Zpět na soupis dnů		Zpět na titulní stranu
Expedice Pobaltí 2002 / deník středa – 31.07.2002
<< Předchozí den	Fotky tohoto dne		Následující den >>

Na kafe si Ťap vzpomněla přesně o půlnoci, tedy ve chvíli, kdy většina dosud otevřených hospod právě zavírala. Ale moje intuice nezklamala, zamířili jsme na náměstí u radnice, kde několik hospůdek jelo na plný výkon, půlnoc nepůlnoc. Tam jsme si dali zatím asi nejlepší kafe za celou dobu, menší, leč ukrutně silné, po 15,- EEK, což je na danou dobu a centrum města spíš srandovní cena. Ještě chvíli jsme očumovali v centru a začali se stahovat k autobusovému nádraží, že odtam snad něco někam pojede, dálkové autobusy jezdí i v noci. Akorát Ťapinka naříkala, že z Tallinnu nemáme pohledy. Jenže mladý voják = hotový kouzelník, do cesty se nám připletl Hotel Viru, něco jako v Brně Continental nebo pražské Fórum, tam se na nás sice dívali trochu podezřele (právem), ale pohledy nám v recepci prodali, po 10,- EEK.

No a po příchodu na autobusák jsme zjistili hroznou věc – nádraží tam mají zavřené od 23:30 do 6:30 ráno, bus do Rigy jede v 10:00, do Pärnu v 6:25 a já mám na hodinkách 1:30. No a ke všemu, jak jsme tak seděli na schodech a mudrovali, stali jsme se cílem místních houmlesů, kteří začli v pravidelných intervalech chodit sondovat, jestli z nás nevypadne něco financí nebo cigarety. Opodál byla nonstop kavárna, tak jsme se tam stáhli. Sice tam měli neuvěřitelně slabé kafe, ale zase jen za 6,- EEK. A bylo tam jakž takž. Navíc si k nám přisedl nějaký maník a dali jsme se do řeči. Jenže ten měl tzv. „rychlou smrt“. Zpočátku byl v pohodě, trošku bylo znát, že něco málo popil, ale dal se vydržet. A mluvil anglicky a rusky. Jenže po každé „butýlce“ piva na tom byl hůř. Začal se opakovat, kam jedeme, kde jsme byli a že byl v Americe, nejdřív mu přestalo být rozumět anglicky, posléze rusky a po třetí nebo čtvrté mu přestalo být rozumět i estonsky, jinak řečeno přestal artikulovat. Nakonec se odpotácel do tmy. Tři piva, pravda, snad šestnáctky, ale byl úplně mimo. Ještě jsem z něj však vytáhl jednu věc, celou dobu jsem si lámal hlavu, jak se v nějaké rozumné řeči řekne „popelník“, vždycky jsem to potřeboval v okamžiku, kdy jsem nemohl hrabat v hospodě na spodu báglu a hledat slovník, tak jsem to vysvětloval „rukami, nohami aj ušami“. Teď byl čas, tak jsem slovníky vylovil, zjistil, že anglicky je to „ashtray“, rusky „pépeľnica“ a z borca jsem dostal, že estonsky je to „tuhatoos“, ačkoli jsme právě estonsko opouštěli a bylo mi to na howgh.

Ale než se náš drahý nový známý odpotácel, přitáhl ke stolu dalšího klučinu, s tím byla řeč o poznání lepší. Jmenoval se Saša, byl z Narvy a čekal také do sedmi ráno na autobus do Německa, kde má práci. S tím jsme ještě probrali všechno možné, od politiky, přes klesající porodnost, až po výzbroj estonské armády. Tak jsme v klídku přežili až do šesti (teda spíš já, Tlapička těžce skomírala), nechali jsme tam celkem asi 50,- EEK, rozloučili se a sedli na autobus do Pärnu (á 25,- EEK). Celou cestu jsme spali a probudili se až na místě. Jenže to vypadalo, že tím jsme taky skončili. Soudě aspoň podle autobusového nádraží. Jako vždy, tentokrát v dobrém smyslu, se dá říct „Ale“. Po chvíli se přihnaly dva luxusní autobusy Eurolines do toho Německa, na které jsme předtím nechtěli spoléhat, jenže teď, když jsme se optali, zjistili jsme, že jeden z nich jede přes Rigu. Zaplatili jsme každý 150,- EEK, nasedli, shledali se opět se Sašou a až na drobné zpestření, kdy nám na hranicích s Lotyšskem vysadili jednoho borečka (čert ví proč), jsme nádherně docestovali do Rigy.

