Voda není dobrá ani v botách ...

	Sázava 2006 ... aneb "Voda není dobrá ani v botách ..."
Touhle tupounovinou se dostanete až na úplně hlavní stránku ...	(22.-30.07.2006)

<< Obrázky a jiné zhovadilosti

Pohled ze souše
autor: Motospojka a doprovodné vozidlo PraPetra

Osoby a obsazení:

Egi: kormidlo, šéf výpravy, hraje na kytaru a zpívá, normální váha, vidí
Pepé: háček, sere Egiho, hledá hospody, hraje na kytaru a zpívá, předposlední den zdrhne, normální váha, slabozraký
Máša: předháček, balancuje na přídi lodi, krade cíga a tahá Anďáka do vody, vidí a slyší jenom to, co se jí hodí

Marťas: kormidlo, to nejlepší si nechává na konec, těžká váha, slabozraký
Ťapinka: háček (1x řidička doprovodného vozidla), stará se o psy, poskytuje posádce odbornou veterinární péči, normální váha, vidí
Andy: předháček, nenávidí vodu, skáče jak na pružinkách, hraje na babu s kočkami, , vidí a slyší jenom to, co se mu hodí

Kein: kormidlo, neprojevuje se, vstává poslední, normální váha, vidí
Strakapoud: háček, žere jak nezavřenej, podváha, vidí

PraPetra: řidička doprovodného vozidla (2x háček), zajišťuje živobytí, těžká váha, teoreticky vidí
Váva: víkendový spolujezdec, mluví a mluví, vše odnese do kuchyně, vidí
Bača: háček, připojil se před koncem a nahradil zdrhnuvšího Pepého, polotěžká váha, slabozraký

Sobota 22.7.2006

V 5:00 jsem chtěla nejdřív rozšlapat budík a pak nakopat sama sebe. Protože jsem byla neskutečně líná, neměla jsem vůbec nic sbaleného ani připraveného na velkou výpravu. S Vávou jsem byla domluvená na 8:00. Začala jsem kmitat jak motorová myš a s čtvrthodinovým zpožděním jsem byla na místě srazu. Váva vystoupila z busu, otevřela pusu a zavřela ji na pár vteřin až v Průhonicích u mekáče. Já jsem sice ukecaná, ale tohle byla síla i na mě. Vždyť já neřekla snad ani jednu větu do konce!
V Průhonicích jsem v Makru koupila zásobu cigaret a z okamžitého popudu krabici plnou pytlíčků s kešu oříšky. Potom jsme dojely k našim na chalupu. A Váva mluvila a mluvila, táta se předváděl a vydával všemožné zvuky (vyprávěl o našich 3 kočkách), Váva byla nadšená a mluvila a mluvila… Mamina udělala vynikající oběd a pak jsme seděli na zápraží a Váva mluvila…
Nechápu, proč někdo nosí hodinky, které nefungují a mobil, který nezvoní. Málem jsme prošvihly příjezd Egiho skvadry do Kácova. To by bylo řečí. Posázavským pacifikem se přihnali: Egi, Ťapinka, Anďák – psék, Máša – psice, Marťas, Pepé, Strakapoud a Kein (čert ví, jak se píše). Od Marťase jsem vyfasovala šmajdavce za sklo auta a šli jsme se ubytovat do přilehlého kempu Kouzelník. Když jsme si vyřídili placení, zmrzačenkové slevy a našli místo k ulágrování se, zjistil Egi, že jsme vlastně ve špatném kempu a že lodě dorazí druhý den někam jinam. No co už. Stejně jsme zůstali. Večer jsme poseděli, pojedli, popili, i na kytaru se hrálo. Pak se šlo spát.
Spací rozdělení:
1.stan: Egi, Ťapinka, Andy a Máša.
2.stan: Marťas a Strakapoud.
3.stan: Pepé a Kein.
4.stan: Váva
Auto: Já (PraPetra)

