Expedice Pobaltí 2002 / deník pondělí – 29.07.2002

 

 

          Vstávali jsme s tím, že je všední den a všechno půjde líp, nebo snad ne?

          Ráno zjišťuji několik věcí. Za prvé kolem nás po cestičce jezdí opět dělníci na kolech do přístavu a zpět do městečka. Za druhé, Ťapinka – milovnice hadů, ještěrů a jakých to potvor se bojí mravenců. Asi nějaká termitofobie. Aspoň od Kaunasu, kde ji nějaký zákeřňák kousl. V Kaunasu mě kousli čtyři zákeřníci a asi jsem na ně nějak citlivá, nebo co – ten pupenec se tři dny tvořil a tři dny mizel. V největším rozkvětu měl velikost asi 5 cm. No a za třetí – právě ležíme v soustavě mravenišť. To jsem si vyslechl: „Jéžišmarjá, brablenci, termiti, běžte pryč, cos to vybral za místo, ó hrozný.“ A kromě mravenců je tady spousta malých travních šneků.

          Urychleně balíme a jdeme radši zkoumat Kundu. Docházíme k cementárně, to je ta fabrika, kde jsme včera skončili s nákladním vlakem. A městečko se skládá pouze z této cementárny a z baráků, kde bydlí její zaměstnanci. Kdo nedělá v bance, na poště nebo v trafice, pracuje v cementárně.

          Měníme peníze, dalších 50,- USD, naproti bance je hotel, kde jsou zároveň informace a kavárna. Plán města zadarmo neměli, pohledy jenom bez názvu, což není ono, tak jsme si tam dali kafe – to měli dobrý, alespoň já si nestěžuju. Cukru a mléka bylo dle libosti (to tady bývá většinou, ale i o ten cukr si musíte extra říct) S pohledy jsme chtěli zkusit štěstí na poště. Cestou potkáváme pamětní kámen města Kunda, u něj dělám skupinové foto a zanechávám Ťapinku, která opět oplývá pidipuchejřem – malým, ale pod prstem, tudíž nepříjemně bolavým. Na poště mají tak prd, kupuju pouze známky (6,50 EEK po Evropě a 8,- EEK do zámoří), vyzvedávám Ťap a v tom hotelu kupujeme ty pohledy, mají ten nápis aspoň z druhé strany a stojí jenom 2,- EEK. Ale protože jich chcem skoro dvacet, se známkami a dvěma krabičkami cigaret (á 11,- EEK) nás to přichází hodně draho, celkem skoro 200,- EEK, jenže uznejte, pohled z Kundy, to prostě musí bejt.

          Zatímco byl Egi na té poště, já seděla na trávě u toho šutru a splývala s přírodou. Nejdřív jsem zjistila, že sedím v mraveništi, ale osazenstvu to ani moc nevadilo. Nechala jsem je na pokoji a oni mě taky. Akorát jsme uzavřeli dohodu, že mravenec, kterýho načapám nak ošili, bude mít letecký den. Našlo se pár příznivců adrenalinových sportů a jinak klid. Tak jsem jim držela palce, když táhli ve 4 „mužích“ velikou housenku do 10 cm vysokého obrubníku – kolmo nahoru. A vytáhli, chlapci. Pak přišel první pes. Vořech basetovitého typu. Sedl si vedle mě a prováděl intimní hygienu. Za ním přišel druhý, něco mezi naším Anďošem a vlčákem. Chvilku mě odhadoval pohledem, pak došel k závěru, že jsem hodná a olízl mi nohu. Chvilku pobyli a šli si zas po svém.

          Autobusová zastávka je opět ruina s cedulí, ale ve 13:00 má jet bus zpátky do Rakvere, mezitím píšem část pohledů. V Rakvere Ťapinka dopisuje, já se jdu jen tak pro formu podívat do informací, vyrazit z nich nějaké moudro a plánek města, dokonce se snižuji k tomu, že za 5,- EEK kupuji dopředu plán Tallinnu. To se později opět ukáže jako prozíravý tah. No a ve 14:00 vyjíždíme směr Tallinn, kam dorážíme po třetí. Cestou pořádám „lov na losy“, tady mají na značce „Pozor, zvěř!“ místo jelena losa. Jenže ho nemám vyfoceného. Kde jsme šli pěšky, značka nebyla, chci si ji vyfotit aspoň z okna autobusu. Jednoho jsme přehlédli a další nebyl, ach jo.

          V Tallinnu na nádraží dopisuju pohledy já, Ťapinku posílám na průzkum, sehnat něco k jídlu a najít úschovnu. Obojí splnila překvapivě dobře, donesla jakousi buchtu a ledňáky, našla skříňky, do kterých be se bágl vešel, kdyby byla nějaká prázdná. Opodál je ale klasická úschovna, za 40,- EEK tam dáváme věci a jdem do města. Ani se nestačíme moc rozkoukat, podle plánku jdeme rovnou do informací na náměstí u radnice. Tam zjišťujeme, že poslední trajekt směr Helsinki jede dnes v 18:30 a teď je 17:00, shodujem se na zrychleném přesunu, pak se uvidí. Bágly vyzvedáváme (škoda těch peněz) a tramvají (lístek stojí horentních 10,- EEK) jedem do přístavu, trajekt chytáme akorát. To samozřejmě chtělo vyměnit ještě dalších 100,- USD, zpáteční lístky, pokud nejsou v jeden den, nás dohromady (student má malou slevu) přijdou na 1254,- EEK. Snad to není tak hrozné, máme dovolenou.

          Takže teď sedíme na lodi velikosti menšího paneláku, suneme se do Helsinek a uvidíme.

          Na lodi Egi perlí: Stojí zády k moři opřený o zábradlí a ptá se mě:“Nemám to tričko zezadu moc bílý?“ Čekám, že se jako otočí, abych to tričko viděla. On se však k ničemu takovému nemá, naopak si moje mlčení vykládá tak, že jsem neslyšela a opakuje otázku. Vyjasňujeme si pojmy, Egi se točí jako korouhvička, tričko má černý a jede se dál.

----------

          A už zase sedíme na lodi. S tím rozdílem, že už je úterý, předtím to byl trajekt Vana Tallinn a seděli jsme na horní šesté palubě, tentokrát je to trajekt Romantika, sedíme na horní deváté palubě (Ťapinka našla posléze lepší místo na šesté, ale otevřené), míříme zpět do Tallinnu a já dopisuju včerejší a dnešní události.

          Vpořádku jsme dopluli do Helsinek, vystoupili a prošli celní kontrolou, akorát měl ten pikolík, co seděl za okýnkem „Non-EU“ ohromnou starost, jestli máme zpáteční lístky, abychom jim v té EU nestrašili moc dlouho. Pozitivní bylo, že jsem ještě na lodi v recepci schrastil mapu města, u východu z terminálu byly další, lepší, volně k dispozici. Jo, jistota je kulomet.

          Dorazili jsme v 10 hodin večer a tradičně neměli kde spát. Egi navrhoval přečkat noc někde na lavičce, což jsem zavrhla a navrhla (to zní blbě) pláž. Počkali jsme si a když se kolem půlnoci zdekovali poslední plážisti, tak jsme se natáhli pod borovici a spali a spali.

          Cestu jsem ještě zpestřil dalším ze svých varietních čísel. Přetrhla se mi za chůze tkanička, už podruhé, jen provizorně jsem ji svázal a botu zašněroval. Jenže znáte ten pocit, když si přešněrujete jen jednu botu? Jak to nesedí? Musel jsem se dát do úprav té druhé a přerval jsem tkaničku taky, taky podruhé.