Expedice Pobaltí 2002 / deník neděle – 28.07.2002

 

          Tak jako že jo. Teď se na nás události trochu navalily, musím proto dva dny rekapitulovat. Neděle byla ve znamení kuriozit. Cílem dne bylo dorazit do městečka Kunda. Prostě jsme chtěli do Kundy, asi čtyřicet kilometrů. Jenže, všechno má to svoje „ale“. Jinými slovy dnešek jsme v podstatě strávili tím, že jsme se hrabali ze slavného Aa.

          Nejdřív jsem si způsobil zranění. Maličké, nepatrné, ovšem oč menší, o to zvláštnější. To bylo asi takhle. Ráno jsme se vzbudili na pláži, nebo lépe řečeno na paloučku nad pláží, posnídali půl velké tabulky čokolády a já šel vykonat potřebu. Tu velkou. Zalezl jsem si do lesa, připravil propriety, tzn. odhrnul jehličí, odložil toaletní papír vedle a zapálil si cigáro. A jak tak konám, konám, už mám dokonáno, chtěl jsem se kouknout na konzistenci „finálního produktu“, prostě na mrknout na hovno. Na a jak jsem si držel jednou rukou pod bradou vyhrnuté tričko a v hubě cigáro, nějak se zkrátka potkaly, no. Tak jsem si trochu spálil ruku, mám tam flíček. Toť vše.

          A teď tedy k cestě. Popošli jsme kilometr po pláži a zahnuli nahoru, do vesnice, podotýkám, že stále se jedná o díru zvanou Aa. Že tam třeba narazíme na zbytek vesnice a na ten „church“, jak o něm mluvil děda včera. Hmm, našli jsme jenom pionýrský tábor přebudovaný na nějaké meditační středisko Metodistické církve a vylezli zas u toho sanatorio-domovodůchodco-blázince. Tam byla teda nějaká kaplička, čert ví, co dědek myslel. Ještě jsme prošli mezi poli k hlavní silnici na zastávku. Ovšem nikde jsme nenarazili na ceduli s názvem, právě tam předělávali vozovku, tak asi padla za oběť. I ta zastávka byla nová a bez cedule. A jelikož byla neděle, rozhodně u ní nestály autobusy ve frontě. Dálkové projížděly a kašlaly na nás, místní spoj směr Rakvere nikde. Po chvíli se přiloudal nějaký domorodec, že by autobus měl jet, jenže tam stál jak hydrant asi půl hodiny, pak ho to přestalo bavit, sebral se a šel zase přes pole domů. Co teď?

          Čekali jsme ještě, jestli přece jenom něco nepojede. Mezitím jsme zkoušeli stopovat, všechno bezúspěšně. Po několika hodinách nám zastavil jeden nábožensky založený chlápek – ten jediný byl ochoten pomoct bližnímu svému, jinak tu všichni na stopaře kašlou (on tu taky skoro nikdo nestopuje). Na druhou stranu byl takovej ten vlezle pobožnej, neustále vykládal, jak je nebezpečný cestovat, jedině on se nebojí, jeho chrání Ježíš. Skončili jsme u hornického městečka Kiviöli, což byla na silnici lautr stejná díra, ovšem když Ťapinka-srabinka vyměkla a dohnala mě k ústupu do města, že tam bude nádraží a autobusová stanice, šli jsme obligátní 3 km, abychom zjistili, že i tomuhle se říká „dostat se někam“. Vlakové nádraží bylo něco jako velká Unimo-buňka, ze všech stran zabedněná. Zjevně nádraží slouží pouze k tomu, aby tam přivezli prázdné nákladní vagóny, naložili je uhlím a zase je odlifrovali pryč. Naproti tomu byla napůl spadlá autobusová zastávka, to bylo to druhé „nádraží“. Odtam jel ten den už pouze jeden autobus, a to zpátky hezky do Kothla-Järve. Potupně jsme se tam vrátili, protože pouze odtam se dalo ještě v neděli dostat dál. A byl to děsný hrkač, ale zase jenom za 22,- EEK. Krásně jsme se projeli kolem naší zastávky v Aa. Naproti tomu bus, který jel za chvíli do Rakvere, byl ruský, ale klimatizovaný a pohodlný, dohromady 57,- EEK taky ujde. A cestou jsme viděli zase naši zastávku v Aa a Kiviöli.

          Jenže zase to pověstné „ale“. Po cestě byla objížďka, do Rakvere jsme přijeli ve 20:10, přičemž poslední autobus do Kundy odjel ve 20:00. Podle mapy tam vedou taky koleje, tudíž snad vlak. Zeptali jsme se, kudy na nádraží. Ta paní sice tvrdila, že nám asi nic nepojede, ale taky tvrdila, že je to daleko a nebylo. S tím vlakem však měla pravdu. Skoro. Pochopila jsem to tak, že nám už asi takhle večer nic nepojede, ale ono by nám nic nejelo ani ráno, ani v poledne. Alespoň ne osobák. Vůbec celé Estonsko je na tom s vlaky asi dost na štíru. Šel jsem se na to přeptat do nádražní budovy, kde jsem odchytil velmi příjemnou paní:

          Egi: „ Promiňte, jede nějaký vlak do Kundy?“

          Paní: „Tady nejezdí vlaky pro lidi.“

          Egi: „Nezlobte se, ujel nám autobus, tak jsem se šel jen zeptat.“

          Paní: „Ale něco přece pojede, tak v deset nebo v půl jedenácté.“

          Egi: „Výborně. A co?“

          Paní: „Nákladní.“

          Egi: „Výborně – výborně. To by šlo?“

          Paní: „Sedněte si do parku, k fontánce, já se ho zeptám, snad vás vezme.“

          V tu chvíli jsem si vzpomněl na scénku Šimka a Grossmanna s podobnou zápletkou. Ale nic nám nezbývalo, času dost, tak jsme si sedli do parku k fontánce.(A začala být pěkná zima.) A fakt, 22:30 na nás paní haleká, ať jdeme, přijíždí nákladní lokomotiva a na ní jedem do Kundy. To je ta druhá kuriozita dne.

          Mašinfíra i pomocník jsou super chlapíci. Jak viděli českou vlaječku, začali se řehtat. Zjevně nejsme první Češi, které vezou. A prý „znájut, što na čéšskom jazyké znáčit Kunda“. A jeden prý od pomocníka koupil minule i ajznboňáckou vestu s nápisem Kunda Trans.

          Jelikož je to asi 30 km a my jedeme asi 30 km/hod., máme dost času na probrání všeho možného. Takhle jsem si tu ještě s nikým nepopovídal. Akorát fotit se nechtějí, přece jen je to proti předpisům, aby nebyli někde v novinách, to musím uznat i já. No a v půl dvanácté jsme v Kundě. Jelikož koleje vedou přímo do fabriky, ještě nám chlapi domlouvají s ostrahou, ať nás pustí ven.

          Než jsme vyšli za město, byla půlnoc jak vyšitá a my ne a ne najít příhodný plácek. Všude rostla tvrdá kousavá tráva. Nakonec jsme postavili stan tráva netráva. Bylo to tam hrbolaté, jak jsem byla vymrzlá a vyčerpaná, tak mi byla zima, takže jsem moc nespala. Egi jo. Jak zabitej. Ani nenadával, že bublím. (pozn. Ťap. bublit = rozpínat se).

          Ráno lezli po stanu mravenci, hlavní základnu měli 10 cm před vchodem. Ale kousnul mě jenom jeden.