Neděle 23.7.2006

Vzbudila jsem se před osmou (a od té doby jsem se tak budila každý den). Měla jsem radost, že se mi v autě spalo nad očekávání dobře. Jen mi k ránu byla trochu zima a tak jsem na sebe navlékla nějakou tu vrstvu a spala dál. Váva, která s námi byla jen na víkend, mi ochotně nabídla, že mi na ten týden nechá v autě svůj spacák. Neplánovaně mi tam nechala i knihu, tepláky a kartáček na zuby. Maník s loděmi se snažil Egimu dovolat na jiné číslo, ale nakonec si nás našel, 3 lodě červené s nápisem Honzík předal, k nim 6 pádel, 2 barely a 3 vesty. Zdají se vám 2 barely pro 6 osob málo? To je jednoduché: batohy, stany, spacáky, karimatky, kytaru, fotobrašničku, psí košíky a další nesmysly si vždy všichni naskládali ke mně do auta a pluli si jen na lehko. Když jsem si to v autě vše hezky urovnala, tak Egi usoudil, že jim vlastně stačí jen jeden barel a ten druhý mi do auta narval také. Zabít ho. To to nemohl říct dřív? Takhle mi poskakoval prázdný barel v zorném poli zpětného zrcátka a nepříčetně mě sral. Egi mi oznámil, že další nocleh je v Soběšíně a ať si s Vávou uděláme svůj program, naskákali do lodí a odpluli.
Rozdělení do lodí:
1.loď: Egi, Pepé a Máša.
2.loď: Marťas, Ťapinka a Andy.
3.loď: Kein a Strakapoud
S Vávou jsme ještě šly na Kofolu a já i na zmrzlinu, pak jsme nastudovaly mapu a vyrazily též. Zajely jsme si do toho Soběšína, abychom věděly, kde je to naše příští byvakoviště a jely jsme se podívat do Českého Šternberku. Když jsme tam vjely, uvědomila jsem si, že tam někoho znám a že ten někdo má barák se zahradou končící v řece a že bychom to mohli použít na přespání. Jako bonus je to na hrad pouhých 200 m. Našly jsme, dohodly jsme, já poslala Egimu SMS (kašlu mu na KTZ) a sedly si do hospody na oběd.
Intermezzo: Váva v hospodě vyndala peněženku, že mi musí přidat na benzín. Počítala, počítala a nakonec si ode mě půjčila stovku na cestu domů.
Sotva jsme si objednaly, tak volá mírně hysterický Egi, kde že jsme, oni tam jsou v Soběšíně a nikde nikdo, nic nemají, všechny věci v autě, neštěstí, katastrofa, hrozí smrt. Nadšeně jsem mu začala vykládat, jaké úžasné místo na přenocování jen 3-4 km po řece od nich jsem mu našla. Kdepak. Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. Váva se pak ještě pokusila zapůsobit svou vyřídilkou, ale též neúspěšně. Tak jsme zhltly oběd a jely zpět do Soběšína. Egi tam poskakoval jak čertík ze škatulky a brblal a brblal. Na svou obranu musím podotknout, že mi nedal absolutně žádný časový údaj, kdy tam mám být. On si představoval, že tam dojedeme a budeme sedět jak lemry na louce, maximálně že půjdem do hospody. Kdo mohl tušit, že připlují tak rychle? Egi pak všechny vyhnal na vlak, ať se jedou podívat do Šternberka na hrad a zůstal hlídat psi a stavět stany. Já jsem si pod nosem brblala, že si mohli ušetřit cestování vlakem sem a tam, že jsme mohli spát ve Šternberku, u hradu, mohli jsme ho vidět krásně nočně nasvícený a nakonec jsem se šla zchladit do řeky. Potom jsme šli do hospody. No, šli. Egi s psékama šel a já jela. Lenost je lenost a kopec je kopec, i když je to kopečíček. Hospoda se jmenovala U Pudilů, já jsem si ji přejmenovala na hospodu U Prudilů, ale s ohledem na pozdější zážitky se jim omlouvám, zdaleka nebyli tak strašní. Po čase vlakem dorazil i zbytek výpravy (kromě Vávy, která odjela domů a Keina, který si udělal romantickou procházku kolem dálnice). Pilo se, jedlo se, stěhovalo se kvůli dešti dovnitř a kvůli hluku a smradu zase ven, hrálo se (ještě že jsem jela do hospody autem, pro kytaru se nemuselo daleko), u hydrantu nabrat pitnou vodu na ranní kávu (opět výhoda mé lenosti, prázdné flašky byly také v autě) a pak zpět na louku a spát.
V hospodě jsem seděla naproti hrajícímu a zpívajícímu Pepému, takže jsem špatně slyšela hovor. Zauvažovala jsem nad tím, že se prohodím s Ťapinkou, která seděla na druhém konci, ale pak jsem se na to vykašlala, proto to pivo, které Kein vylil, polilo Ťap a ne mě.

