Zpět na soupis dnů		Zpět na titulní stranu
Expedice Pobaltí 2002 / deník sobota – 27.07.2002
<< Předchozí den	Fotky tohoto dne		Následující den >>

          Ráno přestalo pršet. No, ráno, kolem naší oblíbené půl jedenácté. Po snídani, chlebu s paštikou (ano, to byl ten chleba, co se Ťapince nezdál jako chleba a zatím to byl jediný chleba, který byl skutečně chleba. Od Kaunasu.), jsme se pobalili, vytřepali stan od písku a peří. On totiž dneska ráno Egíček konečně objevil tu díru ve spacáku, kterou mu už nějaký čas unikalo peří, za které jsem mu už nějaký čas nadávala (Jo, taky mu nadávám, že si dává ve stanu špinavé kanady pod hlavu a mně pod čumáček – s tím nehodlá dělat nic, tak ho hlídám, aby alespoň do něčeho nešlápl. V Tartu už k tomu neměl daleko.) Díru zneškodnil za mé asistence s navlékáním niti.

          Vyrazili jsme do městečka k autobusu. Loučit se nebylo s kým, estonský strejc byl už s „gruzovikem“ někde v Polsku, jenom se tam furt motal nějaký děda s vozejkem, tak tomu jsme zamávali.

          Kupodivu, ač sobota a už odpoledne, u autobusu byly otevřené hned dva obchody, podle všeho v každé aspoň trošičku větší díře je minimálně jeden, který má otevřeno denně a to zhruba do 22 hodin. Nakoupili jsme dva chleby, 2x rybičky, 4x polívku, tři čokolády, bonbóny a zase asi 65,- EEK fuč.

          Chvíli jsme čekali a četli si. Já jsem si vzal svůj vojenský svetr s českou vlaječkou a musel jsem jakémusi opilci vysvětlovat, že to fakt není ruská. V 15:20 nám jel autobus. Sice nebyl nikde napsaný (nebo jsem to v těch jejich šifrovaných tabulkách nenašel), ale řekla mi to ta paní v informacích v Tartu. Už jsme si mysleli, že nás oblafla, protože autobus měl asi šest minut zpoždění, na místní poměry nevídané. Zase jsem zaperlil s Ťapi ISIC kartou a rázem nás to celkem stálo obligátních 65,- EEK, nějaká magická cifra. Ono to pro ty studenty funguje nejen v předprodeji, to je dobré zjištění. A v dobrém rozpoložení, ač špatném rozložení (nějak blbě umístěné sedačky) jsme dojeli až na severní okraj Estonska do Kothla-Järve. Jakmile jsme vystoupili, začal jsem shánět spoj do dalšího postupného cíle naší cesty, vesničky s nádherným názvem Aa.

          Opodál stál jeden bus do Rakvere a Tallinnu, který musel jet okolo. Zkusil jsem se zeptat řidiče stojícího venku a on přitakal, že sice s tím jede kolega, ale jede tamtudy a můžem jet. Také on si všiml vlaječky a optal se, jestli jsme Češi, a pak pravil, že v „Čechoslovakii byl v armii kak soldat“, ve Zvolenu. Zeptal jsem se s úsměvem: „Okupant? Zachvatčik?“ a on na to, že jo, že přesně tak jim tehdy říkali. Poplácali jsme si s okupantem po rameni, vlezli do autobusu a jeli.

          Jak tak jedem, po asi dvaceti kilometrech řidič zastavil a přišel se mně dozadu zeptat, jestli vím, kam jedem. Já na to, že do Aa a pro jistotu jsem mu to ještě jednou ukázal v mapě. Ony ty malé vesničky podél silnice někdy ani značené nejsou, tak měl strach, jestli jsme to nepřejeli. Navíc tam dělali nový povrch vozovky, všechny cedule padly za vlast. Zkusil na nás fintu, jestli chcem k moři? Zjevně kalkuloval s tím, že by nás vysadil někde, kde je pěkná pláž, a s ničím by se nehledal. Pochopitelně to opět konzultoval s půlkou autobusu, toho se tam chytla nějaká dívčina a furt nám chtěla hledat pěkné moře. Ale tůdle, já byl neoblomný. Chceme k moři a to ausgerechnet do Aa a nikam jinam. Jenže Aa furt nikde. Nakonec to řidič vzdal, přiznal, že neví, dohodli jsme se, že podle kilometrů by to mohlo odpovídat a vysadil nás v nějaké díře jménem Varja, která nebyla ani na mapě. Teda – konečně jsem vytáhl tu druhou mapu Estonska, tam díra – Varja byla, ale zas tam nebyla díra – Aa, tudíž jsme zase věděli prd, na kterou stranu jsme.

