|
Expedice
Pobaltí 2002 / deník čtvrtek – 25.07.2002
|
|||
Ráno
po mně skáče Ťapinka už před devátou, že je potřeba vstávat, mé argumenty,
že to potřeba zdaleka není, pomáhají jen na chvíli. Poté už stresuje zas.
Jinými slovy ve stanu bylo horko a venku komáři,
takže jsem byla nekompromisní. Vylézt, sbalit a vypadnout.
Snídáme tabulku bílé čokolády a jdeme už sbalení na nádraží. Prostě musíme
počkat, až něco (vlak nebo autobus) pojede. A ono jede, za dvě hodiny, ve
12:30 do Tartu (za 50,- EEK dohromady). A navíc pěkný, vcelku kvalitní Neoplan.
No, ujde to.
V Tartu
opět dáváme batohy do úschovny a kupujeme pro jistotu dopředu lístky na večer
do Mustvee – bác, zase 65,- EEK (proč to není dělitelné dvěma? Ťapinka má
totiž skoro 50% slevu na ISIC) + 20,- EEK za úschovnu. Jelikož to poprvé bábuška
zvážila, zjišťuji, že mám bágl těžší, než 20 kg. No ne, že bych to nepředpokládal.
Řekl bych, že o dost těžší.
A
jde se do města. Tartu je malé univerzitní městečko, nechci se opakovat s tím
jak krásné, čisté a upravené. Tak to psát nebudu. Navíc mají na každém rohu
jednoduchý plánek města, podle nich nacházíme informace a dostáváme plánek
tištěný, s popisem památek (není jich mnoho a jsou kousek od sebe). Snad
jenom Ťapince kalí trochu radost, že je popis v ruštině. Já mohu zase
dělat machra.
Nejdřív
si jdeme sednout na kafe. Na rohu náměstí je hospůdka, taky asi nejdražší
v centru města. Ale co, dvě kafe a dvě velké minerálky s ledem a
citronem za 50,- EEK, snad se to dá. Pak se vydáváme na bližší průzkum těch
památek, fakt krása, Ťap ani moc nedržkuje, snad proto, že jsem jí předtím
slíbil jednou po čase normální oběd. A jelikož jsou ty památky fakt na malém
plácku, záhy přichází čas na plnění slibů ohledně toho oběda. A začíná zase
sranda.
V ulici,
kde mají být podle plánku dvě restaurace, skutečně jsou, jedna však jakási
luxusní, druhá je pizzerie. Jdeme jinam. Jinou únosnou nemůžeme najít a vracíme
se do pizzerie. Tam si u stolu měním film a anžto si nás nikdo asi čtvrt hodiny
nevšímá, dochází nám, že je to bez obsluhy. Tak to ne. Zkoušíme jakési bistro
na náměstí, tam zase nerozumíme těm názvům jídel a taky je to fakt bistro,
tedy sámoška. Tak předposlední pokus je hospoda naproti té ranní. Ženská stojí
za pultem a kouká, kdy si přijdeme něco objednat. Ale to my ne. Když normální
oběd, tak se vším všudy. Se spoustou nadávek přecházíme ulici do té ranní.
Tam se plouží tři servírky, podle jmenovek Angela a Berit jsou tam očividně
jenom tak do počtu, ta třetí, Kristel, ale fakt obsluhuje. Po chvíli z ní
vymámíme – každému kuřecí filety, mně grilované, Ťap smažené (nepozorovatelný
rozdíl), opékané brambory, Coca-Colu pro Tlapičku a pro mne rajčatový džus.
Vskutku jsme si pochutnali, nekupte to za 150,- EEK. Ale jednou za týden to
musí být (tvrdí Ťap).
Pomalu
se ubíráme k nádraží, kde si dáváme ještě ledňáky (á 4,90, rozpočet dnes
fakt dostává na frak), berem si bágly a po chvíli přijíždí náš autobus, zánovní
klimatizované Volvo, které nás odváží do městečka (nebo větší vesnice) Mustvee.
Je mokro, muselo tady pěkně pršet.
Tam
házíme první pohled na Čudskoje ózero – vypadá parádně – a vydáváme se na
cestu podél pobřeží najít příhodný flek. Jenže. Do nekonečna se táhnou baráky,
vždycky dům a zahrada a plot a další dům. Když tam náhodou není, není tam
ani plac na stan a cesta k vodě je nepřístupně zarostlá rákosím. Až v jednom
místě, po několika kilometrech by byl flíček, sice kousek od domů, ale byl.
Pro jistotu se jdu zeptat k těm domům, jestli se tam můžeme utábořit.
Chlapík míní, že se sousedy by mohla bejt blbá domluva, vede nás kamsi jinam
a svěřuje nám plácek na kraji zahrady, u lesíka, že tam si můžem stan postavit.
Ještě se ujisťuji, že nechce „děňgi“, a jestli tam teda můžem zůstat dvě noci.
Prý třeba šest. Po kratším rozhovoru z něj leze, že ráno jede do Polska
a dál do Česka, do Brna, do továrny Ospap. On je totiž „traker“, čili „jechajet
na boľšom gruzovike“.
Super. Přejem mu šťastnou cestu, stavíme stan, dáváme si polívku a jdeme spát.