|
Expedice
Pobaltí 2002 / deník úterý – 30.07.2002
|
|||
Ráno
jsme vstali, když se na pláž začali trousit první lidi, aby na nás blbě nečuměli.
Ťapinka si přelepila puchejře, já ostatně taky náběh na jeden, posbírali jsme
se a vyrazili směr centrum. Minuli jsme jakousi budovu, o které jsem soudil,
že to je buď parlament nebo nějaký vrchní soud, cvičně jsem si ji vyfotil
a pak, když jsme v informačním centru načerpali informace, ukázalo se,
že to byl skutečně ten parlament. Ještě cestou jsme vyměnili 20,- USD, maník
v bance si srazil jakýsi snad 3,- EUR manipulační poplatek, aniž by to
řekl nebo měl někde napsáno, hajzlík. Bohužel jsem to zjistil pozdě, než abych
mu mohl dát do držky. Zbytek odpoledne jsme se courali po památkách, není
asi třeba se znovu a znovu rozplývat nad tou nádherou, to bude vidět na fotkách.
Ovšem jeden zážitek stojí za to – u jedné katedrály se sjely hned tři autobusy
Japonců naráz. To byl hukot, pro cvakání závěrek foťáků nebylo málem slyšet
vlastního slova.
Centrum
je krásné a udržované a hlavně protkané dokonalou sítí cyklostezek. Na kole
se tady dá dojet všude, aniž by se člověk musel proplétat mezi auty. Taky
toho místní hojně využívají, a nejen místní. Pro turisty jsou tu připravené
tzv. citybikes, křiklavě zelené bicykly, které si lze půjčit na projížďku
městem za zálohu 2 EUR. Je tam podobný systém jako na vozíčky v supermarketu
a kola jsou dokonce vybavena plánkem centra. Jenom jedna věc jim chyběla,
bohužel pro nás dost podstatná – nosič na obrovský bágl. Jenže
někdy je to až absurdní, třeba když je půlka chodníku pro chodce oddělená
od autobusové zastávky právě tou cyklostezkou, nebo chodník asi 1,20 m na
šířku společný pro oboje, to tam pak chodci i cyklisté kličkují jak zajíci
a cyklisté zvoní, jak kdyby měl přijít Ježíšek (nebo v EU akreditovanej
Santa Klaus nebo kterej to pošuk). Nejlíp se mají kolečkoví bruslaři, ti si
jezdí, jak se jim chce a je jim to fuk. Ale to jen tak na okraj.
No
a jelikož jsme nesnídali, sháníme něco k snědku. Zase
jsme v centru, takže na původně plánovaný nákup v nějakých malých
potravinách můžeme zapomenout. Zase tu žádné nejsou. Máme
tip – na té mapě z terminálu byl kupón, že u McDonald’s dostanete dva
Big Macy v ceně jednoho, jenže neznáme ani tu cenu jednoho a v Helsinkách
je po čertech draho, ale rozumný nápad by to byl. Cestou nás však vtáhla jiná
hamburgrárna jménem Hesburger, kde jsme si dali něco na způsob Big Mac Menu
v ceně asi 5,50 EUR/kus. Ucházející i na zdejší poměry. Ale stejně by
mě zajímalo, kolik u toho Donalda stál. Ovšem
největší fór nastal při placení. Při placení Egi zjistil, že má v kapse
šneka. To se tak někdy stává. Byl to šnek z Kundy, tam jich bylo plno
a taky tam byla docela zima, tak si jeden počkal, a když se Egi nedíval, fuk
mu do kapsy. A najednou kouká, je v Helsinkách. No a po jídle (Ťapince se hned rozzářily vočíčka) jsme se
vydali dál. Ono tam těch památek zase tak moc není, navíc dovnitř víceméně
tradičně nelezem, spíš se tak podívat, jak to vypadá zvenku. Ještě jsme se
vrhli na muzeum, operu (co vypadá jako masokombinát) a Ťap se dala ukecat
i na olympijský stadion, mezitím jsme několikrát „zaparkovali“ v parku.