Pondělí 24.7.2006

Tak jsem si říkala, že bych si mohla zkusit tu kánoi osedlat. Jen na kousek, Ťapinka by si vzala auto a někde o kousek dál bychom se zase vystřídaly. Egi naznal, že je k tomu vhodná příležitost, do Šternberka 3-4 km bez nebezpečí, klidná voda, žádné jezy... Naskládala jsem Ťapince ten náš cirkus do auta, svěřila jí foťák a poslední vůli a šla na věc. V duchu jsem si říkala, že jestli se mi na třetí pokus nepovede nastoupit, vyseru se na to. Díky tomu, že mi asistovali 4 lidi, nastoupila jsem na první pokus. Sice trval dlouho, ale byl jen jeden. Vyslechla jsem si, co všechno nesmím dělat a co bych dělat měla. Neznělo to tak strašně. Naštěstí jsem byla v lodi s Marťasem, kterej je úžasnej kliďas a neřval na mě a chválil mě a chválil, až jsem se i uklidnila a začala si všímat i blízkého okolí. Pravda, když jsem se chtěla podívat za nás, musel otočit celou loď, protože jsem se bála otočit celá dozadu, ale šlo to. Dost dlouho jsme pluli sami, vyrazili jsme jako první a zbytek se pak zdržel, protože se jim poblil pes. Když nás konečně dohonili, byla jsem už docela adaptovaná na pobyt na lodi a mohla jsem už i dýchat. Pak jsem se otrkala natolik, že jsem si i zpívala. A ani tehdy mě Marťas nevzal pádlem po hlavě. Prostě zlatíčko.
Dopluli jsme do Šternberku, přirazili ke břehu a čekali na Ťapinku s autem. Až v tenhle moment mě napadlo se trošičku bát o svého motorového miláčka. Egi zavolal Ťapince na Pepého mobil a zjistil, že se Ťap nemůže dostat do Šternberka, protože je tam nějaká uzavírka a že to zkouší přes dálnici. Usadili jsme se podél silnice a čekali. Pepé se ošíval a ošíval, až to nevydržel a poprosil mě, ať se podívám, jestli nesedí v mraveništi. Neseděl v mraveništi. Seděl v kopřivách. Já somrovala po Egim cigára, protože jsem nepočítala s tím, že budu bez zdroje tak dlouho a Ťapinka nejela a nejela. Ona tedy jela, ale stále se nepřibližovala. Obkružovala Šternberk kolkolemdokola a pořád se nemohla dostat dovnitř. Egiho to přestalo bavit, poslal jí do Ratají, nás nahnal do lodí a plulo se dál. Po cestě jsme sjeli i několik maličkatých peřejek a přenášeli jsme jeden jez. Tam se na nás šel podívat labuťák, vylezl až na břeh a syčel, ale byla jsem statečná a pomocí vyhrožování pádlem jsem ho nahnala zpátky do vody. Tak jsem nakonec místo plánovaných 4 km uplula 10 km a moc se mi to líbilo. Jediné, co mi vadilo, že se mi snaží vyputovat pravá kyčel z těla ven, přeci jen je ta kánoe pro mě trošičku úzká. Také jsem si vyzkoušela soulodění, kterého hned využila Máša a přeskotačila ke mně na loď. Díky mé vrozené šikovnosti žbluňkla do vody. Já si sedím a koukám, kterak mi čuba pluje na pravoboku a až na poslední chvíli mě napadlo, že bych ji do té lodi měla zase vytáhnout. V Ratajích jsem měla takové cukání, že by mě Ťapinka mohla nechat dojet celou etapu, ale ta nechtěla ani slyšet. Nu což, alespoň se praštila do hlavy ona a ne já. Já jsem místo toho zařídila moc pěkný nocleh. On to nebyl kemp, ale rekreační středisko, pronajímali chatičky a měli tam kurt a hospodu a tak. A taky tam měli oplocenou loučku krytou ze všech stran vysokými stromy. Zašla jsem za majitelem a dohodla s ním stanování na té loučce. On tam bere jen velmi omezený počet stanařů (max 10 lidí), aby mu moc nerušili ty lidi v chatičkách. Potom jsem seděla na mole, pokuřovala, odháněla další zájemce o stanování a vyhlížela svoje červené Honzíky s dvěma psy. Vybrané místo se všem líbilo. Sice se tahali lodě blbě z vody a bylo to na osobu trošku dražší, než jinde, ale zase nevybíral nic za stany, psy a auto (a nakonec nám ještě dal slevu). Co vám mám povídat. Kuchyně dobrá, Kofola točená, stanování ve stínu, klid, jednoduše se musím pochválit. Jen jsem tak přemýšlela, co znamenají ty divoké jiskřičky v očích Egiho, když nastiňoval plán na další den.

