Expedice Pobaltí 2002 / deník neděle – 04.08.2002

 

          V noci jsem musela vylézt na záchod za mohutného Egiho brblání, že pouštím dovnitř moskyty. Jenom jsem vylezla a zalezla, ale Egi ještě vykuřoval v otevřených dveřích, že ty moskyty jako vykuřuje. Vykouřil jich dovnitř asi pět a já jsem je pak musela s baterkou lovit. Přitom jsem si všimla, že nade mnou sedí veliký pavouk. No a ten do rána zmizel. Vylézt neměl kudy, ale ráno jsme se sbalili a pavouk nikde. Taky jsme si ho možná přivezli v báglu odmů.

          V noci na nás hajnej nepřišel, tudíž nám nevzal ani sekeru. Jednak mezi poli u Vrchu Křížů žádnej hajnej nebyl, jednak by z nás vyrazil maximálně tak dech, sekeru jsme neměli.

          Ráno jsme posnídali, sbalili se a vypadli. Nějak jsme se museli hlavně pro začátek dostat zpět do Šiauliai, abychom se odtam dokodrcali do Vilniusu a posléze domů. Autobusy Šiauliai – Joniškis, kolem Vrchu Křížů, jezdily každé asi dvě hodiny, v opačném směru ale nebyl na zastávce „jízdní neřád“, ovšem předpokládali jsme, že se v podobných intervalech budou muset i vracet, jinak by se hromadily v Joniškis, což nám přišlo jako pitomost. Sedli jsme si na lavičku a čekali. Po chvíli nám zastavil maník v autě, jestli nechceme hodit do Šiauliai, dokonce se kvůli nám kus vracel. Čím dřív, tím líp, tak my na to, že ano, sedli jsme a zavezl nás až na „autobusu stotis“, ještě nám poskytl informaci, že autobus do Vilniusu jede v 11:05 z nástupiště č. 8, vcelku vyčerpávající. Dal jsem mu něco za cestu, jak je někdy v těchhle krajích zvykem, konkrétně 2,50 Lt, autobus stál 1,50 a viděli jsme minibusy za 3,50, tak přesně mezi, aspoň se tvářil spokojeně. Čekání jsme si krátili pozorováním bezdomovce, kterého jsme viděli už včera, to nám vnucoval jakousi kazetu, že prý „krasívyje pjóseňky“. V neděli si přivedl na pomoc jakýhosi harantíka a poslal ho na hloubkový průzkum kontejneru, mládě to vzalo zodpovědně a vlezlo do kontejneru celý.

          Ale to už nám jel autobus, tentokrát stál horentních 25,50 Lt za jednoho. Ale zase jsme byli ve tři hodiny ve Vilniusu, odkud měl jet autobus do Brna v 19:00, kdybychom se do něj nevešli, tak v 19:40 jede vlak do Varšavy. Jenže jako vždy – člověk míní, situace mění. Autobus byl obsazen. Ale jakým způsobem. Byl obsazen partou Lotyšů, kteří jeli z Litvy přes Brno do Vídně. Proto my, kteří jsme potřebovali z Litvy do Brna, museli jsme do Varšavy. A to ještě ne tím vlakem. Ten byl plný taky. Nejdřív jsem se chtěl ujistit, že skutečně jede (měl to být opačný k tomu, do nějž jsme se nevlezli už cestou tam, jezdí obden a má jenom čtyři vagóny). Po dobrých zkušenostech s informacemi na tamějším nádraží (vážně myšleno) jsem šel bezelstně k okénku a optal se, zda „iďót sivódňa pójezd v Varšavu?“ Reakce mě trochu zaskočila, paní opáčila, zda mám lístek. Já na to, že ne, páč právě zjišťuju u ní, jak mi jede vlak a jaký lístek si mám teda koupit. Ale ona, že ne, že „nět biľéta – nět informáciji“, nejdřív musím k pokladně, koupit si lístek a pak mi informace poskytne. To je přece logické, přece nebude podávat informace někomu, kdo by si to třeba rozmyslel a nakonec nikam nejel. Omráčen touto velkou myšlenkou jsem rezignoval a šel k pokladně, kde jsem zvěděl, že ten vlak sice jede tak, jak říkám, je ovšem zcela netradičně plný, jako asi vždy. Tak jsem zkusil ještě jednu variantu – vrátit se na autobusák a poptat se po autobusech jenom do Varšavy. A ejhle, to byly rázem tři varianty. Koupil jsem lístky á 60,- Lt hned na 19:30. Ve čtyři ráno bychom měli být ve Varšavě, to už nějak dojedem.

