|
Expedice
Pobaltí 2002 / deník neděle – 21.07.2002
|
|||
Ráno Ťapinka zjišťuje,
odkud se berou vosy. Přímo před stanem, pod vnější plachtou (tropikem) máme
vosí hnízdo. No, to je to její rovnější místečko. Na usmířenou vaří kafe,
stan popotahujeme, já mám nateklou držku, poprchá. Sedíme ve stanu a čekáme,
jestli déšť přejde. Ťapinka právě teď zaměřila pozornost na škvory a já s opuchlým
rypákem jdu dopít kafe. Ťapince trochu zmokl ručník, tak si ho ještě pro jistotu
vyprala a pověsila na bágl jako bílou vlajku.
----------
Jo,
Ťap připomíná – celou noc ležela na přezkách od báglů a skuhrala, kolik je
tady šutrů. Já jsem šel na záchod a jak mi zapršelo na záda, přešlo mě to.
To jsou věci.
----------
Když
přestalo trochu pršet, posbírali jsme si svých pět nebo kolik to vlastně švestek
a šli se podívat na ten „čórtův hrád“. Kluci
z Chrudimi se sbalili a vydali se zatím nám neznámou cestou. Řekli jsme
si, že když se nevrátí, vydáme se tou cestou taky. Poznamenala jsem, že jestli
jsou tam třeba bažiny, jejich nenávrat ještě nemusí znamenat správnost cesty,
ale jelikož se fakt nevrátili, tak jsme se tam vydali taky. Ti
dva šli asi v poledne, my jsme se vybatolili až kolem půl druhé. Hrad
je fakt krásnej, ještě kdyby tak byl původní. To je ten, co ho postavili v 50.
letech na původních základech sakumprásk znova. Jak kdosi poznamenal – místní
svérázný způsob péče o památky.
Zaplatili
jsme vlezné (horentních 8,- Lt za člověka a 3,50 Lt za Ťapinku) a šli se podívat
dovnitř. Ovšem zas tak převratné, abych jim narval do chřtánu další čtyři
chechtáky za focení, to asi nebylo. Ale pěkný jo. A v jedné budově byla
otevřená pošta – abychom si rozuměli – v ostatních jsou historické expozice,
pošta je jenom v jednom kamrlíku. Tak odtam jsme poslali pohledy, co
jsme koupili včera ve Vilniusu. Známka stojí 1,30 a pohled 1,50 – trochu paradox.
No
a až nás to tam přestalo bavit, sežrali jsme čokoládu a šli zpátky do městečka
na autobus, kterým jsme se přesunuli opět do Vilniusu. Tam jsme vobludu usadil
na nádraží a jal se zjišťovat. Plán byl přesunout se do Lotyšska. Jenže do
Daugavpils nic nejelo, abychom to mohli vzít po východním okraji, tak padla
volba na vlak směr „Ryga“ ve 22:40.
A
koho jsme nepotkali na nádraží? Naše dva spolunocležníky z minulé noci,
kteří měli stejnou cestu. Ale narozdíl od nás chtěli trčet na nádraží, ačkoli
bylo asi šest hodin, tedy spousta času. Ťapinka si schovala špinavý mokrý
ručník do báglu, celé bágly jsme dali do úschovny a šli ještě jednou do města,
podívat se na to, co jsme včera nestihli, nebo co nás nenapadlo. A stálo to
zase za to. Jenom mě v půlce cesty dostihla ta inkriminovaná potřeba
a poblíž byly zase jenom veřejné turecké záchody, ale vzhledem k tomu,
že jsem si nebyl jist, jestli nejsou i ve vlaku (někde bývají), řekl jsem
si, že ať si je tureckej, hlavně když není turecko-drncavej, když nikam nejede.
No
a šli jsme pomalu zpátky. Zatímco já v duchu sledoval cestu, Ťapinka
koukala po místních „kóšiškách“ a jiných trotlovinách, až zjistila, že absolutně
neví, kde jsme. Já to tušil, že bychom měli nějak uhnout doprava a tam spletí
uliček dojít k nádraží, Ťapinka však trvala na tom, že musíme doleva,
protože na protilehlém kopci vidí včerejší zříceninu. Co na tom, že by to
bylo přímo na druhou stranu a dva kiláky zacházka, ona by se tam prý zorientovala.
Nakonec jsem to s ní uhádal aspoň na „rovně“ v předtuše toho, že
si zajdem, i když ne moc. Nádraží jsme přešli a ocitli se kdesi za kolejema,
tak jsem se začal stáčet zpět tam, kde jsem nádraží tušil. Ťapinka celou dobu
nevěřila, že fakt vím, kde (zhruba) jsme a kam to vlastně jdem. Ale trefili
jsme a naprosto ukázkově.
Ještě chvíli jsme počkali, já si koupil místní cigarety zn. Kaunas (kupodivu ucházející), pak jsme i se známými vlezli do vlaku a jeli do Rigy. O zpestření se starala průvodčí, která má rozdat nějaké papíry pro pohraniční kontrolu. Tak ne, že by si počkala, kdo tam zbude před hranicí, ale po každé zastávce tam pobíhala a zjišťovala, kdo kam jede, čímž vždy vzbudila i ty nešťastníky, kterým se na těch hrůzných sedadlech povedlo usnout.