Úterý 25.7.2006

Vyspali jsme se výborně. Ani se nám moc nechtělo pryč. Asi jsme v kostech tušili, že nás nečeká nic dobrého. Ne nadarmo se říká, že třetí den je kritický. Vyfotila jsem si, jak stahují lodě zpět na vodu, Egiho jak si hraje na vodníka, Egiho jak sere za zády Strakimu do lodě, pak mi všichni pěkně zapózovali v soulodí a táhli k neumětelům. Tedy vlastně do Sázavy. A mně nezbývalo nic jiného, než hrábnout do koní a táhnout tam taky. Cestou jsem projížděla typickou posázavskou krajinou, klikatá silnice, kopce, šotolina v zatáčkách... S tímhle terénem mám už své neblahé zkušenosti, proto jsem jela dost opatrně. Po chvíli se za mnou utvořila minikolona tří aut. Ten poslední byl dost netrpělivý a tak se vrhnul na předjíždění. Předjel dvě auta a dostal se za mě. Najela jsem si hodně doprava, aby měl co nejvíc místa a najednou koukám, že mě předjelo kolo. Kolo od auta. V první chvíli jsem se lekla, že je to moje, ale jak jsem koukla do zpětného zrcátka, tak jsem viděla, že je to levé přední kolo toho nedočkavce za mnou. Začali jsme všichni brzdit. To auto za mnou to stáhlo do protisměru a zastavil se těsně na kraji silnice. Stačil kousíček a skončil s autem, ženou a dvěma dětmi o pár metrů níž v řece. Zastavila jsem a šla zjišťovat, jestli jsou všichni v pořádku. S dalšími řidiči jsme mu pomohli odstrkat auto k levé krajnici. Chlápek z toho byl docela vyplesknutej a pak mi šel děkovat. Uvědomil si totiž, že kdybych já nejela tak pomalu, že by on jel o dost rychleji a v té řece by fakt skončil. Vlastně jsem je zachránila. Zavolali si odtahovku a vzájemně se ujišťovali, že nikomu nic není. Původně jsem si to chtěla i vyfotit, ale připadala bych si jako sup, tak jsem se na to vykašlala. Když jsem viděla, že už nejsem nic platná, tak jsem jela pryč. Po lehkém bloudění jsem i našla místo určení. Usadila jsem se nad jezem a koukala, jak všichni projíždějí šlajznou. Šlo jim to hezky, z nějakých 15-20 lodí se cvakla jen jedna a to až dole v doskočišti. Začínalo se mi to hodně líbit a řekla jsem si, že zkusím někoho z našich ukecat, aby mi přepustil své místo v lodi, abych si to taky mohla sjet. Pak jsem pokecala s jednou velkou partou, se kterou jsme se od začátku stále potkávali a poznávali se podle psů. Oni měli s sebou takového srandovního křížence, mělo to postavu jezevčíka a srst pudla v barvě šampaň. Konečně jsem se dočkala těch našich. Bylo srandovní, že lidi na řece už si mě pamatovali a kdokoliv připlul, tak mi automaticky hlásil, kde je potkal a za jak dlouho asi dorazej. Moje vlastní rozvědka. Egi se šel podívat na jez a prohlásil nezapomenutelnou větu: „To je takovej laláček, nechápu, proč to ti debilové nejedou rovnou a přenášej si věci po břehu.“ Ani to nás nevarovalo. Já jsem se vytasila se svým přáním si to také sjet. Ťapinka, která se vymlátila kdesi po cestě i bez lodi, se ochotně nabídla, že si vezme foťák, psy, Pepého klobouk a další věci, které by se neměly utopit a půjde do doskočiště dokumentovat. Nějak mi uniklo proč, ale úplně se tím promíchaly posádky. Ťapinka nejela, uvolnilo se místo u Marťase. Toto místo obsadil Strakapoud. Strakapoudovo místo u Keina zabral Pepé. Pepého místo u Egiho jsem zabrala já. Ono asi šlo o to, aby se vyvážil poměr vysokovýtlakových a slabozrakých, jinak si to neumím vysvětlit. Dali jsme si něco málo k jídlu, Marťas si ještě miniporci zmenšil provozováním akrobatických prvků na schodech a začala se plánovat strategie na laláček. Chvíli se vedla debata o pořadí, v jakém se laláček bude sjíždět. Nakonec jako první jela posádka Marťas a Strakapoud. Nenajeli si tak úplně dobře a vymstilo se jim to. První vlna smetla Strakiho za sedátko a protože tam neměl barel, tak tam byl jak zapadlej vlastenec. Nenapadlo ho nic lepšího, než se chtít vyškrábat zpátky. Tím rozhodil rovnováhu úplně a ani Marťas driblujíc