Tam jsme zjistili, že autobusy na Liepáju jedou co půl hodiny až hodinu, koupili lístky na 13:20 (celkem asi 5,50 Ls, zas ta strašná měna) a začali shánět jídlo. Hned vedle autobusového nádraží je tržnice, i jedno bistro jsme našli, jenže tam se Ťapince to jídlo nějak nezdálo, museli jsme kus dál do druhého bistra, na stejně podivné jídlo, ale bylo zkrátka po jejím. Dali jsme si nějaké maso a brambory, dobré to snad i bylo, jen to maso bylo něco mezi vepřovým a nějakou drůbeží. Snad proto mi po zbytek dne zněla v uších písnička: „Kdyby prase mělo křídla, křídla jako pták ...“. Ještě jsme vedle v samoobsluze koupili jogurt, kefír a rohlíky, tím se dorazili, nacpali se do autobusu a další tři hodiny jeli směr Liepája. Postupně jsme cestou dohnali ten dluh ve spánku. Během cesty byla desetiminutová pauza. Egi se vypotácel z autobusu a mumlaje něco o žízni velkoryse přehlédl občerstvení hned na nástupišti a někam odkráčel. No co, trochu si to zkomplikoval, leč chlazenou vodu přinesl.

V Liepáji jsme popojeli (klasickou českou) tramvají do centra, mají tam autobusové nádraží dost daleko, já zašel do informací pro tradiční plánek a zeptat se, jestli je tam něco jako kemp a podobně. Ťapinku bolelo „vošíško“. Teda pokud nepočítáme puchejře, ty jsem měl i já. Našli jsme lékárnu, Ťap dělala ramena, že si tam sama samostatně zajde pro kapky. Samozřejmě se vrátila bez kapek, taková malá tradice, když ji někam pošlu. Bábuška prý neumí anglicky ani latinsky. „Čórty znájut“, každopádně jsem jí pro ty „gláznyje kápli“ musel zajít já, ona si pak nakapala do očí, čímž předvedla nádhernou komickou scénku dědkům posedávajícím v parku.

Prohlédli jsme si všech asi pět památek ve městě, koupili něco na večer, sedli na autobus č. 8, který jezdí jednou za hodinu, a jeli do kempu. Slečna v informacích mě upozorňovala, že to jede dlouho a nemáme se plašit, zapomněla ale dodat, že to jede skrz jednu fabriku, skrz přístav a skrz zahrádkovou kolonii po polňačce. Ovšem dojeli jsme. Paráda. Jezírko a kolem něho lotyšský kemp – rozuměj pouze s pár chatkama nebo pro stany, z vybavení pouze záchod a to ještě snad placený, ovšem zase tentokrát s dveřmi (narozdíl od Siguldy). A za nocleh tady chtějí jenom 1,- Ls za stan, lidi jsou jim fuk, to jde. Nebo lépe řečeno, byli dost zmatení, ten kemp je očividně novej, první sezóna, tak jsme chodili od jednoho k druhýmu, nakonec se nějakej šéf zamyslel a pravil, že ten 1,- Ls. Nebo se to dá říct i tak, že je tam jedinej chlap, kterej ví aspoň něco, a banda ženskejch, který slouží k tomu, aby vás k němu nasměrovaly. Ne nadarmo se to tady jmenuje „Báza Ótdycha Beberlini“, aspoň mně to evokuje cirkus. Vykoupali jsme se v jezírku, nechali se večer pokousat od komárů a šli spát.

          Náhodou tenhle kemp je o dost lepší než ten předchozí (vybavením, ne tak přístupem personálu). Jsou tu jak už říkal Egi chemické záchody, dětské prolézačky a pitná voda je opravdu pitná. Jo, pro vodu jsem šla já, mají tady jenom takový ten udělátor na 20litrové zásobníky a zřejmě počítají s tím, že si každý jenom natočí do hrnečku, napije se a půjde. Jenže v kempu je jaksi voda potřeba, takže když si tam přede mnou Němka natáčela litrovou flašku, začali dva chlapi od kempu nějak divně brblat, a když jsem přišla já (s 1,5 l), chtěli už snad i něco říct přímo mně, jenže já se na ně podívala a s bezelstným úsměvem pravila: “Do you speak English?“ To vám každého Lotyše spolehlivě umlčí. Všechny tři pobaltské státy se hrozně těší do EU, ale tohle je taková EU po jejich. Pro cizince neplatí žádná pravidla, protože v celém kempu není jediný člověk, který by jim je dokázal vysvětlit.