A právě při jedné takové zastávce jsem si vzpomněl na šneka v kapse,
jak se tam asi má, vytáhl ho, vymáchal ve fontánce a usadil ho pod keř. Snad
to přežil. Ovšem jestli ano, nakonec může být rád, tak daleko by se nedostal
za tisíc šnečích životů.
Nakonec
jsme se usadili k delšímu oddechu. Celé Helsinki totiž oplývají množstvím
parků, různých travnatých zákoutí a kdoví čeho, s jezírky, bez jezírek,
s fontánkami nebo bez. Je to krásné a velice příjemné. Dá se sednout
na lavičku nebo se jen tak vyvalit na trávu.
Jelikož jsme si prohlédli, co jsme mohli, a hlavně, co se nám chtělo, po delší pauze v parku, (tentokrát u zátoky – měla tam být slaná voda, alespoň jsme na mapě nenašli žádnou spojnici s řekou nebo něčím podobným, ale plavaly tam kachny a spolu s holuby tu vodu chlastaly o sto šest, tak nevím) kdy jsem dělal pořádek v mapách a jízdenkách (ovšem jakmile jsem pořádek měl a zapnul bágl, už se Ťap dožadovala flastru na další puchejř a lékárničky vespod), pak jsme se tedy sbalili a s předstihem se šourali do přístavu. Tam jsme se usadili a odpočívali. V 17:00 připlul náš trajekt Romantika z Tallinnu. Jak jsme pozorovali ven proudící davy, všimli jsme si další zajímavosti. Vyvalilo se z toho asi 1500 Finů, taková stovka jich nemohla ani chodit, z těch zbylejch snad každej Fin za sebou táhl vozejček naložený několika kartóny plechovkového piva. Fakt aspoň každej druhej. A naopak ti, co tam čekali s námi na vyplutí do Tallinnu si nezřídka táhli s sebou vozejčky prázdné. Ono totiž mají ve Finsku nějakou prohibici, alkohol je tam děsně drahý, tak si chudáčci musí jezdit vožírat držky na moře, což ovšem při ceně 22,- EUR za jednu cestu není nic těžkého (pro ně), na trajektu se rozlezou jak breberušky po barech, glgají jako o život a na závěr si koupí v duty-free shopu na tejden zásobu (jestli jsem to pochopil, mají limit dva kartóny plechovek na osobu, jenže taťka s sebou vezme celou famíliji a táhne si jich třeba šest). A ještě – všimli jste si někdo, jak lidstvo (hlavně v té slavné EU) pohodlní? Chápu, když někdo na vozejčku táhne několik desítek plechovek tekutiny nebo velký kufr, ale oni tam na těch kolečkách mají všechno od velikosti větší diplomatky. Prostě sranda, jak se pak blbečci pletou jeden přes druhýho.
Při
nástupu na loď měl Břéťa vod pasové kontroly největší starost, kde jsme spali,
asi jestli nás neofouklo. Řekli jsme mu, že nikde, vlastně to byla napůl pravda,
přece mu nebudem vykládat, že jsme se váleli na pláži. A za odbavením na nás
vybafla dívčina od nějaké statistiky s dotazníkem, ochotně jsem jí všechno
pravdivě zodpověděl – nikde jsme nebyli, draho tam mají, neplánujeme se vracet
atakdále, jenom mám takový pocit, že zrovna my nejsme pro ten průzkum jaksi
reprezentativní vzorek a typ turistů, asi jim to ty výsledky trochu zkreslí.
Dobře jim tak.
No
a teď si hezky piánko plujem zpátky do Estonska.
----------
Po
připlutí jsme opět proběhli pasovou kontrolou a koridorem „Nothing to declare“,
popošli do parčíku kus od terminálu a najedli se. Stanovili jsme plán – nespat,
pocourat se v noci po Tallinnu a rovnou nejbližším možným způsobem pokračovat
v cestě. Tallinn je sice také krásný, ale co jsme viděli včera nám stačilo;
kolem starého centra vše rozkopané, všechno se opravuje, což je sice dobře,
ale v těchto tropických vedrech je to k nevydržení. I započali jsme
s couráním nejdřív směrem k vlakovému nádraží, kde jsme vcelku tradičně
zjistili, že je zavřené a vlaky v Estonsku se prostě nekonají. Kafe Ťapinka
až doteď suverénně odkládala.