levou rukou o zeď neměl šanci to zachránit. Těsně za půlkou šlajzny se cvakli. Straki si pořádně natloukl pravé koleno. Marťas si pohmoždil kloub palce u levé ruky o tu zeď a již odřenou levou nohu si dorazil. Na závěr v doskočišti ještě předvedl exkluzivní vrh celého svého člověka za pádlem, které Straki pustil a vysral se na jeho chytání. Hmmm. Pořád ještě si to chci sjet. Jako druhá jela posádka Kein a Pepe. Najeli si dobře, ale v první třetině šlajzny se cosi stalo, Pepé si chytl loď pod pracku jak inteligent aktovku a v doskočišti si počítali šrámy. Nějak si teď nemohu vybavit, jestli se něco stalo Keinovi, ale Pepé si natrhnul prdel pod levou půlkou a pravou ruku měl fialovou od ramene až k loktu. Hmmm. Chtěla jsem začít přemýšlet, jestli to pořád ještě chci zkusit, ale to už mě Egi rval do lodi. Ještě mi udělil několik posledních příkazů: „Drž pádlo ve vzduchu a bez výslovného pokynu s ním nic nedělej; nelekej se vody, která se převalí přes špici a hlavně se ji nesnaž vyhazovat z lodi ven; na tom začátku, až půjde špice dolů, tak se zakloň; v žádném případě se nechytej lodi; kdybychom se cvakli, tak drž pádlo.“ Měla jsem pocit, že toho je strašně moc. Dala jsem si jediný cíl, projet tou blbou šlajznou. Měla jsem panickou hrůzu z toho, že se v úzkém prostoru mezi zdmi a ještě s lodí úplně umlátím, takže jsme to prostě museli projet, děj se co děj. A taky jsme to projeli. Cvakli jsme se až v doskočišti. Nevím proč. V duchu jsem si zajásala, že jsme z toho venku a už jsem letěla doleva. Jediná myšlenka mi letěla hlavou: „Musím držet pádlo!“ Tak jsem ho držela. Prakticky jsem si ho narvala pod sebe a jela jsem břichem připlácnutá na pádle, díky čemuž jsem se prakticky vyhnula všem šutrům. Myslím, že mi loď přejela hlavu, ale nic se mi nestalo a byla to paráda. Můj první sjezd a mé první cvaknutí. Pak jsem zjišťovala, jak je na tom Egi. Seděl kousek ode mě ve vodě a přemýšlel, co se to stalo. Nevíme. Jasné je jen to, že Egi si udělal díru do boku a pomlátil si koleno. Ale to nejhorší zranění zjistil později. Představte si tu tragédii, on si zprohýbal řemínek na hodinkách! Ťapinka si zatím stála vysmátá na břehu, fotila jak o život (stejně klíčové momenty nezachytila) a byla ráda, že se na celý laláček vyprdla. Když se všichni jakštakš posbírali, nahekali se zpět do lodí a pluli dál vstříc dalším dobrodružstvím. Jen ten elán jim trochu chyběl. Já jsem si ještě na chvíli sedla do hospody a pak jsem se jela podívat k dalšímu jezu do Pyskočel. Jez jsem našla, ale musela jsem se k němu prodrat cca 300 m džunglí, abych zjistila, že na něj stejně není odnikud pořádně vidět a že pro dokumentaci je to ku prdu. Tak jsem si aspoň vyfotila džungli cestou zpět a jela zajistit další kemp k Choceradům. Líbilo se mi, že z Pyskočel do kempu vedla silnice prakticky kolem řeky, tak jsem se rozhodla, že se pak ještě vrátím, počkám na ně a budu je sledovat a fotit přímo z auta. Kemp jsem našla celkem bez problémů, všechno jsem zamluvila a když jsem zjistila, jaká bašta nás čeká, začala jsem se na večer hodně těšit. Pak jsem se vrátila zpět k Pyskočelům, abych informovala posádku. Na večeři jsem je naladila tak, že pak píchali o něco víc, něž jindy a v kempu jsme byli rychle. Mezitím se tam však objevila strašná spousta komárů a než se vytáhly lodě a otevřel barel, ve kterém byl repelent, byli jsme všichni pořádně požraní. Všichni kromě Ťapinky. Tu ani komáři nechtějí. Až na ty komáry to byl opět vydařený kemp. Točená Kofola, gril bar, zahrádka... Večeře prostě neměla chybu. Dvacetidekový flák krkovičky z grilu s hromadou šťouchaných brambor (s cibulkou a špíčkem), obloha, křen, kečup, tatarka, hořčice, to prostě nemělo chybu. Žrali jsme, pili jsme, šli jsme spát. V noci se ze stanů sem tam ozvalo zaúpění, když si někdo lehl na některou svou část zmasakrovanou laláčkem.

