Expedice Pobaltí 2002 / deník čtvrtek – 01.08.2002

 

          Ráno jsem se probudila úplně ztuhlá, protože, jak jsem zjistila, jsem za celou noc ani jednou nezměnila polohu. Jo, únava je únava. „Sem si všiml, že ani nebublíš,“ komentoval to Egi.

          Opět stanoven odpočinkový den. Ráno (Ťap v deset, já v jedenáct) jsme vylezli, posnídali čokoládu a šli na pláž. Ne k jezírku, na tu opravdickou, k moři. Je to z kempu alias „bázy ótdycha“ asi kilometr. Cestou jsme ještě našli obchod. Pláž byla nádherná, střídavě oblázky a hlavně písek, moře i pláž čisté, moře studené, písek horký. Paráda. Ťapinka předváděla obvyklou show na téma studená voda, koupali jsme se a slunili asi do tří. Já i na chvíli usnul, doufám, že jsem se moc nepřipekl, to poznám večer.

          Cestou zpátky jsme nakoupili chleba, půl melounu, cigarety, místní karamelovou limonádu a dva půlkilové jogurtopudinky k obědu, to vše za 2,47 Ls (volové, to je sto padesát korun). Na a v kempu jsme se najedli a teď je šest hodin a my se pořád jenom válíme a válíme.

----------

          Teď, kdy píšu tuto část, jsme dávno v Litvě a kdoví kde, ale co se tedy dělo dál? Okolo šesté si vedle nás postavil stan nějaký Bludný Holanďan s kolem. Chvíli zmateně pobíhal sem a tam, až zjistil, že mluvím přiměřeně anglicky, zaplesal a jal se z nás loudit informace, jestli je to fakt kemp. Včera totiž byla k dispozici ještě voda a WC, další den už jaksi ne. Asi nechápou, že když lidi platí za kemp, nebudou ještě zvlášť platit za záchod a shánět někoho s klíčem. Holanďanovi jsme vysvětlili, že to je kemp na lotyšský způsob, na záchod ať si skočí do křoví, my se sbalili a šli na špacír.

          Cestou jsme se nejdřív zamotali na nějaké sídliště, které vypadá asi jako mostecký Chánov, akorát tady je zřejmě považováno za normální, střídá se tam panelák obydlený se skutečně průhledným. Ovšem cestou dál jsme odhalili jednak autobusovou zastávku s normálním provozem, o kus dál zas kostel – nádhernou stavbu. Místní pobuda nám podal výklad: byl postaven (kostel, ne pobuda) roku 1892, za komunistů z toho udělali diskotéku, poté sám snad patriarcha Alexej sháněl v archivech papíry a zasadil se o rekonstrukci a zvony má z pravého zlata (furt ten kostel, ne patriarcha). Takové kostely jsou ještě dva – jenom v Sevastopolu a v Jaroslavli. Tak. Uprostřed toku informací se chlápek zeptal, jestli nemáme 20 centů, řekli jsme, že ne (momentálně to byla vcelku pravda, měli jsme jenom na nákup), tak pokračoval ve vyprávění. Aspoň jsme mu poděkovali a šli ještě jednou na pláž, kde se Ťapinka ještě jednou navlhčila, a oklikou jsme se vraceli. Jo, a vyfotil jsem si další kuriozitu – dva baráky typu „chatrč na spadnutí“, ale obsypané satelitními anténami. Lotyšům je jaksi zjevně jedno, v čem bydlí, asi to berou jako nezvratný fakt a důležité je, když mají super luxusní auto a dvě satelitní antény na každé chýši.

          Vrátili jsme se do kempu a ještě mě napadlo, že přikoupím jednu flašku vody. Tak jsem se pro ni vydal asi 100 metrů do stánku s občerstvením, ale připletl se mi do cesty náš Holanďan a než jsme se vykecali, hospodu mi zavřeli. Tak jsme se navečeřeli a šli spát. Okolo se ulágrovalo ještě několik lotyšských exotů a bavili se tím, že hráli potmě šachy a k tomu poslouchali hudbu z otevřeného auta. Podařilo se mi usnout přesně v tu chvíli, kdy už už ve mně zrálo rozhodnutí, že jim půjdu to rádio přebudovat na chrastítko, prej „báza ótdycha“, pche.

          S vodou je tady inovace. Schovali si ji do budky a vydávají na požádání do kastrůlku. Ale nesmí být moc velký. Kolem informačního centra běhá štěkýš. To je pes jezevčíkovitého typu, který na každého štěká. Třeba na Egiho jdoucího pro vodu. Jo a mimochodem, tady jsou všichni psi jezevčíkovitého typu – a všichni vořeši. Že by silné geny praotce Šukina?