          Vyzvedl jsem Ťap hlídající bágly a pozorující cvrkot na vlakovém nádraží, ta pravila, že jak to sleduje, od těch informací odchází „všici ňáký nasraný“, není divu, ta ženská byla asi fakt praštěná nebo ožralá. Ale nám už to mohlo být fuk. Dali jsme bágly do úschovny a šli do města, koupili jsme nějaké ty suvenýry a zašli na (Ťapi)normální (Ťapi)jídlo, tedy pizzu. Všecko ostatní v centru hlavního města bylo šíleně drahý. Ještě jsme nakoupili jídlo na cestu, za zbylé peníze jsem koupil povolené dva kartóny cigaret Kaunas (na každého jeden, aby mi je nezkonfiskovali na hranicích) a vyměnil zbylé litevské peníze a něco dolarů na zloté, přes dvě stovky, to by snad mohlo stačit. A šli jsme na autobus.

          Stalo se něco na Litvu neuvěřitelného, autobus nejen, že jel pozdě, ale pozdě už přijel, ačkoli to byla výchozí stanice. Jenže nebylo divu, když řidiči byli dva pakini, jací se hned tak nevidí, duo Pat & Mat z večerníčku „A je to ...“ jsou proti nim laureáti Nobelovy ceny. Nejdřív jsme zastavili u benzínky a dotankovali. Pak u obchodu, kde, ač byla skoro půlnoc, ti dva pošuci nakupovali tak vehementně a tak dlouho, že způsobili frontu až ven. Nadupali autobus alkoholem a popojeli k další benzínce, kde načerpali ještě převratných asi 15 litrů nafty. A pak jsme konečně dorazili na hranice. Přišel litevský pišišvor, vybral pasy a šel si je zase obkreslovat. Jenže tentokrát nás bylo v tom busu všehovšudy asi osm nebo deset – my dva a zbytek Poláků. Jeden řidič k nám měl delší proslov, výsledek byl ten, že na něj všichni hleděli jak telata. Nesměle jsem se mu pokusil vysvětlit, že tady asi není mnoho lidí, kteří by plynule rozuměli litevsky. Tak rusky zopakoval, že je čas, kdo chce, ať jde „posmotréť v ďjůty frí magazín“, asi dlouho nenakupoval a měl absťák. A taky okamžitě vyrazil za kolegou, ten už byl vepředu, aby mu zatím všechno nevykoupil. „Pšonci“ se poctivě poslušně zvedli a šli zevlovat do toho duty-free shopu, někteří i něco málo pokoupili. Jenže jakmile se za posledním Polákem zavřely dveře obchodu, v autobuse zůstala jenom Ťapi a já si venku zapálil přímo pod tabulí se škrtnutou cigaretou, přesně v tom okamžiku se přiřítil litevský pikolík v uniformě s pasy a čuměl na prázdný autobus jak na Copperfieldovo kouzlo. Dal mi naše pasy, chvíli zmateně pobíhal sem a tam a pak je všechny vrazil jedné postarší Polce, jež jako první vylezla z obchodu, mávnul rukou a jak litevsky nerozumím, jednoznačně jsem pochopil z jeho řeči, že máme táhnout k čertu. Řidiči vykoupili, co mohli, vyplnili tím zbylé mezery v autobusu a popojeli jsme k celní kontrole, tam jsme všichni svorně prohlásili, že rozhodně nevezem nic nad povolené limity, nechali se zkontrolovat polskou stranou a urazili další nesmírný kus cesty, asi 150 metrů k automatu s kávou, kterou si řidiči museli hned koupit, aby dojeli půl hodiny k motorestu, kde si koupili další kafe a večeři. Zbytek cesty se mi podařilo spát, ačkoli ti dva debilové neustále rozsvěceli, zhasínali, pouštěli a vypínali rádio, klepali zaseknutou kazetou o palubní přístrojovou desku a hlavně žvanili a žvanili.