Expedice Pobaltí 2002 / deník pátek – 02.08.2002

 

          Ráno se Ťapince podařilo vzbudit mě brzy, už po deváté. Posnídali jsme paštiku, co jsme přikoupili ještě včera na procházce, sbalili se a mazali na autobus. Nejdříve městský, v 11:00. Tím jsme se dokodrcali do centra k poště, odkud jsme poslali pohledy Tallinnu, dřív jsme to prostě nestihli, stejně tak Helsinki jsme posílali až zase z toho Tallinnu. V autobusu nás ještě zkontroloval revizor, abychom měli jistotu, že jsme si celou dobu ty lístky nekupovali zbytečně. I když konkrétně v Liepáji by za tu hromadnou dopravu měli platit oni cestujícím, ten autobus byl strašný utrpení a šalina (česká) od pošty na autobusové nádraží zkolabovala v půlce cesty. Ale i tak jsme bus ve 12:00 do Klaipédy á 1,70 Ls stihli. Jenom vodu jsme nezvládli koupit, ačkoli bylo vedro jak v Africe. A to jsme ještě hodinu stáli na hranicích, půl hodiny u každé strany, ti si tam ty pasy snad obkreslovali.Egi využíval toho, že mu nikdo nerozumí a komentoval počínání celníků slovy:“Kurvadrát, to jsou zabržděnci!“ Ale zase se o hodinu posouval čas zpátky, tak jsme v Klaipédě byli vlastně přiměřeně včas.

          Nejdřív jsme od bábušky koupili 2,5litrovou flašku limonády, protože nám už vážně hrozila dehydratace. Hned potom jsme se pídili po úschovně zavazadel. Tu jsme našli, ale museli jsme si chvilku počkat, protože tam zrovna měli nějaké papírování. To se hned pozná důležitá instituce. A do centra jsme to vzali pak pěšky, tzv. Ťapizkratkou, nedala na moje rady typu „šel bych tudy“ (rozuměj odbočit u šipky s nápisem „Centrum“), usoudila, že ona taky ví, pod jejím vedením jsme celé město obešli, načež v nejzapadlejším místě pronesla vítězoslavně: „No, a teď bych se zeptala“, jako že už jsme skoro tam, jenom se zeptat, za který roh. Jenže když Ťap praví: „Teď bych se zeptala“, myslí tím ve skutečnosti: „Běž a zeptej se.“ Bezva. Ale jak nás vždycky učili: „Zeptej se příslušníka SNB“, naproti byla policejní stanice, tak jsem to zkusil. Poslali nás, jak jsem předpokládal, zpátky tam, kam jsem chtěl jít původně já. Ještě, že jsme měli bágly v úschovně, jinak bych ji roztrhl jak hada. Jo, postupně jsme přece jen našli infocentrum, ačkoli to nebylo snadné, inu – Litva a jejich skrývání informací. Navíc ve městě byly zrovna slavnosti 750. výročí založení, všude komedoši a davy slavících Klaipéďáků.

          Ale stejně jsme na město už neměli moc náladu, hlavní cíl bylo delfinárium na Kurské kose. Došli jsme k trajektu, no, vona to byla taková spíš kocábka – skořápka. Podle našich informací měl stát 1,- Lt (deset korun, už jsme zase v Litvě), na okýnku měli změť papírů s cenami od 3,- Lt až po „pay free“. A to okýnko bylo zavřené a nic se nikde neplatilo, snad kvůli těm pitomým oslavám. Ještě jsme na druhé straně kanálu, kam je to asi 300 metrů, chytli mikrobus (za klasický 1,- Lt) a stihli jsme naprosto přesně začátek delfíního vystoupení v 16:00 hodin (pro úplnost - ještě bývá ve 12 a ve 14, vstup 12,- Lt pro dospělé a 6,- Lt pro studenty). Ťapinka byla z delfínů i lachtanů úplně mimo, nutno ale uznat, že byli super. Stavili jsme se na kafe, opět přepluli do města, kousek se prošli, dali si nějaký Klaipéďácký hot-dog (mohlo by se to překládat „ťóplaja sobáka“, je to větší bageta s párkem, kečupem a zeleninou, á 3,50), nakoupili zásoby a našli směnárnu. Tam jsem vyměnil zbytky všech měn na litevské Lity.

          Ještě jsme se trochu porozhlédli po městě a vyrazili směrem, kde nám v informacích řekli, že má být něco jako kemp. Měli jsme na určeném místě chytit šulístka č. 4 (minibus). Ptala jsem se Egiho, jestli to nemá být autobus (ten tam totiž jezdil taky), ale prý mu v informacích řekli: „Jedině šulístek!“ Šulístci jezdili kolem různí, ale č. 4 jenom opačným směrem. Po notně dlouhé době jeden přijel a odvezl nás tam, co by měl být ten kemp.

          Vyjeli jsme za město, do vedlejší vesnice, kde měl být kemp, a nechali se podle popisu vysadit u cedule s namalovaným stanem a ohníčkem. I ten řidič pravil, že „da, kémpink on znájet“, že je to tam. Ale moc to nevypadalo, byla to louka s trávou po pás, tak jsem se zašel zeptat naproti do obchodu, jak to s tím kempem mají na mysli. Dozvěděl jsem se, že „zděs byl, no užé nět.“ Hergot, kde jsme to už slyšeli? Ale prý na druhou stranu, támhle za ty budovy, tam by měl být. A skutečně, bylo tam pár chatek, vypadalo to jako kemp. Odchytili jsme nějakého maníka a zeptali se. I pravil, ukazuje na nějakou budovu: „Vot v étom zdániju, tam takája ženščína, blondínka, katóraja znájet.“ Historie se zjevně opakovala, tohle fakt už taky známe. Ale nemohli jsme pohrdnout jako ve Varji, ženščínu-blondínku jsme našli, vyšla nám v ústrety a na dotaz na stan pravila, že „zděs něrazrešájetsja“, jestli „znájem, kdě magazín?“ Magazín, obchod, to jsme ználi a taky jsme jí to hned řekli, že od tam právě jdeme, chvíli dumala a pak pravila, že když půjdeme „pa étoj daróge, tak tri kilométer, tam takája báza ótdycha ...“. Poslali jsme ji do hajzlu, šli po cestě za poslední barák, zahnuli do lesa na mýtinku a „pastrójili paljátku“. Já jim dám, bázu ótdycha. Jídlo a spát.