Zpět na soupis dnů		Zpět na titulní stranu
Expedice Pobaltí 2002 / deník sobota – 03.08.2002
<< Předchozí den	Fotky tohoto dne		Následující den >>

Opět jsme vstali dokonce už v osm, zjistili, že jsme mezi několika mraveništi a po stanu se producíruje horda velkých, lesních, žravých mravenců. Posnídali jsme chleba s jakousi místní Nutellou a vyklidili jsme jim pole. Skrz kemp s „blondínkou“ jsme vyšli zpět na silnici, tentokrát prakticky hned chytili mikrobus „maršrut 4“ a jeli do centra. Tam jsme si pro začátek dali kafe v kavárně, kde měli sice super popelníky – obrácený květináč na misce, ale už ne záchod, než kafe trochu vychladlo, skočil jsme se do cestovky opodál zeptat, jak jedou autobusy. Věděli jsme, že jede v neděli přímý spoj Vilnius – Brno, teď jsem ještě zjistil, že v ideálních 19:00. Buď se do něj dostaneme, nebo v 19:45 jede noční vlak do Varšavy. Uvidíme. Dopili jsme kafe a já využil výhody „pitomé slavnosti“, díky tomu tam měli takové ty mobilní záchody.

          No a krásně jsme stihli autobus v 10:30 do Šiauliai. I tak se to ale neobešlo bez problému. Řidič chtěl po každém 19,- Lt, to nás možná ani nenatáhl, je to pěkná dálka a jeli jsme čtyři hodiny, ale nehodlal mi dát lístky. Ještě jednou jsem mu to připomněl, pak do třetice už v Šiauliai, to už jsem se s ním začal hádat, protože jsem je chtěl do sbírky. Nakonec mi vrazil do ruky 5,- Lt a zazubil se, jestli je to jako v pořádku, že oba máme něco do kapsy. Původně jsem mu chtěl jednu vrazit, ale pak jsem ho, hajzlíka, nechal.

          Zjistili jsme zase pár drobností ohledně autobusů, průvodce po městě jsme měli už z Vilniusu, tak jsme se dali na cestu. Tady nás zajímala hlavně jedna věc – kočičí muzeum. Centrum města jsme si prohlédli cestou tam a zpátky, jelikož muzeum je v zapadlé okrajové čtvrti. Součástí inventáře jsou kromě koček ze všech možných materiálů seřazených podle místa původu i dvě kočky živé, velice přítulné. A měli tam tehdy ještě československý kalendář, který jsem kdysi měla doma. Podle toho jsem se začínala učit kočičí plemena. Cestou zpátky jsme koupili ledňáky a já jsem neodolala a vykoupala se v rybníčku („éžérs“). Mají tam pláž uprostřed města s nádhernou čistou vodou.

          Půl hodinky jsme poseděli na nádraží a pak nasedli na autobus směr Kryžiu Kalnas, alias Vrch Křížů, coby poslední památku, kterou jsme v Litvě chtěli vidět. Je to ze Šiauliai kousek, pak je třeba dojít necelé 2 km pěšky. Skutečně to zdálky připomíná skládku kovošrotu, ale zblízka je to fantastické. Celé to vzniklo prý tak, že tam nějaký sedlák postavil kříž, aby se mu uzdravila dcera nebo co, ona se fakt uzdravila, rozkřiklo se to a od té doby tam všichni nosí kříže velké, malé, různé, a ačkoli to bolševici srovnali buldozerem, od roku 1991 je jich tam už zase prý přes milion.

          S noclehem jsme si tentokrát hlavu nedělali. Jsme na odlehlém místě, někde se vyspíme. Egi ještě navrhoval, že bysme předtím mohli zajít na kafe. Pak ho to nějak přešlo, ale zase jsem se toho chytila já. Tak jsme vyrazili ke kavárně, ale v půlce cesty jsem prozradila, že nebudu chtít kafe, ale limonádu, a nastalo čóro móro. Kafe je základní lidská potřeba, ale abych si chodila jen tak na limonádičky, na to nemáme dost peněz. Tak se teda šlo hledat místo na spaní. Jenom tak jsem navrhovala, že tam je cesta vedoucí mezi stromy a Egi neprotestoval. Začal, až když jsme zjistili, že tam to místo nestojí za nic, ale natruc že tam zůstane. Tak jsem řekla, že to zrovna a našla lepší. Teď mi tady tvrdí, že mám už zase se skopičinama vybráno.