Středa 26.7.2006

Do rána se všem zranění pěkně rozležela a vypadalo to jak parta lazarů. Marťas se Strakim se srandovně doplňovali. Marťas (pohmožděný palec na ruce) klečel a vyndával zdravou rukou věci ze stanu. Straki (pohmožděné koleno) stál, skládal je a rval do batohů. Úžasná souhra. Pak jsme šli na snídani. Ani ta neměla chybu, tenhle kemp mě po stránce jídla hodně nadchl. Pepé si dal tři vejce natvrdo, snědl jenom jedno a zbylé dvě si nejdřív strčil do klobouku, který si pak nasadil na pleš, potom si je zabalil a vzal si je s sebou do lodi na svačinu. Vím, že jsem je ještě příští den potkala v dalším kempu, ale pak už nevím, co se s nimi stalo. Já jsem si dala míchaná a taky byla moc dobrá. Tentokrát se nikam nechtělo mně. A kéž bych se podřídila svému pocitu, ale to předbíhám. Sbalili jsme ten náš herberk, já vyfasovala seznam věcí, které kdo chce koupit a vyrazili jsme. Tradičně oni po vodě, já po souši. V Choceradech jsem zcela proti všem předpisům zaparkovala auto na mostě a čekala, až se ta banda přicourá. Vyfotila jsem si je z mostu a šla shánět ty jejich nesmysly. Kšiltovka, banány, sýr, tatranky, noviny, čokoláda, Kofola... V Praze by to bylo jednoduché, vybrala bych si jeden z hypersupermegakrámů a koupila bych všechno pod jednou střechou. Takhle jsem musela asi do čtyř krámů ve třech vesnicích. A pro noviny na poštu. Řekla jsem si, že se na ně přes den tentokrát vykašlu úplně, dojedu si rovnou do místa přenocování a udělám si pohodový den. Koupat se, číst si, nikam se nehonit. Pak jsem si vzpomněla, že dnes budou podjíždět dálniční most a že by bylo hezké, kdybych jim tam udělala pár fotek. Egiho foťák po jakési interakci s Mášou a vodou stávkoval, takže jsem měla jediný funkční já. Dojela jsem do Hvězdonic a počkala si na ně. Bylo tam pod silnicí u břehu takové šikovné místo pro přiražení lodi (veřejné prostranství), podle plánku někde za mostem hospoda, mohli bychom si dát občerstvení společně. Když přirazily, vyběhla z domku nad silnicí zasloužilá matka a ztropila scénku, že tam má děti a ty že se chtějí chodit koupat a že tam v žádném případě nemůžeme přivázat tři kánoe. Egi ji s upřímností sobě vlastní nazval blbou pičou a zkusil štěstí na druhém břehu. Tam sice našel chlápka, který byl ochoten je nechat vylodit na svém soukromém pozemku, ale přístup tam nebyl zrovna optimální, tak se na to vykašlali a pluli dál. Já jsem je aspoň vyfotila s tím dálničním mostem a řekla jsem si, že do té hospody zajdu aspoň sama. Když jsem ji konečně našla, tak mě tam nepustili, protože je to prý hospoda jenom pro místní. Debilové. Vykašlala jsem se na to a jela na naše budoucí stanoviště, tím byly Čerčany. Už když jsem projížděla okolo cedule oznamující začátek obce, měla jsem takový divný a nepříjemný pocit. Rozhodla jsem se, že dnes nepůjdu s ostatními do hospody, koupím si něco studeného a sním si to u vody. Z tábořiště se nehnu. Nechám si tam pséky, budeme si hrát a tak. Ještě mně tam nějaký místní člověk říkal, kde je jaká hospoda a doporučoval mi jednu o něco dál, než byla nejbližší. Koupání tu bylo dobré, přístup do vody se mi líbil, byla tam i hloubka, takže se dalo pohodlně plavat, lidí tam bylo tak akorát. Utvrdila jsem se v tom, že se z tábořiště nehnu. Potom přijeli plaváčci a mé plány změnili. Egi prohlásil, že mu docházejí finance a že s námi v hospodě udělá mezisoučet a prozatímní vyrovnání (nocležné celou dobu platil sám, že to pak rozpočítá). Já to zkrátím. Budete-li někdy někdo v Čerčanech u řeky a uvidíte-li restauraci Paluba, vemte granát, odjistěte ho a oknem ho jebněte dovnitř. Mě tam tak nasrali, že jsem ušla 1 km do další hospody, ani nevím jak. A to je u mě co říct. A byla jsem tak vytočená, že jsem si i tři panáky dala. Kam se hrabou Jedovnice s Hvězdonicema dohromady. Když jsme se vrátili zpět do kempu (dobrovolně jsem zvolila delší trasu, jen abych nemusela jít zas okolo té idiotské putyky), byla jsem pořád moc rozparáděná na to, abych si šla hned lehnout. Stejně bych neusnula. Tak jsem si tam tak bezradně postávala, když jsem uviděla Keina, který se taky tak nějak plácal bezcílně po place. Navrhla jsem mu, že bychom se mohli jít vykoupat. Noc je teplá... Nápad se mu líbil, jen nevěděl, kde má plavky. Vyřešila jsem to rychle. Já si sundám brejle, on si sundá brejle, uvidíme oba prd a můžem jít bez plavek. Jak jsem řekla, tak jsme udělali. Bylo to fajn. Voda byla teplejší než vzduch. Doplavali jsme k jezu, tam jsme chvíli krafali, pak jsme plavali zpátky a zjistili jsme, že v té tmě bez brejlí nějak nemůžem najít to místo, kde se vylejzá z vody. Nakonec jsme ho přeci jen našli, ještě jsme si chvíli povídali na břehu sedíc ve vytažené lodi a pak už se mi spalo dobře.
O tom pokusu udělat si z nepoužívaného barelu ledničku se zmiňovat nebudu, o rozmáčených tatrankách si určitě rád poreferuje Egi sám.
Teď koukám, že ty Čerčany mě tak nadzdvihly, že z nich nemám ani jednu jedinou fotku.

