Expedice Pobaltí 2002 / deník pátek – 19.07.2002

 

          Zase jsme zapomněli otevřít větrání na stanu. Ráno mě probudilo úděsné vedro a nedostatek vzduchu. Napřed jsem otevřela spacák, pak z něj i vylezla, časem jsem si sundala i tepláky, ale až když jsem se v kalhotkách vykulila ven na louku, bylo to snesitelnější. Egi zatím ležel v teplém svetru po uši v péřovém spacáku a nejevil známky života. Ale jestli jste se snad radovali, že se třeba zadusil, nebo upekl, tak bohužel. Vůně kafíčka (prý slabého) a tří namazaných chlebů (prý malých) ho pomalu ale jistě přivedla k životu.

          Jinak řečeno, Ťap se exhumovala nějak zázračně a podezřele brzo, dokonce i kafe udělala a chleba s paštičkou mi připravila. Posnídali jsme, zabalili a vyrazili na autobus. Ten záběr první den byl dobrej, v báglu se naštěrchaly a slehly věci, ramena si už zase zvykly a jde se skvěle. A oceňuji to, že jsem si koupil protisluneční skřipec na brejle, ač v tom prý vypadám jako Puk a Ťapi tomu začala přezdívat „brejle – pukovky“.

          Autobusy tady mají takovou zvláštnost, když má jet autobus např. v 11:20, v 11:05 se přiženou dva minibusy stejným směrem a poberou většinu lidí. Jedním z nich jsme jeli, jestli je to nefér vůči nějaké „Litevské státní autobusové dopravě“ nebo co tady mají, to mi žíly fakt nerve.

          Do Marijampolé to stálo 4,- Lt, za oba. Tam jsme stejně jako loni v Michalovciach vylezli moc brzo, sice tam byla budova autobusového nádraží, ale to bylo zrušené, další je o kus dál. Dokonce geniální – autobusové s vlakovým dohromady. Odtam nám asi za deset minut alias v pravé poledne jel autobus do Kaunasu (14,- Lt).

          V Kaunasu jsme vystoupili a začali se pídit po úschovně zavazadel. Bába v informacích nám řekla, že rovně. Ale ukázala přitom na druhou stranu. Její lest jsme odhalili asi po 200 metrech, šli zpátky a skutečně rovně až na vlakové nádraží. Tam jsme hodili batohy do úschovny (á 2,- Lt) a jako první postupný cíl si stanovili nákup. Tam, jak jsme byli prve, byl nějakej místní T-Market, tudíž jsme zakoupili flašku vody, každýmu ledňáka, ovocnej kefír a mně k němu rohlíky, dokupy to dělalo fajn nenáročnej oběd za 8,40 Lt.

          Tady jsem si poprvé všimla místní zvláštnosti. Mají tu váhy přímo u pokladny. Vůbec to nezdržuje, prostě člověk zeleninu místo na pás položí na váhu a předchází se takovým vykukovinám, jaké se občas dějí u nás, že je na cedulce mrkev a v pytlíku jablka z dovozu. (poznámka bývalé pokladní – bývalé brigádnice).

          Sedli jsme naproti na kraj parku a najedli se, pak jsme se ponořili do hloubi toho parku. Jinak řečeno – šli jsme parkem, protože tam byl stín, navíc ještě památník a u něj dvě babky. Ptal jsem se jich, co že je to zač – byl tam nějakej voják. Ony, že je to nějakej univerzální památník padlých Litevců, ve II. světové válce, v I. světové válce, ještě v prvnější světové válce ... Víc jsem z nich nevytáhl a ani se o to moc nesnažil, zas takovej stín tam nebyl. Zahnuli jsme do centra. Viděl jsem nějakej kostel, tak jsem si jej rovnou vyfotil, abzchom se pak nemuseli vracet, kdyby se mi nevešel do záběru. Ťapinka měla škodolibou radost, že si fotím kostel – zezadu.

          Po usilovném pátrání se mi podařilo najít i turistické informační centrum. To je věc, kterou tu mají vždy dobře ukrytou.  Lépe řečeno, zeptal jsem se v aeroliniích, tam mi dali plánek a nasměrovali mne. Z maníka jsem vyrazil takovou moudrou brožurku a ještě jeden, ten samý plánek, takže jsme aspoň věděli kam jít a na co to hledíme. Nutno poznamenat, že Kaunas je moc hezký a čistý město. Ještě jsme si zašli kolem zbytků hradu k řece, Ťapinka si vyráchala nóžičky a byl čas zamířit zpátky – nakoupit, vzít bágly a hledat nocleh. Jelikož Ťapi už zase pajdala, zvolili jsme bus. Tady totiž jezdí pravidelné linky autobusů a trolejbusů (českých), ovšem mezi nimi se proplétají křížem krážem minibusy. Ty jsou sice o fous dražší (1,- Lt oproti autobusu 0,60 Lt), ovšem zase zastaví na zamávání a na požádání.

          Jeden z nich jsme využili cestou zpátky na nádraží, ovšem po takové drobné debatě:

Egi: “No jo, ale jak se pozná, který jede na nádraží?“

Já: „Má to tam napsaný.“

Egi: “ A co tam má napsaný?“

Já: „Já si to nepamatuju, ale až to tam nějaký bude mít, tak ti řeknu.“

Prostě jsem musela stát opodál a mávnout na Egiho, aby mávnul na minibus. Dneska už to vím – vlakové nádraží se řekne „geležinkelio stotis“ – no zkuste si to napoprvé zapamatovat.

          Nakoupili jsme tam, co prve – zásobu polívek, chleba, dvoje rybičky a vodu – dohromady 11,40 Lt. Vyzvedli jsme si batohy a trolejbusem od nádraží zamířili k přehradě, dnešnímu cíli. Tady hodláme i někde přespat (pod širákem, stanovat se tu nesmí), jenom co vypadnou magoři, kteří se tady koupou.

          Taky jsem se šla vykoupat a přemýšlela jsem, jestli si mám máčet plavky, jestli nemám jít jen tak. Egi si ze mě dělal srandu: „ To se toho stane, maximálně budeš mít v Kaunasu ostudu, che che.“ Šla jsem v plavkách, ale jen se trochu setmělo, objevily se dvě ženy, svlékly se za stromkem a vlezly do vody jen tak. Najednou se z jejich směru česky ozvalo: „A co mám dělat s tím mejdlem, to ho mám pořád držet v ruce ?“ Egi na ně zavolal: „Dejte si to mejdlo do písku, budete z něj mít dobrej rejžák.“ A nudistky se málem utopily. Posléze jsme zjistili, že opodál parkuje celý český autobus.

----------

          Ti blbouni nehodlali odtáhnout. Zbyla tam jedna očividně souložící dvojice v autě, zjevně to fungovalo tak, že my jsme čekali, až vypadnou oni, oni čekali, jestli vypadnem my. Nakonec jsme to nevydrželi a přece jen si postavili stan v protějším cípu louky. Nakonec to vlastně byl prozíravý tah – mírně sprchlo.