Zpět na soupis dnů		Zpět na titulní stranu
Expedice Pobaltí 2002 / deník pondělí – 05.08.2002
<< Předchozí den	Fotky tohoto dne		Následující den >>

          A ve čtyři ráno jsme skutečně byli ve Varšavě. Ještě se nás naši milí řidiči zeptali, jestli nám stačí nádraží Warszawa Centralny, nebo chceme až na Zachodniu. Já na to, že to západní by bylo možná lepší, oni zase, že deset zlotých. Já na ně, že to zrovna, vystoupili jsme a bylo. Na hlavním nádraží jsme byli a basta. A taky jsme hned zjistili, že v 7:25 nám jede vlak Polonia do Břeclavi. To vypadalo zlatě. Po předchozích zkušenostech s vágusy v čekárně jsme na to rezignovali a usadili se mezi slušné lidi, tj. volně doprostřed haly. Někteří tam pospávali, i před nádražím jsem viděl dvě dívčiny jenom tak na zemi ve spacácích, s bágly pod hlavou.

          Počkal jsem, až se otevře asi v šest hodin mezinárodní pokladna. Obrněn trpělivostí jsem se tam vydal. Už předchozí zkušenost mi říkala, že se zločineckou organizací zvanou PKP (Polskie Koleje Państwowe) není lehká domluva. A taktéž jsem byl poučen, že informace se podávají v pokladně, v informacích vám pouze podají informaci, že vám informaci podají v pokladně, to je jenom taková hra, asi nepochopili, proč na všech nádražích ta přepážka s velkým „I“ v kroužku vlastně je. Tak jsem šel k pokladně rovnou a hotovo. Ptám se báby, kolik stojí jízdenka z Varšavy do Břeclavi vlakem v 7:25? A ona na to, že 153,- Zl. Fajn, tolik jsem neměl, tak jsem se omluvil, že si musím zajít vyměnit. A vyměnil jsem asi 30,- US$, kurs byl 1$ = cca 4 Zl, něco přes dvě stovky jsme měli předtím, čili jsme měli celkem cca 330 zlotých. Dva lístky jsou dohromady 306,- a ještě nám něco zbyde. Vrátil jsem se k pokladně a chci ty dva lístky do Břeclavi. Bába praví, že ano, že 342,- Zl. Ptám se jí, jestli si ze mě dělá prdel, že říkala předtím 153 za jeden. Ona sice říkala, ale to bylo bez „rezerwacyjon“ nebo co. Ptám se teda, jestli něco takovýho potřebujeme, ona na to, že vlastně ne, tak jí s úsměvem říkám, ať si to strčí do prdele (doslovně) a navalí ty jízdenky. Navalila. Pro jistotu se ještě ptám, jestli je to fakt všechno, co potřebujeme na cestu vlakem z Varšavy do Břeclavi v 7:25 hod. Prý ano. Tak dobrá.

          Nakoupili jsme za zbytek drobných pohlednice a šli na vlak. Sedli jsme si, vlak se rozjel, přišla průvodčí, zkontrolovala jízdenky a požádala mě o „rezerwacyjon“, nebo jak se to ksakru píše. Mile jsem se usmál a vysvětlil jí, že přece nic takovýho nepotřebujeme. Ona, že vlastní místenku teda ani tak ne, ale v tom je příplatek na EC. Já na ni zase, že to mi neřekli, že to je sice zajímavý, ale co já teďka s tím. Prý doplatit, jestli mám zloté. Já zase, že už ne, navíc nevím, proč bych měl něco doplácet, když mě mylně informovali v pokladně, ačkoli mi bylo jasné, že doplatit budem muset, jinak skončíme někde v Katowicích a tam se nám moc nechce. Tak co, třeba mám nějaké jiné peníze, třeba dolary nebo eura. To já sice dolary měl, ale to zrovna, takhle české koruny, to jsem ochoten móžná zaplatit. Prý dvě stovky za jednoho, pravda, u nich to stojí sto padesát, plus ještě příplatek za to, že je to ve vlaku. Tak jsem rezignovaně vytáhl tisícovku. To se průvodčí ale nelíbilo, že nemá zpátky. To už jí přišel na pomoc i vlakvedoucí, společně pak vymysleli, že já jim dám tisícovku a oni mi vrátí ve zlotých. No zrovna. Řekl jsem mu česky, ať si zlotý narve do špic. Zjevně pochopil, že se mi vracení ve zlotých nelíbí a ptal se proč, když je to dneska volně směnitelná měna? Já na to, ať si ji jde teda směnit, kvůli tomu, že mají babu blbou (použil jsem horší výraz) v pokladně, já nic měnit do banky nepůjdu. Buď mi za koruny vrátí koruny, nebo z placení prostě sejde. Pak se jim kdesi podařilo rozměnit, vrátili mi, dostali jsme doplatkový lístek a bylo.

          Ale ne konec. Přejeli jsme Katowice, Zebrzydowice, hranice, Petrovice, přišla česká průvodčí, zkontrolovala nám jízdenky i s tím doplatkem a pravila, kdeže máme příplatek na EC? Já na ni zase, že jestli si neráčila všimnout, dopláceli jsme ho ve vlaku a papír drží v ruce. No to je prej pěkný, leč platí to jenom na polské straně, konkrétně do těch Zebrzydowic a doplatíme si osmdesát korun, každej. To už jsem na ni řval celkem pěkně, ne moc milé výrazy, jenže co naděláte? Kvůli principu bych se hádal, leč taky bychom mohli skončit někde v Otrokovicích nebo v které prdeli, to jsme radši zase potupně doplatili a jeli. Psát, že byla cesta dál do Břeclavi klidná, to by asi byla blbost.

          Z Břeclavi nám hned jel vlak na Brno, jenom jsme si museli zase koupit jízdenku. Další kámen úrazu, České Dráhy a PKP by si mohly podat ruce. O půl třetí odpoledne mají v Břeclavi otevřenou jenom jednu pokladnu, frontu jako prase a u okýnka Cikána, pardon, teda Róma, Cikáni už nejsou, a ten se nemůže rozhodnout, kam pojede. Prej do Hrušovan, česky pořádně neumí a nechápe, že mu ženská v kase vysvětluje, že je rozdíl mezi Hrušovany nad Jevišovkou a Hrušovany u Brna, do obou se dá jet z Břeclavi osobákem přímo. Pro Olacha jako pro každýho správnýho kočovníka jsou u Brna oboje. Tak co? Naštěstí nějakýho inteligenta napadlo otevřít druhou pokladnu, lístek jsem koupil a vlak jsme stihli. Tak tak.

          V Brně jsme hodili hned fotky na vyvolání, doma se vykoupali a šli za mojí máti, povyprávět jí svoje úžasné zážitky a hlavně si vyzvednout naše psy. To bylo nejlepší za celej den. Ti se mohli zbláznit radostí. A my taky.