Čtvrtek 27.7.2006

Z Čerčan jsme vypadli poměrně rychle. Sotva lodě odrazily od břehu, volal Bača, kde že jsme. Popsala jsem mu plán na příštích pár dní (Marťas začal lobovat pro návštěvu jeho známé na chatě nedaleko Jílového, sliboval bečku piva, hromadu masa na grilu, bazén, postele) a Bača jen hýkal. Sotva jsem zavěsila, pustila jsem celýho Baču z hlavy. Jako další místo pro nocleh zvolil Egi Týnec nad Sázavou. Chtěla jsem na ně počkat v Nespekách, ale nepovedlo se mi tam zaparkovat. Odevšud mě vyhazovali. Za hospodou sice byla cedule na parkoviště, ale to bylo spíš vrakoviště a místo žádné. Tak jsem se na to vykašlala a jela dál. Egi mi tam odsud potom volal, že je to úžasná hospoda, nízké ceny, pečená kachnička... Egi je zlatíčko. Porci kačeny zakoupil a v barelu přivezl. On věděl, proč to dělá. Já jsem cestou do Týnce narazila na objížďku (ne, tolik km jako Ťap u Šternberka jsem nenajela) a po cestě jsem míjela směrovky na vojenské muzeum a na motomuzeum. Naplánovala jsem si jejich prohlídku na příští den. V Týnci jsem (jako vždy) zabrala místa, kde se dá předpokládat stín i po ránu, vyvalila jsem se s časopisem a flákala se. Byla tam pěkná písčitá plážička, tak jsem se chodila i cachtat do vody. Kiosek u kempu mě moc nenadchl, ale doslechla jsem se, že o kousek dál je pizzerie, což mě příjemně naladilo a opět jsem se těšila na večer. Tady mi konečně došlo, proč mám vždycky večer tak strašný hlad. Já jsem totiž nikdy neobědvala. Oni se vždycky zastavili někde u vody v nějakém občerstvení, ale já sama si na to nějak nevzpomněla a tak jsem pak byla hladová. Díky absenci šutrů jsem si řekla, že je tentokrát přivítám ve vodě a že někoho cvičně cvaknu. Jako první se přiblížila loď Egiho. Egi roztáhl hubu od ucha k uchu a šťastně mi oznámil, že ho nesmím převrátit, protože mi veze kačenu. Uznala jsem, že to je pádný argument a nechala jsem ho v klidu. Straki s Keinem se prozíravě nacpali za Egiho loď, takže mi po ruce zbyl jen Marťas s Ťapinkou. Mezitím mi přišlo, že pouhé převrhnutí lodi je příliš nudné, tak jsem se rozhodla nastoupit na zadní špici. A povedlo se mi to. Pěkně jsem si jí osedlala. Vzhledem k tomu, že Marťas je také těžká váha, ocitla se Ťapinka s přídí ve vzduchu a nedosáhla pádlem do vody. Marťas pádloval jak o život, ale moc si tím nepomáhal. S každým záběrem nabíral víc a víc vody. Když už byla záď takřka úplně pod vodou, vyslyšela jsem milostivě jejich prosby a slezla, díky čemuž se konečně cvakli. Oni totiž nevěděli, že jsem se pak už opírala nohama o dno a držela jsem tak stabilitu lodi. Škoda jen, že už nebyl nikdo, kdo by to fotil. A protože tu teď sedím a smolím písmenka, tak je jasné, že mě za to ani neutopili. Po postavení stanů se šlo na první pivo do kiosku, aby někteří jedinci měli sílu dojít o pár desítek metrů dál do pizzerie. Hádejte, kdo v kiosku u piva seděl? Kdo si teď řekl, že Bača, má bod. Bylo mu jasné, že tam minimálně Pepé dorazí a objeví ho. Tak jsme se rozrostli o dalšího člena. Bača se těšil, jak se mnou druhý den pojede do vojenského muzea a já byla celkem ráda, že už v autě nebudu sama. Pak jsme šli na večeři. Moc jsme si všichni pochutnali a já jsem se rozšoupla a konečně jsem ochutnala piňa-coládu. Moc mi chutnala a tak jsem si řekla, že ochutnám ještě nějaký koktail. S mrazením v zádech jsem si objednala nápoj s odstrašujícím názvem Kamikadze. Kamikadze = absolut vodka + šampaňské + citrónová šťáva + limetková šťáva. Myslím, že by to zamávalo i s někým, kdo je na alkohol zvyklý, natož pak se mnou. Ťapinka se obětovala a počkala se mnou v hospodě, než to dopiju, pak ještě počkala, než to trochu naředím sodovkou a pak už se jen bavila, jak se vrávorám zpět do kempu. Hlava se mi docela slušně točila a žaludek mi klepal na bradu. Představa, že si v tomhle stavu půjdu lehnout, byla nereálná. Naštěstí se Marťas, Bača a Kein uvolili a šli se mnou do vody. Po hodince blbnutí jsem už zahodila hlavotoč a mohla jsem si jít v klidu lehnout. Ještě jsem postřehla, jak si Pepé brumlá, že lidí je teď dost a že má srdeční šelest a svalové zranění a že se může na nějakou loď vyprdnout. Bača si ustlal pod širákem vedle mého auta.

