukrajiny, kde se jich za mnou plazila smečka po kolenou: „Daj padarok, požehnám tvé rodině, matce, bráchovi, sestře, křečkovi a kdoví, komu ještě“). Skutečně ačkoli jsem čekal dost, realita byla ještě lepší.

          Ale zpět k událostem. Ťapinka si vykňučela „MekDonalda“, že prý civilizované jídlo. Ale vlastně proč ne? Stejně mě až udivuje, že jinak nedělá až tak moc skopičin. Tak pro ilustraci – dali jsme si každý Big Mac Menu á 9,80 Lt.

Pak jsme se ještě prošli kolem litevského parlamentu a jeli trolejbusem zpátky na nádraží. Tu se ukázalo, že jsem to s těma Ťapi-skopičinama zakřikl, za námi se uvolnila dvě místa a zde je situační náčrtek, jakým stylem si v tom případě Ťapinka sedá:

 
Situační nákres
Ťapinka si sedá

          No dobrá. Ještě jsme koupili rohlíky a popojeli vlakem do Trakai, kde chceme další den navštívit hrad a kde je taky kemp. Nějací dva místní nám ovšem sdělili, že kemp je kolem jezera asi 10 km. Kecali, za zatáčkou byla cedule, že jenom sedm. Už od vlaku jsme se pořád potkávali s dvěma obáglovanými mladíky a když si se stejným zoufalstvím v očích prohlíželi plánek města, usoudila jsem, že budou mít stejný problém jako my – nejen to, měli i stejnou národnost. Češi z Chrudimi. Utvořili jsme dočasnou čtveřici a vydali se hledat opuštěný plácek na spaní – cestou směrem ke kempu.  O kilometr dál byla cedule, že je to sedm kilometrů a o další kilometr dál už jenom sedm.

          Poprchalo. Zahnuli jsme do lesa. Těch sedm kilometrů by taky mohlo být ve finále patnáct. Našli jsme krásnou loučku se skvělým koupáním u vody a rozbili tábor. Ťapince se nelíbilo místo, kam jsem chtěl postavit stan, že prý o kousek dál. Já zase ustoupil, blbec, tentokrát to byla obrovská chyba. Prší a je tady spousta komárů. Ťapinka leze do stanu a naráz řev, jako kdyby ji na nože brali, přitom ji bere jenom vosa na žihadlo. A po chvíli další. No dobrá, uchlácholil jsem ji, vykoupali jsme se, dali si polívku a jdeme spát. Ale po pár minutách bolest jako prase, vosa bodla tentokrát mne, ale ne jako Tlapičku hezky do tlapičky, nýbrž do tlamy. Do horního rtu. Kde se ty potvory berou? Ret mi otéká a usínáme.