          Byly tam tři stodoly, zastávka bez jízdního řádu a motorest. Ten jsme zvolili jako strategický cíl. Z ženštiny jsme postupně vymámili dvě kafe slabé a dva hamburgery vlažné (úhrnem 34,- EEK) a informaci, že Aa je zpátky asi jeden nebo dva nebo tři kilometry (info zdarma). Ještě jsem se zkusil zeptat, jestli tam jezdí nebo spíš pravidelně staví nějaký autobus potom dál na Rakvere, to jsem se dobral další místní speciality. Pravila: „Zděs odin máľčik, katóryj znájet.“ Hmm, paráda. Málčika jsme zavrhli s tím, že jdem do Aa a pak se uvidí. Stejně tam asi budem spát.

          Minuli jsme několik odboček a po třech kilometrech (podle času pochodu) jsme u jedné zastavili a já se šel zeptat do baráku opodál, kde je to Aa. Chlapík kvůli mně přerušil práci na opravě střechy, slezl a tentokrát anglicky se začal pídit, co tam chceme vidět? Jestli třeba „church“? Už jsem neměl sílu mu vysvětlovat, že je nám to buřt, že chceme vidět vesnici, která se jmenuje Aa, s churchem nebo bez churche. Prostě jsem ho nechal při churchi. Vysvětlil mi, že máme zahnout po téhle (polní) „road“ a támhle za těma „trees“ bude „old town“ a pak „the sea“. Celý dohromady (jak jinak) – 3 km. Šli jsme po road a za trees bylo akorát tak velké „shit“.

Vesnici jsme našli, ale pořád jsme nevěděli, jestli je to Aa. Byla tam cedule, že je to obec, ale už tam nebylo napsáno, co je to za obec. Jenom kravská lebka na plotě prvního stavení, ale ta asi neznamenala: Aa vás vítá. Kus dál bylo pár rozvalin a za nimi cosi, co mohlo být stejně dobře nějaké sanatorium, domov důchodců nebo blázinec. Venku posedávající osoby budily dojem, že patří do všech tří zařízení, dost možná to taky všechny tři naráz byly. Vzali jsme to pro sichr oklikou zpět a u té ohrady s lebkou se vyrojil nějaký děda, který nám ukázal, že k moři dojdem tudy, přesně mezi těmi rozvalinami budov a hřbitovem. Pak jsou tam ještě dva domy a za nimi ještě jeden, ale tam ať nechodíme, tam jsou na dvoře „bolšije sobaki i chozjanin óčeň plachój“. Ne ne, milé děti, ten hospodář není ani plachý ani plochý, nýbrž zlý. A k tomu ještě velcí psi. Brr.

Pro jistotu jsme pro vodu zašli hned u těch prvních dvou domů, tam to bylo zase zpestřeno tím, že měli čerstvě vykopanou studnu a museli kvůli nám oknem natáhnout kabel k čerpadlu. Ale jako všichni byli hrozně ochotní a hodní. Zlému hospodáři jsme se vyhnuli obloukem, po poli, ačkoli Ťapinka chtěla jít lesem připomínajícím spíš prales. Vzdala to po padesáti metrech, když neviděla přes kopřivy a roští.

          No a včíl jsme u moře, na nádherné písčité pláži, prakticky bez lidí. Možná proto, že jsou tady řasy a je chladno a valí se po obloze černé mraky. Ovšem je tu nádherně. Ťapinka si vyráchala nóžičky a uplácala hrad, koupání necháme až někam jinam, až bude tepleji.