Pátek 28.7.2006

Ráno si Bača stěžoval, že se mu zdál sen, že je na nějaké konstrukci a ta se pod ním hroutí. Když se probudil, tak zjistil, že se otáčím v autě a skřípou mi péra. Měl si lehnout jinam. Pepé si (jako každé ráno) rychle sbalil svých pět švestek a zmizel do hospody. Kein (Pepého spolunocležník) se ráno sebral a šel se podívat na hrad. Ptal se, kdo jde s ním, nikdo nejevil zájem, tak šel sám. Z doslechu: „Po cestě se potkal s Pepém jdoucím z hospody, řekl mu, že jde na hrad a Pepé ať sbalí stan.“ Pepé přišel ke stanu a se vztekem ho zabalil. Prý chtěl jít také na hrad. A takový cucák přece nebude Pepému poroučet, co má dělat, zvlášť když ví, jak je Pepému špatně a že si v noci bral prášek. Bohužel Pepého nenapadlo nic lepšího, než si jít postěžovat Egimu. Stručně řečeno, Egi ho poslal do prdele, Pepé si sbalil, nechal se odvézt na 300 m vzdálenou železniční stanici a odjel. Na lodi ho zastoupil Bača. A já byla zase sama. Když odráželi od břehu, tak jsem Egiho i trochu litovala. Lodě už byly dávno z dohledu, ale Bačův hlas se stále rozléhal údolím. Já jsem si zašla ještě jednou do pizzerie, tentokrát už jen na jídlo, stavila jsem se u kadeřnice, aby mi zkrátila vlasy o 15 mm, tedy o půlku a vydala se do vojenského muzea. Zavřeno. Bez jediného písmenka vysvětlení. Ještě jsem si odchytla plaváčky v Kamenném přívozu a pak jsem už valila rovnou do cíle, do Pikovic. Když jsem tam dorazila, udělala jsem to, co vždy. Ohlásila jsem nás, nechala placení na Egim a vybrala pěkné stinné místo blízko hospody. A protože to bylo už poslední stanování, tak jsem se překonala a i jsem jim postavila stany. Jen jsem je nepřikolíkovala, aby si je mohli posunout na místo, které budou chtít. Pak jsem si zjistila kdy a kam dorazí Váva a měla jsem tak akorát malou chvilku na cigárko a chvilku odpočinku. To místo bylo vybrané tak dobře, že jsem i na autobusovou zastávku viděla. Váva přijela asi o hodinu dřív, než plaváčci. Když ostatní dorazili, šli jsme znovu do hospody, kde si nás odchytili ti Marťasovi známí. Soňa, Jirka a Milan. Šlo se pak do další hospody, kde vařili, ale já tam neměla chuť být, tak jsem vzala pséky a šla zpět do kempu. Leželi jsme spolu na zemi, já si četla a nic nám nechybělo. Když se ostatní vrátili, tak jsem šla spát, byla jsem utahaná jak kotě a spokojená, že jsou v cíli všichni živí a relativně i zdraví. Syndrom kvočny v sobě prostě nezapřu.

Sobota 29.7.2006 a neděle 30.7.2006

Vstávala jsem jako jedna z posledních. Byla to nejhorší noc za celou dobu. Byla jsem rozlámaná, pořád jsem se budila, nemohla jsem znovu usnout. Náladu mi spravilo jedině vědomí toho, že všechny ty krámy skládám do auta naposledy. Jelo se k Soně na chatu. Soňa s Jirkou a Milanem jeli svým autem, já s Ťapinkou a psékama mým autem a ostatní vlakem. Měli do odjezdu vlaku dost času, tak šli ještě do hospody u kempu na klobásu. Akorát Strakapoud už nás asi měl plné zuby a odjel domů. Jeho škoda. Já jsem Ťapině navrhla, že bychom se mohly cestou stavit na nějaké normální jídlo, což s nadšením přijala. Nepamatuji si, co všechno měli v nabídce, ale jako první mi před oči vyskočila pečená kachna. Bylo rozhodnuto. Ťapinka si taky dala. A obě nás to totálně umrtvilo. Ťapinka navigovala a já ji poslouchala. Najely jsme zase spoustu zbytečných km. Ale budiž nám omluvou, že těžko můžeme trefit někam, kde to, kde jste, zjistíte až tehdy, když z toho vyjedete. Oni mají ceduli jen na konci obce.
„Promiňte prosím, jak se dostaneme do Borku?“
„Vždyť už v něm jste.“
Aha. Tak jo, Marťas mi poslal číslo na Soňu, ta vyslala navigátory a už jsme v ráji. Chata, chatička, zahrada, gril, posezení, houpačky, bazén, petang, kriket, bečka piva, hromada masa na grilování a druhá na guláš... Prostě jsme si to užili do posledního dechu. V neděli jsme to pojali jako nudistickou pláž, násilné svlékání Ťapinky a její hození do bazénu Egi prospal, problbli jsme se až do odpoledne. Pak se Egi, Ťapina, Máša, Andy, Bača a Kein sbalili a odklusali na vlak, já s Vávou jsme jely až navečer a Marťas odjížděl až v pondělí ráno.

<< Obrázky a jiné zhovadilosti